Strategie odstrašování a terorismus

Výzvy a možnosti

Linda JANKŮPetr SUCHÝ

Předkládaný text se věnuje problematice odstrašování terorismu. Jeho cílem je ověřit platnost teze, podle níž je odstrašení teroristických skupin možné, avšak má jistá specifika oproti odstrašování států. Za tím účelem se nejprve zaměřuje na vymezení odstrašovacích hrozeb, které lze vůči teroristickým skupinám směřovat, včetně rozebrání limitujících faktorů jejich uplatnění. V druhé části pak rozebírá otázku, zda je možné strategii odstrašování úspěšně uplatnit ve stejné míře vůči všem typům teroristických skupin. V návaznosti na to vymezuje model jejich členění dle vnímavosti vůči odstrašování hrozbou odvety, a to v závislosti na povaze jimi formulovaných cílů. V české odborné literatuře dosud téma odstrašování terorismu nebylo podrobněji zpracováno, text si proto klade za cíl tuto mezeru částečně zaplnit a poukázat na přínos, jaký může uplatnění strategie odstrašování vůči teroristickým skupinám mít.

pdf

Abstract

The article deals with deterrence of terrorism. The aim is to assess validity of a proposition that it is possible to deter terrorist groups, but there are some specifics in comparison to the deterrence of states. First, we determine deterrence threats which can be applied in relation to terrorist groups and discuss possible restraints of their application in practice. This is followed by an analysis of whether deterrence can be applied against all types of terrorist groups without distinction, where we develop a model of classification of terrorist groups according to the goals which they pursue. So far, the topic of deterrence of terrorism has not been discussed in detail in the Czech academic texts. This article thus seeks to fill this lacuna and highlight the benefits of applying deterrence strategy to the terrorist groups.

Poděkování

Uvedený text vznikl v rámci řešení projektu Grantové agentury České republiky GA407/09/0153 - Ozbrojené konflikty v mezinárodních vztazích po skončení studené války.

Klíčová slova

Odstrašování; terorismus; boj proti terorismu; odstrašování odvetou; odstrašování upřením; teroristické skupiny; typologie teroristických skupin; cíle teroristických skupin.

Keywords

Deterrence; terrorism; fight against terrorism; deterrence by punishment; deterrence by denial; terrorist groups; typology of terrorist groups; goals of terrorist groups.

ÚVOD

Jedním z důvodů, proč v rámci boje proti terorismu a vytváření protiteroristických strategií nebývá důsledně aplikována strategie odstrašování, je často uváděné přesvědčení, že teroristy nelze odstrašit. Důvodem je buď tvrzení, že jejich jednání není podřízeno racionální kalkulaci zisků a ztrát, a nelze jej proto tímto způsobem ovlivnit, nebo skutečnost, že teroristické skupiny nevykazují základní znaky státu, jako je území, obyvatelstvo a snadno identifikovatelné hmotné cíle, které se mohou stát předmětem odstrašovacích hrozeb. Významným problémem je nicméně také nedostatečná schopnost oprostit se od stereotypů o odstrašování přetrvávajících z doby studené války a adaptovat strategii odstrašování i na nestátní aktéry.

Jak se snaží ukázat tento příspěvek, tvrzení o neodstrašitelnosti teroristických skupin není reálně podloženo a využití strategie odstrašování vůči těmto aktérům může v konkrétních případech přinést jisté pozitivní výsledky. Studie vychází z teze, podle níž odstrašení teroristických organizací je možné, oproti odstrašování států má však určitá specifika. Cílem je přitom zodpovězení následujících otázek:

Cílem textu je především představit základní koncepty, příležitosti a výzvy v oblasti odstrašování terorismu a vnést do českého odborného prostředí vstupní impuls pro další debatu a výzkum.

ODSTRAŠOVÁNÍ

Strategie odstrašování a její teoretická východiska

Odstrašování představuje úmyslnou snahu o manipulaci (ovládnutí) chování ostatních prostřednictvím podmíněných hrozeb. [1] Je postaveno na předpokladu racionálního rozhodování aktérů založeného na kalkulaci předpokládaných zisků a ztrát plynoucích ze zamýšleného jednání. Cílem je přimět odstrašovaného aktéra nepodniknout určitou nežádoucí (ofenzivní) akci, neboť na základě poměření předpokládaných zisků a ztrát dospěje k závěru, že její celkový výsledek by pro něj byl negativní. Ovlivnění kalkulace zisků a ztrát odstrašující aktér dosahuje pomocí sdělování hrozeb. Odstrašovaného aktéra se snaží přesvědčit, že jakýkoli jeho agresivní akt bude buď neúspěšný kvůli jeho avizovanému odporu (odstrašování upřením), nebo nevýhodný, protože na něj reagující odvetná opatření způsobí ztráty, které převáží jakékoli případné zisky z původního agresivního jednání (odstrašování odvetou).

Teorie odstrašování vymezuje tři základní podmínky pro úspěšné uplatnění odstrašování [2]:

Tyto tři podmínky doplňuje předpoklad racionálního rozhodování aktérů v souladu s teorií racionální volby. Zásadním úskalím spoléhání na předpoklad racionality protivníka však je riziko, že rozdílní aktéři mohou mít různé chápání a kritéria toho, co představuje racionální chování v závislosti na hodnotovém rámci, ve kterém se pohybují. Racionalita neimplikuje, že přiřazení priorit k jednotlivým cílům a hodnotám bude shodné s předpokladem druhé strany a racionální rozhodování může vést i k jednání, které bude druhá strana považovat za nerozumné či šokující. K. B. Payne proto vedle pojmu racionální vymezuje také pojem rozumný (reasonable), jež implikuje porozumění rozhodování daného aktéra v kontextu sdílených hodnot a standardů. [3] Očekávání, že racionalita nutně povede k rozumnému jednání, může mít z hlediska uplatnění odstrašování fatální následky.

Role strategie odstrašování v bezpečnostním kontextu 21. století

Konec studené války, během níž doznalo zásadního teoretického rozpracování a vlivu, představoval pro odstrašování, jež je samozřejmě uplatňováno i nadále, řadu zásadních výzev. Důvodem byla především proměna bezpečnostního prostředí, jejímž následkem došlo k expanzi odstrašovacích vztahů na různých úrovních mezinárodního systému. Rámec pro uplatnění odstrašování se tak stal mnohem nepřehlednější a složitější [4]. Zejména po 11. září 2001 pak převládlo přesvědčení, že nepřátele, jimž USA a jejich spojenci čelí, nelze odstrašit, a je tedy nutno se s nimi vypořádat jinak (eliminovat je dříve, než by mohla být naplněna hrozba, kterou představují). Odstrašování zejména nestátních aktérů a tzv. „rogue states“ tak bylo zastíněno upřednostňováním jiných strategií, například preempce. [5] I u preventivních či preemptivních zákroků vůči teroristickým skupinám se ovšem předpokládá jistý, byť spíše krátkodobější a taktický efekt. [6]

Zároveň je stále patrná tendence k univerzálnímu způsobu uplatňování strategie odstrašování, který se etabloval ve specifickém kontextu rovnováhy teroru během studené války, a to bez ohledu na zásadní proměnu kontextu i povahy oponentů v současném bezpečnostním rámci. Před riziky tohoto přístupu varuje K. B. Payne, který navrhuje koncepci tzv. odstrašování šitého na míru (tailored deterrence). [7] Jeho podstatou je přizpůsobení strategie odstrašování konkrétní situaci a jedinečným charakteristikám odstrašovaného oponenta, kdy je nezbytné porozumět jeho motivaci, cílům a hodnotám či míře odhodlání a tolerance k riziku. [8] Tento imperativ je třeba mít zvlášť na paměti při odstrašování teroristických skupin.

ODSTRAŠOVÁNÍ TERORISTICKÝCH SKUPIN

Při hledání odpovědi na otázku, jakými způsoby lze vůči teroristickým skupinám uplatnit odstrašování, je třeba se zaměřit na dva aspekty. Prvním z nich je vymezení vlastních cílů odstrašování, tedy identifikace toho, jaké jednání chceme odstrašit. Druhým pak je vymezení prostředků, jakými lze těchto cílů nejúčinněji dosáhnout.

Jaké jednání má být odstrašeno

Cílem odstrašování terorismu může být jednak odstrašení provedení teroristického útoku jako takového, případně – pokud to není možné – alespoň odstrašení provedení tohoto útoku vůči vysoce exponovanému cíli či za použití zvláště ničivých prostředků. Je nutné mít na paměti, že odstrašování může působit v každé z fází plánování teroristické akce. Tyto fáze ilustruje následující schéma:

janku_obr_1

Obr.1: Hlavní faktory plánování teroristických akcí. Převzato z ŘEHÁK, D.; FOLTIN, P.; STOJAR, R. Vybrané aspekty soudobého terorismu. Ministerstvo obrany ČR, Agentura vojenských informací a služeb, Praha 2008, s. 32. 

Odstrašení provedení teroristického útoku jako takového lze označit za primární cíl odstrašování terorismu. Dosažení toho, že je od spáchání útoku upuštěno, představuje úspěšné uplatnění odstrašování v první fázi jeho plánování. Teroristické skupiny jsou však většinou silně motivované a provádění útoků je většinou hlavní náplní jejich činnosti. [9] Dosáhnout dlouhodobého odstrašení teroristických útoků je tedy poměrně obtížné. To však nelze zaměňovat s tím, že teroristy nelze odstrašit. Je třeba rozlišovat mezi okamžitým a obecným odstrašením, [10] kdy přestože u většiny skupin není možné jakýkoli útok odvrátit zcela a dlouhodobě (což odpovídá úspěchu obecného odstrašení), je možné provedení konkrétního útoku alespoň oddálit prostřednictvím odstrašování okamžitého. I to může znamenat významný přínos, neboť odstrašující aktér získá čas k další zpravodajské činnosti, odhalení chystaného útoku a přijetí příslušných protiopatření. [11]

Protože šance na dlouhodobé odstrašení jakéhokoli teroristického útoku může být ve většině případů limitována, je vhodné vymezit také druhý, svou podstatou spíše sekundární cíl odstrašování terorismu, který spočívá v odstrašení zasažení určitého cíle či určitého způsobu spáchání teroristického útoku tak, aby byl spáchán méně ambiciózně a ničivě, než bylo původně zamýšleno. [12] Tento cíl je možné úspěšně uplatnit i v případě, kdy odstrašování z hlediska naplnění primárního cíle selže. Z hlediska fází plánování teroristické útoku jde o působení ve fázi volby cíle útoku, způsobu jeho provedení a k tomu použitých prostředků.

Odstrašováním lze teroristy přimět ke změně volby cíle teroristického útoku na takový, který je pro odstrašujícího aktéra méně citlivý a jehož zasažení pro něj nebude mít takový dopad. Může k tomu dojít jak u teroristů útočících na pečlivě vybrané cíle (konkrétní osoby), tak u skupin, jejichž cíle, resp. konkrétní oběti útoku, jsou voleny náhodně (např. v případě útoku na budovu, veřejné prostranství či prostředky veřejné dopravy) [13]. Souvisejícím aspektem je rovněž odstrašení mnohočetného útoku provedeného souběžně či v brzkém sledu po sobě na více různých cílů. [14] Ovlivnění volby způsobu a prostředků provedení teroristického útoku přichází v momentě, kdy je již rozhodnuto jak o provedení útoku, tak o volbě jeho cíle. Teroristická skupina rozhoduje o praktické realizaci útoku a snaží se zajistit, aby byl s určitým stupněm pravděpodobnosti způsoben požadovaný následek. S omezenými prostředky, které má k dispozici, je přitom nutno nakládat efektivně, aby byly využity co nejlépe. Odstrašování lze uplatnit jak z hlediska odstrašení použití určitého prostředku provedení útoku (např. zbraní hromadného ničení), [15] tak z hlediska konkrétních parametrů již zvoleného prostředku (např. použití méně ničivé výbušniny).

Dojde-li ke spáchání teroristického útoku, objevuje se tendence to a priori chápat jako úplné selhání odstrašování, a to i v případě, kdy právě následkem odstrašování nebyl namísto skutečně spáchaného útoku realizován útok mnohem ničivější nebo zaměřený vůči citlivějšímu cíli (či více cílům). Rozlišení primárního a sekundárního cíle odstrašování terorismu je proto důležité pro zdůraznění často opomíjené skutečnosti, že strategii odstrašování má smysl uplatňovat i vůči vysoce motivovaným skupinám, které pravděpodobně nebudou ochotny od spáchání teroristického útoku jako takového upustit ani tváří v tvář relevantním odstrašovacím hrozbám. V těchto případech je možné teroristickou skupinu odstrašováním přimět alespoň změnit plán akce – ať už zvolením méně exponovaného (a z hlediska odstrašujícího aktéra tedy méně cenného) cíle nebo volbou méně ničivých prostředků či způsobu provedení útoku.

Odstrašování odvetou

Pro uplatnění odstrašování odvetou vůči určité teroristické skupině je klíčové, zda je možné provést takovou odvetu, jejíž ztráty pro skupinu převáží zisky z provedení útoku, o jehož odstrašení se usiluje. Je tedy nutné identifikovat takové cíle, které jsou pro teroristickou skupinu cenné a jejichž ztrátu či napadení by vnímala jako citelnou újmu. To může být u některých teroristických skupin problém, nicméně nalezení takových cílů není nemožné. [16]

Hrozba odvety může být kromě vojenských cílů protivníka (counterforce targets) zaměřena i vůči cílům, které s vojenskými operacemi přímo nesouvisí (countervalue targets). V kontextu odstrašování terorismu lze jako vojenské cíle vymezit kapacity, které teroristická skupina využívá pro provádění svých operací (např. vůdce, základna, finanční prostředky či zbraně). Teroristické skupiny si těchto kapacit cení, neboť je potřebují k realizaci své činnosti a tyto zdroje jsou omezené. [17] Odstrašování hrozbou odvety vůči těmto cílům tak lze uplatnit prakticky u všech typů teroristických skupin (i když míra tolerance vůči rizikům a možným ztrátám je u jednotlivých skupin různá). Problémem však často může být identifikace těchto cílů a schopnost odstrašujícího aktéra vůči nim odvetný úder v praxi provést.

Odstrašování hrozbou odvety vůči tzv. countervalue targets je možné uplatnit především u těch skupin, které usilují o omezené a pozitivně vymezené (typicky etnicko-separatistické) cíle, jež jsou spjaty s určitým územím, obyvatelstvem nebo jinými hodnotami, které mohou být odstrašováním ohroženy. Může tak být uplatněna hrozba zapojení dalších států do konfliktu, neprovedení slibovaného ústupku vůči cílům teroristické skupiny nebo hrozba vyvolání příliš silné reakce ze strany státu. Teroristé mohou být odstrašeni i hrozbami směřovanými přímo vůči jejich osobě, [18] neboť u většiny z nich – zejména u vedoucích představitelů – není potlačen pud sebezáchovy (dokládá to jejich často velká snaha a invence ve snaze o zajištění svého přežití); v tomto případě se jedná o cíl naplňující zároveň znaky counterforce i countervalue target.

Vnímavost teroristických skupin vůči odstrašování hrozbou odvetných opatření dokládá řada případových studií. V roce 2005 byl například Hamás odstrašen od porušení příměří s Izraelem, které bylo podmínkou stažení Izraele (včetně izraelských ozbrojených sil) z Gazy. Hamás se rovněž dlouhodobě vyhýbá útočení na jiné než izraelské cíle, přestože několikrát hrozil, že zaútočí i na cíle americké; lze předpokládat, že k tomu zatím nedošlo právě kvůli obavě z odvety USA a přesvědčení, že náklady jejich přímého zapojení do konfliktu by byly příliš vysoké. [19] Citlivost vůči odstrašování hrozbou odvety projevuje např. také jemenská odnož al-Káidy (AQAP), která ze strategických důvodů průběžně udržuje pouze minimální operační tempo, aby svou činností nepřivodila dlouhodobé nepříznivé následky pro místní obyvatelstvo, o jehož širší podporu usiluje. [20] Dalším příkladem může být propuštění pracovníků sovětské ambasády unesených v roce 1985 v Libanonu členy Hizballáhu [21] nebo pokles aktivity PLO po izraelské invazi do Libanonu v roce 1982, kdy se následkem obavy z izraelské odvety počet prováděných útoků dlouhodobě snížil pod úroveň toho, čeho byla skupina v dané době operačně schopná. [22] Projevem vnímavosti vůči odstrašování trestem jsou také případy, kdy se teroristé nepřihlásí k provedenému teroristickému útoku a snaží se zakrýt, že jsou jeho strůjci (počet těchto případů značně vzrostl po 11. září 2001). [23]

Limity úspěšného uplatnění odstrašování odvetou vůči teroristickým skupinám představují zejména následující překážky: [24]

Významným hlediskem při identifikaci cílů, vůči nimž je vhodné směřovat odstrašovací hrozby, je také organizační struktura dané teroristické skupiny. Rozhodující je zejména to, zda jde o teroristickou skupinu organizovanou vertikálně (s jasně vymezenou hierarchickou strukturou) či horizontálně (decentralizované sítě, které jsou na různých úrovních své struktury propojeny tzv. uzly, avšak jejichž jednotlivé buňky a složky operují relativně nezávisle). [30]

V případě vertikálně organizovaných teroristických skupin je účinné směřovat odstrašovací hrozby vůči nejvyšším složkám jejich hierarchické struktury. S ohledem na významnou pozici vůdce a nebezpečí, že skrze jeho dopadení bude hrozbě útoku následně vystavena i celá organizace, může naplnění těchto hrozeb danou skupinu citelně zasáhnout (jako např. zatčení vůdce Světlé stezky Abimaela Guzmana či vůdce Kurdské strany práce Abdulláha Ocalana). Účinnost odstrašování odvetou mohou v těchto případech limitovat především následující hlediska [31]:

Pro odstrašování horizontálně organizovaných teroristických skupin je především nutné detailně porozumět jejich struktuře a identifikovat ty její elementy (např. finanční zdroje, propagátoři, velitel operací či ideový vůdce), které jsou pro fungování skupiny jako celku nejcennější a jejichž vyřazením ji lze nejvíce poškodit. [35] Podle toho pak lze formulovat adekvátní odstrašovací hrozby uzpůsobené charakteristikám a specifikům těchto jednotlivých částí, např. zneškodnění místních vůdců, kteří jsou cenní svými znalostmi, likvidace vybraných základen či konkrétní buňky, která je nejaktivnější a poskytuje podporu ostatním (např. likvidace hlavní základny pro plánování a výcvik členů al-Káidy v Afghánistánu), či hrozby státům poskytujícím teroristické síti či její části podporu. [36] V případě teroristické sítě jako al-Káida přitom není vhodné uplatňovat univerzální odstrašovací hrozby vůči síti jako celku, neboť strategie, taktika a cíle jejích jednotlivých odnoží se mohou v závislosti na odlišných podmínkách v různých státech odlišovat. [37] Účinnost odstrašování odvetou mohou limitovat především následující faktory [38]:

Odstrašování upřením

Potenciál odstrašování upřením souvisí se skutečností, že teroristické skupiny usilují o efektivní nakládání se svými zdroji. Jak uvádí Lebovic, teroristé mohou být ochotni při provedení operace položit i svůj život, nejsou však většinou svolní tak učinit při akci, která skončí neúspěchem. [41] Odstrašování upřením je proto možné úspěšně uplatnit v zásadě vůči všem typům teroristických skupin. To je zvlášť významné s ohledem na to, že potenciál odstrašování odvetou může být v konkrétních případech limitován, přičemž i v situacích, kde jej lze úspěšně uplatnit, může být odstrašování upřením vhodnější – upření je ve své podstatě spolehlivější strategií než odveta a jeho realizace může být i mnohem úspornější. [42]

Při odstrašování upřením je třeba teroristy přesvědčit, že jejich útok bude zmařen, resp. že možný přínos provedení útoku nevyváží riziko ztrát spojených s jeho selháním. [43] V případě neúspěšného útoku nese teroristická skupina náklady ušlé příležitosti v podobě zmařených kapacit, které již nemohou být využity jinak; čím jsou tyto kapacity cennější (např. vycvičení piloti dopravních letadel disponující americkým vízem), tím může odstrašování upřením působit silněji. Kromě toho je pravděpodobné, že nezdařená operace přitáhne pozornost a její případné zopakování v budoucnosti bude již obtížnější. [44]

V rámci odstrašování upřením lze přijmout řadu konkrétních opatření, jejichž cílem je zvýšit obranu před teroristickým útokem, a tím posílit hrozbu, že útok nebude úspěšný a skupina nedosáhne zamýšlených cílů. Defenzivní protiteroristická opatření se proto snaží předejít infiltraci teroristů v dané zemi, identifikovat je a lokalizovat, zabránit jejich proniknutí k bezpečnostně citlivým objektům či oblastem (dopravní uzly, symbolické cíle, populační centra apod.), zmařit konkrétní plánovaný útok a pachatele zajmout a potrestat. [45] Podmínkou je kvalitní zázemí zpravodajských služeb, díky němuž je stát schopen identifikovat plány a cíle teroristické skupiny a přijmout vůči nim adekvátní protiopatření. Neméně důležité je i vhodné sdělení odstrašovací hrozby, kdy je nezbytné dát teroristické skupině najevo, že si je stát jejích plánů vědom, a veřejně šířit informace alespoň o některých obranných opatřeních, jejichž cílem je případný útok zmařit. [46]

Při odstrašování upřením, jehož hrozby jsou založeny především na akcích defenzivní povahy, lze přijmout především následující opatření [47]:

Uvedené defenzivní přístupy mohou být uplatněny jednotlivě či v kombinaci tak, jak to nejlépe odpovídá dané situaci a možnostem. Jednotlivě sice mohou být neuspokojivé, jejich souběžným uplatněním se však utváří tzv. vrstvená obrana (layered defense), která může mít výrazný odstrašující efekt. [51] I s relativně slabými obrannými opatřeními přitom lze dosáhnout věrohodné odstrašovací hrozby, která může odvrátit provedení rozsáhlých teroristických útoků. [52]

Limitujícím faktorem při odstrašování upřením je kromě technické realizace obranných opatření především otázka vhodného vymezení potenciálních cílů teroristického útoku, ve vztahu k nimž hodlá daný stát odstrašování uplatnit. Je nezbytné jasně definovat priority a identifikovat cíle, jejichž ochrana je pokládána za nejzásadnější. [53] Je přitom nutné uvážlivě vymezit hranici mezi rizikem nedostatečného ochránění některých důležitých cílů a rizikem, že ochrana příliš velkého počtu cílů způsobí snížení kredibility odstrašujících hrozeb jako celku (např. zpochybněním technické proveditelnosti deklarované úrovně ochrany) – čím více cílů se odstrašující stát rozhodne chránit, tím větší existuje riziko, že se protivník rozhodne otestovat jeho schopnosti. [54]

TYPOLOGIE TERORISTICKÝCH SKUPIN VE VZTAHU K ODSTRAŠOVÁNÍ

Jednání a rozhodování teroristické skupiny je možné podřídit analýze založené na teorii racionálního rozhodování. Teroristé vědomě volí rozsah a počet svých útoků. I samotné strategické rozhodnutí uchýlit se k teroristické taktice oproti všem ostatním možnostem, které jsou k dispozici, je vedeno přesvědčením o její vhodnosti k dosažení sledovaných cílů skupiny. Na základě prováděných empirických studií nelze vypozorovat specifické psychologické rysy, které by ztěžovaly možnost úspěšného uplatnění strategie odstrašování – většina teroristů podle nich nejeví žádné diagnostikované známky duševní choroby či psychopatický sklon k násilí a jejich psychologický profil je relativně normální. [55] Předpoklad racionálního rozhodování, který je nezbytnou součástí teorie odstrašování, lze tedy u teroristických skupin pokládat za naplněný v obdobné míře jako u státních aktérů. [56]

Zároveň však platí, že teroristické skupiny nejsou homogenní a univerzální nepřítel. Pro boj s terorismem je obzvlášť relevantní imperativ „poznej svého nepřítele,“ přičemž pro vymezení možností odstrašení teroristických skupin a určení, zda jsou některé z nich odstrašitelné obtížněji než jiné, je třeba vycházet především z jejich motivací. [57] Uvedené rozlišení přitom hraje roli především z hlediska možnosti uplatnění odstrašování odvetou, neboť – jak bylo rozvedeno výše – odstrašování upřením lze uplatnit v zásadě vůči všem teroristickým skupinám bez rozdílu.

Typologie teroristických skupin dle jejich cílů a motivací

Terorismus většinou není cílem sám o sobě (s výjimkou tzv. psychotického terorismu), ale pouze prostředkem dosažení nějakého dalšího záměru, nejčastěji politického či náboženského. [58] Jak uvádí G. Martin: „Za každým případem teroristického násilí je nějaký typ pevně zakořeněného hodnotového systému, který je motivem pachatele.“ [59] Ideologie teroristické skupiny přitom determinuje také konkrétní cíle, kterých chce skupina svou aktivitou dosáhnout, a do jisté míry i k tomu zvolené prostředky (příkladem může být role náboženství v uplatnění taktiky sebevražedných atentátů). [60]

Mezi nejčastější – a pro diskusi o odstrašování terorismu tedy i nejrelevantnější – typy terorismu patří 1) subverzivní politický terorismus s důrazem na etnicko-separatistický terorismus, 2) náboženský terorismus a 3) jejich kombinace. [61]

Subverzivní politický terorismus je výrazem odporu proti státní či okupační moci, kdy je násilí pácháno ve prospěch zájmů určité politické komunity. Terorismus inspirovaný krajně levicovou ideologií má podobu prosazování komunistické ideologie, příp. činnosti anarchistických skupin usilujících o odstranění státní moci. [62] Terorismus inspirovaný radikálně pravicovou ideologií oproti tomu spočívá v boji proti elementům, které ohrožují společnost rozbitím její etnické homogenity či degradací morálních hodnot. Specifickou kategorií subverzivního násilí je pak etnicko-separatistický (nacionalistický) terorismus, jehož cílem je vytvoření vlastního národního (etnického) státu či získání, příp. rozšíření autonomního statusu. [63]

U nábožensky motivovaného terorismu je třeba rozlišovat mezi terorismem fundamentalistickým a eschatologickým. Fundamentalistický terorismus je výrazem náboženského extremismu usilujícího o dominanci určité víry a reflexi jejích principů v rámci státního zřízení. Eschatologický terorismus je mnohem méně častý a uchylují se k němu náboženské sekty s apokalypticko-mesianistickými vizemi o nutnosti zničení současného světa; tyto skupiny jsou náchylnější k použití vysoké míry násilí, včetně zbraní hromadného ničení. [64]

Často se lze setkat s teroristickými skupinami, které výše uvedené ideologické motivy různě kombinují. Lze je proto označit jako hybridní skupiny. [65] Nejznámějšími příklady jsou skupiny kombinující etnicko-separatistickou ideologii s islámským fundamentalismem (např. hnutí Hamás, Hizballáh či čečenští separatisté v Ruské federaci).

Kritéria vnímavosti teroristických skupin vůči odstrašování

Šance na úspěšné uplatnění strategie odstrašování vůči terorismu závisí do značné míry na tom, jakých cílů se teroristická skupina snaží svou činností dosáhnout. Na základě tohoto kritéria lze určit, zda a do jaké míry je daná skupina vnímavá vůči odstrašovacím hrozbám.

S. P. Kapur v této souvislosti rozlišuje teroristické skupiny s pozitivními a negativními cíli. Teroristům s pozitivními cíli záleží na určitém území či obyvatelstvu, a hrozbu odvety je tedy možné směřovat vůči tomuto území, bezpečí jeho obyvatel, příp. jiným cílům, které jsou pro teroristy z nějakého důvodu cenné (např. náboženským). Jde o odstrašování uplatněné skrze „třetí stranu,“ což umožňuje vyhnout se poněkud nepostižitelné povaze teroristických skupin a problému spolehlivé identifikace cílů případné odvety [66] (jako příklad skupiny s pozitivními cíli uvádí Kapur teroristickou síť al-Káida). U teroristických skupin s negativními cíli může oproti tomu být odstrašování odvetou problematické, neboť tyto skupiny neusilují o naplnění požadavků, které lze vztáhnout k určitému území či populaci (například japonská sekta Óm Šinrikjó, jež byla do značné míry vedena snahou o přivolání Armagedonu). [67]

Jinou kategorizaci teroristických skupin ve vztahu k možnosti jejich odstrašení hrozbou odvety nabízí J. H. Lebovic, který rozlišuje mezi skupinami usilujícími o omezené a neomezené cíle. Omezené cíle je možné ze strany cílové vlády uspokojit, resp. činit vůči nim okamžité ústupky. Teroristická skupina nemá ve snaze o jejich dosažení zájem provádět útoky přesahující určitý stupeň násilí, které hrozí vyvolat masivní reakci nebo do konfliktu vtáhnout další aktéry (příkladem je hnutí Hamás). Neomezené cíle jsou oproti tomu formulovány v podobě absolutních požadavků, které není možno uspokojit, resp. neexistuje prostor pro kompromis a ústupky ze strany cílového státu; vůči takové skupině přitom dle Lebovice uplatnění odstrašování odvetou není možné (jako příklad této skupiny uvádí síť al-Káida, jejíž cíle jsou natolik obsáhlé a dotýkají se takového množství elementárních zájmů západních států, že prostor pro kompromis v podstatě neexistuje). [68]

Plastičtější obraz pro analýzu můžeme získat, jestliže obě kategorie kritérií uplatníme současně. Graficky je to zobrazeno v následujícím schématu:

janku_obr_2

Obr.2: Kategorizace teroristických skupin dle jejich cílů z hlediska možnosti úspěšného uplatnění odstrašování odvetou. Zdroj: autoři

Typologie teroristických skupin z hlediska uplatnění odstrašování

Z výše uvedeného vyplývá, že největší šance na úspěšné uplatnění odstrašování odvetou existuje u teroristických skupin usilujících o dosažení pozitivního a zároveň omezeného cíle (kvadrant I). Naopak nejméně citlivé budou vůči odstrašování hrozbou odvety skupiny, které formulují cíle negativní a neomezené (kvadrant III). U zbývajících dvou kategorií teroristických skupin spadajících do kvadrantů II a IV pak platí, že odstrašování odvetou není nutno zcela zavrhnout, avšak možnost jeho úspěchu je poněkud limitována. Vztáhneme-li toto členění na typologii teroristických skupin dle jejich motivace, která je rozebrána výše, dospějeme k následujícím závěrům.

Politicky motivované (zejména etnicko-separatistické) teroristické skupiny lze nejčastěji charakterizovat jako skupiny náležející do kvadrantu I. Jedná se o skupiny s pozitivními cíli, které naplňují Kapurův předpoklad zájmu o určité území, resp. obyvatelstvo, ve vztahu, k němuž své cíle formulují. Nemají zájem na diskreditaci jejich boje v očích rozhodující části domácí i zahraniční veřejnosti ani na vyprovokování masivní protiakce ze strany státu. [69] Zároveň jde o skupiny, jejichž cíle jsou omezené, formulované ve vztahu ke konkrétní oblasti či etniku, a je vůči nim možno činit dílčí politické ústupky. Vůči těmto skupinám lze tedy odstrašování odvetou úspěšně uplatnit.

Nábožensky motivované teroristické skupiny je třeba dále kategorizovat. Fundamentalistické skupiny představují z hlediska Kapurova rozlišení skupiny s pozitivními cíli, přičemž míra šance na úspěšné uplatnění odstrašování odvetou bude záviset na šíři vymezení jejich požadavků. Snaha o prosazení dominance určitého náboženství ve společnosti či ve státním zřízení představuje spíše cíle neomezené (kvadrant IV), usiluje-li však skupina např. pouze o prosazení rovnoprávného postavení určitého náboženství v rámci státu, jde o cíl omezený, a šance na úspěšné uplatnění odstrašování tak bude vysoká (kvadrant I). Eschatologické teroristické skupiny představují nejobtížněji odstrašitelný typ terorismu, neboť jejich cíle jsou vymezeny negativně a zároveň jsou formulovány jako neomezené, vztahující se ke konci světa a usilující o co nejvyšší míru destrukce a smrti (kvadrant III).

Co se týče skupin tzv. hybridních, tedy kombinujících náboženské a politické (etnicko-separatistické) cíle, pravděpodobně mezi nimi nenalezneme plně neodstrašitelnou skupinu. Lze totiž dovodit vzájemnou neslučitelnost apokalyptických, negativně formulovaných náboženských cílů eschatologického terorismu s pozitivně vymezenými cíli národněosvobozeneckých skupin. [70] Kombinace prvků etnického separatismu s náboženským fundamentalismem je naopak poměrně častá. Uplatnění odstrašování odvetou tak může být vůči těmto skupinám úspěšné, neboť se jedná o skupiny formulující pozitivní cíle, přičemž konkrétní míra šance na jeho úspěch bude opět záviset na šíři vymezení jejich požadavků. S. Bar dospívá k závěru, podle něhož jsou hnutí inspirovaná kombinací náboženských a politických motivů odstrašitelná mnohem snáze než skupiny, které jsou motivované čistě nábožensky, neboť jsou vnímavější vůči zájmům a postojům populace, v rámci níž působí. [71] Zároveň pak čistě politicky motivované (tedy sekulární) teroristické skupiny lze odstrašit snáze než skupiny, které kombinují politické motivy s náboženskými (to tedy mj. potvrzuje výše uvedený závěr, podle něhož lze čistě politicky motivované skupiny nejčastěji zařadit do kvadrantu I). [72]

Je však třeba zdůraznit, že výše uvedené závěry lze učinit s poměrně značnou mírou zobecnění. V praxi mohou mezi jednotlivými teroristickými skupinami, které z hlediska svých cílů a motivace náležejí do stejné kategorie, existovat zásadní odlišnosti vyplývající z dalších faktorů. Konkrétní podobu uplatnění strategie odstrašování je tak vždy třeba maximálně přizpůsobit specifikům konkrétního případu.

ZÁVĚR

Cílem předkládaného textu bylo prostřednictvím zodpovězení výzkumných otázek vymezených v jeho úvodu zhodnotit a vymezit podmínky platnosti teze, podle níž odstrašení teroristických organizací je možné, avšak má oproti odstrašování států jistá specifika.

Tvrzení, že teroristické skupiny nelze efektivně odstrašovat, vykazuje jisté slabiny a je dosti generalizující. Teroristé mají zájem na úspěšném provedení svých útoků a za tím účelem usilují o efektivní vynakládání svých zdrojů. Díky tomu mohou být vnímaví vůči uplatnění odstrašování upřením, které tak lze v zásadě použít vůči všem teroristickým skupinám bez ohledu na jejich motivace, organizační strukturu či další vlastnosti. Vedle toho je možné uplatnit také odstrašování odvetou, u něhož však existují limity v podobě praktických překážek jeho provedení i z hlediska typů teroristických skupin, které jsou vůči němu vnímavé (úplná indiference je však pravděpodobná pouze u malého počtu teroristických skupin s neomezenými a negativně formulovanými cíli). Namísto často uváděného přesvědčení, že „teroristé jsou neodstranitelní,“ tak lze dovodit pouze značně modifikované konstatování, podle něhož „někteří teroristé nejsou odstrašitelní hrozbou odvety.“

S ohledem na skutečnost, že odstrašování bylo dříve aplikováno především ve vztazích mezi státy, je třeba je vhodně adaptovat za účelem efektivního využívání vůči teroristickým skupinám. U odstrašování nestátních aktérů se obecně projevují specifika v podobě obtížné identifikace cílů, vůči nimž směřovat odstrašovací hrozby, či omezených způsobů komunikace a sdělování odstrašujících hrozeb. Specificky u teroristických skupin je pak nezbytné zohlednit fakt, že se jedná o vysoce motivované aktéry, u nichž je páchání teroristických útoků hlavní součástí jejich činnosti. Je proto nutné věnovat zvýšenou pozornost vymezení cílů odstrašování terorismu. Spíše než dosažení úplného, dlouhodobého odstrašení spáchání jakýchkoli teroristických útoků (což by de facto znamenalo ukončení činnosti dané teroristické skupiny) lze očekávat uplatnění okamžitého odstrašení bezprostředně hrozícího útoku, případně odstrašení jeho provedení vůči vysoce citlivému cíli či s využitím zvláště ničivých prostředků.



[1] FREEDMAN, L. Deterrence. Polity Press, Cambridge 2004, s. 6

[2] Viz PAUL, T. V. Complex Deterrence: An Introduction. In PAUL, T. V.; MORGAN, P. M.; WIRTZ, J. J. (eds.). Complex Deterrence: Strategy in the Global Age. University of Chicago Press, Chicago and London 2009, s. 2

[3] PAYNE, K. B.; WALTON, C. D. Deterrence in the Post-Cold War World. In BAYLIS, J.; WIRTZ, J.; COHEN, E.; GRAY, C. Strategy in the Contemporary World: An Introduction to Strategic Studies. Oxford University Press, Oxford 2002, s. 171–172. Dále též PAYNE, K. B. The Great American Gamble: Deterrence Theory and Practice from the Cold War to the Twenty-first Century. National Institute Press, Fairfax, VA 2008, s. 269–270. Na podobný problém upozorňuje rovněž T. V. Paul, který operuje s koncepty tzv. instrumentální a hodnotové racionality. PAUL, ref. 2, s. 21

[4] T. V. Paul označuje odstrašování uplatňované v tomto kontextu jako tzv. komplexní odstrašování. PAUL, ref. 2, s. 8

[5] Například v dokumentu National Strategy for Combating Terrorism z roku 2003, který vymezuje tzv. „strategii 4D“ boje USA proti terorismu, je kladen dominantní důraz na ofenzivní aktivity s cílem zničit teroristické skupiny, přičemž pojem odstrašení není v celém textu zmíněn ani jednou. Blíže viz National Strategy for Combating Terrorism. Central Intelligence Agency [online]. Únor 2003. [cit. 2012–03–14], s. 24. Dostupné z: https://www.cia.gov/news-information/cia-the-war-on-terrorism/Counter_Terrorism_Strategy.pdf. Dále viz např. The National Security Strategy of The United States of America. [online]. Září 2002. [cit. 2013–05–12], s. 15. Dostupné z: http://www.state.gov/documents/organization/63562.pdf. Dále též BAR, S. Deterrence of Palestinian Terorism. In WENGER, A.; WILNER, A. (eds.) Deterring Terrorism: Theory and Practice. Stanford University Press, Stanford 2012, s. 209

[6] BAR, ref. 5, s. 209

[7] Blíže viz PAYNE, ref. 3, s. 91, 205–206 a 239

[8] PAYNE, ref. 3, s. 215, 247

[9] Jak v této souvislosti konstatuje B. Hoffman: „Teroristická kampaň je jako žralok ve vodě: musí se stále pohybovat kupředu – bez ohledu na to, jak pomalu nebo rovnoměrně – nebo zemře.“ HOFFMAN, B. Inside Terrorism. Columbia University Press, New York 2006, s. 234

[10] MORGAN, P. M. Deterrence Now. Cambridge University Press, Cambridge 2003, s. 9

[11] LEBOVIC, J. H. Deterring international terrorism and rogue states: US national security policy after 9/11. Routledge, New York 2006, s. 170–171

[12] Příkladem naplnění sekundárního cíle odstrašování mohou být útoky z 11. září 2001. Přestože právě ony vedly Bushovu administrativu k tvrzení, že teroristé, jimž USA čelí, jsou neodstrašitelní, analýza přípravy těchto útoků ukazuje, že ve skutečnosti byla al-Káida v průběhu plánování útoků odstrašena od provedení původního plánu, který byl mnohem ambicióznější. V rámci něj byla zvažována varianta unesení celkem 10 letadel a zaútočení na vybrané cíle na východním i západním pobřeží USA. Nakonec však bylo kvůli obavám vedení al-Káidy z náročnosti a rozsahu této operace (a tedy i vyššímu riziku jejího zmaření) od původního záměru upuštěno a byla zvolena méně náročná varianta útoku „pouze“ čtyřmi letadly. Viz LEBOVIC, ref. 11, s. 150

[13] Encyklopedie. Světový terorismus: od starověku až po útok na USA. Svojtka & Co., Praha 2001, s. 186

[14] Blíže o různých aspektech provedení mnohočetného teroristického útoku a faktorech ovlivňujících rozhodování teroristů viz LEBOVIC, ref. 11, s. 151, 167–170

[15] Ke specifickému tématu odstrašování jaderného terorismu lze dále doporučit např. FERGUSON, C. D.; POTTER, W. The Four Faces of Nuclear Terrorism. Routledge, New York and Oxon 2005.

[16] Blíže viz např. DAVIS, P. K.; JENKINS, M. Deterrence and Influence in Counterterrorism: A Component in the War on al Qaeda. Rand, Santa Barbara 2002, s. 48

[17] LEBOVIC, ref. 11, s. 15. Jak upozorňuje Byman, vysoce kvalifikovaných teroristů (výrobci výbušnin, padělatelé či náboroví pracovníci) je ve skutečnosti značně omezený počet a v případě jejich systematické cílené likvidace zabere trénink jejich nástupců řadu měsíců, či dokonce let, a teroristická organizace je tak značně oslabena (resp. vlivem zapojení méně kvalifikovaných bojovníků představuje méně závažnou hrozbu). BYMAN, D. Do Targeted Killings Work? In Foreign Affairs, March/April 2006, s. 103–104

[18] Souvisejícím opatřením může být rovněž cílení odstrašovacích hrozeb vůči jejich rodinám či majetku. Silný efekt okamžitého odstrašení provádění sebevražedných útoků byl například zaznamenán v Izraeli ve vztahu k odvetným demolicím domů palestinských sebevražedných atentátníků v letech 2004 a 2005. Blíže viz BENMELECH, E.; BERREBI, C.; KLOR, E. F. Counter-Suicide-Terrorism: Evidence from House Demolitions. NBER Working Paper No.16493. October 2010.

[19] LEBOVIC, ref. 11, s. 110

[20] KOEHLER-DERRICK, G. (ed.). A False Foundation? AQAP, Tribes and Ungoverned Spaces in Yemen. Combating Terrorism Center at West Point [online]. Září 2011. [cit. 2012–03–12], s. 16, 141-142. Dostupné z: http://www.ctc.usma.edu/posts/a-false-foundation-aqap-tribes-and-ungoverned- spaces-in-yemen

[21] Unesené osoby byly po měsíci propuštěny v reakci na hrozby Sovětského svazu vůči místním pozicím Hizballáhu a jeho sponzorům v Íránu. Blíže viz PAYNE, ref. 3, s. 300–301

[22] MERARI, A. Deterring Fear: Government Responses to Terrorist Attacks. In Harvard International Review, Winter 2003, s. 28

[23] Zatímco v roce 2001 se teroristické skupiny hlásily téměř k 80 % provedených útoků, v roce 2004 už tomu tak bylo pouze ve 30 % případů. Viz LEBOVIC, ref. 11, s. 105–106

[24] Blíže viz LEBOVIC, ref. 11, s. 107–109

[25] Blíže např. PAUL, ref. 2, s. 19. Tento problém se projevil například při izraelsko-libanonském konfliktu v roce 2006. Blíže k vedení vojenského zásahu vůči teroristické skupině operující v rámci civilních oblastí (a objektů) a problémům, které v tomto kontextu vyvstávají z hlediska požadavků principů rozlišování a proporcionality viz např. COHEN, A. The Lebanon War and the Application of the Proportionality Principle. Research Paper No. 6-07. International Law Forum of the Hebrew University of Jerusalem [online]. Duben 2007. [cit. 2013–05–11]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm? abstract_id=983436

[26] Lebovic tento problém ilustruje citací projevu Usámy bin Ládina, který v roce 2004 prohlásil: „… vše, co musíme udělat, je poslat dva mudžáhedíny (…), aby vztyčili vlajku s nápisem al-Káida a způsobili, že se tam generálové vrhnou a Amerika tak utrpí lidské, ekonomické a politické ztráty.“ LEBOVIC, ref. 11, s. 109

[27] Blíže viz LAKE, A. D. Rational Extremism: Understanding Terrorism in the Twenty-first Century. In Dialog-IO, Spring 2002, s. 19. Tomuto problému čelí například Izrael.

[28] Průzkumy veřejného mínění prováděné v průběhu druhé palestinské intifády neukázaly pokles podpory teroristů a jejich aktivit ze strany palestinských obyvatel navzdory zhoršení jejich životních podmínek, k němuž došlo následkem izraelských odvetných opatření. Viz LEBOVIC, ref. 11, s. 126

[29] Jak ve své studii uvádějí A. Speckhard a K. Akhmedova, téměř všechny zkoumané čečenské sebevražedné atentátnice se do teroristických aktivit zapojily následkem psychického traumatu ze ztráty blízkých následkem ruských vojenských operací v Čečensku. Blíže viz SPECKHARD, A.; AKHMEDOVA, K. Black Widows: The Chechen Female Suicide Terrorists. In SCHWEITZER, Y. (ed.). Female Suicide Bombers: Dying for Equality? Jaffee Center for Strategic Studies, Tel Aviv University, Tel Aviv 2006, s. 66–67

[30] LEBOVIC, ref. 11, s. 137–138

[31] Tamtéž, s. 134–135

[32] U teroristické skupiny typu al-Káida není s ohledem na její schopnost regenerace pravděpodobné, že by zabití ideového vůdce (jako např. Usámy bin Ládina) představovalo rozhodující krok k její strategické porážce. Blíže viz RĘKAWEK, K. How Terrorist Leaders End: Implications for the Future of the Struggle with Al-Qaeda. Polish Institute of International Affairs (PISM) Policy Paper, č. 15 [online]. Září 2011. [cit. 2012–03–12]. Dostupné z: www.pism.pl/files/?id_plik=8305. Podobné závěry o omezeném dopadu likvidace vedoucího představitele lze učinit rovněž např. ve vztahu ke smrti Anwara al-cAwlakího, významného představitele a ideologa jemenské odnože al-Káidy (AQAP), a tvůrce propagandy Samíra Khána, kteří byli zabiti při americkém ozbrojeném útoku dne 30. září 2011. Viz KOEHLER-DERRICK, ref. 20, s. 10

[33] V případě likvidace vůdce místní vertikálně organizované skupiny, která je součástí horizontálně strukturované teroristické sítě, může k této reakci dojít i ze strany jiných místních skupin. Příkladem je reakce jemenské odnože al-Káidy na zabití Abú Muscaba az-Zarqáwího v Iráku. Ta na podzim roku 2006 provedla útok, který byl namířen proti ropné infrastruktuře v regionech Marib a Hadramawt. Po něm vydala prohlášení, v němž bylo mimo jiné uvedeno: „Ať vědí, že krev našich bratrů není levná. Zabití Abú Muscaba az-Zarqáwího v Iráku nezůstane bez odplaty. Ať vědí, že muslimský národ je jedno tělo. Když jakákoli část těla trpí, ostatní orgány reagují horečkou a bolestí.“ KOEHLER-DERRICK, ref. 20, s. 146

[34] K diskusi o efektivitě izraelské protiteroristické taktiky cílených zabití viz např. BYMAN, ref. 17 či ZUSSMAN, A.; ZUSSMAN, S. Assassinations: Evaluating the Effectiveness of an Israeli Counterterrorism Policy Using Stock Market Data. In The Journal of Economic Perspectives. Spring 2006, Vol. 20 (2). Dále též BAR, ref. 5, s. 210–212

[35] Na nutnost rozlišovat různé aktéry, složky a jejich funkce v rámci teroristických sítí a odstrašovací hrozby specificky cílit na tyto jednotlivé klíčové komponenty fungování sítě (aktéři na různých bodech funkční struktury sítě mohou mít vzájemně odlišné rámce pro kalkulaci zisků a ztrát) upozorňují např. Kroening a Barry. Blíže viz KROENIG, M.; BARRY, P. How to Deter Terrorism. In Washington Quarterly, Spring 2012, Vol. 35 (2), s. 24–25

[36] LEBOVIC, ref. 11, s. 138–139

[37] Pro podrobný rozbor tohoto přístupu a jeho uplatnění na případ odnože al-Káidy v Jemenu viz KOEHLER-DERRICK, ref. 20

[38] LEBOVIC, ref. 11, s. 139–142

[39] Finanční prostředky protékají skrze charitu, podnikání a (legální i nelegální) obchody či banky. K jejich transferu často dochází v menších objemech, případně v hotovosti či prostřednictvím tzv. hawala systému převodu finančních obnosů (remitencí) po světě bez použití bank, který se uplatňuje zejména v muslimském prostředí. Blíže o fungování a pravidlech hawala systému a jeho možné roli při praní špinavých peněz viz JOST, P. M.; SANDHU, H. S. The Hawala Alternative Remittance System and its Role in Money Laundering. Financial Crimes Enforcement Network in cooperation with INTERPOL/FOPAC [online]. [cit. 2013– 05–12]. Dostupné z: www.treasury.gov/resource-center/terrorist-illicit-finance/Documents/FinCEN-Hawala-rpt.pdf

[40] Teroristické skupiny svou aktivitu na internetu maskují různými způsoby – při komunikaci využívají například posílání vzkazů na diskusních fórech, skrývání obsahu určeného konkrétnímu uživateli do spamu rozeslaného stovkám dalších uživatelů či sdílení přístupového hesla k e- mailové schránce a v ní ukládání zpráv jako rozepsaných mailů.

[41] LEBOVIC, ref. 11, s. 147

[42] Je snazší teroristy přesvědčit, že jejich plán je příliš ambiciózní či riskantní a díky defenzivním opatřením bude zmařen, než se snažit tyto skupiny odstrašit hrozbou ofenzivní konfrontace. Kromě toho „přenesení války k nepříteli“ do vzdáleného prostředí, kde je teroristická infrastruktura silně zakořeněna, přináší značné náklady a limituje šanci na dlouhodobý úspěch. LEBOVIC, ref. 11, s. 8

[43] Příkladem úspěšného uplatnění strategie odstrašování upřením je například odvolání plánovaného útoku al-Káidy na americkou vojenskou základnu koncem roku 2003, k němuž došlo následkem posílení obranných opatření základny ze strany USA v době, kdy probíhalo plánování útoku. Blíže viz KROENIG; BARRY, ref. 35, s. 29

[44] LEBOVIC, ref. 11, s. 15–16, 147–148

[45] GANOR, B. The Counter-Terrorism Puzzle: A Guide for Decision Makers. Transaction Publishers, New Jersey 2008, s. 93

[46] AUERSWALD, D. P. Deterring Nonstate WMD Attacks. In: Political Science Quarterly. 2006, roč. 121, č. 4, s. 548

[47] LEBOVIC, ref. 11, s. 162–166

[48] Známým příkladem úspěchu této taktiky je sebevražedný teroristický útok u nákupního centra Dizengoff v Tel Avivu z března 1996. Sebevražedný atentátník byl odstrašen přítomností bezpečnostní kontroly u vstupu do budovy nákupního centra a rozhodl se vstup do budovy neriskovat. Výbušninu namísto toho odpálil na ulici, díky čemuž byl počet obětí útoku mnohonásobně nižší, než kdyby k odpálení došlo uvnitř obchodního domu. GANOR, ref. 45, s. 145

[49] V této souvislosti lze doporučit diskusi o odstrašujícím účinku protiteroristického opatření spočívajícího ve sledování bezpečnostními kamerami. Viz STUTZER, A.; ZEHNDER, M. Camera Surveillance as a Measure of Counterterrorism? Economics of Security Working Paper 34. Berlin 2010. [online]. [cit. 2013–05–12]. Dostupné z: http://ideas.repec.org/p/diw/diweos/diweos34.html

[50] Jak v této souvislosti upozorňují Kroening a Barry, smyslem vnitřní obrany nemá být schopnost zastavit provedení bezpočtu různých teroristických útoků, ale usilovat o jejich odstrašení. Opatření v rámci vnitřní obrany tak nemají být primárně zaváděna jako obranná, ale jejich hlavním motivem má být funkce odstrašovací. Blíže viz KROENIG; BARRY, ref. 35, s. 29–30

[51] Vlivem kombinace defenzivních opatření a značných nákladů investovaných do jejich realizace se tak např. podařilo eliminovat ohrožení letadel národních izraelských aerolinek El Al. Blíže viz GANOR, ref. 45, s. 144–145

[52] Blíže viz LEBOVIC, ref. 11, s. 166-167, 170-171. Srov. BAR, ref. 5, s. 209

[53] Většinou přitom platí symetrie, podle níž cíle, které mají velký význam a hodnotu pro odstrašujícího aktéra, jsou zároveň těmi cíli, jejichž zasažení by přineslo největší benefity teroristům.

[54] LEBOVIC, ref. 11, s. 160, 172

[55] K tomuto závěru dospívají i psychologické studie pachatelů sebevražedných útoků. Viz JONES, J. W.: Blood That Cries Out From the Earth: The Psychology of Religious Terrorism, c. d., s. 9. Dále též viz GINGES, J. Deterring the Terrorist: A Psychological Evaluation of Different Strategies for Deterring Terrorism. In: Terrorism and Political Violence. 1997, Vol. 9 (7), s. 170–185

[56] K aplikaci ekonomické analýzy založené na racionalitě chování teroristických skupin blíže viz např. DAS, S. P.; LAHIRI, S. A Strategic Analysis of Terrorist Activity and Counter-Terrorism Policies. In: Topics in Theoretical Economics. 2006, roč. 6, č. 1. Dále též ANDERTON, C. H.; CARTER, J. R. On Rational Choice Theory and the Study of Terrorism. In Defence and Peace Economics. Roč. 16, č. 4, s. 275–282.

[57] K argumentu, podle něhož obsah ideologie teroristické skupiny ovlivňuje účinnost odstrašování, blíže viz například BAR, S. Israeli Experience in Deterring Terrorist Organizations. Working Paper submitted for the Herzliya Conference. Institute for Policy and Strategy [online]. Leden 2007. [cit. 2012–03–15], s. 5–6. Dostupné z: http://www.herzliyaconference.org/eng/?CategoryID=225&ArticleID=1601

[58] JONES, ref. 55, s. 5

[59] MARTIN, G. Understanding Terrorism: Challenges, Perspectives, and Issues, SAGE Publications, Thousand Oaks 2003, s. 37–38

[60] Encyklopedie, ref. 13, s. 185

[61] Pro ucelený přehled členění teroristických skupin dle jejich motivace, z nichž se zde vychází, viz ŘEHÁK, D.; FOLTIN, P.; STOJAR, R. Vybrané aspekty soudobého terorismu. Ministerstvo obrany ČR, Agentura vojenských informací a služeb, Praha 2008, s. 48

[62] Blíže o extrémně levicovém terorismu v Evropě viz např. MAREŠ, M.: Evropský ultralevicový terorismus. In SOULEIMANOV, E. a kol. Terorismus: válka proti státu. Eurolex Bohemia, Praha 2006, s. 113–132.

[63] ŘEHÁK; FOLTIN; STOJAR, ref. 61, s. 49–51

[64] Tamtéž s. 52–53. Dále viz FERGUSON; POTTER, ref. 15, s. 18

[65] Dle Fergusona a Pottera tyto skupiny představují tzv. nové teroristy, kteří se stali dominantním předmětem zájmu zejména v období po 11. září 2001. Viz FERGUSON; POTTER, ref. 15, s. 18

[66] Extrémním případem uplatnění této logiky byl návrh hrozit provedením odvetného útoku vůči nejsvatějšímu islámskému městu Mekce v reakci na případný další teroristický útok al-Káidy, který byl vznesen v rámci americké administrativy po 11. září 2001 (pro svou morální i politickou nepřijatelnost byl nicméně rychle zamítnut). Blíže viz SCHMIDT, E.; SHANKER, T. 7 Things You Didn’t Know About the War on Terror. Foreign Policy [online]. 6. září 2011. [cit. 2012–03–15] Dostupné z: http://www.foreignpolicy.com/articles/2011/09/06/7_things_you_didn_t_know_about
_the_war_on_terror

[67] Blíže viz KAPUR, S. P. Deterring Nuclear Terrorists. In: PAUL, T. V.; MORGAN, P. M.; WIRTZ, J. J. (eds.). Complex Deterrence: Strategy in the Global Age. University of Chicago Press, Chicago and London 2009, s. 117, 119–122

[68] LEBOVIC, ref. 11, s. 109–111. S členěním teroristických skupin na podobném principu jako Lebovic přichází také A. D. Lake. Blíže viz LAKE, ref. 27, s. 18–19

[69] Dle B. Hoffmana jsou úspěšné etnicko-separatistické teroristické skupiny schopny určit takovou míru násilí, které je zároveň 1) tolerovatelná místní populací, 2) takticky přijatelná z pohledu mezinárodní veřejnosti a 3) dostatečně přizpůsobitelná, aby nevyprovokovala masivní reakci a tvrdý zásah vlády. Podobně jako u etnicko-separatistických skupin lze identifikovat zdrženlivost ohledně míry použitého násilí i u levicových teroristických skupin. Blíže viz HOFFMAN, ref. 9, s. 230–234. Dále viz ŘEHÁK; FOLTIN; STOJAR, ref. 61, s. 50

[70] Na protiklad cílů apokalyptických skupin, jejichž hlavní zájem spočívá ve způsobení co nejvyšší míry destrukce a smrti, a skupin motivovaných politicko-náboženskou ideologií upozorňují například Ferguson a Potter; podle nich platí tato neslučitelnost obzvlášť v případě skupin usilujících o etnicko-separatistické cíle, u nichž existuje výrazná zdrženlivost ohledně míry použitého násilí a destrukce jím způsobené. Blíže viz FERGUSON; POTTER, ref. 15, s. 22–23

[71] Viz BAR, S. Deterring Terrorists: What Israel Has Learned. In Policy Review, June/July 2008, s. 34–35

[72] Bar k tomu dospěl ve své analýze odstrašování skupin Fatah, Hamás a Hizballáh. Podle jejího závěru je odstrašení obtížnější u skupin inspirovaných nábožensky motivovanou ideologií (zničení Izraele, mučednický kult), neboť i když vedení těchto skupin akceptuje nutnost přistoupit na odstrašování a vyhnout se naplnění sdělovaných hrozeb, je pro ně podobný krok obtížnější zdůvodnit jejich příznivcům v souladu s náboženskými východisky a interpretacemi, které zastávají. Uplatnění odstrašování je tedy komplikovanější u skupin kombinujících politické a náboženské cíle (Hamás a Hizballáh) než u skupiny sekulární (Fatah). Blíže viz BAR, ref. 57, s. 5–6


Title in English:

Strategy of Deterrence and Terrorism: Challenges and Opportunities

Title in Czech:

Strategie odstrašování a terorismus: výzvy a možnosti

Type:

Article

Author(s):

Linda JANKŮ, Petr SUCHÝ

Language:

Czech

Abstract:

English/Czech

Journal:

Obrana a strategie

Publisher:

University of Defence

ISSN:

ISSN 1214-6463 (print) and ISSN 1802-7199 (on-line)

DOI:

10.3849/1802-7199.13.2013.01.031-046

Issue:

Volume 13, Number 1 (June 2013)

Pages:

31-46

Received:

31 March 2013

Accepted:

12 April 2013

Published online:

15 June 2013