doi:10.3849/1802-7199

Americká protiraketová obrana a ruský pocit nejistoty

Petr SUCHÝ

Text zkoumá proměnu strategického jaderného arzenálu Ruské federace a USA po závěru studené války. Současný stav ruských strategických sil následně konfrontuje se stávajícím a budoucím potenciálem amerického protiraketového systému. Poukazuje na to, že obavy ruských představitelů z toho, že systém pro Rusko představuje přímou hrozbu a jeho existence povede k oslabení či zániku strategické stability, jsou zcela nepodložené a neodpovídají realitě. Dále se snaží prokázat, že probíhající modernizace ruských strategických sil je spíše projevem snah zachovat status quo v rámci zbrojní dynamiky, a tak udržet dostatečný odstrašovací potenciál než jednoznačným symptomem reakce na opatření USA v oblasti strategické obrany, která by měla charakter závodů ve zbrojení.

ikona souboruCelý článek ve formátu PDF Více o autorovi

Abstract
The text focuses on the changes of Russian and American strategic nuclear arsenals after the end of the Cold War. Current state of Russian strategic forces is subsequently confronted with the present and future capability of U. S. ballistic missile defense system. The text aims to point out that worries of Russian ofcials that the system presents clear danger for Russia and its existence will lead to the weakening or demise of strategic stability are completely false and unfounded. It also makes the point that current modernization of the Russian strategic nuclear weapons and their carriers is more a sign of attempts to preserve the status quo within the arms dynamic, rather than a clear symptom of a direct reaction to American activities in the realm of missile defense that would resemble a process of arms race.

Klíčová slova
USA, Ruská federace, kontrola zbrojení, odzbrojování, závody ve zbrojení, odstrašování, protiraketová obrana, strategická stabilita, strategické jaderné zbraně.

Keywords
USA, Russian Federation, Arms Control, Disarmament, Arms Race, Deterrence, Missile Defense, Strategic Stability, Strategic Nuclear Weapons.

ÚVOD

Do debaty o umístění elementů amerického systému protiraketové obrany na území Polska a České republiky v posledních měsících velmi výrazně a s poměrně velkou intenzitou vstupuje také Ruská federace. Povaha výroků řady ruských politických i vojenských představitelů naznačuje, že pro ně existence i omezeného systému strategické obrany USA představuje dosti významnou výzvu. Nejen omezený počet interceptorů umístěných na západním pobřeží USA, ale zejména případné rozmístění deseti interceptorů v Polsku a radarové základny v České republice Rusko označuje za významnou bezpečnostní hrozbu, která se může projevit v oslabení jeho odstrašovacího potenciálu a ohrožení či zániku strategické rovnováhy mezi USA a Ruskou federací.

Cílem tohoto příspěvku je prozkoumat relevanci ruských obav a argumentů, na nichž spočívá nekompromisně odmítavé stanovisko Ruské federace vůči myšlence obrany proti možnému omezenému útoku balistickými střelami. Pozornost bude rovněž věnována otázce případného obnovení závodů ve zbrojení. Tento teoreticky možný, avšak nikoliv zákonitý vedlejší efekt rozmístění protiraketového systému USA je v souvislosti s debatou o protiraketové obraně tradičně po desetiletí užíván odpůrci antibalistických systémů jako jeden ze zásadních argumentů. V souvislosti s ním se předkládaný text pokusí prokázat, že probíhající modernizace ruských strategických sil je spíše projevem snah zachovat status quo[1] v rámci zbrojní dynamiky než jednoznačným symptomem reakce na opatření USA v oblasti strategické obrany, která by měla charakter závodů ve zbrojení.

Rusko bylo v období druhého jaderného věku, tedy v době od konce studené války do současnosti, jednoznačným zastáncem smlouvy ABM, omezující možnosti signatářů, tedy USA a Ruska jako nástupnického státu po Sovětském svazu, v oblasti vývoje a rozmísťování protiraketových systémů. V tomto ohledu lze v rámci ruské a sovětské politiky vypozorovat značnou míru kontinuity sahající až do doby přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století. Tehdy sovětští představitelé svoje dosud odmítavé postoje v otázce omezování antibalistických systémů zásadně přehodnotili. V rámci jednání SALT následně přistoupili na omezení nejen ofenzivních, ale také defenzivních strategických systémů.[2] Danou problematiku upravovala právě smlouva ABM a další dokumenty s ní související.

Přestože smlouva ABM měla řadu limitů a slabin, jež byly dobře patrné již v době studené války a které jsou dnes kritiky jejího vypovězení USA v roce 2001 a následného odstoupení v červnu roku 2002 spíše mlčky opomíjeny (skutečnost, že ani omezení počtu protiraketových systémů či vyřazení jediného marického systému z operačního stavu a jeho následná demontáž v roce 1976 nezabránily masivnímu posilování sovětského strategického ofenzivního arzenálu, nota bene v období supervelmocenského détente, nebo kontinuální porušování smlouvy Sovětským svazem od první poloviny 70. let až do konce let 80. představované výstavbou tzv. krasnojarského radaru), debaty o jejím dalším osudu, případně o přizpůsobení podmínkám nového bezpečnostního prostředí nabyly na intenzitě v posledním desetiletí minulého století. Clintonovy administrativy, podobně jako ta předchozí G. H. Bushe, usilovaly o adaptaci smlouvy ABM proměněné realitě a odlišnému charakteru současných či budoucích bezpečnostních hrozeb. Lze říci, že primárním cílem takového postupu bylo zachovat kooperativní vztah s ruskými představiteli zejména v oblasti procesů kontroly zbrojení a odzbrojování a udržet nadále při životě smlouvu, kterou řada osob v Clintonově administrativě považovala za základový kámen strategické stability. Demarkační rozhovory z let 1993—1997, usilující o dosažení konsenzu v otázce dalšího respektování zásad smlouvy ABM při současném umožnění aktivit v oblasti protiraketových systémů, sice dosáhly jistého výsledku, nicméně natolik diskutabilní kvality, že ani nebyl předložen americkému Senátu k ratikaci.[3]

Po nástupu administrativy George W. Bushe v lednu roku 2001 dále zesílilo akcentování významu a role systému protiraketové obrany bránící území Spojených států amerických a případně také jejich spojenců před útokem omezeného počtu balistických střel, nicméně tomuto systému věnovala vzrůstající pozornost i předchozí Clintonova administrativa.

Členové administrativy včetně samotného prezidenta Bushe již v průběhu roku 2001 ruským představitelům poměrně explicitně naznačovali úmysl od smlouvy ABM odstoupit v případě, že se ji nepodaří zásadně revidovat. To se také stalo v červnu 2002 po uplynutí šestiměsíční výpovědní lhůty.

Ruské reakce mezi lety 2001 až 2006 na zintenzivněné kroky Spojených států v oblasti protiraketové obrany celého území ani na zánik smlouvy ABM nelze vůbec označit za nějak razantní. Jediným opatřením neverbálního charakteru přijatým v reakci na odstoupení USA od smlouvy ABM bylo vypovězení smlouvy START II Ruskou federací. Prezident Putin jednoznačně preferoval taktiku kombinace poměrně umírněné rétoriky na adresu Washingtonu se snižováním významu dopadu amerických opatření na bezpečnost Ruska a snah rozštěpit v této otázce evropské země, například nabídkou vybudování evropsko-ruského systému protiraketové obrany.[4] Jednoznačně potvrzoval možnost přijetí adekvátních protiopatření, zejména v podobě navýšení počtu strategických jaderných hlavic a modernizace ruského strategického arzenálu, jež napomohou udržení ruského odvetného potenciálu ve stavu zaručujícím i nadále platnost deklaratorní doktríny vzájemného zaručeného zničení (MAD). V červnu 2001 navíc uvedl, že Rusko v americkém protiraketovém systému nevidí žádnou okamžitou hrozbu, a dále zcela explicitně prohlásil: „Jsem si jist, že přinejmenším v následujících 25 letech (americká protiraketová obrana) nezpůsobí žádnou významnou škodu národní bezpečnosti Ruska.“[5] Souběžně potvrdil úmysl přijmout již výše zmíněná protiopatření mající charakter vertikální proliferace, tedy navýšení dostupných ofenzivních prostředků. Tento proces nicméně nebyl vnímán jako nějaké automatické, nové, razantní vyzbrojování mající charakter obnovených závodů ve zbrojení, ale spíše jako zdrženlivější chování v oblasti bilaterálního rusko-amerického odzbrojovacího procesu v oblasti strategických jaderných zbraní.

Poměrně dosti sebevědomě zněla i pozdější vyjádření ruských představitelů, prezidenta Putina nevyjímaje. V reakci na kontinuální ujišťování americké strany o tom, že budování systému protiraketové obrany není namířeno proti Rusku, prohlašoval, že podobně vývoj nových sostikovaných prostředků vykazujících značnou přesnost zásahu cíle či schopnost manévrovat, a tak překonat i protiraketový systém není namířen proti USA. Nové zbraňové systémy, nemající dle Putina ve světě obdoby, měly „spolehlivě zaručit strategickou bezpečnost Ruska v dlouhodobé historické perspektivě“.[6] Putin dále uvedl, že Rusko bude pokračovat ve výzkumu protiraketových systémů, a zcela nevyloučil ani možné budoucí rozmístění nového systému. Investování značných nančních nákladů do takových prostředků nicméně označil za předčasné.[7] Lze říci, že kurz ruské rétoriky a deklarovaných úmyslů v oblasti odvetných opatření značně přitvrdil po zveřejnění záměru USA umístit prvky systému protiraketové obrany ve střední Evropě. Je zajímavé, že právě případná realizace plánovaných kroků, tedy vybudování radarové základny v České republice a základny s 10 interceptory na území Polska, zapříčinila takový zásadní posun ve vnímání této záležitosti ruskou stranou. Putinův předpoklad z roku 2001, že americká BMD pro Rusko nebude představovat významnější hrozbu, byl zcela opuštěn a nahrazen tvrzeními, že uskutečnění amerického záměru způsobí kompletní narušení strategické rovnováhy, neutralizuje ruský odstrašovací potenciál a vytvoří podmínky pro provedení prvního odzbrojujícího úderu.[8] Jsou ruské obavy reálné? Je možné, že přibližně 20 interceptorů již rozmístěných na Aljašce, dva umístěné na základně Vandenberg v Kalifornii a 10 případně umístěných v Polsku může oslabit či zcela zlikvidovat strategickou stabilitu?

RUSKO A BMD: REÁLNÁ HROZBA, NEBO PARANOIA?

Právě Ruskem ventilované obavy, poměrně razantní rétorika, vyhrožování obnovením závodů ve zbrojení, nové rozmístění střel kratšího a středního doletu a jejich namíření na cíle v České republice a v Polsku dále posílily debaty o smyslu a roli systémů protiraketové obrany. Staly se současně jedním z významných argumentů odpůrců defenzivních systémů a zejména rozmístění jejich prvků ve střední Evropě. Aby bylo jasno a nedocházelo k přeceňování ruské nevole, je v této souvislosti třeba připomenout skutečnost, že ruská karta hrála významnou roli a byla zásadním argumentem ve všech kolech západní debaty o defenzivních systémech, která od 60. let minulého století až do současnosti proběhla.

Nicméně nejen ruští politikové a vojenští činitelé pracují s alarmujícím výhledem na osud ruského odstrašovacího potenciálu, a to i bez ohledu na případné rozmístění amerických interceptorů v Polsku.

V této souvislosti lze za asi nejvíce zmiňovaný text naznačující tento pro Rusko znepokojující trend označit příspěvek The Rise of U. S. Nuclear Primacy autorů Liebera a Presse, uveřejněný v loňském roce v časopise Foreign Affairs.[9] Autoři v něm zmiňují stále se zhoršující stav ruského strategického arzenálu, který za souběžné modernizace amerických strategických sil včetně rozmístění antibalistické obrany může vést ke vzniku „nerovnováhy teroru“, a tím také k ohrožení platnosti doktríny MAD. Z jejich analýzy vyplývá teoretická možnost vzniku situace, kdy by USA byly schopny provést odzbrojující preemptivní úder proti všem součástem ruské strategické triády. Takto vedeným útokem by se dle jejich odhadu s vysokou pravděpodobností mohlo podařit zničit značnou část ruských strategických sil, ne-li celý strategický arzenál Ruska. Dále z takového scénáře vyvozují minimální či nulovou schopnost Ruska provést odvetu a také případnou schopnost USA, i při disponování protiraketovým systémem schopným eliminovat omezený počet nepřátelských hlavic, zcela se vyhnout zničujícímu dopadu případného protiúderu. Význam amerického protiraketového systému tudíž spatřují (společně s případnou existencí potenciálu pro provedení prvního odzbrojujícího úderu) v posílení ofenzivního, nikoliv defenzivního potenciálu USA.[10] Uvedená stať následně rozpoutala velmi zajímavou polemiku, v níž řada významných autorů některá tvrzení a předpoklady Liebera a Presse zmírnila či zcela vyvrátila. Jejich velmi skeptický odhad budoucího vývoje, zejména negativní kvantitativní a kvalitativní proměny ruského strategického arzenálu poměrně jednoznačně vyvrátil přední ruský expert na jaderné zbraně Pavel Podvig. Ve své analýze porovnal vývoj redukcí ruských a amerických strategických sil. Objem redukce ruských strategických systémů, s níž pracovali Lieber s Pressem (snížení počtu strategických bombardérů se stavem panujícím v období zániku Sovětského svazu o 39 %, interkontinentálních balistických střel odpalovaných z pozemních stanovišť (ICBM) o 58 %, ponorek (SSBN) nesoucích balistické střely (SLBM) o 80 %), srovnal s redukcemi, jimiž prošla americká strategická triáda. V jejím rámci se totiž ve stejném období počet strategických bombardérů snížil o 66 %, ICBM o 50 % a počet ponorek vybavených SLBM o více než 50 %. Mnohem méně dramaticky hodnotil i další, zejména kvalitativní charakteristiky ruské strategické triády, jako je překročení plánované životnosti některých ICBM, omezené patrolování mobilních ICBM či snížení frekvence cvičení strategických bombardérů. Podvig tak scénář nastíněný Lieberem a Pressem označuje za „jednoduše nemožný“.[11] I když americký přístup k odstrašování není předmětem tohoto textu, je třeba zmínit, podobně jako to ve své reakci na Lieberův a Pressův text učinil Keith Payne, že USA od 60. let 20. století jednoznačně odmítaly usilovat o vybudování věrohodného potenciálu použitelného pro provedení prvního odzbrojujícího úderu.[12] Navíc je třeba upozornit na skutečnost, že provedení preemptivního úderu za užití konvenčních i jaderných zbraní bylo nedílným a konstantním prvkem ruské vojenské doktríny po celou studenou válku.[13] Lieber s Pressem také zmiňují přetrvávající americkou neochotu zavázat se k tomu, že USA nepoužijí jaderné zbraně jako první, což považují za další příznak ofenzivního motivu pro disponování obranným systémem.[14] Zde je třeba nejen zmínit význam tohoto postoje, který zásadně rozšiřuje strategické možnosti, jež se v případě vzniku významné bezpečnostní hrozby nabízejí. Je rovněž nezbytné a užitečné připomenout, že Rusko opustilo deklaratorní závazek použít jaderné zbraně až v případném odvetném úderu a ve své současné vojenské doktríně otevřeně deklaruje, že jaderné zbraně v případě nutnosti použije jako první, byť v odvetě na konvenční úder nepřítele.[15] Podvigovy argumenty naznačují, že zásadní narušení nebo dokonce zánik strategické stability mezi Spojenými státy a Ruskem není na pořadu dne. Nabízí se ale často vznášený argument, že rozmísťování protiraketového systému může vyvolat další kolo intenzivních závodů ve zbrojení.

I tomuto tvrzení odpůrci protiraketových systémů přikládají mimořádnou důležitost. Je ale vhodné si uvědomit, v jak silném rozporu je tato obava se skeptickým hodnocením možnosti Ruska udržet ve vztahu s USA zdání strategické rovnocennosti. Jaké trendy tedy skutečně v posledních letech vykazuje ruský strategický arzenál? Dramatický úpadek, nebo naopak razantní nárůst počtu nosičů a hlavic v operačním stavu?

Stav amerických a sovětských strategických sil k polovině roku 1991

Sovětský svaz

Spojené státy americké

ICBM

1086

1000

SLBM

912

640

Hlavice na ICBM a SLBM

10352

7890

Strategické bombardéry

177

307

ALCM

720

1720

SLCM

150

357

Celkový počet strategických hlavic

11309

10102

Zdroj: Smoke, R.: National Security and the Nuclear Dilemma: An Introduction to the American Experience in the Cold War. New York, McGraw-Hill, 1993, s. 290.

Vývoj ruských strategických sil

Leden 1997

Leden 2002

Červenec 2006

Leden 2007

ICBM

762

726

503

489

Počet hlavic na ICBM

3700

3150

1853

1788

SLBM

664

332

180

173

Počet hlavic na SLBM

2496

1744

636

609

Počet strategických bombardérů

79

78

79

79

Počet hlavic nesených bombardéry

562

624

884

884

Celkový počet strategických nosičů

1505

1136

762

741

Celkový počet hlavic

6758

5518

3373

3281

Zdroj: http://www.russianforces.org.

Ruská strategická triáda - ICBM

Leden 2002

Červenec 2004

Červenec 2006

Leden 2007

Systém

Počet nosičů

Počet umístěných hlavic

Počet nosičů

Počet umístěných hlavic

Počet nosičů

Počet umístěných hlavic

Počet nosičů

Počet umístěných hlavic

SS-18

150

1500

108

1080

80

800

76

760

SS-19

150

900

130

780

126

756

123

738

SS-24

36

360

15

150

0

0

0

0

SS-25

360

360

315

315

252

252

243

243

SS-27

30

30

36

36

45

45

47

47

Celkem

726

3150

604

2361

503

1853

489

1788

Zdroj: http://www.russianforces.org.

Ruská strategická triáda - SSBN/SLBM

Leden 2002

Leden 2007

Systém

Počet aktivních plavidel

Počet hlavic

Počet aktivních plavidel

Umístěno SLBM

SLBM

Nesené hlavice

Celkem hlavic

Delta I

2

24

-

-

-

-

-

Delta III

7

336

6

83

SS-N-18

3

249

Typhoon

5

1000

-

-

-

-

-

Delta IV

6

384

6

90

SS-N-23

4

360

Celkem

20

1744

12

173

-

-

609

Zdroj: http://www.russianforces.org.

Ruská strategická triáda - letouny s dlouhým dosahem

Leden 2002

Leden 2007

Systém

Počet letounů

Počet hlavic

Počet letounů

Počet hlavic

Tu-95MS (Bear H)

63

504

64

704

Tu-160 (Blackjack)

15

120

15

180

Celkem

78

624

79

884


Zdroj: http://www.russianforces.org.

Z uvedených tabulek jednoznačně vyplývá, že mezi lety 1997 až 2007 docházelo v rámci ruského strategického arzenálu k poklesu počtu nosičů a hlavic nacházejících se v operačním stavu. Za hlavní příčiny tohoto trendu lze označit poměrně pokročilé stáří vyřazovaných systémů, nanční nákladnost jejich udržování v operačním stavu a do značné míry také skutečnost, že Rusko nepovažovalo za nutné proces redukcí zastavit, či dokonce nastolit zcela opačný kurz, tedy horečnaté vyzbrojování.

Kvantitativní a kvalitativní proměna ruských strategických sil spíš naznačje, že snahou Ruské federace je činit adekvátní opatření, jejichž smyslem je udržování statu quo, což je normální, nikoliv extrémní projev zbrojní dynamiky.[16] Země v uvedeném segmentu ozbrojených sil neprovádí razantní redukce unilaterálního rázu. Na druhou stranu se vývoj v rámci strategických sil rozhodně ani zdaleka neblíží extrémnímu pólu zbrojní dynamiky, tedy závodům ve zbrojení. V této souvislosti je vhodné připomenout, co to vlastně závody ve zbrojení jsou. Colin Gray je denuje jako „proces, v němž dvě nebo více stran, jež se vnímají jako protivníci, zvětšují nebo zlepšují svoji výzbroj velmi rychlý tempem a strukturují svoje vojenské postoje s obecnou pozorností věnovanou minulému, přítomnému a předpokládanému vojenskému a politickému chování jiných zemí“.[17]

I když se Rusko v posledních letech snaží vylepšit svůj strategický arzenál, stěží lze hovořit o tom, že by tento proces vykazoval velmi rychlé tempo. Od roku 1997, kdy bylo zahájeno zařazování prvních ICBM SS-27 (Topol M) do výbroje, Rusko vyprodukovalo a do operačního stavu uvedlo 47 těchto nosičů. V období od črvence 2004 do července 2006 rozmístilo pouze 9 těchto balistických střel, do počáku letošního roku 11. Považovat popsaný proces přiměřené modernizace v rámci možností za závody ve zbrojení by tudíž bylo více než odvážné. Nic na tom nezmění ani vybavování střel Topol M třemi hlavicemi (MIRV) namísto jedné.

Pro názornost srovnejme současnou modernizaci vedenou úmyslem zachovat status quo, a tím samozřejmě také udržet odstrašující potenciál Ruska na dostatečné úrovni s fází závodů ve zbrojení v období studené války, v jejímž závěru Sovětský svaz dosáhl strategické parity s USA. Příklad závodů ve zbrojení par excellence představuje velmi intenzivní tempo rozmsíťování sovětských ICBM SS-11 Sego, kterých bylo mezi lety 1966 až 1972 zařazeno do výzbroje 990 kusů.[18] Klást rovnítko mezi razantní posilování sovětského strategického arzenálu na přelomu 60. a 70. let minulého století, kdy bylo ročně do operačního stavu uvedeno až 250 nových ICBM a 128 nových SLBM,[19] a současnou situaci, kdy Rusko zařazuje do výzbroje ročně v průměru 5 nových ICBM, je skutečně velmi přehnané.

ODZBROJOVÁNÍ A STRATEGICKÁ STABILITA

V souvislosti s nástinem současného stavu ruských strategických sil je třeba věnovat pozornost také tomu, zda vůbec lze vypozorovat, případně jak se projevuje negativní dopad amerických aktivit v oblasti protiraketové obrany na proces kontroly zbrojení a odzbrojování.

Je evidentní, že uvedené procesy upoutávaly velkou pozornost zejména v posledním dvacetiletí studené váky, a to zejména v případě jednání o strategických ofenzivních zbraních. Toto úsilí supervelmocí vedlo, ve druhé polovině 80. let minulého století za sílícího tlaku USA v době Reaganovy administrativy a prohlubujících se sovětských obtíží a sílící ochoty Gorbačova ulehčit si břímě představované ohromnými zbrojními výdaji a rozsáhlým, nejen jaderným, arzenálem, k dosažení zásadních průlomů v jednáních o systémech uvedené kategorie a k podpisu smluv START I a START II v roce 1991, respektive 1993. Tyto dokumenty samozřejmě nejsou hodnoceny jednoznačně a lze je rovněž považovat za vynikající příklad jevu označovaného jako paradox kontroly zbrojení.[20] Přesto v období těsně po závěru studené války sehrály poměrně pozitivní roli, a to jak významnými a bezprecedentními redukcemi, které inkorporovaly, tak verikačími a dalšími opatřeními, jež byla na počáku 90. let považována za nesmírně užitečná pro další zlepšení vztahů mezi donedávna antagonistickými aktéry.

V druhém jaderném věku, tedy v období po zániku bipolarity, došlo vedle zásadní proměny globálního bezpečnostního prostředí a bezpečnostních hrozeb také k jisté změně pohledu na význam procesů kontroly zbrojení a odzbrojování mezi USA a Ruskou federací. Je evidentní, že tento proces nebyl ani jednou ze stran zastaven nebo odmínut. Proměnily se nicméně pohledy na význam velmi detailní formulace potenciálně dojednaných bilaterálních smluv a na počet v nich obsažených opatření. Žádná smlouva nedokumentuje tento trend lépe než tzv. Moskevská smlouva (SORT) z roku 2002. Oproti textům předchozích smluv START I a START II se jedná o velmi stručný text upravující pouze celkové početní limity, kterých by USA a Ruská federace měly dosánout do roku 2012 po provedení dalších významných redukcí svých strategických ofenzivních zbraní. Tuto smlouvu ovšem nelze brát pouze jako další pomyslnou čárku, která potěší stoupence kontroly zbrojení a odzbrojování. Její význam vedle snížení počtu jaderných zbraní spočívá především v potvrzení dvou výnamných, leč často opomíjených skutečností:

1. že odstoupení USA od smlouvy ABM nevedlo k zániku jednání o odzbrojování a kontrole zbrojení;

2. že USA přistoupením na tuto smlouvu mají jednoznačný zájem udržovat s Ruskem v oblasti strategických zbraní paritu, i když ne striktně nominální.

Rusko sice v roce 2002 v reakci na odstoupení USA od smlouvy ABM oznámilo, že se již necítí být vázáno smlouvou START II. Krátce předtím nicméně přistoupilo na zmíněnou Moskevskou smlouvu, jejíž implementací by oba signatáři do roku 2112 snížili počet aktivních strategických zbraní na 1700 až 2200 kusů. Skutečnost, že nová smlouva na rozdíl od START II neobsahovala zákaz MIRV ICBM (ICBM nesoucích věší počet nezávisle naváděných hlavic) či nespecikovala podlimity na počty nosičů v rámci jednotlivých složek strategické triády, jak tomu bývalo zvykem dříve, neznamená automatické snížení jejího výnamu. Jak v jednom ze svých textů konstatoval Pavel Podvig, ruští političtí činitelé na rozdíl od vojenských, nepovažovali v posledních letech strategickou paritu za životně důležitou, jinak by prováděli poněkud jiná opatření.[21]

Ruské obavy plynoucí z nejistého stavu vlastních strategických sil měla rozptýlit zejména předtím, než se na ruské straně dostavil dlouho očekávaný optimismus a posílené sebevědomí v otázce schopnosti uchovat dostatečný odstrašovací potenciál, právě americká ochota přivést k životu další bilaterální smlouvu, která by upravovala redukce na obou stranách. Jinak se totiž Rusko mohlo ocitnout v situaci, kdy by bylo nuceno provést značné redukce strategických jaderných zbraní, ovšem unilaterálně. Právě tuto vstřícnost je opět třeba zasadit do kontextu americko-ruských jednání o případné revizi smlouvy ABM, či jejím zániku. Proto také Bushova administrativa, vedle důvodu, že disponování tak vysokým počtem jaderných zbraní nepovažovala za nadále potřebné, přistoupila na snížení počtu 6000 strategických hlavic povolených smlouvou START I na limit 1700—2200 kusů aktivních hlavic stanovený ve smlouvě SORT. Snažila se prezidenta Putina a další ruské činitele přesvědčit o tom, že zájmem USA není citelné narušení nebo zánik strategické parity, ale její udržení, a to i při budování systému protiraketové obrany.

Na druhou stranu také Rusko postupovalo velmi pragmaticky, a to i po zániku smlouvy ABM, čímž si dále pojistilo zachování „rovnováhy teroru“. Bude schopno provést potřebné redukce, a to za obdobného postupu USA; vyřazením zastaralých systémů ušetří nemalé nanční prostředky, jež bude moci alokovat do produkce nových moderních strategických zbraní. Odstoupením od smlouvy START II navíc získalo tu výhodu, že svoje ICBM může nadále vybavovat vyšším počtem hlavic, v operačním stavu může ponechat tzv. „těžké střely“ a strukturu triády může přizpůsobit zcela svým potřebám a představám. Všechna uvedená opatření dále jednoznačně napomáhají zachování jeho odvetného potenciálu vůči USA a také násobení ruských šancí úspěšně překonat v případě potřeby americký antibalistický systém.

Na tomto místě je nutné poznamenat, že Spojené státy nepovažovaly za nezbytné po ruském vypovězení START II jednat recipročně. USA tak nic nezměnily na svém rozhodnutí v souladu se START II vyřadit všech padesát ICBM MX Peacekeeper, které byly od druhé poloviny osmdesátých let dvacátého století nejmoderněším prvkem pozemní složky strategické triády a z nichž každá nesla 10 MIRV. Tato zdrženlivost ovšem není příliš často zmiňována. Ovšem i americká modernizace strategických zbraní má zcela jiný charakter než ruská. USA v posledním desetiletí zcela zastavily produkci ICBM a strategických bombardérů, zrušily téměř všechny programy vývoje a výzkumu nových hlavic a všechny letouny B-1 převedly na plnění konvenčních misí;[22] na rozdíl od Ruska nerozmísťují a ani prozatím neplánují vývoj a rozmístění nových typů ICBM či SLBM.

Americké strategické síly 2007

ICBM

500

Počet hlavic na ICBM

1050

SLBM

336

Počet hlavic na SLBM

2016

Počet strategických bombardérů

115

Počet hlavic nesených bombardéry

1955

Celkový počet strategických nosičů

951

Celkový počet hlavic

5021

Zdroj: U. S. nuclear forces, 2007. Bulletin of the Atomic Scientists. January/February 2007, s. 80.

Strategická triáda USA - ICBM (stav 2007)

Systém

Počet nosičů

Hlavic na nosiči

Počet umístěných hlavic

Minuteman III (Mk-12)

150

1

150

Minuteman III (Mk-12)

50

3

150

Minuteman III (Mk-12A)

300

2-3

750

Celkem

500

-

1050

Zdroj: U. S. nuclear forces, 2007. Bulletin of the Atomic Scientists. January/February 2007, s. 80.

Strategická triáda USA - SLBM (stav 2007)

Systém

Počet nosičů

Hlavic na nosiči

Počet umístěných hlavic

Trident II D5

336

6

2016

Celkem

336

-

2016

Zdroj: U. S. nuclear forces, 2007. Bulletin of the Atomic Scientists. January/February 2007, s. 80.

Strategická triáda USA - letouny s dlouhým dosahem (stav 2007)

Systém

Počet nosičů

Počet umístěných hlavic

B-52 Stratofortress

56

1400

B-2A Spirit

16

555

Celkem

72

1955

Zdroj: U. S. nuclear forces, 2007. Bulletin of the Atomic Scientists. January/February 2007, s. 80.

Z výše uvedených dat vyplývá, že i Spojené státy provádějí redukce strategických zbraní, které navíc nejsou u konce, jelikož budou pokračovat tak, aby k roku 2012 mohly bý dosaženy početní limity stanovené Moskevskou smlouvou. Další snižování počtu ICBM Minuteman III ze stávajících 500 na 450 nosičů má být v souladu s Quadrennial Defense Review 2006 zahájeno v právě probíhajícím skálním roce.[23] Dále je třeba poznamenat, že u všech 150 ICBM Minuteman III, rozmístěných na základně F. E. Warren ve státě Wyoming, při snižování umístěných hlavic, v souladu se START I, ze tří na jednu na každém nosiči (tzv. download) byly odstraněny a zničeny platformy, na nichž byly vícečetné hlavice umístěny.[24] Návrat k předchozímu stavu a urychlené zpětné navýšení počtu MIRV na těchto nosičích nebude možný. USA ovšem po zániku START II přehodnotily původní úmysl snížit počet hlavic na jednu na všech střelách Minuteman III a vše nasvědčuje tomu, že si hodlají zachovat schopnost uvedené nosiče v případě nutnosti vybavit až 800 hlavicemi. Počet nosičů Minuteman III bude pravděpodobně skutečně snížen na 450 kusů, na nichž bude umístěno 500—600 hlavic, USA si však současně ponechají možnost jejich počet v případě potřeby navýšit na zmíněných 800 kusů.[25]

V souvislosti s těmito uvedenými opatřeními je třeba označit za zcela nepodložné obavy ventilované Lieberem a Pressem, v českém prostředí napřílad Janem Eichlerem[26] z montáže vícehlavicových platforem demontovaných z likvidovaných ICBM MX Peacekeeper na střely Minuteman III. Je pravdou, že některé nosiče Minuteman budou vybaveny modernějšími hlavicemi W-87 v návratové platformě (reentry vehicle, RV) MK21 pocházející ze střel MX. Současně je ovšem třeba dodat, co je opomíjeno, že zmíněné prostředky budou umístěny pouze na části nosičů Minuteman III, z nichž každý navíc ponese pouze jednu hlavici. I když prozatím není znám počet střel, u nichž bude tato rekongurace provedena, je třeba si uvědomit, že pouze část nosičů Minuteman III bude v budoucnu schopna nést více hlavic, tedy dvě až tři.[27]

Domnívám se, že je tedy zcela evidentní, že strategická parita mezi Spojenými státy americkými a Ruskou federací není v současné době ohrožena, i když nelze předpokládat, že bude mít charakter striktní kvantitativní rovnocennosti strategických sil v operačním stavu. Podobně lze konstatovat, že také pravděpodobnost narušení strategické stability v souvislosti s možným rozmístěním deseti amerických interceptorů v Polsku a radarového zařízení v České republice je nulová. V této souvislosti lze rovněž zmínit, že ruská zbrojní dynamika v posledních letech rozhodně nevykazuje charakteristiky závodů ve zbrojení. Kroky, které Rusko činí, navíc prozatím vůbec nelze automaticky kauzálně spojovat s americkými aktivitami v rámci protiraketové obrany. I když se lze s podobnou argumentací občas setkat i v českých médiích,[28] taková tvrzení a naznačování začátku nového kola závodů ve zbrojení se prozatím jeví jako nepodložné spekulace.

V otázce strategické stability Kreml v současnosti hraje dvojí hru. Na jedné straně v projevech namířených převážně dovnitř ruské společnosti hýří sebevědomím a jednoznačně potvrzuje existenci potenciálu pro zachování logiky MAD a provádění odstrašování, což dokládají nejlépe slova prezidenta Putina v projevu o stavu Ruské federace z května loňského roku, v němž se uvádí: „Již nyní probíhají práce na vytvoření unikátních, vysoce přesných zbraňových systémů a manévrovacích bojových jednotek, které budou mít pro případného protivníka nepředvídatelnou letovou dráhu. Společně s prostředky pro překonání protiraketových systémů, které již máme, nám tyto nové typy zbraní umožní udržet jednu z nejdůležitějších záruk trvalého míru, jmenovitě strategickou rovnováhu sil“ a dále: „Naše odpovědi musejí být založeny na intelektuální převaze. Budou asymetrické, ne tak nákladné, ale bezesporu učiní naši strategickou triádu více spolehlivou a efektivní“.[29] Na straně druhé na bezpečnostní konferenci konané v únoru letošního roku, podobně jako další činitelé při jiných příležitostech,[30] americkou protiraketovou obranu označil za prostředek vedoucí ke kompletnímu narušení rovnováhy sil.[31] Poměrně dramatická proměna vnímání strategické rovnováhy, vezmeme-li v úvahu, že jednání o případné spolupráci Polska a České republiky a rozmístění deseti interceptorů a radarového zařízení jsou na samém počátku a jejich nální výsledek je poměrně nejistý.

Představuje-li pro Rusko hrozbu radar, mající podle jeho představitelů potenciál kontrolovat vzdušný prostor až k Uralu, nic mu nebrání v tom rozmístit na svém území v blízkosti svých hranic obdobné zařízení. Nota bene, po desetiletí mělo na západní Ukrajině radar včasného varování. I když se takový scénář prozatím nejeví jako realistický, je zajímavé, že ruští činitelé již zvažovali mnohem méně realistické až absurdní postupy. Zmínit lze například úvahy velitele ruských vesmírných sil, generáplukovníka Vladimíra Popovkina, o umístění radarů pro průzkum vesmírného prostoru na ruských ambasádách v zahraničí.[32]

Přeceňovat nelze ani prozatím deklaratorní signály ruské strany týkající se odstoupení od smlouvy o likvidaci střel středního a kratšího doletu (INF), kterou začali označovat, podobně jako USA smlouvu ABM, za relikt studené války.[33] I když má intenzita náznaků podobných úmyslů stoupající tendenci, opět ji nelze jednoznačně a přímo spojovat s existencí amerického defenzivního systému, a to ani v souvislosti s případným rozmístěním jeho prvků ve střední Evropě. První vyjádření ruských představitelů totiž opět předcházela zahájením debat o participaci České republiky a Polska na americkém projektu a zazněla již v roce 2005, kdy takovou možnost zmínil ministr obrany Ivanov při jednání s Donaldem Rumsfeldem.[34] Pozdější podobné výroky ruských činitelů sice opět neobsahovaly mnoho konkrétních informací ani motivů pro takový postup, naznačovaly nicméně, že důvodů je více než jeden, „zájem obranného sektoru na pozvednutí objemu státních zbraňových zakázek“[35] nevyjímaje. Právo Ruska takový krok učinit je zcela legitimní. Západ, Severoatlantická aliance, by na přijetí takových opatření ani nemusela recipročně reagovat, samozřejmě za předpokladu, že by ruské systémy v paměti neměly uloženy cíle (jež lze stejně velmi rychle změnit) ve střední či západní Evropě. Dojde-li k novému rozmístění ruských střel středního doletu, lze předpokládat, že budou primárně sloužit k odstrašování státních i nestátních aktérů v jižním sousedství Ruska, zvláště v případě, že by byly vybaveny konvenčními hlavicemi, nebo konvenčními i jadernými hlavicemi, což nelze vyloučit.

Závěrem je třeba upozornit na to, že kořeny ruské nejistoty a obav ve vztahu k americké protiraketové obraně leží jinde než v otázce strategické parity a strategické stability. Vyplývají z ruské strategické kultury, za jejíž výrazné rysy lze označit zejména stálé úsilí o posílení prestiže na mezinárodní scéně a zisk supervelmocenského statutu využitím vojenských prostředků, kladení důrazu na potenciál pro naplnění válečných scénářů včetně schopnosti snížit škody, jež by zemi mohly být v případě útoku způsobeny a, v neposlední řadě, neustálé předjímání existence nepřátel a hrozeb jimi představovaných.[36] Proto Moskva reaguje tak odmítavě i v situaci, kdy je nadmíru jasné, že reálné ani hypotetické narušení či zánik strategické stability není na pořadu dne, stejně jako obnovení supervelmocenské rivality ze dnů studené války nebo vznik otevřeného, neřku-li nukleárního koniktu.[37] Lze naprosto souhlasit s názorem Pavla Podviga, přestože se s jeho dalšími závěry ohledně protiraketové obrany neztotožňuji, že samotné kontinuální uplatňování logiky MAD je v současné době pro Rusko a USA zcela zbytečné, kontraproduktivní a obě země by měly svoje vztahy budovat na jiném základě.[38] Je ale otázkou, nakolik je takový scénář reáný. Zda Rusko akceptuje stávající geopolitickou realitu a zda snahy kooperovat na sledování společných cíů převáží nad jeho partikulárními zájmy, resentimenty a nostalgií nad ztraceným supervelmocenským statutem a bývalými sférami vlivu, ukáže budoucnost. Jeho současné vystupování ovšem mnohem více odpovídá Grayovu skeptickému náhledu (ještě na adresu Sovětského svazu), že při zohlednění geograckých, kulturních a historických faktorů se vyhlídka na vyvstání skutečně přívětivějšího a mírnějšího SSSR (Ruska) nejeví jako příliš slibná.[39]

Právě z toho důvodu je třeba si uvědomit, že zatímco informování Ruska o aktivitách v rámci protiraketové obrany je žádoucí a oboustranně užitečné, ustupování a podléhání jeho nepodloženým argumentům a tlakům může být kontraproduktivní a pro středoevropský prostor až osudné. Současná debata o spolupráci České republiky a Polska s USA na protiraketové obraně totiž výrazně přesahuje tuto partikulární záležitost. Rozhodnutí České republiky (a ještě spíš nepřiměřené zohledňování ruské karty), podobně jako chování dalších evropských států, bude mít zásadní vliv na budoucí chování Ruské federace v řadě dalších záležitostí i zcela odlišné povahy. Bude-li totiž Rusko vidět, že středoevropský prostor je vyklízen a západoevropští spojenci zemí v něm se nacházejících ustupují již jen při náznaku ruské nevole a přitvrzení rétoriky, jsou tyto země na nejlepší cestě, jak se opět brzy ocitnout ve sféře jeho vlivu.

ZÁVĚR

Mezi strategickými jadernými arzenály Ruska a Spojených států existují jisté, zejména kvantitativní disproporce a nelze hovořit o existenci stavu striktní strategické parity. Rozsah ruského arzenálu, jeho kvalitativní proměna charakterizovaná rozmísťováním nových ICBM, v budoucnu i nových SLBM budou i nadále Rusku zajišťovat schopnost provedení odvetného úderu, a tím kontinuální odstrašování potenciálních nepřátel. Redukce strategických jaderných zbraní, jež se v posledních dvou desetiletích odehrály, měly převážně bilaterální a smluvně ošetřený charakter. Tímto způsobem oboustranných redukcí se USA zejména v posledních letech snažily přesvědčit ruské politické činitele o tom, že existence a role budovaného systému protiraketové obrany, jehož prvky možná budou umístěny i ve střední Evropě, nepředstavuje pro Ruskou federaci žádnou bezpečnostní hrozbu a nemůže přivodit zánik či oslabení strategické stability ani znemožnit odstrašování. Je evidentní, že o této skutečnosti byli donedávna přesvědčeni i ruští představitelé, prezidenta Putina nevyjímaje. Náhlý obrat prozatím v rétorické rovině neodpovídá posunu v rámci budování americké protiraketové obrany, protože ani radarová základna v České republice, ani deset interceptorů v Polsku nemůže stávající poměr sil narušit. Ruskou rétoriku a deklaratorní signály je proto třeba vnímat a vyhodnocovat velmi rezervovaně. Zcela kontraproduktivní by bylo ruskému nátlaku ustupovat. Tím by se spíš napomohlo posílení jeho asertivity a snah vnímat opět středoevropský prostor jako sféru svého vlivu, kde v zásadních otázkách může mít významné slovo. Naopak, je třeba vyslat jednoznačný signál, že takový předpoklad neodpovídá realitě a že případný konfrontační postup Ruska, symbolizovaný například výhrůžkami zaměření cílů v České republice a v Polsku neexistujícími střelami středního dosahu, bude pro Rusko kontraproduktivní na rozdíl od přístupu kooperativního, založeného na vzájemném dialogu, vyjasňování pozic, případných obav a nejistot. Současně je třeba mít na paměti, že úsilí přesvědčit ruské politické činitele o tom, že americký protiraketový systém je ve vztahu k Rusku a jeho bezpečnosti zcela benigní, nebude snadné, je-li vůbec možné takový výsledek očekávat. Příčinou tohoto stavu však není nedostupnost či nevěrohodnost dat týkajících se technických parametrů a potenciálu protiraketovévo systému, či aktulání stav strategických ofenzivních prostředků, ale v mnohem větší míře spíše ruská strategická kultura.

LITERATURA
[1] Annual Address to the Federal Assembly. May 10, 2006. (http://www.kremlin.ru/eng/speeches/2006/05/10/1823_type70029type82912_105566.shtml).

[2] Becker, M. D.: Strategic Culture and Ballistic Missile Defense. Airpower Journal - Special Edition 1994. (http://www.airpower.maxwell.af.mil/airchronicles/apj/apj97/sum97/spe94/becker.html).

[3] Военная доктрина Российской Федерации, 21 апреля 2000. (http://www.ipmb.ru/1_3.html).

[4] Brooke, J.: Russia to Take Military Steps on U. S. Missile Shield. March 15, 2007.
(http://www.bloomberg.com/apps/news?pid=20601085&sid=aMg4wS0tbm9Q).

[5] Buzan, B: An Introduction to Strategic Studies. Military Technology and International Relations. St. Martin’s Press, New York 1987.

[6] Buzan, B.; Herring, E.: The Arms Dynamic in World Politics. Lynne Rienner Publishers, Boulder, London 1998.

[7] Cirincione, J.: Deadly Arsenals. Nuclear, Biological, and Chemical Threats. Carnegie Endowment for International Peace, Washington, D. C. 2005.

[8] Dolgov, A.: Russian Exercises Flex Military Muscle. Boston Globe Boston, Mass.: Feb 21, 2004, s. A7.

[9] Eichler, J.: Hrozí návrat studené války? Newsletter CEP, duben 2007, s. 3—4.
(http://cepin.cz/docs/newslettery/2007-04.pdf).

[10] Gray, C. S.: Modern Strategy. Oxford University Press, Oxford, New York 1999.

[11] Gray, C. S.: The Arms Race Phenomenon. World Politics October 1971, s. 39—79.

[12] Gray, C. S.: War, Peace and Victory: Strategy and Statecraft for the Next Century. Simon & Schuster 1990.

[13] Kokoshin, A. A.: Nuclear Conicts of the Twenty First Century. (http://bcsia.ksg.harvard.edu/BCSIA_content/documents/Kokoshin_2003_01.pdf).

[14] Leading Russian Ofcial Dismisses U.S. Treaty and Missile Shield. New York Times, May 24, 2007.(http://www.nytimes.com/2007/05/24/world/europe/24russia.html?ex=1337659200&en=4ba86a0e0a9bd31&ei=5088&partner=rssnyt&emc=rss).

[15] Lieber, K. A.; Press, D. G.: The Rise of U.S. Nuclear Primacy. Foreign Affairs March/April 2006, s. 42—54.

[16] Mathers, J. G.: The Russian Nuclear Shield from Stalin to Yeltsin. Macmillan Press, London 2000.

[17] Meyer, S. M.: Soviet Theatre Nuclear Forces: Part I: Development of Doctrine and Objectives. Adelphi Paper No. 187, The International Institute for Strategic Studies, London 1984.

[18] Newhouse, J.: Cold Dawn: The Story of SALT. Pergamon-Brassey’ International Defense Publishers, Washington, D.C. 1989.

[19] Payne, K.: A Matter of Record. Foreign Affairs September/October 2006, s. 150—152.

[20] Podvig, P.: Open to Question. Foreign Affairs September/October 2006, s. 152—153.

[21] Podvig, P.: The End of Strategic Arms Control? PONARS Policy Memo No. 217, December 2001. (http://www.csis.org/media/csis/pubs/pm_0217.pdf).

[22] Podvig, P.: The U.S. and Russia’ „udicrous“missile defense rhetoric. The Bulletin Online, May 23, 2007. (http://www.thebulletin.org/columns/pavel-podvig/20070524.html).

[23] Putin says Russia will build new strategic weapons. China Daily (North American Ed.). New York, N.Y.: Feb 20, 2004, s. 7.

[24] Quadrennial Defense Review Report. Washington, February 6, 2006, s. 50. (http://www.defenselink.mil/qdr/report/Report20060203.pdf).

[25] Rašk, A.: ... ne, Korejci a Íránci si nás stejně netroufnou napadnout. MF Dnes, 15. 2. 2007, s. 9.

[26] Russian Military: Peace Mission 2007. March 29, 2007. Institute for the Study of Conict, Ideology, and Policy. (http://www.bu.edu/phpbin/news-cms/news/?dept=732&id=44272).

[27] Shanker, T.; Landler, M.: Putin Says U.S. Is Undermining Global Stability. New York Times, February 11, 2007, s. A1.

[28] Shoumikhin, A.: Evolving Russian Perspectives on Missile Defense: The Emerging Accommodation. Comparative Strategy 4/2002, s. 311—336.

[29] The ISCIP Analyst. Number 3, March 17, 2006. Institute for the Study of Conict, Ideology, and Policy. (http://www.bu.edu/iscip/digest/vol12/ed1203.html).

[30] The NIS Observed: An Analytical Review. Number 5, April 6, 2005. Institute for the Study of Conict, Ideology, and Policy, s. 14. (http://www.bu.edu/iscip/digest/vol10/ed1005.html).

[31] Trancript of the Security Council Meeting Devoted to Measures to Implement the Annual Address to the Federal Assembly. June 20, 2006. (http://www.kremlin.ru/eng/speeches/2006/06/20/2149_type82913type82917_107479.shtml).

[32] Tyler, P.: Putin Invites West to Work on a Defense for Missiles. New York Times, February 21, 2001, s. A5.

[33] Tyler, P.: Putin Says Russia Will Counter U.S. Shield. New York Times, June 19, 2001, s. A1.

[34] U.S. Strategic Nuclear Forces: Background, Developments, and Issues. CRS Report for Congress. Updated October 17, 2006, s. 11. (http://www.fas.org/sgp/crs/nuke/RL33640.pdf).

[35] Vilímek, P.: Smlouvy o omezení strategických jaderných zbraní (SALT I, SALT II). In: Kuchyňová P.; Suchý P. (eds.): Vývoj a výsledky procesů kontroly zbrojení a odzbrojování. Marnost nad marnost? IIPS MU, Brno 2005, s. 17—47.

[36] Voas, J.: Soviet Attitudes towards Ballistic Missile Defence and the ABM Treaty. Adelphi Paper No. 255, The International Institute for Strategic Studies, London 1990.

POZNÁMKY
1. Blíže viz Buzan, B: An Introduction to Strategic Studies. Military Technology and International Relations. St. Martin´s Press, New York 1987, s. 69—75, nebo Buzan, B.; Herring, E.: The Arms Dynamic in World Politics. Lynne Rienner Publishers, Boulder, London 1998, s. 79—81.

2. Blíže viz Vilímek, P.: Smlouvy o omezení strategických jaderných zbraní (SALT I, SALT II). In: Kuchyňová P.; Suchý P. (eds.): Vývoj a výsledky procesů kontroly zbrojení a odzbrojování. Marnost nad marnost? IIPS MU, Brno 2005, s. 21—23. Pro nástin vývoje sovětských postojů k protiraketové obraně viz například Mathers, J. G.: The Russian Nuclear Shield from Stalin to Yeltsin. Macmillan Press, London 2000, nebo Voas, J.: Soviet Attitudes towards Ballistic Missile Defence and the ABM Treaty. Adelphi Paper No. 255, The International Institute for Strategic Studies, London 1990.

3. Blíže k problematice viz Vilímek, c. d., s. 34—35, s. 43—45.

4. Tyler, P.: Putin Invites West to Work on a Defense for Missiles. New York Times, February 21, 2001, s. A5. Dále viz např. Shoumikhin, A.: Evolving Russian Perspectives on Missile Defense: The Emerging Accommodation. Comparative Strategy 4/2002, s. 317—318.

5. Tyler, P.: Putin Says Russia Will Counter U.S. Shield. New York Times, June 19, 2001, s. A1.

6. Putin says Russia will build new strategic weapons. China Daily (North American Ed.). New York, N.Y.: Feb 20, 2004, s. 7. Dále viz Dolgov, A.: Russian Exercises Flex Military Muscle. Boston Globe Boston, Mass.: Feb 21, 2004, s. A7.

7. Tamtéž.

8. Shanker, T.; Landler, M.: Putin Says U.S. Is Undermining Global Stability. New York Times, February 11, 2007, s. A1; Brooke, J.: Russia to Take Military Steps on U.S. Missile Shield. March 15, 2007.
(http://www.bloomberg.com/apps/news?pid=20601085&sid=aMg4wS0tbm9Q).

9. Lieber, K. A.; Press, D. G.: The Rise of U.S. Nuclear Primacy. Foreign Affairs March/April 2006, s. 42—54.

10. Tamtéž, s. 52.

11. Podvig, P.: Open to Question. Foreign Affairs September/October 2006, s. 153.

12. Payne, K.: A Matter of Record. Foreign Affairs September/October 2006, s. 150—151.

13. Blíže viz Meyer, S. M.: Soviet Theatre Nuclear Forces: Part I: Development of Doctrine and Objectives. Adelphi Paper No. 187, The International Institute for Strategic Studies, London 1984, s. 14—29.

14. Lieber, Press, c. d., s. 52.

15. Военная доктрина Российской Федерации, 21 апреля 2000, s. 4—5. (http://www.ipmb.ru/1_3.html).

16. Buzan, c. d., s. 73.

17. Gray, C. S.: The Arms Race Phenomenon. World Politics October 1971, s. 40.

18. Buzan a Herring však ani tento proces nepovažují za závody ve zbrojení. Konstatují, že se jednalo o proces menší intenzity než závody ve zbrojení a současně intenzivnější než udržování statu quo. Uvedený fenomén označují termínem zbrojní soutěž (arms competition). Viz Buzan, Herring, c. d. s. 80.

19. Newhouse, J.: Cold Dawn: The Story of SALT. Pergamon-Brassey’s International Defense Publishers, Washington, D.C. 1989, s. 168.

20. Dle Graye se uvedený paradox projevuje tak, že země nejvíce potřebující očekávaný přínos kontroly zbrojení jsou zeměmi nejméně schopnými ho dosáhnout, protože podezřívavost a antagonismy, jež činí tento proces relevantním, současně maří jeho dosažitelnost. Gray, C. S.: Modern Strategy. Oxford University Press, Oxford, New York 1999, s. 194.

21. Podvig, P.: The End of Strategic Arms Control? PONARS Policy Memo No. 217, December 2001, s. 3. (http://www.csis.org/media/csis/pubs/pm_0217.pdf).

22. Cirincione, J.: Deadly Arsenals. Nuclear, Biological, and Chemical Threats. Carnegie Endowment for International Peace, Washington, D. C. 2005, s. 205—206.

23. Quadrennial Defense Review Report. Washington, February 6, 2006, s. 50.
(http://www.defenselink.mil/qdr/report/Report20060203.pdf).

24. U.S. Strategic Nuclear Forces: Background, Developments, and Issues. CRS Report for Congress. Updated October 17, 2006, s. 11. (http://www.fas.org/sgp/crs/nuke/RL33640.pdf).

25. Tamtéž.

26. Eichler, J.: Hrozí návrat studené války? Newsletter CEP, duben 2007, s. 4.
(http://cepin.cz/docs/newslettery/2007-04.pdf).

27. Tamtéž s. 12. V případě, že by USA při respektování limitu daného Moskevskou smlouvou hodlaly navýšit počet hlavic na střelách Minuteman III, musely by snížit počet hlavic umístěných na SLBM Trident II nebo na strategických bombardérech.

28. Rašk, A.: ... ne, Korejci a Íránci si nás stejně netroufnou napadnout. MF Dnes, 15. 2. 2007, s. 9.

29. Annual Address to the Federal Assembly. May 10, 2006, s. 8. http://www.kremlin.ru/eng/speeches/2006/05/10/1823_type70029type82912_105566.shtml). Dále viz rovněž vyjádření ministra obrany RF Sergeje Ivanova. Trancript of the Security Council Meeting Devoted to Measures to Implement the Annual Address to the Federal Assembly. June 20, 2006, s. 9.

30. Leading Russian Ofcial Dismisses U.S. Treaty and Missile Shield. New York Times, May 24, 2007. (http://www.nytimes.com/2007/05/24/world/europe/24russia.html?ex=1337659200&en=4bea86a0e0a9bd31&ei=5088&partner=rssnyt&emc=rss).

31. Shanker, Landler, c. d., s. A1.

32. Russian Military: Peace Mission 2007. March 29, 2007. Institute for the Study of Conict, Ideology, and Policy, s. 2. (http://www.bu.edu/phpbin/news-cms/news/?dept=732&id=44272).

33. Leading Russian Ofcial Dismisses U. S. Treaty and Missile Shield. New York Times, May 24, 2007.

34. The NIS Observed: An Analytical Review. Number 5, April 6, 2005. Institute for the Study of Conict, Ideology, and Policy, s. 14. (http://www.bu.edu/iscip/digest/vol10/ed1005.html).

35. The ISCIP Analyst. Number 3, March 17, 2006. Institute for the Study of Conict, Ideology, and Policy, s. 16. (http://www.bu.edu/iscip/digest/vol12/ed1203.html).

36. Becker, M. D.: Strategic Culture and Ballistic Missile Defense. Airpower Journal - Special Edition 1994, s. 4—5. (http://www.airpower.maxwell.af.mil/airchronicles/apj/apj97/sum97/spe94/becker.html).

37. Kokoshin, A. A.: Nuclear Conicts of the Twenty First Century, s. 17. (http://bcsia.ksg.harvard.edu/BCSIA_content/documents/Kokoshin_2003_01.pdf).

38. Podvig, P.: The U.S. and Russia’ „udicrous“missile defense rhetoric. The Bulletin Online, May 23, 2007.(http://www.thebulletin.org/columns/pavel-podvig/20070524.html).

39. Gray, C. S.: War, Peace and Victory: Strategy and Statecraft for the Next Century. Simon & Schuster 1990, s. 230.

Vytvořeno 19.7.2007 9:00:25 | přečteno 42555x | Hlavacek

Diskuze

Hmm a teď realita
Lony  |  31.12.2009 20:09:10
Omyl nebo autorova neznalost?
pje  |  3.8.2009 11:24:51
Fakta
Lany  |  8.2.2009 17:46:15
Perfektní demagogie
Josef  |  19.1.2009 8:18:00
Hezká analýza,
F.Rejl  |  24.8.2008 13:05:07
LHANÍ
Anonymous  |  6.1.2008 19:02:37