doi:10.3849/1802-7199

Soukromé vojenské společnosti poskytující letecké služby: přínos nebo problém?

Lukáš VISINGR

Článek poskytuje základní informace o dnešních tzv. soukromých vojenských společnostech (PMC), nabízí některé jejich typologie a zaměřuje se na PMC nabízející letecké služby. Ty dnes sahají od logistické podpory a údržby přes výcvik a konzultace až po přímé nasazení na bojišti. Text také analyzuje hlavní výhody a nevýhody, které vyplývají z kontraktování těchto společností pro státy i mezinárodní společenství.

ikona souboruCelý článek ve formátu PDF Více o autorovi

Abstract
The article provides basic information about nowadays Private Military Corporations (PMCs), presents some of their typologies and focuses on PMCs that provide aviation services. These cover wide range from logistic support and maintenance through training and consultations to direct battlefield engagement. The text also analyzes the main advantages and disadvantages resulting from contracting these firms for states and international community.

Klíčová slova
Soukromé vojenské společnosti, žoldnéři, outsourcing vojenství, letectví.

Keywords
Private Military Corporations, mercenaries, military outsourcing, aviation.

ÚVOD

Privatizace či „outsourcing“ bezpečnosti, respektive vojenství, se řadí mezi nejvýznamnější trendy, které lze v sektoru bezpečnosti pozorovat. Do slovníku bezpečnostních odborníků se dostala zkratka PMC, Private Military Corporations, česky běžně překládaná jako „soukromé vojenské společnosti“. Nabízejí širokou škálu služeb a jejich klienty už zdaleka nejsou pouze rozvojové země, ale i ty nejvyspělejší a nejmocnější státy světa. Skutečnou špičku mezi PMC představují společnosti disponující leteckými kapacitami. Provozují speciální vojenské stroje či civilní letadla přizpůsobená pro vojenské účely. Jejich hlavní doménou je dnes vzdušná doprava, rozmanité formy výcviku a informační válka, ale zřejmě již není daleko doba, kdy se v jejich nabídce objeví bojové nasazení stíhacích či bitevních letounů. Tento text nabízí základní definice a typologie PMC, dále uvádí příklady nejvýznamnějších firem nabízejících letecké služby a analyzuje výhody a nevýhody PMC, opět se zvláštním přihlédnutím k těm, které se specializují na vojenské letectví.

SROVNÁNÍ PMC A ŽOLDNÉŘŮ

PMC bývají často popisovány jako moderní obměna žoldnéřů (v angličtině „mercenaries“). Takové tvrzení je trochu diskutabilní, protože mezi PMC a žoldnéři můžeme nalézt celou řadu významných odlišností. Faktem ovšem je, že žoldnéři a PMC mají společný základní účel: Jedná se o soukromé subjekty, které poskytují služby vojenského charakteru za účelem dosažení ekonomického zisku. V této souvislosti se ale poznamenává, že stejná definice by mohla dobře pokrývat i vojáky některých profesionálních armád národních států, zejména v Evropě.[1] Další společnou vlastností žoldnéřů a PMC je to, že jde zpravidla o zkušené profesionály, v naprosté většině bývalé vojáky z povolání.

Asi hlavní odlišností mezi žoldnéři a PMC je jejich organizační status. Jeden z největších expertů na tuto problematiku David Shearer zdůrazňuje, že skupiny žoldnéřů obvykle vznikají „ad hoc“, za účelem účasti v konkrétním konfliktu. Jedná se o neformální skupiny, které se vesměs nevyznačují atributy běžnými u soukromých společností. Postrádají jednoznačnou organizační strukturu, není znám jejich majitel či provozovatel, chybějí formální ekonomické vazby na jiné subjekty apod. Žoldnéři jsou ze své podstaty ilegální a často jsou trestně stíháni. Naproti tomu PMC jsou permanentně existující organizace, které jsou zakládány zcela legálně. Operují na základě standardních smluv, které uzavírají zpravidla s uznávanými vládami. Nezřídka se těší i tichému souhlasu či přímé podpoře svých „domovských“ států.[2] Významná je také skutečnost, že PMC mívají často silné ekonomické vazby na subjekty mimo vojenský sektor, nejčastěji firmy zabývající se těžbou nerostných surovin.[3] Výjimkou však nejsou ani situace, kdy jsou PMC vlastněny výrobci nebo prodejci zbraní.[4] Některé tyto případy budou zmíněny dále. V podstatě je možné souhlasit s názorem dalšího významného odborníka na privatizaci konfliktů Petera Singera, že PMC představují institucionalizovanou evoluci činnosti žoldnéřů.[5]

Další zajímavou odlišností je rozdílný vztah žoldnéřů a PMC k zisku. Pokud např. vláda některé země najme žoldnéře, vyplácí smluvenou odměnu přímo jim, tj. zúčastněným osobám. Naproti tomu PMC operují jako jednotné a koherentní soukromé firmy, takže zisk směřuje na účet společnosti, která až poté vyplácí svoje zaměstnance. Jinými slovy, v případě žoldnéřů se profit rozdělí mezi osoby, případně na pokrytí části nákladů, zatímco u PMC zůstane i „čistý zisk“ pro firmu. Dále platí, že žoldnéři nabízejí převážně pouze zapojení do ozbrojeného boje, kdežto nabídka PMC zahrnuje mnohem širší spektrum služeb. Mnohé PMC mívají i „civilní“ části, které poskytují nevojenské služby nevojenským klientům.

NĚKTERÉ TYPOLOGIE PMC

Právě nabízené služby jsou pokládány za hlavní kritérium, podle kterého se PMC dělí. Pro jejich dělení byla vypracována celá řada různých typologií. Jedna z nich rozlišuje „explicitně vojenské“ Private Military Corporations, které poskytují vojenské služby převážně státům, a „bezpečnostní“ Private Security Corporations (PSC), které nabízejí hlavně ochranné, hlídkové a strážní služby spíše klientům ze soukromého sektoru. Třetí skupinu pak tvoří tzv. Nonlethal Service Providers, což jsou společnosti zajišťující nedestruktivní aktivity, zejména logistiku. Samotné PMC se někdy ještě dále dělí na „aktivní“, které se přímo účastní bojů, a „pasivní“, jejichž doménou je především výcvik, konzultace apod.[6]

Dnes nejpoužívanější je ovšem dělení známé jako „Hrot kopí“ („The Tip of the Spear“), jehož tvůrcem je výše zmíněný odborník Peter Singer. Podstatou této typologie je vzdálenost od vlastního bojiště, v níž jednotlivé druhy PMC operují. Takto lze odlišit tři úrovně:

• Military Provider Firms: Tyto společnosti operují přímo v bojových zónách, tj. nabízejí stejné služby jako žoldnéři, zejména boj, průzkum a velení. K nejznámějším firmám tohoto druhu patří úspěšná (ale už neexistující) Executive Outcomes, dále Sandline International nebo britská Gurkha Security Guards;

• Military Consultant Firms: Nabízejí rozmanité formy výcviku, konzultace a poradenství, včetně taktického a strategického plánování, ovšem samy se přímo neúčastní boje. Mezi nejznámější „výcvikové“ PMC patří MPRI, DynCorp nebo Vinnell;

• Military Support Firms: Působí v sektoru logistiky. Zajišťují dopravu, dodávky paliva, munice a náhradních dílů, údržbu, stavby apod. K známým podpůrným společnostem patří např. americká korporace Halliburton Company, jež bývá někdy s nadsázkou označována jako „logistické oddělení Pentagonu“.[7]

Je samozřejmě logické, že mnohé PMC zasahují do dvou nebo do všech tří úrovní typologie. Jako příklad lze jmenovat jednu z nejúspěšnějších PMC dneška, americkou firmu Blackwater USA, která je výrazně přítomna mj. v Iráku a jejíž nabídka zahrnuje prakticky celé spektrum vojenských služeb, od ofenzivních akcí a průzkumu přes plánování a výcvik až po logistické zabezpečení operací klientské země.[8]

PŘÍKLADY PMC NABÍZEJÍCÍCH LETECKÉ SLUŽBY

Výše zmíněné dělení PMC podle P. Singera lze pochopitelně aplikovat také na společnosti nabízející letecké služby. Nejprve budou uvedeny dvě významné firmy, které zasahují do všech tří kategorií typologie, ale současně se od sebe značně odlišují. Poté budou následovat stručné charakteristiky „leteckých“ PMC, jejichž nabídka už jednoznačně či převážně spadá do jedné ze tří úrovní Singerova rozdělení.

Zmíněná společnost Blackwater USA má svoji leteckou divizi Blackwater Aviation, která poskytuje vojenské letecké služby. Provozuje zejména lehké vrtulníky amerického původu a malé transportní letouny C-212 Aviocar, které používá pro přepravu zásob a výsadky. Je ale známo, že jeden z letounů tohoto typu byl nedávno vyzbrojen i dvěma palubními kulomety. Vrtulníky Blackwater Aviation provádějí hlídkové i bojové lety nad Irákem. Tato společnost rovněž poskytuje výcvik obnovujícímu se iráckému letectvu a nabízí údržbu a opravy mnoha typů vojenských i civilních letounů i vrtulníků.[9]

Pravděpodobně největší PMC, která se specializuje na letecké služby, je Phoenix Air. Jde o poměrně starou firmu, protože vznikla už v 70. letech. Spektrum jejích služeb se postupně rozrůstalo a dnes již pokrývá všechny tři úrovně Singerova dělení PMC. Na úrovni logistiky nabízí rychlou dopravu lidí i lehčích nákladů a samozřejmě údržbu a opravy. Ve výcvikovém sektoru zajišťuje především cvičné terče, jejich vypouštění a vlečení. A konečně na nejvyšší úrovni (poskytování přímých služeb na bojišti) provádí vzdušné hlídkování, fotografický a elektronický průzkum a nejnověji také elektronický boj. Pozoruhodný je letecký park Phoenix Air, který tvoří především obchodní letouny (proudové Learjety a turbovrtulové Gulfstreamy) upravené pro „víceúčelové využití“, což je pochopitelně jen eufemismus pro vojenské účely. Ke klientům této značky se řadí ozbrojené síly USA (letectvo, námořnictvo a pobřežní stráž) a několika dalších zemí Severoatlantické aliance.[10]

Ze společností nabízejících přímé bojové služby je třeba uvést již neexistující společnost Ibis Air (dříve Capricorn Systems), což byl v podstatě letecký „dceřiný podnik“ legendární jihoafrické PMC Executive Outcomes. Kromě několika transportních letounů Antonov byly v jejím vlastnictví především ruské vojenské vrtulníky značky Mil zakoupené v bývalé NDR a pilotované osádkami z Jihoafrické republiky a bývalého SSSR. Kromě víceúčelových Mi-17 létala Ibis Air i se dvěma bitevními Mi-24. Tyto vrtulníky sehrály významnou roli v úspěšné operaci Executive Outcomes v Sieře Leone a podpořily i kontroverzní operace společnosti Sandline International na souostroví Papua-Nová Guinea.[11]

Do první kategorie PMC podle Singerova dělení patří i firmy, které zajišťují průzkum. Zde se nelze nezmínit o americké společnosti AirScan Inc.,která vznikla v roce 1984. Zaměřuje se na vzdušný průzkum, pozorování a sledování. Může posloužit jako příklad PMC, která není závislá pouze na vojenských službách, protože zajišťuje i např. pozorování zvířat v národních parcích.

A současně nepracuje jen pro vlády států, ale přijímá kontrakty také od soukromých subjektů. Ke klientům firmy AirScan tak patří nejen ozbrojené síly USA či Kolumbie, ale také např. některé těžařské firmy pracující v Angole. AirScan provozuje lehká letadla upravená pro zmíněné činnosti a je jednou z nemnoha PMC, které disponují bezpilotními letadly.[12] S touto firmou je ovšem spojen i jeden skandál, k němuž došlo 13. prosince 1998. Pozorovací letoun AirScan v Kolumbii nesprávně identifikoval cíl, na který poté zaútočilo kolumbijské letectvo, což mělo za následek úmrtí 18 civilistů. Tato smutná událost podpořila diskuse o tom, kdo vlastně nese odpovědnost za operace PMC najatých vládami.

Pravděpodobně nejvíce „leteckých“ PMC spadá do prostřední úrovně Singerovy typologie, tj. do sektoru výcviku. Není příliš známou skutečností, že služeb těchto společností intenzivně využívají i ozbrojené síly samotných Spojených států amerických. V této souvislosti je nutné zmínit dvě firmy: Airborne Tactical Advantage Company (ATAC) a Advanced Training Systems International (ATSI). První z nich sídlí ve Virginii a druhá v Arizoně. Mezi jejich zaměstnanci převažují bývalí piloti US Air Force, US Navy a Letecké Národní gardy. A tyto ozbrojené síly jsou také hlavními klienty obou firem, které poskytují nácvik vzdušného boje formou imitace letounů protivníka („Aggressor Training“). ATAC a ATSI jsou příklady toho, jak silně se rozmáhá trend outsourcingu vojenských služeb; ozbrojené síly USA dlouhodobě počítají s tím, že své vlastní útvary „Agresorů“ úplně zruší a předají celou tuto formu výcviku soukromým podnikům. ATAC provozuje dvě švédské stíhačky Saab F-35 (J35) Draken a šest exizraelských letounů IAI F-21A Kfir-C1. Společnost ATSI vlastní značné množství malých stíhacích bombardérů A-4N a TA-4J Skyhawk.[13]

Soukromé společnosti zajišťující letecký výcvik fungují také v Evropě. Lze jmenovat např. firmu Gesellschaft für Flugzieldarstellung (GFD), sídlící v německém Hohnu. Ta dodává německé Luftwaffe řadu služeb, především vlekání a vypouštění cvičných terčů a také nácvik radioelektronického boje. Podobně jako zmíněná Phoenix Air využívá i GFD modifikované obchodní proudové letouny Learjet (GFD-Hohn, 2007). Za zmínku stojí rovněž francouzská firma Aviation Defense Service (AVDEF), jejímž vlastníkem je největší evropský výrobce zbrojní a letecké techniky, korporace EADS. Provozuje obchodní tryskové letouny Dassault Falcon 20 a Beechcraft Super King Air 200 upravené pro vojenské účely. Nabízí podobné služby jako německý podnik GFD a k jejím hlavním klientům se řadí francouzské letectvo a námořnictvo.[14]

Konečně poslední kategorii PMC představují firmy specializované na logistiku. Rozhodně nejznámější společností v tomto sektoru je rusko-ukrajinská firma Volga-Dněpr, která provozuje střední transportní letouny Iljušin Il-76 a gigantické stroje Antonov An-124 Ruslan (stojí ale za zmínku, že v březnu 2007 objednala i letouny Boeing 747-8). Volga-Dněpr dopravuje jak civilní, tak vojenské náklady. Důležitost ve vojenském sektoru si získala díky strojům An-124 s nosností až 150 tun, což je nejvíce mezi sériově vyráběnými letouny (Volga-Dněpr, 2007). Zejména evropské země by se bez služeb této firmy v podstatě nemohly obejít, neboť vesměs nemají k dispozici vlastní strategické transportní letouny. Dopravní letadla v barvách firmy Volga-Dněpr často zajišťují dopravu evropských vojáků a techniky do mezinárodních operací. Význam této společnosti ještě výrazně vzrostl v roce 2006, když v rámci projektu SALIS (Strategic Airlift Interim Solution) poskytla šest letounů An-124 k výhradnímu užívání pro Severoatlantickou alianci.[15]

Dalším příkladem privatizace logistiky je společnost Omega Air Refueling, jež provozuje letouny Boeing 707 upravené pro vzdušné tankování. Už několik let zajišťuje tankování pro vzdušné síly amerického námořnictva a námořní pěchoty a v současné době nabízí své služby i americkému letectvu, které hledá nový tankovací letoun. Podle tvrzení firmy Omega by však bylo pro letectvo podstatně levnější a efektivnější žádné nové tankery nekupovat a místo toho přenechat vzdušné doplňování paliva soukromé firmě.[16]

Do sektoru logistických PMC lze zařadit i nyní velmi populární systém Private Financing Initiative, který se používá pro pořízení dopravních nebo tankovacích letounů. Jako první se rozhodla takto postupovat Velká Británie, když podepsala smlouvu na transportní a tankovací letouny Airbus A330-200 MRTT. Letouny budou majetkem privátní společnosti Air-Tanker Services Limited, které bude britské letectvo platit za pronájem, avšak osádky budou tvořeny příslušníky letectva. Právě nevyužívané letouny bude firma pronajímat jiným státům nebo soukromým subjektům, čímž si na sebe budou částečně vydělávat. Letectvo bude současně platit i leasingové splátky a stroje nakonec přejdou do jeho vlastnictví. Je pravděpodobné, že tímto způsobem bude řešit pořízení tankerů i Francie a možná také USA.[17] Systém PFI je jednou z možností, které jsou zvažovány v souvislosti se získáním a provozováním nových transportních letounů vzdušnými silami České i Slovenské republiky. Např. americký výrobce Lockheed Martin, který nabízí transportní letouny C-130J Super Hercules, přímo doporučil tuto metodu a současně nabídl, že příslušnou společnost založí a povede.

VÝHODY PMC NABÍZEJÍCÍCH LETECKÉ SLUŽBY

Výhody a nevýhody soukromých vojenských společností jsou snad nejvíce probíraným tématem v oboru privatizace bezpečnosti. Protože tuto problematiku pokrývá velké množství kvalitních zdrojů, bude vhodné rozvést zejména ty faktory, které jsou obzvláště důležité pro soukromé subjekty nabízející vojenské letecké služby.

Za hlavní výhodu PMC obecně se pokládá jejich mimořádná vojenská i finanční efektivita. Analýzy potvrzují, že PMC jsou schopné plnit většinu úkolů daleko lépe než národní armády většiny zemí nebo mezinárodní jednotky.[18] Toto je v podstatě i hlavní důvod, proč jsou PMC tak důležité např. v Africe. Tamní slabé vlády často nemohou spoléhat na své vlastní armády (pokud vůbec nějaké mají), takže je pro ně jednoznačně výhodnější najmout si např. pro potlačení povstání privátní firmu.[19] Faktor vysoké efektivity je u PMC nabízejících letecké služby ještě výraznější než u ostatních PMC, což je dáno hlavně vysokými provozními náklady moderních letadel. Mnohé menší státy si totiž prostě nemohou dovolit vlastnit a provozovat vojenská letadla všech kategorií, zejména ta, která se používají pouze v některých specifických situacích a většinu času tak v podstatě „zahálejí“.

Z tohoto důvodu dnes tolik prosperují PMC, jež nabízejí např. vlekání cvičných terčů nebo leteckou dopravu. Pokud jeví nějaká země zájem např. o vojenské cvičení s ostrými střelbami, má v zásadě dvě možnosti. Buďto může sama nakoupit všechno nezbytné vybavení (zejména samotné terče a letouny pro jejich vlek) a také nějak vycvičit jeho obsluhu, nebo může prostě podepsat smlouvu např. s firmou Phoenix Air, která zařídí vše potřebné. Zřejmě není nutné rozebírat, co je výhodnější. Totéž platí také pro země, které nevlastní těžká transportní letadla, avšak občas musejí zajistit dopravu vojáků a výzbroje do mezinárodních misí na vzdálenost stovek nebo tisíců kilometrů. Právě k tomuto účelu si mohou jednorázově pronajmout letouny např. společnosti Volga-Dněpr, případně se mohou rozhodnout pro trvalé pořízení dopravních letadel zmíněnou formou Private Financing Initiative.

U leteckých PMC se významně projevuje též jiná obecná výhoda společná všem PMC, a sice neexistence různých politických a organizačních omezení. Většinou mají jasnou a jednoduchou strukturu, nedochází u nich ke sporům o kompetence (což je typické pro mezinárodní mise, ale také pro operace USA, mezi jejichž ozbrojenými složkami panuje jistá rivalita), mohou reagovat velmi rychle a pružně.[20] Zorganizování např. rozsáhlé letecké výsadkové či průzkumné operace je velice náročné, hlavně pro země, které s takovými akcemi mají jen malé či žádné zkušenosti. Proto i v těchto případech je nasmlouvání služeb PMC výhodnější.

NEVÝHODY PMC NABÍZEJÍCÍCH LETECKÉ SLUŽBY

Jestliže se u leteckých PMC významněji projevují některé obecné výhody společné všem PMC, totéž platí také o jejich nevýhodách. Na prvním místě je to obtížná kontrolovatelnost, regulovatelnost a fakt, že PMC z hlediska mezinárodního práva v podstatě fungují v právním vakuu. Často není zcela jasné, komu PMC podléhají, čí zájmy zastupují a kdo za ně nese odpovědnost.[21] Už byl zmíněn případ společnosti AirScan, jejíž chyba způsobila v Kolumbii smrt 18 civilistů. Kdo byl za tento čin vlastně zodpovědný? Konkrétní zaměstnanci firmy? Společnost AirScan jako celek? Nebo snad kolumbijská vláda, která si firmu najala?

Mezinárodněprávní vakuum může značně komplikovat nasazení PMC v bojových zónách. Lze si např. představit případ, kdy je sestřelen letoun soukromé transportní firmy dopravující mužstvo a výzbroj pro regulérní armádu národního státu, jež si firmu za tímto účelem najala. Vojáci na palubě sestřeleného letadla mají nepochybně všechna práva válečných zajatců, ale co osádka? Technicky vzato jde o soukromé osoby, které nemají status kombatantů. Podobná situace by mohla nastat např. při sestřelení letounu soukromé firmy, jenž by nad nepřátelským územím prováděl průzkum nebo elektronický boj.

Dlouhodobě se vynořují obavy z toho, že PMC budou najaty problematickými režimy či nestátními aktéry, kteří tak naráz získají efektivnější vojenskou sílu. PMC by takto mohly být využity k akcím, které by byly v rozporu s lidskými právy, mezinárodním právem, morálkou a etikou. To je jistě relevantní argument, avšak PMC se brání tím, že si v tomto směru stanovily určité standardy a striktně je dodržují.[22] Odpůrci leteckých PMC rovněž často upozorňují na to, že v jejich výzbroji už můžeme najít regulérní bojové letouny a vrtulníky. Oficiálně zatím není známo, že by některá PMC měla v nabídce přímé nasazení proudových letounů pro destruktivní akce (letouny zmíněných firem ATAC a ATSI slouží výhradně pro výcvik), ale lze se domnívat, že je to už jen otázkou času. Vzhledem k tomu, že ruské letectvo bude v příštích letech vyřazovat stovky bojových letounů, dá se očekávat, že mnohé z těchto strojů si najdou cestu do výbavy PMC. Určité rozpaky budí i přestavby civilních obchodních letounů pro vojenské operace (např. Learjetů firmy Phoenix Air), protože tímto způsobem v podstatě vznikají neregistrované a nekontrolovatelné arzenály bojeschopných letounů, které navíc na pohled vypadají zcela „neškodně“.

Zcela zřejmým problémem privatizace vojenských služeb je oslabování národních armád, které tak přicházejí o části svých kapacit. Je třeba mít na paměti, že drtivá většina PMC (snad kromě těch, které fungují jako „skryté síly“ pracující pro vlády některých velmocí) má za cíl primárně finanční zisk, nikoli zájmy klientské země.[23] Tento problém se někdy vyskytuje u společností specializovaných na vzdušnou dopravu, protože ty mohou kdykoli upřednostnit lukrativnější komerční zakázku před politicky určitě důležitější, ale finančně pro ně méně výhodnou dopravou vojenských jednotek do mezinárodních misí. Právě tato obava byla důvodem, proč se mnoho zemí dlouho bránilo systematicky využívat služeb těchto společností. Možné řešení ukazuje zmíněný program SALIS, tedy smlouva o výhradním nebo přednostním užití letadel. Podobně i smlouvy o systému Private Financing Initiative vždy obsahují klauzule o tom, že ozbrojené síly té které země mají v rozhodování o využití letounů zásadně prioritu.[24]

Objevují se rovněž zpochybnění finanční efektivity PMC. Odpůrci připouštějí, že najímání soukromých poskytovatelů může být výhodné pro země třetího světa, které si nemohou samy dovolit udržovat potřebné kapacity, ale že vyspělé země by touto cestou jít neměly.[25] V této souvislosti bývá kritizována zejména závislost ozbrojených sil USA na soukromých firmách, bez jejichž pomoci už by Pentagon prakticky vůbec nemohl fungovat. Je např. zpochybňován výše zmíněný outsourcing výcviku vzdušného boje v USA i Evropě, protože podporuje odchody kvalitně vycvičených pilotů z ozbrojených sil států do soukromého sektoru. Ozývají se též hlasité námitky proti privatizaci vzdušného tankování. Finančně je taková koncepce nejspíše opravdu výhodnější (klient platí pouze palivo, nikoli provozní náklady letadel), avšak neopomenutelným faktem je, že tankovací letouny privátní firmy dosud nikdy nebyly nasazeny v ozbrojeném konfliktu, takže po této stránce není možno provést věrohodné srovnání s efektivitou tankerů ve vlastnictví ozbrojených sil.

ZÁVĚR

Soukromé vojenské společnosti nabízející letecké služby se staly nedílnou součástí sektoru privatizovaného vojenství. Spektrum nabízených služeb je velice široké; začíná transportem a dalšími formami logistické podpory, pokračuje různými formami výcviku a vrcholí přímým nasazením na bojišti, zejména průzkumem a elektronickým bojem. Mezi klienty těchto firem najdeme nejen rozvojové státy, ale i ty nejvyspělejší země světa včetně USA a dalších členů NATO. Lze identifikovat mnoho důvodů, proč tomu tak je, především vojenskou i finanční efektivitu a také možnost rychlého a flexibilního využití. Státy mohou najímáním leteckých PMC příležitostně suplovat vzdušné kapacity, jejichž dlouhodobé udržování je nevýhodné.

Kontraktování těchto firem však přináší i řadu problémů. Kromě absence faktické i právní kontroly jsou to i nejasnosti ohledně zodpovědnosti za činnost PMC a oslabování národních ozbrojených sil, jež se stávají závislými na komerčních firmách. Vhodným kompromisem by mohla být koncepce Private Financing Initiative (placení za pronájem a současně leasingové splátky) nebo jiné smluvně zakotvené způsoby, které by ozbrojeným silám zajistily výhradní nebo přednostní právo na využívání služeb PMC.

Rozvoji PMC nabízejících letecké služby se nevyhnula ani Armáda České republiky. Již dříve využívala služeb soukromých firem pro vzdušnou přepravu vojáků do mezinárodních misí a nyní je účastníkem programu SALIS. Není také vyloučeno, že nákup nových transportních letounů pro vzdušné síly Armády ČR a jejich provoz bude řešen za pomoci soukromé firmy. Na vojenských cvičeních se státy NATO přichází naše letectvo do kontaktu se společnostmi, jež poskytují asistenci při výcviku, a je pravděpodobné, že se dříve či později i vzdušné síly AČR stanou zákazníky některého z těchto soukromých subjektů.

Všechno nasvědčuje tomu, že význam soukromých vojenských firem specializovaných na letecké služby i nadále poroste. Zřejmě není daleko doba, kdy se v jejich nabídce objeví také možnost bojového nasazení stíhacích či bitevních letounů. Právě vysoká pravděpodobnost, že kapacity PMC se brzy tímto zásadním způsobem navýší, by měla mezinárodní společenství přimět, aby se konečně začalo seriózně zabývat institucionálním zakotvením a účinnou právní regulací soukromých vojenských společností.

LITERATURA

Odborné články
[1] MØLLER, Bjorn. Privatisation of Conflict, Security and War. Copenhagen: Danish Institute for International Studies, 2005. Dostupný z WWW: http://www.polity.org.za/pdf/PrivatisationOfConflict.pdf.

[2] PAVKA, Pavel. Soukromé společnosti zabývající se vojenskou činností. Brno: Centrum strategických studií, 2000. Dostupný z WWW: http://www.strat.cz/bulletin/page.php?id=9.

[3] SCHREIER, Fred, CAPARINI, Marina. Privatising Security: Law, Practice and Governance of Private Military and Security Companies. Geneva: Geneva Centre for the Democratic Control of the Armed Forces, 2005. Dostupný z WWW: http://www.dcaf.ch/publications/kms/details.cfm?lng=en&id=18346&nav1=4.

[4] VISINGR, Lukáš. Airbus Military A-330-200 MRTT: Vzdušný tanker pro 21. století. In: Armádní technický magazín, 2005, roč. XXXVII, č. 11, s. 12—13.

[5] VISINGR, Lukáš. Transportní letouny: Evropa hledá řešení. Praha: NATOaktual.cz, 2007. Dostupný z WWW: http://www.natoaktual.cz/transportni-letouny-evropa-hleda-reseni-fpg-/na_analyzy.asp?c=A070115_092307_na_analyzy_m02.

[6] VISINGR, Lukáš. Vojenské letouny soukromníků. In: Armádní technický magazín, 2007, roč. XXXIX, č. 4, s. 30—31.

[7] VUCETIC, Srdjan. Peter W. Singer, Corporate Warriors: The Rise of the Privatized Military Industry. Columbus: The Ohio State University, Department of Political Science, 2003. Dostupný z WWW: http://psweb.sbs.ohio-state.edu/grads/svucetic/smallwars.pdf.

[8] WOOD, Brian, PELEMAN, John. The Arms Fixers. Controlling the Brokers and Shipping Agents. Oslo: NISAT, 1999. Chapter 7: The Mercenary Routes. Dostupný z WWW: http://www.nisat.org/publications/armsfixers/Chapter7.html.

[9] ZÁVĚŠICKÝ, Jan. Soukromé vojenské a bezpečnostní společnosti. In: Vojenské rozhledy, 2005, roč. XIV, č. 4, s. 77—85.

Oficiální stránky firem
[10] Airborne Tactical Advantage Copany (ATAC) , dostupný z WWW: http://www.atacusa.com.

[11] AirScan Inc., dostupný z WWW: http://www.airscan.com.

[12] Advanced Training Systems International (ATSI), dostupný z WWW: http://atsifightertraining.com.

[13] Aviation Defense Service, dostupný z WWW: http://www.avdef.fr.

[14] Blackwater USA, dostupný z WWW: http://www.blackwaterusa.com.

[15] Gesellschaft für Flugzieldarstellung, dostupný z WWW: http://www.gfd-hohn.de.

[16] Omega Air Refueling Services, dostupný z WWW: http://www.omegaairrefueling.com.

[17] Phoenix Air, dostupný z WWW: http://www.phoenixair.com.

[18] Volga-Dněpr, dostupný z WWW: http://www.volga-dnepr.com.

POZNÁMKY
1. MØLLER, Bjorn. Privatisation of Conflict, Security and War. Copenhagen: Danish Institute for International Studies, 2005, s. 15.

2. PAVKA, Pavel. Soukromé společnosti zabývající se vojenskou činností. Brno: Centrum strategických studií, 2000.

3. MILLER, c. d., s. 16.

4. ZÁVĚŠICKÝ, Jan. Soukromé vojenské a bezpečnostní společnosti. In: Vojenské rozhledy, 2005, roč. XIV, č. 4, s. 81.

5. SCHREIER, Fred, CAPARINI, Marina. Privatising Security: Law, Practice and Governance of Private Military and Security Companies. Geneva: Geneva Centre for the Democratic Control of the Armed Forces, 2005. Dostupný z WWW: http://www.dcaf.ch/publications/kms/details.cfm?lng=en&id=18346&nav1=4, s. 18.

6. Tamtéž, s. 36.

7. Tamtéž, s. 37—38; VUCETIC, Srdjan. Peter W. Singer, Corporate Warriors: The Rise of the Privatized Military Industry. Columbus: The Ohio State University, Department of Political Science, 2003. Dostupný z WWW: http://psweb.sbs.ohio-state.edu/grads/svucetic/smallwars.pdf., s. 211.

8. Blackwater USA, 2007. Dostupný z WWW: http://www.blackwaterusa.com.

9. Tamtéž.

10. Phoenix Air, 2007. Dostupný z WWW: http://www.phoenixair.com.

11. WOOD, Brian, PELEMAN, John. The Arms Fixers. Controlling the Brokers and Shipping Agents. Oslo: NISAT, 1999. Chapter 7: The Mercenary Routes. Dostupný z WWW: http://www.nisat.org/publications/armsfixers/Chapter7.html.

12. AirScan Inc., 2006. Dostupný z WWW: http://www.airscan.com.

13. ATAC, 2007. Dostupný z WWW: http://www.atacusa.com; ATSI, 2007. Dostupný z WWW: http://www.atsifightertraining.com.

14. Aviation Defense Service, 2007. Dostupný z WWW: http://www.avdef.fr.

15. VISINGR, Lukáš. Transportní letouny: Evropa hledá řešení. Praha: NATOaktual.cz, 2007. Dostupný z WWW: http://www.natoaktual.cz/transportni-letouny-evropa-hleda-reseni-fpg-/na_analyzy.asp?c=A070115_092307_na_analyzy_m02.; VISINGR, Lukáš. Vojenské letouny soukromníků. In: Armádní technický magazín, 2007, roč. XXXIX, č. 4, s. 30—31.

16. Omega Air Refueling Services, 2007. Dostupný z WWW: http://www.omegaairrefueling.com.

17. VISINGR, Lukáš. Airbus Military A-330-200 MRTT: Vzdušný tanker pro 21. století. In: Armádní technický magazín, 2005, roč. XXXVII, č. 11, s. 12.

18. Závěšický, c. d., s. 83.

19. Schreier, Caparini, c. d., s. 80; Moller, c. d., s. 17—19.

20. Pavka, c. d.

21. Tamtéž.

22. Tamtéž.

23. Schreier, Caparini, c. d., s. 82—83.

24. Visingr, c. d., s. 12.

25. Schreier, Caparini, c. d. s. 83—84.

Vytvořeno 20.7.2007 16:20:25 | přečteno 14402x | Hlavacek

Diskuze

tak to je drsné
 |  20.8.2007 8:59:47