doi:10.3849/1802-7199

FRUM, David, PERLE, Richard. An End to Evil: How to Win the War on Terror

Zdeněk NOVÁK

Kniha dvou vlivných neokonzervativců administrativy presidenta USA George Bushe naznačuje možnou agendu dalšího vývoje americké politiky v rámci války proti terorismu. Autoři předkládají detailní výčet oblastí, v nichž je Amerika v souvislosti s válkou proti terorismu zranitelná a předkládají souhrn opatření, jak reformou systému bezpečnosti a zahraničních vztahů vítězství zajistit. Řada myšlenek je velmi otevřených a kontroverzních, zejména pokud se týče návrhů na úpravu vztahů s Francií nebo se Saúdskou Arábií, které autoři nepovažují více za přátele USA, ale za její protivníky. Podobně autoři vyzývají k urychlenému přijetí aktivních opatření proti Íránu.

Více o autorovi

***

FRUM, David, PERLE, Richard. An End to Evil: How to Win the War on Terror. New York: Random House, 2003, 304 s. ISBN-10 1400061946.

Co teď?

Amerika je ve válce proti terorismu, kterou jí vyhlásili radikální muslimští teroristé. V principu existují dva základní směry jak terorismu čelit. President Bush prosazuje tvrdou a náročnou cestu nesmiřitelného boje proti terorismu všeho druhu, jeho kritici volají po umírněném postoji za cenu ústupků. Střední cesta neexistuje, je jen vítězství nebo holocaust. Tato kniha má být manuálem k vítězství.

Konec začátku

Začátek války proti terorismu se obecně datuje od 11. 9. 2001, ale její kořeny lze hledat jinde. Sahají do války v Perském zálivu, kdy dílo porážky Saddáma Husejna nebylo plně dokončeno jeho svržením. Příležitosti, kdy USA mohly režim Saddáma Husajna svrhnout v průběhu 90. let, nebyly administrativou presidenta Clintona využity, která tak ve svém důsledku přispívala k růstu hrozby, že se zbraně hromadného ničení ve vlastnictví Saddáma Husajna dostanou do rukou teroristů. Proto musely po 11. 9. 2001 USA jednat rychle. A aby ukázaly dostatek rozhodnosti a síly, nemohly skončit jen u Afghánistánu, ale musely pokračovat i svržením režimu Saddáma Husajna. Jeho odstraněním bylo splněno 7 hlavních cílů:

1. Skončila hrozba, že Saddám Husajn má nebo může mít a použít ZHN;

2. Bylo dosaženo vítězství nad terorismem státu, jehož režim po 30 let podporoval teroristy v regionu;

3. USA ukázaly svým nepřátelům, že tyrani typu Saddáma Husajna nesmějí přežít u moci a triumfovat;

4. USA získaly neocenitelnou zkušenost jak vést a vyhrát válku v regionu Středního východu, přestože se logicky dopustily řady chyb a omylů;

5. Dalším potenciálním nepřátelům USA v oblasti se demonstrovalo odhodlání, síla a schopnosti vyhrát válku s minimem ztrát;

6. Svržení Saddáma Husajna pomohlo demokratickým silám v oblasti tím, že byla ukázána slabost a křehkost obávaného tyranského režimu;

7. Byl odstraněn největší a nejkrutější tyran arabského regionu. Irák byl osvobozen.

Oponenti těchto výsledků tvrdí, že válka nebyla nutná a nevyhnutelná. Ale kdy a jak měla být realizována opatření k eliminaci hrozeb ze strany Saddáma Husajna, nelze, ani nikdy nešlo, přesně stanovit. Žádné zpravodajské služby nebudou zřejmě nikdy schopné dát dostatečně přesnou odpověď na otázky, před kterými stál svět před operací.

Nová osa

Na terorismu není nic nového, co by nebylo nepoznáno v minulosti. USA si uvědomily, že terorismus nebyl zatlačen do určitého přesněji vymezeného prostoru, regionu, ale je všudypřítomný a jeho hrozba je trvalá. Nadále existují stovky, možná tisíce osob, připravených vraždit i za cenu vlastní smrti. Tyto teroristy nelze zastrašit, budou vraždit a umírat kvůli jediné příčině - a tou je militantní verze islámu. Ze 36 organizací, které ministerstvo zahraničí zařadilo na seznam teroristických organizací, jich 17 působí ve jménu islámu a dalších 6 má převážně muslimskou členskou základnu.

Militantní islám je nutné považovat za formu ideologie srovnatelnou s komunismem (používá jazyk spravedlnosti a rovnosti k ospravedlnění útlaku a vražd) a nacismem (těží z pýchy kdysi mocného impéria).

Mezi příklady vzniku nové osy proti Západu autoři uvádí:

• setkání představitelů hnutí Hizbulláh, Hamás, Islámský jihád a Lidové fronty pro osvobození Palestiny v Teheránu;

• íránský azyl pro 250 členů al-Káidy a hnutí Talibán po svržení Talibánu v roce 2002;

• ačkoliv syrská strana BAATH byla dlouholetým rivalem své irácké jmenovkyně, v roce 2003 poskytla útočiště a ochranu členům rodiny Saddáma Husajna po porážce jeho režimu;

• KLDR je jednou z mála zemí, kde přežil militantní komunismus. Írán je islámská teokracie. Obě země disponují ZHN, nelze vyloučit hrozbu jejich předání teroristům.

Kritici prezidenta Bushe často argumentují, že USA uměle zveličily možné spojení mezi režimem Saddáma Husajna a al-Káidou. Poznatky, které tuto stopu indikovaly (např. tzv. česká stopa Muhammada Atty a iráckého velvyslanectví v Praze, poznatky CIA a DIA) nebyly nikdy jednoznačné, ale potvrzovaly možnost, že i rozdílné militantní teroristické organizace se mohou za určitých okolností spojit ke společnému cíli.

Důvody nenávisti muslimů vůči USA je nutné hledat v samotném islámu. Zatímco svým věrným slibuje ráj na zemi i v nebi, realita posledních dvou století je jiná a dokonce i židé jsou obdarováni lépe než muslimové. Tato realita tak přímo ohrožuje podstatu islámu samotného a žádná jiná země než USA - sekulární, demokratická, židovsko-křesťanská a sexuálně egalitářská mocnost - nepředstavuje takovou výzvu pro nenaplněné vize a ambice radikálních islamistů. Východisko z krize a úpadku hledá svět islámu dlouhou dobu a neúspěšně. Od 30. let 20. století a po skončení druhé světové války přitahovaly islámské modernisty Středního východu zejména myšlenky národního socialismu, respektive sovětského komunismu, které se vyhraňovaly proti západní demokracii Británie, Francie či USA. USA přispěly po válce k tomu, aby Francie a Británie předaly svou vládu koloniálních velmocí do rukou arabských vládců, a dokonce se neangažovaly při vzniku státu Izrael, jemuž v prvních dvou desetiletích existence vojensky pomáhal zejména SSSR a Francie. Přesto se USA nakonec staly ústředním nepřítelem v očích drtivé většiny muslimů. Pro řadu států islámského světa nabídl revoluční marxismus sovětského typu naději v modernizaci bez ponížení z westernizace, ale kolaps komunismu ukázal, že jiná cesta zřejmě neexistuje. Několik generací islámských vůdců chtělo pod prapory nacionalismu, komunismu, panarabismu a islamismu sjednotit islámský svět a vést jej do boje proti Západu. Usáma bin Ládin pokračuje v díle muftí Jeruzaléma, egyptského prezidenta Násira, Muamara Kaddáfího, ajatoláha Chomejního i Saddáma Husajna.

Bin Ládinova představa obnovy slávy islámu je více než tři desetiletí připravována systémem islámského vzdělávání financovaného zejména ze Saúdské Arábie. Systémem prošly miliony mladých muslimů a právě jim je vštěpována nenávist vůči všemu západnímu a nutnost vedení násilného boje i za cenu nejvyšších obětí.

Tuto vlnu nenávisti je nutné porazit na třech frontách - doma, kde se pokouší proniknout systémem vnitřní obrany území a vraždit; v zahraničí, kde se snaží inspirovat vlády a teroristické skupiny k vedené nukleární a biologické svaté války proti USA; a v myšlení mužů a žen islámského světa.

Boj doma

Válku proti terorismu doma nelze zcela a s konečnou platností vyhrát, ale lze ji snadno prohrát. Škála možných cílů útoků je nezměrná a je nemožné je všechny zajistit spolehlivým bezpečnostním a obranným systémem. Opatření spočívají v individuální odpovědnosti za každý potenciální cíl a ve vytvoření dokonalých plánů obrany a metod jejich realizace. Za hlavní opatření, která je nutno realizovat, je nutné považovat:

• zabránit útočníkům ve vstupu na území USA;

• omezit volnost jejich pohybu po území USA, pokud tam již jsou;

• zabránit možnosti jejich materiálního a finančního zabezpečení i morální podpory.

Boj v zahraničí

V zahraničí je nutné zabránit teroristům v přístupu ke zbraním hromadného ničení, k finančním zdrojům a omezit jejich pohyb. K tomu je nutné teroristy identifikovat a pronásledovat. Snažit se svrhnout režimy podporující antiamerický terorismus a odstrašovat režimy, aby používaly terorismus jako zbraň, nástroj boje. Je třeba diskreditovat a porazit extremistickou islámskou ideologii, která terorismus obhajuje a ospravedlňuje. Nejdůležitější je však boj proti jaderným programům Íránu a KLDR, protože jejich výsledky se mohou dostat do rukou teroristů. Ve srovnání s KLDR je přitom Írán podstatně nebezpečnější. V minulosti podporoval Hizbulláh, al-Káidu, teroristické akce proti Izraeli, USA a Francii a podporu nezastavil. Podle oficiálního prohlášení presidenta Íránu Rafsandžáního z roku 2001 „je Izrael nejohavnější událost v historii, který islámský svět vyvrhne ze svého středu cestou jaderné války“. USA proto musí postupovat proti Íránu mnohem aktivněji včetně podpory opozice proti islámskému režimu se snahou režim změnit a využít určitý potenciál, který v tomto směru uvnitř Íránu existuje.

Dalšími objekty zájmu jsou Sýrie, která podporuje ze svého území terorismus proti Izraeli, a Libye, která dlouhé roky byla typickým představitelem státem podporovaného terorismu. Tmavá místa, kde vlády nemají pod kontrolou svá území, která jsou pak využívána teroristy k výcviku a plánování operací, představují země jako Somálsko, Jemen a Siera Leone. Vládám těchto zemí je třeba pomoci finančně, organizačně i vojensky k posílení postavení správních orgánů.

Nepřítelem v boji v zahraničí jsou i teroristické organizace s otevřeným protiamerickým a protiizraelským programem (zejména Hizbulláh a Hamás), proti kterým je třeba vyvinout soustředěné úsilí zaměřené zejména na omezení jejich podpory z arabského světa (Íránu, ale i Sýrie a Saúdské Arábie). Saúdská Arábie představuje specifický případ vzhledem k deklarované přátelské politice vládnoucí královské rodiny ke Spojeným Státům. Saúdská Arábie je však nejvlivnějším zdrojem pro rekrutaci bojovníků svaté války proti USA, rozhodujícím zdrojem financování operací teroristických skupin a dlouhodobě jsou její náboženská centra zdrojem šíření nejmilitantnějších islámských myšlenek, které jsou prostřednictvím Saúdy financovaných náboženských center v dalších zemích včetně západní Evropy šířeny mezi muslimy mnoha jiných zemí.

Otázkou je, jak zajistit financování takové rozsáhlé války v zahraničí. President Bush například v roce 2003 žádal vyčlenění rozpočtové položky ve výši 87 mld. USD na rekonstrukci Afghánistánu a Iráku, což se samozřejmě promítá na růst státního deficitu a schopnost vlády USA řešit domácí i zahraniční problémy v budoucnosti. Náklady na vítězství v této válce je však třeba vynaložit třeba i za cenu dočasného zvýšení daní, i když vláda nadále usiluje naopak o snížení daňové zátěže vzhledem k výdajům, které jsou vynakládány na přijímání řady nákladných opatření ke zvýšení domácí bezpečnosti. Autoři jsou přesvědčeni, že v současných podmínkách si vláda USA může takové náklady dovolit.

Válka idejí

Válka proti terorismu je stejně tak ideologickou válkou, jakou byla studená válka. Přes všechny vojenské úspěchy na bojišti USA tuto válku prohrávají. Zatímco umírnění muslimové tvrdí, že teroristické útoky radikálních muslimů poškozují jméno islámu, extrémisté jsou přesvědčeni, že teroristické útoky naopak islám posilují a dokládají to růstem počtu muslimů, kteří je podporují. Dokumentuje to například růst počtu muslimů, kteří navštěvovali kázání v mešitách bezprostředně po útocích 11. 9. 2001, i ohlas, který útoky vyvolaly. Zdá se, že tato argumentace převažuje. Zatímco vláda USA opakovaně deklaruje, že válka proti terorismu nemá nic společného s islámem a muslimy, nepodařilo se jí získat větší vliv a nové spojence v muslimských zemích. Hlas Ameriky není přesvědčivý. Není to jen proto, že lidé na Středním východě nevěří argumentům USA, ale zejména proto, že s nimi nesouhlasí.

Konečným cílem boje o myšlení lidí je vytvořit podmínky pro prosazení demokracie na Středním východě. Není to lehký úkol a nebude splněn rychle. Příklady však ukazují, že se to jinde podařilo (Korea, Filipíny) a pokud se bude postupovat opatrně a budou vytvářeny podmínky pro opravdové zlepšení života obyvatel Středního východu, lze jej dosáhnout. Důležitá bude síla pozitivního příkladu a Irák může být tím pravým místem, které nabídne lepší řešení, než poskytují radikální skupiny.

V celkovém kontextu budou důležité i otázky jako podpora rozvoje svobodného obchodu a volného trhu, práv žen a další otázky emancipace, ale klíčové místo bude nadále sehrávat i otázka řešení palestinsko-izraelského konfliktu, který je pro myšlení arabských muslimů lakmusovým papírkem vztahu USA a Západu k regionu. Řada středovýchodních „expertů“ zastává názor, že úspěšným vyřešením palestinské otázky za cenu ústupků Izraele se mohlo zabránit 11. září. Ale jaká je opravdová skutečnost? V arabském a muslimském světě nebyl palestinský problém nikdy otázkou soucitu nebo spravedlnosti. Ve zničení Izraele a znovuzískání Svaté země by muslimové a Arabové otupili bolest z dlouhé série porážek a ponížení, které je provázejí už od roku 1683. Ale vytvoření Palestiny jako dárek od Američanů a ústupek od Izraele by byl milodar, ne vítězná odveta. Kdyby tomu tak nebylo, využil by Jásir Afafat již příležitosti, které se mu v minulosti naskytly k podepsání mírové dohody. Bude ale takto obnovený stát zárukou, že skončí teror a zlepší se život jeho občanů? Nebudou ti, kteří dohodu podepíší, považováni za zrádce a voláni k odpovědnosti? Ani ze strany Izraele nebude vůle podepsat dohodu i s ústupky, pokud nebude mít jasnou záruku zajištění bezpečnosti před teroristickými útoky proti jeho občanům. Takovou záruku slabý palestinský stát nebude moci poskytnout. Dohoda je značně nereálná, zejména však proto, že si nelze představit, že by někdy Arabové akceptovali existenci Izraele na území, která ještě před rokem 1948 bylo arabská.

Organizace vítězství

Ukazuje se, že bezpečnostní architektura USA proti současným hrozbám je špatná. Týká se to účinnosti FBI, CIA, Pentagonu i ministerstva zahraničí. Je nutná nová strategie pro zajištění vnitřní bezpečnosti, jsou nezbytné nové impulsy pro zahraniční politiku, nové přístupy pro obhajování americké politiky a k tomu reforma institucí.

V rámci reformy FBI bude nutné vyčlenit boj proti terorismu do samostatné vnitřní zpravodajské služby a FBI soustředit na tradiční úkoly boje s kriminalitou a vymáhání zákonnosti. Reformu CIA bude nutné soustředit na sběr informací, zpravodajské operace dosud prováděné CIA s využitím armádních specialistů předat do řízení ministerstva obrany a zvýšit počet a kvalitu lingvistů se zaměřením na arabštinu, farsí a další orientální jazyky. V rámci zpravodajství je třeba přísně oddělit funkce vnitřního a vnějšího zpravodajství. Reformu Pentagonu a armády zaměřit ještě více na akvizice nových technologií při dosažení úspor nákladů na nasazení živé síly a zprůhlednění organizační struktury jednotlivých druhů vojsk. Reformu činnosti ministerstva zahraničí zaměřit na lepší presentaci americké politiky spolu s lepším personálním a zejména funkčním propojením postů velvyslanců s prezidentským úřadem.

Přátelé a protivníci

Konec studené války a následující desetiletí bylo desetiletím iluzí v zahraniční politice. V září 2001 tato iluze skončila. USA požádaly své přátele a spojence o příspěvek do války proti terorismu a po určitém období projevu sympatií k obětem útoku nebyla řada přátel a spojenců ochotna přispět ve větším rozsahu. Konec studené války a nově získané postavení USA jako jediné opravdové světové supermocnosti neukončilo staré rivality, ale mnohdy je přesměrovalo a často proti USA samotným.

Období 90. let skutečně znamenalo určité zjednodušení řešení vzniklých krizí - konflikty v Perském zálivu, na Haiti, ve Rwandě, v Bosně a Hercegovině, Somálsku či v Kosovu byly vcelku uspokojivě řešeny na půdě OSN shodou v rámci RB a vznikem vojenských koalic v čele s USA. Postupně se však ukazovalo, že některé státy, včetně starých spojenců, mají jiné představy o bezpečnostním uspořádání.

V Evropě je to zejména Francie, která se otevřeně postavila proti krokům USA v boji proti terorismu, a to zvláště ve vztahu k operaci v Iráku. Oporu nalezla v Belgii a v Německu, což bylo pro USA velké zklamání. Za těchto okolností by měly USA postoje k Evropě změnit: 1.) Evropa by již neměla být součástí amerických zájmů; 2.) měly by vyvolat vnitroevropskou diskusi k postoji Francie budovat sjednocenou Evropou jako protiváhu Americe; 3.) měly by usilovat o zachování vysoké míry nezávislosti Velké Británie na Evropě; a 4.) měly by aktivně působit proti zahraniční politice Francie, pokud bude postupovat proti zájmům USA.

Čína jako velmi rychle rostoucí ekonomika představuje pro USA významného hráče ve třech oblastech - ve vztahu ke KLDR a bezpečnosti na Korejském poloostrově, ve vztahu k problematice Taiwanu, a jako potenciální světová velmoc z ekonomického, politického i vojenského hlediska. Budoucnost vztahů USA - Čína bude delikátní. Nejlepším způsobem jednání s Čínou bude otevřenost za předpokladu, že Čína nebude uplatňovat svůj rostoucí potenciál na úkor amerických spojenců v Asii. Americká politika ve vztahu k Číně bude přitom dlouhodobě zohledňovat zájmy garance bezpečnosti a demokracie Taiwanu, zachování vyvážené politiky a bezpečnosti v oblasti Korejského poloostrova a Japonska, včetně vytvoření účinného systému protiraketové obrany.

V jižní Asii představuje problematickou otázku vývoj v Pákistánu, který je významným politickým i vojenským spojencem v boji proti terorismu, ale vnitřně není pozice presidenta Mušarrafa natolik pevná, aby nemohl být svržen a v zemi nepřevzal vládu představitel militantního islámu. Velmi citlivá je rovněž otázka jaderného programu Pákistánu a riziko nekontrolovaného transferu jaderného know-how do KLDR nebo Íránu.

Rusko a president Putin hraje od zahájení války proti terorismu dvojí hru. Ta se na jednu stranu projevuje podporou (souhlas s umístěním amerických základen v Uzbekistánu, souhlas s přelety letounů), na druhou stranu zaujímá postoje podobné postojům Francie. Nebezpečná je rovněž podpora jaderného programu Íránu. Ve své podstatě se Rusko chová podobně jako Německo po prohrané 1. světové válce - přijalo do jisté míry demokratické instituce, ale stát vedou stejně orientovaní lidé jako za komunismu. Ruská armáda je menší Rudou armádou, FSB je přejmenovanou KGB a Putin je do značné míry nečitelný. Vztah s Ruskem není aliancí ani přátelstvím - je a bude řadou vzájemných transakcí.

Posledním subjektem zařazeným do této kapitoly je OSN. Není to sice mocnost ani zdroj hrozby, přítel nebo protivník, ale představuje forum, na kterém se mezinárodní mocnosti (ale i malé státy) projevují. Mnoho expertů považuje OSN za parlament světa, ale z amerického hlediska nemá OSN potřebnou váhu, stejně jako nemá dostatečné mocenské nástroje. Současná podoba OSN neodpovídá stávajícím podmínkám. Přesto není OSN organizace nepotřebná, i když má řadu problémů a vyžaduje zásadní reformu. Ta by měla zahrnovat organizační přeměnu a s tím související změny v systému hlasování tak, aby lépe odrážela problémy současného světa, změněné postavení jednotlivých států a charakter hrozeb, kterým svět čelí.

Válka za svobodu

Za dobu své existence USA dokázaly, že svoboda jako základní atribut života společnosti je nejen možná, ale že přináší obecný užitek a prospěch. Mnoho lidí v islámském světě touží po tom být jako Amerika, ale jejich náboženské autority - mulové, imámové a političtí vládci je směřují k boji proti ní. Dle názoru generálního tajemníka OSN Kofi Annana nelze demokracii vnucovat zvenčí, natož pak silou. Silou chtějí vnucovat své požadavky teroristé, ať už muslimského nebo nemuslimského vyznání, podobně jako to prováděli nacisté a Sověti. Autoři ale zdůrazňují, že demokracii je nutno pomoci se prosadit i působením zvenčí (nejen politickým a vojenským, ale například také ekonomickým vlivem), což podporují úspěšnými příklady z Evropy a Japonska. Americkým cílem je podporovat spravedlivý a svobodný řád, a pokud je to nutné i za použití síly.

***

Vytvořeno 22.7.2007 22:36:24 | přečteno 7787x | Hlavacek

Diskuze

Do diskuze zatím nikdo nepřispěl.