Obrana a strategie

Více o autorovi

***

HARVEY, Robert. Global Disorder: How To Avoid A Fourth World War. London: Constable & Robinson, 2003, 476 s. ISBN 1-84119-629.

ČÁST I - MEGAMOC (MEGAPOWER)

Ztracený ráj: 11. září

Svět po 11. září stojí před vážnými výzvami. Byly, resp. jsou jimi 1.) Irák, podezřelý z vlastnictví jaderných zbraní; 2.) KLDR, která se k jejich vlastnictví i přiznala; a 3.) Írán, usilující o jejich získání. Dvě jaderné mocnosti - Indie a Pákistán - již v minulosti na pokraji války stály. Spojenci Západu Pákistán a Saúdská Arábie jsou ohroženi zevnitř islámskými fundamentalisty. Na druhé straně stojí USA - po skončení studené války jediná, osamocená globální supermocnost, jejíž nová role činí problémy jí samotné i ostatnímu světu. Stojí svět po 11. září na prahu nové éry, ne-li (čtvrté) světové války? Podmínky jejího zahájení se diametrálně liší od předchozích, stejně jako se liší globální prostředí - z politického, ekonomického, vojenského i dalších hledisek.

Spojené státy světové, vznik megamocnosti

Zatímco ekonomicky se mohou s výkonností USA částečně poměřovat Evropa a Japonsko, z vojenského hlediska nemají USA konkurenta a pro jejich postavení světového impéria v globálním měřítku nelze v celých dějinách nalézt srovnání. Období po pádu berlínské zdi postavilo USA do nové role jediného světového hegemona, z Washingtonu se stalo hlavní město světa a otázka zní, zda se této role USA zhostí ve svůj prospěch i ve prospěch světa, nebo tuto roli nezvládnou a v podmínkách nových nestabilit a zdrojů problémů tato pozice vyvolá nové globální otřesy.

Ztracená dekáda

Pro naplnění nové úlohy světového hegemona po rozpadu bipolárního světa představuje pro USA období 90. let ztracenou dekádu. Zahraniční intervence - Panama, válka v Zálivu, Haiti, Somálsko, Bosna, Kosovo - měly společného jmenovatele v tom, že přišly pozdě až v okamžiku, kdy problém bylo nutné řešit a míra angažování závisela do značné míry na tom, jaký tyto krizové oblasti měly vztah k národním zájmům USA, případně jaké vyvolaly odezvy v americkém veřejném mínění. V minimální míře byly vyvolány vědomím nutnosti preventivního zásahu.

Afghánistán, Irák, Střední východ a Evropa

Teprve 11. září a období bezprostředně následující uvádí do praxe fakticky novou bezpečnostní doktrínu. Období po 11. září je často citováno jako začátek nové éry dějin. S tím souvisí i reakce USA, jejich spojenců i podpora dalších zemí. Brzy se však ukazuje, že scénář intervence proti al-Káidě v Afghánistánu má mnoho rysů charakteristických pro předchozí období - intervence je vedena v národním zájmu USA, má jasně vymezený a limitovaný cíl, podmínkou jsou nízké ztráty na straně USA a vše je podrobně sledováno médii. Dalším typickým aspektem je, že jeden z cílů intervence, hnutí Talibán, bylo po dlouhé roky mimo pozornost americké zahraniční politiky, aby se rázem stalo nejdůležitějším nepřítelem. Po roce vedení operace se autor domnívá, že cíle intervence nebyly splněny.

Za další potenciální vhodný cíl pro intervenci považuje autor Irák (kniha napsána těsně před zahájením operace proti Iráku). I když nebyla prokázána zřejmá spojitost mezi režimem Saddáma Hussajna a al-Káidou, je nyní vhodná doba něco s režimem Saddáma Hussajna udělat. Autor přesto varuje před řadou rizik - vnitroiráckých (povstání šiítů) i mezinárodně politických, které se de facto v současné době naplňují (bojová fronta proti USA, vztahy Irák - Írán atd.).

Dalším aktuálním a klíčovým problémem je vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu. Přes mimořádnou angažovanost USA v oblasti se od roku 1967 nepodařilo s konfkiktem pohnout k uklidnění situace. Jediné řešení naznačuje autor v oddělení obou etnik za účasti mírových sil pod vedením USA. Přesto i tento způsob má jistá omezení, pramenící z rozdílného výkladu dějin i rozdílného demografického vývoje obou znesvářených stran.

Výzvou je rovněž nově se formující kvalita vztahů mezi EU a USA po skončení studené války. Zde se autor odvolává zejména na myšlenky amerického publicisty Roberta Kagana (autora knihy Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa; vydalo Nakladatelství Lidových novin v roce 2003) a varuje před dalším rozevíráním nůžek v názorech Evropy a USA na hlavní světové problémy. Zatímco Evropa přistupuje k světovým problémům z pozice mezinárodního práva a dodržování mezinárodně uznaných pravidel, USA vidí svět Hobbesovsky v tom smyslu, že řád a pravidla je třeba modifikovat podle potřeb a situace a použití síly je mnohdy nezbytné.

„Laskavé“ impérium

Hlavní teze závěrečné kapitoly první části knihy vychází z myšlenek Philipa Bobbitta z doby ještě před 11. září a určuje další myšlenky celé knihy: Dochází ke konci moci národních států, přichází doba tržních států jako výsledek ekonomické globalizace. Národní bezpečnost přestane být vymezována pouze hranicemi států, protože společenské vztahy nebudou ohrožovány vojenským obsazením území. V případné válce nebude existovat „konečné“ vítězství, vítězstvím bude kontrola zdrojů a schopnost nebýt poražen. „Tržní stát má co nabídnout těm státům, které kopírují jeho formu a řídí se jeho omezeními. Privatizace státního majetku přinese velké zisky likvidací státních monopolů, tyto zisky jsou doplňovány úsporami získanými na programech sociální podpory, a tím dochází ke snižování státního deficitu. To přispěje ke snížení inflace, což přitáhne další kapitál a sníží cenu půjček k financování deficitů, což následně umožní snižovat daně. To povede k dalším úsporám, které umožní další investice a vytvoří prostředky na výzkum a vývoj a přispěje k růstu produktivity. To společně sníží ceny a zlepší konkurenceschopnost, vytvoří nové pracovní příležitosti při současném snižování životních nákladů. V rozvojovém světě taková politika znamená rychlejší růst díky komparativní výhodě nižší ceny práce. Tento růst vede k růstu vzdělanosti, k většímu zapojování žen do společenské produkce, což vyvolává snížení porodnosti. Tak se zvyšuje politická stabilita, iniciující větší makroekonomickou obezřetnost a podporující další příliv zahraničních investic a ve svém důsledku vede k liberalizaci společnosti a růstu osobní nezávislosti - svobody občanů.“

V důsledku toho bude nutné, aby „tržní stát“ rekonfigurovat své vojenské schopnosti, hrozbu již nebude představovat pouze jiný stát nebo jinak identifikovaný agresor, bude se stírat rozdíl mezi tradiční válkou a kriminalitou. V důsledku toho bude nezbytné nahradit hodnocení hrozeb založené na analýze zdroje hrozby hodnocením založeným na analýze vlastní zranitelnosti.

Tento vývoj musí mít zásadní dopady na mezinárodní právo, stejně jako za reakci na něj lze považovat vznik al-Káidy. „Mezinárodní teroristická síť, jejíž pouhou součástí al-Káida je, se značně podobá multilaterální korporaci. Je proto snadné konstatovat, že je tržním státem, jehož vznik byl umožněn rozvojem mezinárodních komunikací, dopravy, rychlými počítači a zbraněmi hromadného ničení. A protože neovládá žádné souvislé území, představuje jakýsi virtuální stát.“

Svobodný trh a moderní technologie tak postupně likvidují tradiční národní stát, podobně jako nové způsoby vedení boje překonávají jeho hranice. Proto je nutné, aby proti novým nepřátelům byly připraveny nové strategie - koncept aktivní obrany domácího území a koncept preventivních úderů. Tomu je nutné přizpůsobit i mezinárodní právo.

Tyto Bobbittovy teze v podmínkách souběžné existence tradičních národních států (Severní Korea, Irák, Jemen aj.) utvářejí komplex bezpečnostních hrozeb, který dále autor konfrontuje se závěry prací dvou nejznámějších analytiků konce 20. století - Samuela Huntingtona v jeho knize Střet civilizací a Francise Fukuyamy v knize Konec dějin a poslední člověk - v tom smyslu, že bezpečnostní hrozby dneška jsou pro Západ co do rozmanitosti forem a počtu zemí schopných je vyvolat nesrovnatelně vážnější než hrozby v minulosti.

ČÁST II - ZDROJE NESTABILITY

Druhá část knihy - zdroje nestability - je analytickým shrnutím existujících i potenciálních zdrojů nestability, vycházejících jak ze současné světové bezpečnostní situace, tak i z historických zkušeností 20. století. Autor definuje celkem 12 zdrojů nestability, které mohou zásadně ovlivnit bezpečnost světa v příštím období. Patří mezi ně:

1. terorismus

2. islámský fundamentalismus

3. problematika světových ropných zásob

4. nacionalismus

5. proliferace zbraní hromadného ničení

6. tzv. zlotřilé státy

7. rozpad států

8. chudoba

9. populační exploze

10. negativní procesy v oblasti životního prostředí

11. globální organizovaný zločin

12. drogy, globální problémy dodržování lidských práv.

Terorismus a islámská otázka

Terorismus, spojený s islámskou otázkou představuje akutní a nejvážnější hrozbu pro globální bezpečnost. Islámští sebevražední útočníci vnesli do problému nový rozměr, protože jejich hrozbu nelze neutralizovat tradičními deterenty. Terorismus jako nástroj vynucování politických cílů není sice nový, ale četnost útoků, která se neustále zvyšuje, je v kombinaci s možností použití snadno dostupných technologií masového ohrožení alarmující. Pravým zdrojem terorismu je pocit ohrožení islámského světa, zejména ze strany Západu a Izraele. Islámská fundamentalistická hnutí s různým zaměřením lze nalézt v téměř všech zemích s muslimskou populací od Filipín na východě až po Maroko na západě.

Ropa a Saúdská Arábie

Ropa představuje jednu z nejvážnějších otázek zajištění bezpečnosti a prosperity Západu, a z tohoto pohledu je Západ strategicky závislý na ropných zdrojích Perského zálivu. Ačkoliv USA přijaly strategii snižování své závislosti na dovozu ropy z oblasti snižováním vlastní spotřeby a výzkumem alternativních zdrojů, v souvislosti s růstem spotřeby ropy v jiných oblastech světa (Čína, Indie atd.) bude problém dále přetrvávat. Saúdská Arábie jako největší světový producent ropy hraje v dané problematice klíčovou úlohu. Jako dlouholetý spojenec USA v oblasti je zmítána nejen vlastní ekonomickou krizí a nejasnou perspektivou následnictví, resp. udržení moci současnou královskou rodinou Saúdů, ale během posledních let se stala rekrutační bází teroristů a ideologickou základnou pro radikální vahhábistická islámská hnutí, operující v různých oblastech světa, včetně al-Káidy. Otázka dalšího vztahu k vládnoucí královské rodině se tak brzy stane klíčovou pro zahraniční politiku USA.

Nový nacionalismus

Zatímco první dva uvedené zdroje nestability mají původ v určitém negativním vztahu jejich nositelů k Západu, nestabilita a zdroj hrozby pramenící z nové vlny nacionalismu mají tradičnější kořeny a nemusí (a ani nejsou) vyhraněny pouze proti Západu. Nacionalismus jako staronový fenomén se objevuje stále, i když v dnešní době může nést některé nové charakteristické znaky.

Za zdroje nacionalismu s potenciálem představovat určitou hrozbu pro stabilitu světa autor uvádí Rusko, Čínu, Japonsko, Indii, Pákistán, Irák, Sýrii, jižní Afriku, latinskou Ameriku a Německo. Ruský nacionalismus může posloužit jako zdroj nové motivace v období ztráty ruského vlivu na světové dění. Přestože ruský nacionalismus byl vždy patrný, byl překryt komunistickou ideologií. V historickém srovnání autor hodnotí ruský nacionalismus jako prostředek, nikoliv cíl ruské politiky, a proto v něm není třeba spatřovat vážnou hrozbu. Čína je v mnoha ohledech oproti Rusku pozadu. Z toho autor usuzuje, že varování před rychlým směřováním Číny stát se druhou nejsilnější velmocí světa nemají reálný základ. Čínský nacionalismus se vymezuje zejména proti Japonsku a USA a zahrnuje v sobě otázky vztahů k Tibetu, Taiwanu a provincii Sin-Tian. Japonsko, ačkoliv poražené ve 2. světové válce, nadále vzbuzuje obavy svých hlavních sousedů - zejména Číny, KLDR a Korejské republiky. Přes pozitivní politický vývoj Japonsko dosud neuznalo svoji politickou vinu za druhou světovou válku, usiluje o dílčí změny poválečné ústavy ve vztahu k národním ozbrojeným silám, udržuje velkou a bojeschopnou armádu s potenciálem rychle zavést do výzbroje jaderné zbraně a roste negativní nálada obyvatelstva proti cizincům v zemi. Stále tak přetrvává potenciál vzniku japonsko-čínského konfliktu, který musí být eliminován americkou přítomností v oblasti. Další ekonomická velmoc, která je schopna negativně projevit nacionalistický rozměr zahraniční politiky, je Indie, a to zejména ve vztahu k Pákistánu, i když ani její vztahy s Čínou nejsou urovnané. Jako jaderné mocnosti představují Indie i Pákistán ve svém sporu o Kašmír vážnou hrozbu světové bezpečnosti. Irák pod vládou Saddáma Husajna je agresivní, nacionalisticky řízený stát, který chce převzít roli vůdčího státu arabského světa a představuje hrozbu zejména pro své sousedy. Naproti tomu protiamericky a protiizraelsky laděný nacionalismus syrského presidenta Bašára Assada představuje asi jediný způsob, jak Assad může vést svůj stát v podmínkách vnitřní nestability při absenci věrohodných silových prostředků. Země vykazuje znaky jistého, vnitřně vynuceného politického uvolnění a nacionalismus je jediným prostředkem, kterým si president kryje záda před vlastním lidem. Na jihu Afriky existuje napětí v řadě bývalých kolonií, z čehož pramení zvýšené národní uvědomění v řadě zemí, doprovázené rizikem rozpadu států. V tomto okruhu zemí představuje JAR jedinou ekonomicky rozvinutou zemi, která je schopna do určité míry tlumit otřesy způsobené politickou nestabilitou sousedních zemí, jmenovitě Zimbabwe. Orientace latinskoamerických zemí na tržní ekonomiky po vzoru USA přinesla v uplynulých letech zklamání. Vliv Jihoameričanů na USA je vzhledem k úrovni migrace do USA obrovský a nacionalismus nebyl plně potlačen. Největší bezpečnostní hrozbu pak představuje činnost drogových kartelů. Podle autora se pouze v Evropě zdá, že éra nacionalismu pomalu končí, přestože národní rozměr je patrný i v EU. Unie existuje hlavně z ekonomických důvodů, ale Německo zůstalo Německem, Británie Británií atd. Německo jako historicky odstrašující příklad zneužití nacionalismu stojí na určitém rozcestí a má potenciál stát se vedoucí zemí Evropské Unie, což si vyžaduje některé politické změny včetně požadavku na přijetí většího břemene odpovědnosti za mezinárodní bezpečnost. Již dnes vykazuje tato země v zahraniční politice nové přístupy ve vztahu k USA či k Rusku.

Hrozby pro stabilitu

Ve světě je celkem 9 jaderných mocností vlastnících jaderné zbraně (USA, Rusko, Velká Británie, Francie, Čína, Indie, Pákistán, Izrael a KLDR). Dalších 7 států má potenciál jaderné zbraně v krátké době vyrobit (Japonsko, Německo, Brazílie, Argentina, JAR, Taiwan a Korejská republika). Kromě těchto zemí, vesměs signatářů mezinárodních smluv, Irák, Írán a Libye o vyvinutí jaderných zbraní usilují. Největší hrozba, že jaderné technologie budou šířeny nekontrolovaně do světa, pramení z Íránu, KLDR a Iráku. Problém zbraní hromadného ničení leží v oblasti nastavení spravedlivého řádu pro jejich vlastnictví, kontroly plnění opatření k jejich nepoužití a případné obrany proti nim. Vzhledem k politice uvedených tří států autor rozebírá otázku protiraketové obrany (Missile Defense) z politických a technických hledisek se závěrem, že svět nesmí dovolit, aby některé země vyvinuly jaderné zbraně, a těm, které je již vlastní, aby je použily. K tomu musí vůdčí mocnosti disponovat dostatečným odstrašujícím potenciálem.

Problém ZHN je úzce spojen s politikou tzv. zlotřilých států, neboli států vzbuzujících zvýšenou obavu západního světa. Dle autora je problém poněkud přeháněn a s postupující globalizací světové ekonomiky bude ještě více slábnout. Problém však vězí i v tom, jak definovat pojem zlotřilý stát. Je to země, jejíž nepředvídatelná zahraniční politika může vést ke konfliktu? Existují kritéria zlotřilosti? Zřejmými kriterii mohou být:

• vyprovokovaná agrese jako nástroj zahraniční politiky;

• státní podpora terorismu včetně umožnění pohybu teroristických skupin na vlastním území (včetně neschopnosti jejich pohyb eliminovat);

• odmítání mezinárodních dohod a metodiky řešení konfliktů.

Těmto kriteriím odpovídá řada zemí, přičemž některé z nich za zlotřilé považovány nejsou. Autor uvádí konkrétní příklady zlotřilých států (KLDR, Barma, Irák, Miloševičovo Srbsko? Sýrie? Libye? Írán? Zimbabwe? Kuba?).

Relativně nový typ hrozby po období studené války představují rozpadající se státy. Jejich seznam se však rozrůstá a tyto subjekty představují hrozbu pro lokální/regionální bezpečnost, stejně jako tím, že hledají podporu jinde (často i za jakoukoliv cenu). Vnitřní rozpad způsobuje další negativní vlivy jako migraci osob, šíření organizovaného zločinu a další faktory. Příkladem jsou Jugoslávie, Afghánistán, Jemen, Libanon. Súdán, Somálsko, Čečensko, Kongo či Kolumbie.

Další zdroje nestability - chudoba, populační exploze, zhoršování životního prostředí, vliv organizovaného zločinu, porušování lidských práv - nejsou zpravidla přímou příčinou ohrožení míru, ale existuje řada výjimek, které nutí autora je uvést do této skupiny. Podrobněji jsou pak rozebrány jako součást části III.

NATO a světový řád

Základní otázkou další kapitoly je, jak současné světové instituce odráží realitu soudobých hrozeb. Již prezident Clinton v roce 1993 konstatoval, že střední Evropa nemá pro bezpečnost USA rozhodující význam a těžiště zájmu USA se přesouvá do Asie, kde společně s Japonskem je třeba nastolit novou pacifickou komunitu. V tomto kontextu autor konstatuje, že NATO dosud neprodělalo odpovídající restrukturalizaci. Proto jedním z nejdůležitějších úkolů období po skončení studené války musí být přehodnocení role NATO, když předchozí nepřítel přestal existovat. S tím souvisí otázky architektury nového systému globální bezpečnosti, v němž by hlavní úlohu měly plnit USA jako jediná supervelmoc. Evropa musí učinit potřebné kroky v rámci EU. USA musí převzít globální odpovědnost a vedení a dát NATO důvod k další existenci. Dalším nástrojem reformy se pak musí stát i OSN - jeho struktury i pravomoci.

Nová bezpečnostní architektura

USA jsou v současném světě dominantní mocností, a proto se musí angažovat nejen ve svém zájmu, ale i v zájmu celé planety. Mají k tomu dva existující nástroje, které je však třeba reformovat na současné podmínky. OSN je nástroj politický, umožňující legitimovat opatření světového společenství k zajištění bezpečnosti, a NATO slouží jako rámec pro vojenské akce. Tato architektura může stačit, ale musí se upravit mechanismy jejího fungování.

ČÁST III - NOVÝ STÁT A NOVÁ EKONOMIE

Třetí část knihy se věnuje analýze základních ekonomických aspektů vývoje společnosti s dopady na bezpečnost světa a identi?Okuje zdroje, které mohou vyústit do mezinárodních konfliktů.

Noví komunisté

Po porážce komunismu lze pozorovat zrod nového jevu, pramenícího z pokračující globalizace světového hospodářství - antiglobalismu. Autor se nejprve pokouší definovat, co znamená termín globalizace s tím, že se jedná o aktivity a trhy relativně malého počtu společenství, pocházejících ze tří dominantních oblastí světa (severní Ameriky, Evropy a Japonska) a omezeného počtu zemí charakteru asijských tygrů nebo částí zemí jako Čína a Indie, které nabízejí levnou pracovní sílu nebo suroviny. Výsledkem globalizace je růst síly a moci nadnárodních korporací, které se postupně vymykají vlivu národních vlád, a tím i jejich voličstva. To vyvolává reakce, nevoli a antiglobalizační hnutí, které svým charakterem připomíná roli komunismu v době studené války.

Silný a slabý stát, Otec a syn

Jedním z výsledků kolapsu komunismu byl triumf volného trhu a kapitalismu. To ale neplatí v plném rozsahu. V ideálním světě musí být dosaženo vyváženého vztahu mezi jednotlivcem a státem, musí být garantována ochrana slabého před silným, ale přitom musí být vytvořeny takové podmínky, aby silný byl správnou hnací silou vývoje společnosti. Stát musí organizovat společnost tak, že úsilí jednotlivce bude sloužit vyššímu poslání. Autor předkládá stručný vývoj filosofických úvah od Thomase Hobbese až po Karla Marxe (o roli centrální autority při správě státu a místě jednotlivce v něm, o vztahu kapitalismu a komunismu atd.).

Šest struktur

Po kolapsu komunismu došlo k celosvětovému nástupu liberální demokracie, a to nejen v bývalých komunistických zemích východní Evropy. Odmítnutí totalitní vlády sovětského typu ale neznamená odmítnutí státu. Role státu zůstává nezpochybněna. Opírá se o 6 různých typů zdrojů vládnoucí autority, kterými jsou: vláda dynastie, imperiální moc, vojenská síla, vláda elity, konfuciánská autorita a liberální demokracie. Autor uznává převahu liberální demokracie, ale než dojde k jejímu celosvětovému vítězství, lze očekávat velkou řadu událostí. V následných šesti kapitolách (Králové musejí zemřít, Poslední impéria, Vláda tyranie, Vláda elity, Noví autoritáři, Vláda parlamentu) jsou stručně rozebrány a na příkladech konkrétních států prezentovány jednotlivé typy zdrojů státní autority.

V dalších čtyřech kapitolách části III jsou analyzovány hlavní ekonomické síly globalizace, které mají zásadní vliv na způsob fungování národních států a přispívají ke vzniku krizových stavů a konfliktů. Jedním ze zdrojů ekonomické nestability jsou nepředvídatelné pohyby hodnoty peněz (Nové finanční tsunami), často realizované spekulativními a neočekávanými přesuny peněžních zdrojů mezi nadnárodními finančními centry. Tyto operace, vyvolané mnohdy bez logických příčin, působí doslova jako vlna tsunami a mohou způsobovat rozsáhlé krize národních ekonomik s logickým vlivem na další státy. Globální moc nadnárodních korporací pak způsobuje, že národní vlády mají jen minimum nástrojů jak těmto negativním procesům efektivně čelit. Jiným negativním průvodním jevem, který je částečně i výsledkem nesprávné politiky národních vlád, je nekontrolovatelný růst státního dluhu (Černé díry) nedostatečně výkonných národních ekonomik, jehož výsledkem může být (příklady Argentiny, Mexika a Turecka) kolaps finančního systému státu s dalšími negativními důsledky na chod státu (devalvace měny, pád vlády). Polovina světa je ohrožena vysokým státním dluhem, volný trh pro takové situace není vhodným nástrojem. Opačným zdrojem podpory ekonomického růstu jsou zahraniční investice (Země gigantů), které jsou dobrým řešením v době ekonomického růstu a stability, ale v případě ekonomických krizí většího rozsahu mohou vyvolat nežádoucí efekty. Posledním zdrojem je světový obchod (Boj o trhy), který se stále více globalizuje.

Výsledkem globalizace ekonomických procesů je řada nových rizik. Nadnárodní korporace ovládající a řídící světovou ekonomiku bez ohledu na hranice států omezují možnosti národních vlád efektivně řídit ekonomickou výkonnost státu odpovídajícími prostředky. V době stagnace a zejména v době ekonomické krize vyvolává tato situace deziluzi, apatii, v horším případě nárůst radikálních forem odporu proti státní moci, podporu radikálních a extrémních politických sil, případně i politické násilí. V řadě zemí, včetně zemí Evropy, podobný scénář již nastal. Dalšími projevy mohou být nárůst organizovaného zločinu, rostoucí podpora antiglobalizačních hnutí, obchodní války a přijímání protekcionistických opatření na úrovni národních vlád.

Globalizace však nesmí znamenat anarchii. Zatím se tato rizika týkají jen části světa, i když svým významem rozhodující. Problém je řešitelný dvěma cestami - nadnárodní regulací s pomocí státních intervencí, nebo tím, že nadnárodní společnosti uznají a přijmou odpovědnost za vnitřní ekonomický vývoj uvnitř národních států.

Klíčem k eliminaci rizik tohoto charakteru může být dle doporučení autora vytvoření mezinárodních regulačních orgánů, jejímiž účastníky musí být zástupci USA, Evropy a Japonska. Zárodek podobného orgánu již existuje v podobě uskupení G7. Uvedené tři superstáty musí přivést další přidružené oblasti (Rusko s Ukrajinou, Afriku, Čínu, Latinskou Ameriku a Mexiko).

V závěrečné části knihy předkládá autor souhrn doporučení, jak čelit možným hrozbám, aby bylo možné zabránit vzniku dalšího světového konfliktu:

• Aby mohla být vyloučena možnost vzniku globální politické a ekonomické anarchie, musí vzniknout „supermocnost“, která bude plnit roli světového četníka nejen v boji proti terorismu, ale i v otázce prevence konfliktů. Pomocným prostředkem je formování účinných regionálních aliancí a uskupení spolupracujících se supermocností.

• Je nutné dále rozšiřovat svět liberální demokracie.

• Je nutné zajistit účinnou regulaci rozvoje globálního hospodářství pod vedením tří ekonomických uskupení (superstátů), tj. Severní Ameriky, Evropy a Japonska v těsné součinnosti s dalšími regionálními mocnostmi.

• Musí být nastolen nový typ ekonomické pomoci rozvojovému světu.

• Musí proběhnout vnitřní reforma nadnárodních korporací.

• V těchto podmínkách musí USA převzít globální vedení, není jiné existující přijatelné alternativy. Alternativy - představované americkým unilateralismem, terorismem, růstem rivality mezi státy včetně Evropy, etnickými a náboženskými spory - hrozí vznikem dalších konfliktů.

***