Obrana a strategie

Více o autorovi

Autor:	ŠMÍD, Tomáš (ed.)
Název:	Vybrané konflikty o zdroje a suroviny.
Místo vydání:	Brno
Vydavatel:	Univerzita obrany
Rok:	2010
Počet stran:	216
ISBN:	978-80-210-5351-9

Konflikty o zdroje a suroviny jsou zcela jistě jedním z nejpalčivějších problémů dnešní mezinárodní bezpečnosti. Můžeme je nalézt prakticky po celém světě a jsou zdrojem jak vnitrostátních, tak i mezistátních konfliktů a krizí. V českém prostředí jde nicméně stále o poměrně málo prostudovaný fenomén. Právě tento stav se snaží alespoň částečně napravit kolektiv autorů z brněnské Masarykovy univerzity vydáním sborníku Vybrané konflikty o zdroje a suroviny.

Kniha je rozdělena do deseti kapitol. První čtyři se zabývají teoretickým pojetím konfliktů o zdroje a suroviny a vymezením základních pojmů k tématu se vztahujících. Autorem kapitol Suroviny a ozbrojený konflikt, Surovinová a energetická bezpečnost – pojem vymezení, subdisciplína a Vznik a vývoj subdisciplíny je Tomáš Šmíd, kdežto na části Konfliktní zdroje a suroviny se podílel svorně celý kolektiv. Jako první je definován samotný konflikt, jeho rozdělení, typologizace aktérů a dynamika. Prostor je rovněž věnován odlišení a specifikaci pojmů energetická a surovinová bezpečnost, což je velmi přínosné, neboť zejména v médiích jsou oba výrazy směšovány a zaměňovány. Autoři rovněž definují hlavní konfliktní zdroje a suroviny, se kterými dále pracují v případových studiích – ropu, zemní plyn, vodu a vodní zdroje a diamanty. Na závěr teoretické části se čtenář může seznámit se vznikem a vývojem studia konfliktů o suroviny.

Autorem první případové studie Konflikt mezi velmocemi o ropu v Perském zálivu je Josef Kraus. Jak již název napovídá, ve své práci se zaměřuje na velmocenské aktéry konfliktu, tedy USA, Čínskou lidovou republiku (ČLR), Ruskou federaci, Francii a Velkou Británii, včetně historického rámce a v kontextu jejich vztahů s jednotlivými zeměmi oblasti. V části věnované USA se samozřejmě zabývá dopadem obou válek s Irákem, ale patřičnou pozornost věnuje i určitému odklonu Washingtonu od Saúdské Arábie vzhledem k jejímu přinejmenším problematickému vztahu k islámskému radikalismu. Velmi pozitivní je i osvětlení pozice  ČLR coby nového hráče na tomto poli, který má ovšem motivaci a možnosti v budoucnu situaci značně ovlivnit. Současně je osvětlena také specifická pozice Ruska i menších hráčů – Velké Británie a Francie. Námětem k diskusi by nicméně mohlo být zařazení Indie do tohoto výčtu, vzhledem k jejím rostoucím nárokům na energetické zdroje, relativní geografické blízkosti a dlouhodobým vztahům k Íránu.

Jiří Suchánek se ve svém příspěvku s názvem Surovinový konflikt v Jihočínském moři věnuje velmi zajímavému, ale v českém, potažmo evropském, prostředí málo známému konfliktu o Spratlyho a Paracelské ostrovy. Do tohoto konfliktu jsou zapojeny ČLR, Tchaj-wan, Malajsie, Vietnam, Filipíny a Brunej. Autor zohledňuje význam tohoto sporu jak z hlediska nalezišť nerostů a problematického uplatnění tzv. exkluzivních ekonomických zón, tak i z hlediska bezpečnosti námořních tras, které oblastí procházejí. Pozornost je samozřejmě věnována ozbrojeným námořním střetnutím, zejména bitvě u Paracelských ostrovů mezi čínským a jihovietnamským námořnictvem, bitvě u Johnsonova útesu roku 1988 mezi Čínou a Vietnamem a incidentu u Mischiefského útesu mezi Filipínami a Čínou. Drobná výtka by mohla směřovat snad pouze k úvodu kapitoly (s. 85), kdy autor opomíjí zmínit, že kromě Korejského poloostrova, Tchaj-wanu a Jihočínského moře má ve východní Asii velký konfliktní potenciál spor o ostrovy Senkaku mezi Japonskem a Čínou.

Kapitola Dynamika konfliktu o suroviny ve Střední Asii: Kazachstán a Turkmenistán z pera Kateřiny Jánské je koncentrována na problematiku konfliktů o zdroje a suroviny ve Střední Asii. Osvětleny jsou jasně determinanty konfliktu jako dědictví sovětské energetické politiky, velká koncentrace jaderných mocností v bezprostředním okolí či pronikání nových vlivů a mocností do oblasti, jako islámského radikalismu, Číny či Spojených států. Autorka pečlivě vymezuje primární aktéry (Kazachstán, Turkmenistán, Čínu, Rusko, USA) a aktéry sekundární (Evropskou unii, Turecko, Ázerbájdžán, Írán) a hodnotí jejich relativní silné i slabé stránky. Dále jsou rozpracovány existující i perspektivní projekty ropovodů a plynovodů oblasti, jejich možné alternativní trasy a dopady na politické vztahy. V neposlední řadě je též nastíněná problematika rozdělení území Kaspického moře.

Z pohledu České republiky je velmi ožehavý problém rusko-ukrajinských sporů o plyn, který mohla střední a východní Evropa naplno pocítit v roce 2009. Právě tím se zabývá Martin Laryš v příspěvku Plynové války mezi Ruskem a Ukrajinou. Laryš ozřejmuje historické pozadí konfliktu v kontextu rozpadu SSSR a takzvané Oranžové revoluce. Právě během ní byly položeny základy pro takzvanou první plynovou válku v roce 2006. Ačkoli bylo poměrně rychle dosaženo dohody, situace nebyla zdaleka vyřešena a vyústila v mnohem vážnější druhou plynovou válku v roce 2009. Právě ta je velmi podrobně popsána společně se spletitým pozadím křížících se zájmů různých skupin, jmen a firem. Autor dokázal přehledně a čtivě zprostředkovat vynikající orientaci v této složité problematice a poskytl tak vynikajícího základního průvodce každému dalšímu zájemci o problematiku. 

Konflikty o suroviny jsou neoddělitelně spjaty s Afrikou. Na tu se zaměřil Lukáš Dyčka v části s názvem Angolský konflikt o diamanty. Velmi dobrá je již úvodní poznámka, která poukazuje na fakt, že konflikty o diamanty jsou z velké části sociálním konstruktem, neboť hodnota diamantů v praktickém užití je, na rozdíl od ropy, plynu či vody, minimální (s. 152–153). Lukáš Dyčka se posléze věnuje primárním aktérům konfliktu, zejména skupinám UNITA a MPLA, a průběhu několika fází občanské války a rolím diamantů v ní. Právě diamanty a ropa determinovaly v mnohém strategii UNITA, respektive MPLA.  Svou roli sehrála i realita studené války, kdy se UNITA těšila podpoře USA a Jihoafrické republiky, zatímco na straně vládní MPLA se silně angažovala Kuba a Sovětský svaz. Po skončení bipolární konfrontace ztratila UNITA velkou část podpory, což nakonec vedlo k její porážce.

Barbora Winterová s příspěvkem Konflikt o vodní zdroje Eufratu a Tigrisu uzavírá případovou část knihy. Ve své práci se autorka zaměřila na problematiku sporů o vodu z obou toků a primární aktéry tohoto konfliktu – Irák, Sýrii a Turecko. Věnuje se jak jejich argumentaci, tak i prostředkům, které všechny tři strany použily. Nejsilnějším ze všech tří hráčů je zcela jednoznačně Turecko, které má převahu už jen díky tomu, že se nachází na horním toku. Rovněž disponuje největším vojenským potenciálem. Vyvést Turecko z rovnováhy se nepodařilo ani syrskou podporou Kurdské strany pracujících, což naopak málem vedlo k vojenskému konfliktu mezi oběma aktéry a Sýrie musela nakonec ustoupit a podporu PKK ukončit. V současnosti je na tom nejhůře Irák, neboť jeho pozice byla silně oslabena invazí a následnou okupací. A právě nestabilita v Iráku zatím nedovoluje, aby všechny tři země dosáhly komplexnějšího řešení.

Celkově je titul Soudobé konflikty o zdroje a suroviny velmi podařeným příspěvkem ke studiu tohoto typů konfliktů a je zatím v českém jazyce jediným svého druhu. Každého čtenáře jistě potěší i jazykovým stylem, který je velmi čtivý a poutavý. Konflikty o suroviny jsou samozřejmě fenoménem nesmírně obtížně zachytitelným a sami autoři v závěru přiznávají, že existuje mnoho dalších oblastí, které stojí za pozornost. Jedinou připomínkou, kterou lze mít ke sborníku jako celku, je chudé grafické zpracování. Více map a grafů by jistě zvýšilo úroveň analýzy a zpřehlednilo ji tak i čtenáři. Kniha jako celek je velkým přínosem na poli výzkumu konfliktů v ČR a nelze ji než doporučit všem zájemcům od profesní až po širší veřejnost.