Obrana a strategie

Více o autorovi

Autor:	SVOBODA, Ivo a kol.
Název:	Politický extremismus a terorismus jako ohrožení vnitřní bezpečnosti státu.
Místo vydání:	Brno
Vydavatel:	Univerzita obrany
Rok:	2010
Počet stran:	144
ISBN:	978-80-7231-769-1

Sborník, který vydala Univerzita obrany v roce 2010, se věnuje dvěma zajímavým fenoménům, politickému extremismu a terorismu. I když je v předmluvě s názvem „Místo úvodu“ popsáno, komu je sborník určen a jaký účel mají jednotlivé texty plnit, lze s touto proklamací polemizovat.

Publikace je především teoreticky a terminologicky neukotvená, jednotliví autoři často operují s termíny zcela promiskuitně. Pod problematický termín „extremismus“ se tak dostává řada organizací, skupin, ideologií, doktrín i projevů, o kterých se lze domnívat, že s politickým extremismem nesouvisí. (Přesto některé příspěvky terminologické vyjasnění obsahují, např. příspěvek A. Kupcové, P. Vejvodové.)

Samotný Ivo Svoboda v příspěvku „Politický extremismus v ozbrojených sborech jako nestabilizující prvek vnitřní bezpečnosti státu“ tvrdí, že „nejnebezpečnější formou politického extremismu u nás je neonacismus a nacionalismus“ (s. 116). Jaký druh nacionalismu lze pod politický extremismus podřadit? A jaký je vztah národovectví k ozbrojeným silám v ČR? Není nacionalismus i hodnotou pozitivní? Na s. 117 Svoboda k nacionalismu přidává upřesnění „pravicově extremistický nacionalismus“. Podobných terminologických nejasností se nachází ve sborníku více.

Další nezodpovězenou otázkou je druhá část názvu sborníku, tj. k jakému státu jsou jednotlivé příspěvky vztahovány? Je tímto státem myšlena Česká republika, Evropská unie, Indonésie či Spojené státy americké? Nebo kterákoli z uvedených kategorií?

Již z výše uvedeného je patrné, že sborník editovaný Ivem Svobodou nemá žádnou jednotící linii, chybí teoretické kapitoly a přesné vymezení (tak širokého) tématu či témat. Z velice stručné předmluvy není patrné, jaký vztah je mezi politickým, případně náboženským extremismem a terorismem. Musí nutně každý terorista být zároveň i extremistou? Směřuje politický radikál nutně k terorismu? Sborník tak působí jako sbírka dosud nevyužitých textů jednotlivých autorů, což se v mnoha případech podepsalo na kvalitě textů. Nutno podotknout, že větší část autorů působí či v minulosti působila na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Výjimku tak tvoří pouze editor Ivo Svoboda, Kateřina Lojdová a Adéla Kupcová.

První text, který patří k těm přínosnějším, se zaměřuje na propagaci a propagandu terorismu v internetovém prostředí. Autor Pavel Aberle vymezuje propagandu i propagaci a představuje jednotlivé možnosti v prostředí internetu, včetně omezování komunikace mezi teroristy pomocí projektu „Check the Web“.

Následuje text Kateřiny Jamborové, která se tematikou shromažďovacího zákona zabývá na Ministerstvu vnitra ČR. Příspěvek je důkladným právnickým rozborem práva shromažďovacího, včetně několika příkladů rozsudků Nejvyššího správního soudu (např. „Křišťálová noc v Plzni v roce 2008“).

Následuje text Michala Kučery s názvem „Antifašistická akce optikou teorie vigilantismu“, který ukazuje nový pohled na aktivity AFA, přičemž největším úskalím textu je násilně vložená kapitola týkající se možné infiltrace AČR ze strany levicových „extremistů“. Nepotvrzené informace o proniknutí ultralevicových aktivistů autor dokládá pouze na základě Výroční zprávy Vojenského zpravodajství, kdy v roce 2007 byl zmíněn i „levicový extremismus“. Sám autor si je vědom toho, že scénář, kdy příznivci krajní levice vstupují do AČR, je skutečně značně nepravděpodobný.

Pod dalšími dvěma příspěvky je podepsána Adéla Kupcová, která se v prvním textu věnuje procesu politické socializace a konstituce krajně politického názoru a ve druhém, obecně nazvaném „Extremismus jako strach ze svobody“, prezentuje poznatky vlastního kvalitativního šetření. Už v samotném úvodu prvního příspěvku je evidentní, že metodologicky je kvalitativní sonda v prostředí české krajní pravice poměrně neukotvená. Autorka realizovala „polostrukturované rozhovory s představiteli nejrůznějších subjektů české ultrapravice“ (s. 39). Odhlédneme-li od faktu, že jsou často nejrůznější proudy současné krajní pravice zcela protichůdné (nacionalismus/internacionalismus, politické strany / hnutí ad.), je překvapujícím zjištěním, že Kupcová neuvádí ani počet respondentů, ani jejich další sociologické charakteristiky (věk, vzdělání atp.). Jak lze na základě polostrukturovaných rozhovorů uvádět procentuální údaje s přesností na dvě desetinná místa? (např. s. 43).

Stejně tak autorka v případě popisu některých hudebních formací řadí do jedné skupiny zcela antagonistické hudební projekty (Vlajka / Pislner Oiquel, správně však Pilsner Oiquell) Absence editorských zásahů je zjevná i v případě, kdy jsou ponechány poznámky pod čarou (např. na s. 48) v textu A. Kupcové, které se zřejmě vyskytovaly v původní (diplomové) práci. Podobným prohřeškem je i první tabulka ve sborníku, která je uvedena jako tab. č. 19.

V druhém textu jsou rozebírány hodnotové preference respondentů na základě filozofických přístupů Ericha Fromma a Martina Heideggera (zde by stálo za to doplnit poznámku pod čarou č. 63 týkající se tohoto německého filozofa dodatkem o jeho členství v NSDAP). Kupcová vnímá „extremismus“ jako strach ze svobody, přičemž si je vědoma, že „popsaná fakta a postřehy je třeba brát jako dílčí a nenabízející komplexní vysvětlení“ (s. 61). S tímto závěrem je možné souhlasit, protože dělat dalekosáhlé závěry z několika rozhovorů s příznivci značně heterogenní české ultrapravice zkrátka nelze.

Asi nejpřínosnější text celého sborníku se týká amerického fenoménu frontierismu. Petr Kupka přesvědčivým způsobem představuje historii, hodnoty, tradice i současnost frontierismu (s důrazem na militantně-vigilantistické projevy na mexicko-americké hranici). Zajímavá je i souvislost mezi frontierismem a nativismem v americkém prostředí, resp. vztahem některých vigilantistických tradicí (sítí, organizací, ad hoc skupin ad.) v kontextu imigrace.

Další studie se týká českého prostředí, autorka Kateřina Lojdová představuje Národní odpor na základě polostrukturovaných rozhovorů (celkový počet respondentů je šest), přičemž v textu jsou uváděny přepisy, které dokreslují celkový kontext, ideologii a základní témata. Z kvalitativního šetření vyplývá nejasný závěr, že se „k organizaci (sic) hlásí jak radikálové, tak i extremisté, tj. osoby, které chtějí systém nahradit jiným“ (s. 89).

Následují dva příspěvky Miroslava Mareše. První text s názvem „Co čtou neonacisté?“ je velice stručný (zřejmě nejslabší text celého sborníku), přičemž představuje pouze čtyři knihy, které by dle Mareše měly tvořit „základ neonacistické knihovničky“ (s. 90). Je otázkou, zda tyto knihy jsou mezi českými neonacisty tak oblíbené a tolik jimi čtené, jak předpokládají média i někteří politologové. Stejně tak je neprůkazné i tvrzení, že „soudobý neonacismus disponuje relativně silným intelektuálním a strategickým zázemím“ (s. 92). Bohužel, jak již bylo výše uvedeno, toto tvrzení nebylo podloženo ani v textech Adély Kupcové či Kateřiny Lojdové, které neuvedly výši dosaženého vzdělání u respondentů z řad české ultrapravice, resp. NO.

Druhý autorův příspěvek se vztahuje k působení českých extremistů v zahraničních ozbrojených konfliktech. Pro hlubší analýzu této problematiky chybí dostatečné množství spolehlivých dat, čehož si je autor vědom, jak vyplývá z tvrzení, že „řadu informací je obtížné či nemožné ověřit z více věrohodných zdrojů“ (s. 93). Text je nicméně inspirativní a vychází i z uskutečněných rozhovorů, historických souvislostí či zahraničních zdrojů.

Další uvedená studie se podle názvu měla týkat islámského terorismu, resp. Džamá Islamíja. Autor textu Jan Novák však nekompromisně užívá anglické Jemaah Islamiyah (stejně jako Majahideem, zřejmě mudžahedín); tristní jsou i informace a jazyková kultura celého textu  (např. „známý teroristé“, „s cíly“ apod.). O organizaci Džamá Islamíja se čtenář dočte pouze ve dvou odstavcích, což ve srovnání s obecnými a nesouvisejícími informacemi působí rozpačitě.

Předposlední příspěvek sborníku, jehož autorem je Ivo Svoboda, byl již výše zmíněn. Mimo již uvedených terminologických nejasností jsou v textu předložena i problematická tvrzení typu: „v Evropě se setkáváme s útoky skupin, jako je ETA nebo IRA…“ (s. 115).

Závěrečný text Petry Vejvodové se věnuje transnacionálním vztahům české nacionalistické krajní pravice. Oproti jiným autorům a autorkám Vejvodová nepoužívá termín „politický extremismus“, ale krajní pravice, který následně vymezuje a charakterizuje. V dalších pasážích jsou představeny transnacionální kontakty nacionalistických organizací od 30. let 20. století až do současnosti (NOF, SPR-RSČ, HNS a NS).

K výše uvedeným kritickým poznámkám lze dále dodat, že použitá literatura jednotlivých textů nekoresponduje se seznamem literatury v závěru, příspěvky obsahují značné množství překlepů a pravopisných chyb, přestože závěr zahrnuje alibistické tvrzení o tom, že „publikace neprošla jazykovou úpravou“.

Celkově sborník (vydaný naštěstí pouze v nákladu 50 kusů) působí značně neprofesionálně, jednotlivé příspěvky jsou kvalitativně značně rozdílné, a chybí dokonce i závěrečné shrnutí.