doi:10.3849/1802-7199

Izraelská konceptualizace hájitelnosti hranice

Čas pro změnu?

Libor KUTĚJ

Příspěvek se zabývá vybranými aspekty utvářejícími podmínky pro hájitelnost hraničních linií Státu Izrael. Jsou naznačeny širší politické a vojenskostrategické souvislosti utvářející izraelský koncept obrany proti vojenským a teroristickým hrozbám přeshraničního charakteru. Zvláštní pozornost je věnována nové regionální bezpečnostní situaci po událostech tzv. arabského jara a jejímu možnému dopadu na zabezpečování izraelské svrchovanosti. Rozhodující otázkou je, zda aktuální neutěšená bezpečnostní situace v arabských státech sousedících s Izraelem může směřovat ke vzniku konvenčního ozbrojeného konfliktu mezi státními aktéry, nebo zda bude Izrael čelit soustředěnému tlaku skupin islámského terorismu působících v příhraničních oblastech. Součástí je přehled doktrinálních principů izraelské obrany a naznačení dopadů rozpočtových omezení na rozvojové programy izraelských ozbrojených sil.

ikona souborupdf, obrázek se otevře v novém okněiThenticate, obrázek se otevře v novém okně

Abstract

The article deals with important aspects determining the defensibility of the State of Israel borderlines and its current conditions. It outlines trends and tendencies in Israeli approach to this burning issue and depicts important political and military - strategic factors concerning Israeli concept for countering military and paramilitary (i.e. terrorist, insurgent etc.) threats in border region. Particular focus is dedicated to the new regional security situation after the outbreak of the Arab Spring and its impact on securing the Israeli sovereignty. Furthermore, it depicts the question whether current unsatisfied security situation in surrounding Arab countries could eventually turn into an outbreak of conventional military conflict and/or whether the State of Israel could possibly face concentrated strain of radical Islamic groups operating in the border area. Last but not least, the article concludes an outline of Israeli doctrinal approaches and examines the impact of budgetary restraints into the development of IDF.

Klíčová slova

Izrael; arabské jaro; státní hranice; linie příměří; Zelená linie; Modrá linie; konvenční hrozby; terorismus; raketové útoky.

Keywords

Israel; Arab Spring; State Border; Line of Armistice; Green Line; Blue Line; Conventional Threats; Terrorism; Missile Attacks.

ÚVOD

„Každé místo, na které stoupneš svým chodidlem, bude pak vaše, a vaše hranice bude od pouště po Levanon a od řeky, od řeky Frat, až po Zadní moře.“

Devarim 11:24 [1]

Jedním ze čtyř kritérií státu je vymezené státní území, přičemž jeho svrchovanost představuje jeden ze základních parametrů řádného fungování každého státního celku. Ačkoli je v případě Státu Izrael běžné hovořit o jeho hranicích obdobně jako u jiných státních útvarů, izraelská skutečnost je odlišná a dodnes vytváří základ pro vedení zásadních sporů s některými jeho sousedy, když se třemi z pěti svých sousedů Izrael nemá stanovenou státní hranici v souladu s mezinárodním právem.

Vymezení hranic nově vznikajícího Izraele na teritoriu tehdejšího Britského mandátu Palestina bylo jedním z nejkomplikovanějších témat řešených v Plánu OSN na rozdělení Palestiny, který byl přijat ve formě rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181 dne 29. 11. 1947.

Navzdory obrovskému ústupku, kterým pro Židy bylo vzdání se Jeruzaléma, jenž se měl podle Plánu stát územím pod mezinárodní správou OSN jako corpus separatum, [2] Židé předložený Plán přijali. Arabové, chtějící zabránit vzniku jakékoli židovské entity v Palestině, jej prostřednictvím Ligy arabských států odmítli. To vše vedlo bezprostředně po odchodu Britů a ukončení jejich mandátu nad Palestinou k První arabsko-izraelské válce, [3] která byla v roce 1949 ukončena příměřím [4] mezi Izraelem a Egyptem, Sýrií, Libanonem a Jordánskem. Dohodami o příměří byla vytvořena tzv. Zelená linie, [5] představující nikoli státní hranice Izraele s jeho sousedy, ale pouhou linii příměří.

Izraelský stát tak na území ohraničeném Zelenou linií existoval od roku 1949 až do roku 1967, kdy na základě politického a vojenskostrategického rozhodnutí po vítězství v tzv. šestidenní válce zahájil okupaci rozsáhlých území západního břehu Jordánu, Sinajského poloostrova, Golanských výšin a Pásma Gazy.

Tímto krokem se zásadním způsobem proměnila strategická situace Izraele a země získala výhodu obrany v hloubce. [6] Zároveň to však znamenalo, že Palestinci, kteří hráli v arabsko-izraelském boji po roce 1949 pouze okrajovou roli, se v počtu téměř jednoho miliónu opět ocitli ve středu dění [7] a začali představovat klíčový prvek v činnosti jak izraelských ozbrojených sil, tak zpravodajských služeb, především kontrarozvědky Šin Bet. Tento stav byl postupem času a dohodami mezi izraelskými a arabskými politiky (zejména egyptsko-izraelskou mírovou smlouvou z roku 1979, mírovou dohodou z Osla z roku 1993 a izraelsko-jordánskou mírovou smlouvou z roku 1994) a unilaterálním stažením izraelských sil z Pásma Gazy částečně změněn, avšak vznikl a přetrvává tzv. osadnický problém, kdy Izrael usazoval a usazuje své státní občany na území západního břehu Jordánu.

Zcela nová vojenskostrategická a bezpečnostní situace Izraele je dána vývojem v arabských zemích v důsledku společenských pohybů v rámci tzv. arabského jara probíhajících od roku 2011 dosud. Vlivem těchto změn v arabském světě se některé státy Blízkého východu [8] a Maghrebu [9] staly vnitropoliticky a bezpečnostně nestabilními, v důsledku čehož dochází k proliferaci zbraní z vybavení státních ozbrojených sil k teroristickým skupinám a rozmachu islámského militantního radikalismu. Nestabilita se nevyhnula ani státům sousedícím s Izraelem – Egyptu a Sýrii, přičemž stabilita izraelského severního souseda Libanonu je poměrně vratká a přenesení syrského konfliktu do této země rozhodně není vyloučeno. Jordánsko a Palestinská autonomie zatím významným projevům nestability odolávají, avšak i na tato území se mohou přenést společenské vlivy utvářející vnitřní bezpečnostní vakuum a omezení kontroly státní moci.

V kontextu naznačeného dění v okolních sousedních zemích a některých dalších státech regionu vyvstává otázka, nakolik se změnila vojenská a bezpečnostní situace Izraele, především ve vztahu k potenciálnímu konvenčnímu útoku ozbrojených sil některého sousedního státu a růstu teroristických aktivit přeshraničního charakteru namířených proti izraelskému území, a nakolik je současný koncept zabezpečování obrany izraelské hranice adekvátní novému bezpečnostnímu prostředí.

Není ambicí příspěvku poskytnout komplexní deskripci problému izraelských hranic s výčtem přeshraničních hrozeb a možností těmto hrozbám čelit. Cílem článku je poukázat na aktuální témata ovlivňující situaci na izraelských hranicích a přiblížit postupy izraelského establishmentu ve věci obrany proti bezpečnostním výzvám majícím původ vně Izraele, avšak v jeho přímém sousedství.

Při respektu k existenci širokého spektra názorů na samotnou oprávněnost vzniku a existence Státu Izrael, jím vedené války a vojenské operace, politiky na okupovaných územích, židovské osadnictví a další kontroverzní témata nebude autor příspěvku zaujímat názor, který by představoval filozofický a etický příklon k některému postoji. Vzhledem k předmětu článku však bude na problém nahlíženo z pohledu izraelských potřeb na zajištění bezpečnosti a nedotknutelnosti jeho státní hranice. Tohoto pojmu bude v textu používáno jak pro označení mezinárodně uznané státní hranice Izraele, tak pro jiné formy dočasně vymezující izraelské území, jak budou tyto specifikovány níže. Zároveň nebudou reflektovány kontroverzní politické postoje zastávané částí židovské komunity, podle kterých by měl Izrael existovat v hranicích tzv. Velkého Izraele (hebrejsky Erec Jisra'el ha-Šlema, doslova „úplná země izraelská“), a kterému odpovídají území biblicky vymezená v Genesis 15:18–21, Numeri 34:1–15 a knize Ezechiel 47:13–20 [10], nicméně dnes v diskuzích zpravidla odpovídající oblasti dnešního Izraele, Judeje a Samaří. [11]

Vzhledem k limitovanému rozsahu článku se tento nebude zabývat historickým vývojem ani popisem politické reality vztahující se k izraelské pozemní a námořní hraniční linii.

BEZPEČNOSTNÍ DOPADY AKTUÁLNÍ SITUACE V SOUSEDNÍCH ZEMÍCH

Tvrzení, že Izrael se jako novodobý státní útvar zrodil v boji a ozbrojené střety provází celou jeho více než 65letou existenci, zní sice velmi pateticky, přesto se však jedná o poměrně výstižnou, byť zjednodušující charakteristiku situace, ve které se tato blízkovýchodní země nachází. První čtvrtstoletí trvání Izraele lze v tomto směru označit za období mezistátních válek. Izrael v letech 1948 až 1973 vedl se svými arabskými sousedy pět mezistátních válek. Po ukončení Jomkipurské války v roce 1973 Izraelci nevedli válku v pravém významu tohoto slova. Ostatní konflikty, které jsou médii a širokou veřejností označovány jako války, jsou ve skutečnosti vojenskými operacemi, [12] jak je takto definují i samotní Izraelci. Je zřejmé, že postupem času se měnil nejen charakter vojenských konfliktů, do kterých byl Izrael zapojen, ale též geopolitické a bezpečnostní prostředí, ve kterém probíhaly. Avšak i v období válek se sousedními státy byl Izrael konfrontován s projevy jiných hrozeb, kupř. terorismu, a záleží spíše jen na úhlu pohledu a míře komplexnosti, kterými je na jednotlivá období izraelské státnosti a obrany jeho hranic nazíráno.

Této situaci odpovídá i určitá militarizace izraelské společnosti a způsob uvažování nejen jeho politických a vojenských elit, ale i běžných Izraelců. Přesto však současná situace v arabských zemích, které byly zasaženy erupcí společenských změn v kontextu tzv. arabského jara, vytváří vysoce komplikovanou a beze zbytku téměř nepredikovatelnou realitu. Izrael je tak konfrontován s celým komplexem bezpečnostních výzev přeshraničního charakteru, aniž by měl možnost kvalifikovaného odhadu politického, a od něj se odvíjejícího bezpečnostního vývoje u svých arabských sousedů. Obecně by se dalo konstatovat, že Izrael je nyní v situaci, kdy neví, nač se připravit a kde a kdy tomu čelit. To vše pak v kontextu složitého blízkovýchodního regionu, kde odhadnutelnost reakce především nestátních aktérů je umocňována vysokou fragmentací politicko-militantních hnutí a tomu odpovídajících složitostí a nahodilosti rozhodovacího procesu, ovlivňovaného z velké míry osobními vazbami, parciálními zájmy a ideologickými pohnutkami, stejně ale jako aktuální možností politického či materiálního zisku uvnitř těchto komunit.

Egypt

Tradičně nejobávanějším protivníkem Izraele v regionu je nejlidnatější arabská země, Egypt. Rozhodujícím faktorem utvářejícím vztahy obou zemí v uplynulých více než 30 letech je egyptsko-izraelská mírová smlouva, která byla uzavřena v roce 1979. Jak Izraelci říkají, díky této smlouvě a pragmatismu egyptských představitelů Mubárakovy administrativy nemusel Izrael utratit ani šekel [13] za mobilizaci svých sil v souvislosti s případným napětím na egyptsko-izraelské hranici. [14]

Tato situace se rapidně změnila událostmi arabského jara, které v Egyptě započalo 25. 1. 2011. Ani dnes není tamní situace stabilní. K politickému chaosu, projevujícímu se násilnými střety mezi odpůrci a příznivci sesazeného prezidenta Mursího, [15] se navíc šíří projevy sektářského násilí mezi muslimskou většinou a křesťanskou koptskou menšinou (cca 10 %). Nestabilní situace je doprovázena silně neutěšenou makroekonomickou realitou, která nedává důvod k optimistickým očekáváním stran dalšího egyptského vývoje.

Po vítězství exponentů Muslimského bratrstva v egyptských parlamentních volbách byla, především v akademických kruzích, diskutována další budoucnost egyptsko-izraelské mírové smlouvy. Vlivem egyptských vnitropolitických pohybů a šíři tamní názorové platformy byly komentovány varianty od úplného vypovězení mírové smlouvy Egyptem až po vypovězení doprovodných dohod upravujících jiné oblasti potenciální egyptsko-izraelské spolupráce. Zpravidla však byly akceptovány názory, podle kterých by vypovězení smlouvy znamenalo nejistotu především pro Egypt, který jednak není s to reálně se vojensky poměřovat s Izraelem. Pro nově vládnoucí garnituru by nejistota spočívala v možném izraelském preventivním vojenském úderu, jakkoli omezenému na vybrané egyptské teritorium (především Sinaj) nebo v ekonomických dopadech, zejména omezením či pozastavením americké vojenské pomoci Egyptu ve výši cca 1,5 miliardy dolarů ročně.

Zájmem Mursího vlády, nepochybně po vzoru turecké Strany spravedlnosti a rozvoje premiéra Erdoğana, bylo oslabení moci armády (včetně ekonomické) a jejího vlivu ve společnosti. Událostmi ze 3. 7. 2013 se však postavení egyptských ozbrojených sil upevnilo a bude zřejmě jen na samotném armádním velení, nakolik a jakou formou bude chtít zasahovat do dalšího vnitropolitického vývoje.

Navzdory agresivní rétorice, která nezřídka zaznívala vůči Izraeli ze strany egyptských politických představitelů před Mursího sesazením, bylo i tehdy na místě spoléhat se na nezbytnou racionalitu egyptského establishmentu.

Vojenské velení v uplynulých 30 letech vždy vynikalo dostatečným pragmatismem, který si zachovalo dodnes. Ten vychází nejen z aktuální komplikované situace uvnitř Egypta, ale též z vědomí síly, resp. limitů egyptských ozbrojených sil ve srovnání s těmi izraelskými. Lze konstatovat, že ze strany Egypta pod vlivem vojenské suity útok proti izraelskému území, který by byl veden egyptskými ozbrojenými silami, nehrozí.

Odlišná situace je však v oblasti Sinajského poloostrova, jehož některé části se mění v rozšířenou palestinskou arénu a určité skupiny vytvářejí úzké vojenské, politické, ideologické a ekonomické vazby se sousedním Pásmem Gazy. V důsledku egyptského váhání s prosazením silového řešení kontroly nad Sinají začal palestinský Hamás, [16] operující z Pásma Gazy, považovat přilehlý prostor severovýchodní Sinaje za sféru svého vlivu. S využitím potenciálu místního beduínského obyvatelstva tak pro své aktivity získal nové manévrovací možnosti. V posledním období roste počet teroristických uskupení, která rozšířila svou přítomnost a sítě na Sinajském poloostrově. Tyto sítě, některé tajné, jiné naopak s významným veřejným profilem, jsou tvořeny starými pašeráckými gangy částečně se nově orientujícími na terorismus, nově vzniklými beduínskými frakcemi pod vlivem saláfistických [17] džihádistických [18] doktrín a přidružených palestinských organizací v Gaze. [19] Schopnosti skupin militantního islámu v oblasti byly ještě umocněny přílivem zbraní z Libye, včetně protitankových granátů, protiletadlových střel či high-tech zbraní. [20]

Teroristické organizace operují proti Izraeli ze Sinaje nejen ostřelováním minomety, ale též pronikáním na izraelské území. K nejrozsáhlejší akci tohoto charakteru došlo 18. 8. 2011, kdy skupina 12 ozbrojených mužů oblečených v hnědých uniformách, které mohly připomínat egyptské ozbrojené síly, pronikla na izraelské teritorium v oblasti cca 60 km severně od izraelského letoviska Eilat a operovala v linii dlouhé přibližně 12 km. Útočníci rozdělení do čtyř skupin napadli střelbou autobus jedoucí po silnici. Dále se sebevražedný útočník z tohoto komanda odpálil u jiného projíždějícího autobusu a další skupina střílela po civilním izraelském vozidle. Skupina též odpálila ruční protitankovou střelu na letící izraelský vrtulník. Při protiakcích izraelských vojenských jednotek tyto v několika místech překročily egyptskou hranici ve snaze dostihnout prchající útočníky. V důsledku toho došlo k přestřelce mezi izraelskými a egyptskými bezpečnostními silami, což mělo později negativní, i když časově omezený dopad na kvalitu již tak těžce zkoušených egyptsko-izraelských vztahů. Při incidentu zahynulo 6 izraelských civilistů a 2 vojáci, 5 egyptských vojáků a všichni teroristé. [21]

Jordánsko

Izrael má s Jordánskem uzavřenu mírovou smlouvu od roku 1994 a vztahy obou zemí lze označit za vysoce pragmatické a reflektující regionální limity i širší mezinárodní souvislosti.

Jordánská společnost je tvořena převážně dvěma entitami – původními beduínskými kmeny a Palestinci, kteří do země přicházeli po vzniku Státu Izrael v důsledku válek v letech 1948 a 1967, a kteří dnes tvoří zhruba třetinu jordánské populace. Zjednodušeně lze konstatovat, že Jordánci pocházející z beduínské společnosti se profilují jako představitelé státní moci, ozbrojených sil, zpravodajských služeb a jiných bezpečnostních složek. Jordánští Palestinci se podílejí především na obchodu a dalších ekonomických aktivitách. [22]

I když ani Jordánsku se nevyhnuly pouliční protesty a demonstrace inspirované událostmi arabského jara v Tunisku a Egyptě, oproti jiným zemím měly přece jen klidnější průběh. V reakci na ně jordánský král provedl dílčí reformu systému, obměnu vlády a realizoval ekonomické pobídky dotacemi na zboží denní spotřeby a pohonné hmoty. Obtížná jordánská realita se v současnosti projevuje především v důsledku velkého množství uprchlíků ze sousední Sýrie, kteří opustili své domovy před hrůzami probíhajícího syrského konfliktu.

V dnešní době lze situaci v Jordánsku považovat za stabilizovanou, avšak bylo by nezodpovědné jakkoli dlouhodoběji předvídat tamní další vnitropolitický vývoj. V úvahách by navíc bylo nutné zohlednit hranici mezi Jordánskem a západním břehem Jordánu se všemi aspekty ovlivňujícími dění na palestinských územích.

Z hlediska hodnocení bezpečnostních trendů je však možné konstatovat, že izraelsko-jordánská hranice představuje nejklidnější ze všech hraničních linií Izraele.

Libanon

Hraniční čára mezi Izraelem a Libanonem, dnes označovaná jako Blue Line, byla častým svědkem ozbrojených střetů mezi silami operujícími z libanonského území s izraelskými armádními jednotkami.

Charakter konfliktů mezi Izraelem a jeho severním sousedem se měnil s tím, jak se měnili protivníci nacházející se na libanonském teritoriu. V průběhu času se jednalo jak o regulérní libanonské ozbrojené síly, tak o různé nestátní aktéry s rozdílnou motivací, formami ozbrojeného boje i odlišným vojenským lidským a materiálním potenciálem.

V současné době dochází jen k omezeným incidentům, představovanými přestřelkami z ručních zbraní mezi izraelskými a libanonskými vojáky, jejichž příčinou je zpravidla pohyb malých izraelských jednotek v příhraničním pásmu s Libanonem.

Na druhé straně nynějším skutečným problémem pro izraelskou bezpečnost jsou existence Hizballáhu a jeho protiizraelské vojenské aktivity. Největším konfliktem mezi Izraelem a libanonským Hizballáhem byla tzv. druhá libanonská válka. K té došlo v důsledku incidentu z 12. 7. 2006, kdy Hizballáh zahájil raketové ostřelování izraelských vojenských pozic v blízkosti pobřeží a nedalekou izraelskou pohraniční vesnici Zar´it, zatímco jiná skupina bojovníků Hizballáhu překročila izraelsko-libanonskou hraniční linii, zaútočila na dvě armádní vozidla, tři izraelské vojáky zabila a dva vzala do zajetí. [23] V záchranné misi organizované izraelským velením, bylo zabito dalších pět izraelských vojáků a došlo i ke zničení tanku Merkava. [24] K těžké palbě mezi oběma stranami konfliktu docházelo po celé délce Blue Line, přičemž Hizballáh se soustředil na izraelské vojenské cíle v blízkosti měst. [25] Izrael odpovídal masivními leteckými nálety a dělostřeleckou palbu na cíle v celém Libanonu, provedl pozemní invazi do jižního Libanonu a zahájil leteckou a námořní blokádu. V důsledku izraelských vojenských akcí bylo usmrceno okolo 1 100 Libanonců (včetně bojovníků Hizballáhu), byla těžce poškozena libanonská civilní infrastruktura a asi 1 000 000 obyvatel opustilo své domovy. Dlouhotrvající raketové útoky Hizballáhu způsobily smrt 42 izraelských civilistů. Dalších asi 500 000 se vysídlilo z ostřelovaných oblastí. Příměří zprostředkované OSN vstoupilo v platnost 14. 8. 2006. [26]

Pro ilustraci intenzity konfliktu mezi regulérní izraelskou armádou a nestátní militantní organizací mohou sloužit údaje, podle kterých Hizballáh odpálil na Izrael 3 970 raket, a naopak izraelské letectvo provedlo 15 500 vzletů, z toho 10 000 vzletů bojových letounů. Obě strany konfliktu se dodnes považují za jeho vítěze a Hizballáh uspořádal velkou manifestaci na oslavu „božího vítězství“ nad Izraelem. [27]

Izrael byl za způsob vedení operací v průběhu druhé libanonské války na mezinárodní scéně ostře kritizován. Předmětem kritiky, ale i politických, diplomatických a vojenskostrategických úvah se stala tzv. doktrína Dahíja (název podle šíitské městské čtvrti v Bejrútu), o které lze mínit, že je zakotvena v izraelském bezpečnostním diskurzu. Koncepce je vysvětlována tehdejším velitelem severní oblasti izraelských ozbrojených sil generálmajorem Gadi Eisenkotem tak, že Izrael bez ohledu na světové veřejné mínění nebude vyhledávat desítky tisíc odpalovacích zařízení Hizballáhu, ale zaměří se na ničení infrastruktury cca 160 šíitských vesnic, které se staly opevněnými pozicemi a vojenskými základnami hnutí. Podle této koncepce je Izrael oprávněn ničit libanonskou národní infrastrukturu, jelikož teroristická organizace se svou účastí v parlamentu a ve vládě podílí na řízení Libanonu jako státu. [28] Ačkoli strategie „Dahíja“ nebyla oficiálně přijata, řada kritiků izraelského způsobu vedení vojenských operací se domnívá, že je v praxi uplatňována.

Na strategii „Dahíja“ je mnohými nahlíženo jako na projev nenávisti a arogance síly. Skutečností je, že ji lze považovat za součást strategie odstrašování, kdy civilní obyvatelstvo má být odstrašeno od podpory teroristických skupin při jejich vojenských aktivitách proti Izraeli. Rozhodující je, že bez ohledu na skutečnou vůli místního obyvatelstva pomáhat Hizballáhu, toto zřejmě na území ovládaném Hizballáhem ani jinou možnost nemá, jak to známe z jiných krizových regionů světa ovládaných militantními bojůvkami. Otázkou však zůstává, zda použití nadměrné síly v asymetrických konfliktech je účinnou cestou k ovlivnění motivace a schopností nestátního protivníka.

Izraelská vojenská zpravodajská služba odhaduje, že Hizballáh v současnosti disponuje cca 60 000 raketami a řízenými střelami a 6. 10. 2012 a 25. 4. 2013 vyslal dva bezpilotní prostředky, získané z Íránu, k provádění výzvědné činnosti nad izraelským územím. [29] [30] I když skutečný počet raket a střel, kterými Hizballáh disponuje, bude pravděpodobně nižší, vojenské křídlo tohoto hnutí dnes se svými deklarovanými záměry a prověřenými vojenskými schopnostmi zůstává nejvážnějším izraelským protivníkem na jeho hranici s Libanonem.

Sýrie

Severovýchodní soused Izraele byl po celá desetiletí z pohledu praktické politiky a bezpečnostní situace „bezproblémovým“ sousedem. Přestože je Izrael se Sýrií de iure stále ve válečném stavu, jejich hraniční linie je definována Zelenou linií a vzájemná relace zatížena izraelskou okupací syrských Golanských výšin, k ozbrojeným střetům mezi oběma zeměmi v uplynulých desetiletích nedocházelo. I přes toto konstatování jsou vzájemné izraelsko-syrské vztahy zatíženy řadou relevancí z minulosti a z bezpečnostní perspektivy pak především současnou vnitřní situací vzniklou v Sýrii v kontextu událostí „arabského jara“, které se v syrských podmínkách proměnily ve vleklý konflikt mezi syrskými vládními jednotkami a představiteli opozičních sil.

Při důrazu na otázku hranic je nezbytné zohlednit zvláštní situaci vztahující se k oblasti Golanských výšin. Pro Izrael se jedná nejen o hlavní zásobárnu pitné vody, ale především zde zřídil bezpečnostní předmostí s místy včasného varování, prostřednictvím kterých je schopen monitorovat vojenské přesuny a komunikaci hluboko v syrském vnitrozemí. [31]

Z vojensko-strategického hlediska je téma Golanských výšin problémem, jehož řešení se táhlo po mnoho dlouhých let, a to za situace, kdy na rozdíl od izraelsko-palestinského konfliktu není na místě podezřívat ani jednu ze stran z a priori negativního přístupu k jednání a snahám o dosažení dohody. Ještě před událostmi arabského jara se v Izraeli poměrně živě debatovalo o podmínkách navrácení Golanských výšin Sýrii, především v souvislostech bezpečnostních záruk a skutečného vojenskostrategického významu této oblasti pro zajišťování izraelské bezpečnosti, a to i s ohledem na existující technické prostředky, kterými Izrael disponuje k monitoringu syrského prostoru. Izrael v té době o uzavření mírové smlouvy se Sýrií upřímně stál. [32] Trvalou komplikací však byla syrská podpora šíitskému Hizballáhu a jiným teroristickým skupinám (Hamás, Islámský džihád, Demokratická fronta za osvobození Palestiny či Lidová fronta za osvobození Palestiny [33]) a syrská součást tzv. osy zla, [34] kterou pro mnohé představovalo spojenectví Íránu, Sýrie a Turecka. Toto spojenectví, které již v době jeho existence bylo možno onačit za více než pragmatické a proti skutečným hegemonním zájmům jeho jednotlivých aktérů, vzalo za své vývojem situace v Sýrii, kdy se turecká vláda ideologicky postavila na stranu syrské opozice proti režimu Bašára Assada.

Z hlediska vojenské relace mezi oběma zeměmi došlo po nástupu Bašára Assada k moci v roce 2000 k několika vojenským operacím Izraele vůči Sýrii. V roce 2001, tedy v době, kdy syrská armáda stále pobývala v Libanonu, provedlo izraelské letectvo úder proti syrskému radarovému zařízení ve východním Libanonu, přičemž tento útok byl primárně zaměřen ke snížení schopností Hizballáhu. V říjnu 2003 (období tzv. druhé intifády [35]) uskutečnil Izrael v reakci na sebevražedné atentáty prováděné v Izraeli a řízené centrálou těchto skupin v Sýrii úder proti výcvikové základně palestinských teroristických skupin. Další údery byly vedeny proti cílům na syrském území se záměrem omezit strategické schopnosti Sýrie a jejich spojenců. V září 2007 izraelské síly zničily údajný jaderný reaktor ve východní části Sýrie v oblasti Deir ez-Zor, který měl být určen k získání syrské nukleální zbraňové kapacity. V roce 2013 pak izraelské námořní síly údajně zničily konvoj, který měl libanonskému Hizballáhu ze Sýrie převážet zbraně strategického významu. [36] Mimo diplomatických stížností zůstaly tyto izraelské akce bez jakékoli syrské vojenské odpovědi a je důvodné předpokládat, že se tak stalo především z důvodu syrského vědomí nesouměřitelnosti své vojenské síly s izraelskou.

Na základě uvedeného by se mohlo zdát, že Bašárův režim v Sýrii je pro Izrael mnohem výhodnější než cokoli, co by v této zemi mohlo přijít po jeho pádu. Izrael ústy svých představitelů mnohokrát vyjádřil nestrannost ve vztahu k syrskému konfliktu. Po zkušenostech z vývoje v Egyptě ale izraelská veřejnost vyjadřuje obavy, prezentované i politickou elitou, že stabilita regionu by byla zásadním způsobem narušena v případě, kdy by se Sýrie stala tzv. zhrouceným státem, ve kterém by centrální moc ztratila kontrolu nad bezpečnostním vývojem v určitých, ne-li většině oblastí vlastního státu. Již v současnosti se v Sýrii nacházejí zahraniční bojovníci, kteří se sem přesunuli z jiných částí Blízkého východu, Maghrebu, ale i jihovýchodní Evropy, a kteří bojují na straně povstalců. Nikoli však jako součást sekulární opozice, ale jako džihádisté prosazující zájmy radikálního islámu na tomto novém bojišti „svaté války“. Tyto teroristické skupiny zaplňují vakuum vzniklé pohyby vládních a povstaleckých sil a podle řady indikátorů lze usuzovat, že jsou nejaktivnější a velmi dobře organizovanou bojovou povstaleckou silou v syrském konfliktu.Islamisté nejsou nejpočetnější skupinou, ale jsou lépe vyzbrojeni, organizováni a vycvičeni a jejich reálná vojenská síla tak svými schopnostmi začíná převyšovat vojenské schopnosti sekulárních povstaleckých jednotek.

Nejzřetelnější džihádistickou skupinou je al-Nusrá (s 5 000 bojovníky), která je afilací irácké odnože al-Káidy. [37] Al-Nursá v Sýrii spolupracuje s dalšími islamistickými skupinami. Podle vyjádření představitelů sekulárních protirežimních rebelů se sice jedná jen asi o 10 % z celkového počtu bojovníků účastnících se na straně protibašárovské opozice, mají nicméně možnosti rozšiřovat svůj vliv na syrském území a ovládnout jeho významné části. [38]

V návaznosti na uvedené je snadné podlehnout dojmu, že Bašárova Sýrie, resp. taková, jaká byla před započetím syrského občanského konfliktu, je pro Izrael vhodnějším partnerem než jakákoli jiná Sýrie, která bude po něm. Na to by se dalo usuzovat především z období klidu, který vládl na Golanských výšinách při reálné vojenské slabosti syrských ozbrojených sil oproti izraelským, a z tohoto pramenící neochoty syrského režimu reagovat na izraelské vojenské operace podniknuté proti němu v minulosti. V dnešní době je zcela nemožné kvalifikovaně prognózovat vývoj v Sýrii po pádu Bašárova režimu, ale vize, podle které se izraelský severovýchodní soused stane chaosem zmítanou zemí se zhroucenou strukturou státní moci, plnou sektářského násilí a snah islamistických skupin o dominantní postavení, je vysoce pravděpodobná. V takové situaci by se časem pozornost nejradikálnějších teroristických skupin zcela jistě zaměřila na sousední Izrael se snahou přímo pronikat na izraelské území či provádět přeshraniční protiizraelské vojenské akce s využitím zbraní ukořistěných ze skladů syrské armády.

Jediné pozitivum, na které by Izrael mohl spoléhat po pádu syrského vládního režimu, je přerušení osy Teherán – Damašek. Írán je dlouhodobě největším podporovatelem syrské vlády prezidenta Assada. Zhroucení Bašárovy moci by nutně přispělo k oslabení vlivu Íránu v tomto regionu, včetně vojenských křídel libanonského Hizballáhu a palestinského Hamásu. Nejpravděpodobnější cenou za rozpad syrsko-íránského spojenectví by však byla „irákizace“ Sýrie se všemi důsledky, které by z takového stavu pro izraelskou bezpečnost vyplývaly.

Palestinská území

V reakci na probíhající druhou intifádu bylo izraelskou vládou rozhodnuto o výstavbě tzv. separační bariéry, která představuje fyzické oddělení izraelského a palestinského území za účelem zvýšení obranyschopnosti izraelské hranice. Územní separace začala v roce 2002 výstavbou plotu podél Západního břehu. Přibližně 90 % bariéry představují ploty s příkopy proti průniku vozidel, 10 % pak betonová zeď vysoká 8 m. Jejím účelem je zabránit v přístupu sebevražedným atentátníkům a v tomto ohledu se ukázala jako značně úspěšná. Zároveň se však jedná o diskutabilní projekt, jelikož bariéra má být vedena po Zelené linii, avšak ve skutečnosti se v některých oblastech hluboko zařezává do palestinského území. [39] Podobně je separováno i Pásmo Gazy, které je územím plně ovládaným Hamásem.

Navzdory funkčnímu řešení prostřednictvím separační bariéry se nepodařilo zamezit útokům vůči izraelskému území prováděným raketovým a minometným ostřelováním především z Pásma Gazy. To se děje nejen iniciativou Hamásu nebo Islámského džihádu, ale i jiných palestinských paramilitantních organizací, které jsou v Gaze etablovány, a dokonce tzv. garážových buněk, které mají zpravidla saláfistickou ideologickou podstatu a své aktivity nekoordinují s žádným z větších hnutí, která se jim v protiizraelském odporu jeví jako málo aktivní až smířlivá.

V uplynulých několika letech proběhly dvě větší izraelské operace namířené proti tomuto ostřelování z Pásma Gazy. Pro představu lze uvést, že v období let 2005 až 2007 bylo z Pásma Gazy na izraelské teritorium odpáleno okolo 2 700 „podomácku“ vyrobených raket Kassám, které usmrtily 4 izraelské civilisty a dalších 75 zranily. V průběhu kalendářního roku 2008 pak bylo z Gazy proti Izraeli odpáleno 1 704 raket a 1 400 minometných granátů. [40] V odvetu za popsanou situaci byla 27. 12. 2008 Izraelem zahájena vojenská operace s kódovým označením „Lité olovo“, která trvala do 18. 1. 2009. Její první fáze představovala leteckou ofenzivu, druhá, od 3. 1. 2009, pak i operaci pozemních sil. [41] Průběh operace byl kritizován mezinárodní veřejností s poukazem, že mimo vysokého počtu civilních oběti v Pásmu Gazy došlo k humanitární krizi. V politické rovině byla pro Izrael nejpalčivější reakce Erdoğanova Turecka, které bylo do té doby možné označit z vojenského hlediska za největšího izraelského spojence na Blízkém východě.

Dosud poslední větší vojenskou akcí provedenou Izraelem proti skupinám v Gaze ostřelujícím izraelské území byla operace „Oblačný sloup“, která začala zabitím velitele vojenského křídla Hamásu Ahmada Džabarího. Po tomto útoku následovaly izraelské letecké údery na 20 objektů Hamásu, které byly vyhodnoceny jako sklady raket. Část těchto skladišť byla v souladu s taktikou palestinského militantního hnutí, které využívá civilní obyvatelstvo jako živé štíty proti útokům izraelského letectva, umístěna v obytných čtvrtích Gazy. [42] Jako odpověď na izraelský úder zahájili palestinští radikálové odpalování raket na jihoizraelské aglomerace Beer Ševa a Ašdod, a 14. 11. 2012 dokonce odpálili raketu na jaderný reaktor v Dimoně. Mimo Pásma Gazy byly rakety proti Izraeli odpalovány též z prostoru Sinaje. S cílem zachytit palestinské rakety namířené na městské lokality v jižním Izraeli rozmístila izraelská armáda baterie mobilního systému protiraketové obrany „Iron Dome“, [43] primárně vyvinutého ke zneškodnění raket krátkého doletu a minometných granátů prostřednictvím protiraketových střel Tamir napojených na radarové systémy. Během 8denní izraelské kampaně bylo z palestinské strany vystřeleno 1 506 raket, z nichž 421 bylo zničeno izraelským protiraketovým systémem. [44] Oproti dřívějším konfliktům, kdy palestinští radikálové využívali rakety Kassám a ruské střely Grad, nyní vůbec poprvé použili íránské rakety Fadžr-5 s doletem 75 km, které odpálili na Tel Aviv a Jeruzalém. [45]

IZRAELSKÁ REAKCE NA ZMĚNU PROSTŘEDÍ

Po celá desetiletí jsou platné základní principy izraelské obranné doktríny [46]:

  • Izrael si nemůže dovolit prohrát jedinou válku;
  • vojenská strategie je orientována defenzivně a Izrael nemá žádné územní ambice;
  • touha vyhnutí se válce politickými prostředky a kredibilní politika odstrašování;
  • prevence eskalace;
  • rychlé a rozhodné dosažení výsledku války;
  • boj proti terorismu;
  • velmi nízký poměr obětí.
Připravenost k obraně je udržována [47]:
  • početně malou stálou armádou se systémem včasného varování, pravidelnými vzdušnými silami a válečným námořnictvem;
  • efektivním systémem mobilizace rezervistů a dopravním systémem.
Při přechodu do protiútoku je využito [48]:
  • koordinace mezi jednotlivými druhy ozbrojených sil;
  • rychlého přenesení válčiště na teritorium nepřítele;
  • rychlého dosažení válečných cílů.

Při analýze dosavadního izraelského přístupu k vedeným válkám a vojenským operacím je zřejmé, že Izrael se od uvedených hlavních principů své vojenské doktríny [49] neodchýlil. Při zohlednění uvedených hrozeb, kterým Izrael v současnosti čelí, i hrozeb predikovaným pro budoucnost, je evidentní, že není potřebné, aby byla měněna samotná izraelská vojenská doktrína. Změna je žádoucí ve struktuře ozbrojených sil, které není potřeba připravovat na konflikt vysoké intenzity, ale naopak zvyšovat jeho schopnosti pro vedení vojenských operací proti teroristickým skupinám a organizacím, které jsou charakteristické přesnými údery na zpravodajsky pregnantně vyhodnocené cíle nacházející se na teritoriu protivníka. Izrael i v budoucnu povede disymetrické [50] vojenské operace bez možnosti širšího uplatnění početných sil tankového a mechanizovaného vojska rozvinutého do široké fronty.

Izraelské ozbrojené síly se již několik let potýkají se snižováním obranného rozpočtu a jsou nuceny přizpůsobovat svou každodenní činnost této realitě. [51] Změna strategického prostředí v těsné blízkosti izraelských hranic částečně zpomalila tento trend, který je však dlouhodobý a v kontextu makroekonomické situace nemá alternativu.

Velení izraelských ozbrojených sil nedávno představilo víceletý plán reorganizace svých rozvojových priorit na nadcházející desetiletí. Tyto priority jsou definovány jako:

  • dosažení zpravodajské superiority;
  • schopnost ničení palebných sil protivníka, především ze vzduchu;
  • aktivní obranné systémy;
  • kybernetický boj;
  • systémy ochrany hranic.

Oproti těmto stanoveným cílům rozvoje je snižování významu a prioritizace pozemních sil. Izraelská armáda má zájem o vedení co nejkratších vojenských operací při minimalizaci ztrát na domácím teritoriu s tím, že tzv. domácí fronta [52] bude mít dostatečnou schopnost odolávat dlouhodobě vedeným raketovým útokům. Izraelské velení má zájem na dosažení rychlého a vojensky jednoznačného vítězství, podobného té konfrontaci, která je představována druhou libanonskou válkou v roce 2006, bez ohledu na rozdílné interpretace jejího výsledku každou ze stran konfliktu. Koncepce rozvíjí schopnosti, pro které je Izrael světovou velmocí – bezpilotní prostředky, přesné vedení palby a C2 [53]; na úkor rozvoje manévrovacích schopností pozemních sil. Koncepce nadále počítá s pokračováním vybraných rozvojových projektů obsažených v předchozím víceletém plánu, např. doplnění ponorkové flotily na 6 ponorek třídy Dolphin a nákup 2 letek bojových letounů Lockheed Martin F-35 Lightning II. Nadále budou rozvíjeny projekty bezpilotních prostředků a vojenských satelitů. I na základě minimálního rozsahu uvolněných informací je zřejmé, že Izrael dále pokračuje v rozvoji projektu moderní rakety dlouhého doletu typu země–země pod označením Jericho-III. Zelenou dostaly ty výzkumné a vývojové projekty, které rozvíjí schopnosti ozbrojených sil v celém spektru jejich použití a nejen jednoho druhu či zbraně. Do roku 2025 budou provedeny rozsáhlé investice do vývoje a zavádění systémů protiraketové a protiletadlové obrany (včetně nových systémů Arrow III a David´s Sling), které jsou většinou realizovány společně s USA. Značné finance budou vynaloženy na rozvoj radarových schopností a dokončení rozsáhlého projektu námořního raketového systému Barak–8. [54]

V letech 2002 až 2006 došlo k 25% krácení výdajů na rozvoj schopností pozemních sil. Tento trend byl zpomalen v důsledku druhé libanonské války, avšak v posledním období opět pokračuje. Zpochybňovaným tématem ze strany velení izraelských ozbrojených sil je další rozvíjení rychlých kontinuálních manévrovacích schopností pozemního vojska. Dochází k omezování výcviku tankových a těžkých mechanizovaných jednotek, jelikož jejich bojová využitelnost se trvale snižuje. Demobilizované obrněné formace budou nahrazeny méně nákladnými jednotkami vybavenými lehkými pohyblivými kolovými vozidly a regionálními útvary, které budou rozmístěny podél hranice pro boj se stále se zvyšující teroristickou hrozbou. V důsledku tohoto je zvažováno podstatné snížení výroby modernizované verze tanku Merkava a obrněného bojového vozidla Namer. [55]

ZÁVĚR

Společenský pohyb v průběhu tzv. arabského jara vedl ve všech zemích sousedících s Izraelem nejen k omezení reálného výkonu státní moci a veřejné správy, bezprecedentnímu zvýšení politické a ekonomické nestability a zhoršení bezpečnostní situace uvnitř těchto státních celků, ale přispěl též k celkovému růstu napětí a napětí v regionu. Navzdory tomuto nelze popsané důsledky jednoznačně interpretovat jako zhoršení bezpečnostní situace Izraele v celém komplexu potenciálních hrozeb.

Na základě shora konstatovaného lze dovozovat, že v krátko- až střednědobém horizontu není pro Izrael reálné riziko konvenčního konfliktu vysoké intenzity (války) s některým sousedním státem. Pro tento předpoklad hovoří především nestabilní vnitropolitická situace v těchto arabských zemích, která by se vedením bojových operací a především v důsledku izraelské vojenské reakce rozhodně zhoršila. Nedílnou součástí však je též velmi neutěšená ekonomická realita, která by se nezbytnými výdaji na vedení vojenských akcí rapidně zhoršovala. Nejvíce rozhodující je však skutečnost, že vojenské možnosti Izraele jsou nepoměrně vyšší než schopnosti ozbrojených sil kteréhokoli ze států s ním sousedících. Je tedy na místě předpokládat vojenskostrategický a mezinárodněpolitický pragmatismus představitelů těchto zemí bez ohledu na charakter režimu, v jehož čele budou etablováni.

Naopak riziko nekonvenčního útoku, kdy by byly proti Izraeli použity zbraně hromadného ničení, se oproti situaci před rokem 2011 významně zvýšilo. A to nikoli ze strany států a vlád sousedních zemí, ale ze strany nestátních aktérů, pro které se zlepšily možnosti přístupů především k chemickým zbraním z arzenálů armád „padlých“ režimů. Přes toto konstatování lze i hrozbu napadení Izraele tímto typem zbraní považovat za minimální.

V odpovědi na položenou otázku, nakolik se změnila vojenská a bezpečnostní situace Izraele, především ve vztahu k potenciálnímu konvenčnímu útoku ozbrojených sil některého sousedního státu a růstu teroristických aktivit přeshraničního charakteru namířených proti izraelskému území, a nakolik je současný koncept zabezpečování obrany izraelské hranice adekvátní novému bezpečnostnímu prostředí, lze konstatovat, že dosavadní přístup k obraně hraničních linií Izraele je dostačující a umožňuje Izraeli reagovat na širokospektrální přeshraniční hrozby.

Společenské změny a rostoucí bezpečnostní nestabilita sousedních arabských zemí paradoxně nevytváří pro Izrael nové hrozby, pouze posilují profilaci ohrožení specifickou formou protiizraelského terorismu, který je dnes představován zejména raketovým a minometným ostřelováním izraelského území. Současně vytváří podmínky pro další konflikty mezi Izraelem a vojensky silnými nestátními aktéry, kteří povedou teritoriálně a časově omezené údery proti formacím izraelských ozbrojených sil dislokovaným v příhraničních oblastech Izraele.

Jakkoli je řada výše popsaných opatření v dalším směřování izraelské armády motivována makroekonomicky, rozhodování politického a vojenského vedení země nahrává dlouhodobému pragmatismu s minimalizací „blízkovýchodní bezpečnostní hysterie“ a ucelené vizi pro obranu izraelské hranice při využití dosavadních zkušeností na jedné straně a na druhé s odvahou provádět nezbytné strukturální změny v organizaci a vybavení všech druhů ozbrojených sil.



[1] Pět knih Mojžíšových včetně Haftarot. Praha: Nakladatelství Sefer, 2012. ISBN 978-80-85924-67-1.

[2] Latinsky „oddělené těleso“.

[3] Židovská historie (4): Britské mandátní území Palestina. In: Archiv zpravodajství Eretz.cz z let 2005-2011 [online]. Praha, 2006 [cit. 2013-08-25]. Dostupné z: http://archiv.eretz.cz/?p=4866

[4] Příměří – dočasné přerušení bojové činnosti na základě předchozí úmluvy válčících stran. Podle Vojenský výkladový slovník vybraných operačních pojmů (pomůcka). Vyškov: Správa doktrín Ředitelství výcviku a doktrín, 2005.

[5] Zelená linie představuje linii příměří z roku 1949 po tzv. První arabsko-izraelské válce, kterou Izrael získal 78,5 procent území historické Palestiny, a byl proto také někdy označován jako „stát uvnitř Zelené linie“. Podle Green Line. Haaretz [online]. Jeruzalém [cit. 2014-03-01]. Dostupné z: http://www.haaretz.com/misc/tags/Green%20Line-1.477795

[6] HERZOG, Chaim. Arabsko-izraelské války.: Válka a mír na Blízkém východě od války za nezávislost v roce 1948 po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 620 s. ISBN 978-80-7106-954-6.

[7] BLACK, Ian, MORRIS, Benny. Mossad: Izraelské tajné války. 3. vyd. Brno: Jota, 2008. 632 s. ISBN 80-7217-392-8.

[8] Do oblasti Blízkého východu nejčastěji počítáme země Arabského poloostrova a přilehlých regionů včetně Iráku, Íránu, Egypta, Izraele, Libanonu a Turecka. Podle KRATOCHVÍL, Petr, DRULÁK Petr (eds). Encyklopedie mezinárodních vztahů. Praha: Portál, 2009. 368 s. ISBN 978-80-7367-469-4.

[9] Maghreb znamená v arabštině západní a pod tento pojem jsou zahrnovány Libye, Alžírsko, Tunisko, Maroko, Západní Sahara a Mauritánie. Podle Maghreb. ABZ slovník cizích slov [online]. [cit. 2013-08-25]. Dostupné z: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/maghreb

[10] Bible: Překlad 21. století. Praha: Biblion, 2009. 1 580 s.ISBN 978-80-87282-00-7.

[11] Judea a Samaří – biblická označení pro území dnes označované jako západní břeh Jordánu.

[12] Vojenská operace – základní způsob koncentrovaného a koordinovaného použití ozbrojených sil v bojových nebo nebojových podmínkách v daném prostoru a čase ke splnění operačního (bojového) úkolu a k dosažení vytýčených cílů (politických, vojenskostrategických, operačních, taktických nebo jiných). Podle Vojenský výkladový slovník vybraných operačních pojmů (pomůcka). Vyškov: Správa doktrín Ředitelství výcviku a doktrín, 2005.

[13] Šekel – Nový izraelský šekel; izraelská měnová jednotka.

[14] Rozhovor autora s náčelníkem strategické sekce generálního štábu izraelských ozbrojených sil brigádním generálem Assafem Orionem dne 5. 6. 2012.

[15] Prezident Muhammad Mursí, exponent Muslimského bratrstva, byl 3. 7. 2013 vicepremiérem a ministrem obrany generálem Abdalem Fatáh el-Sísí zbaven vlády. Byla pozastavena platnost ústavy a výkonem funkce prezidenta byl dočasně pověřen předseda ústavního soudu.

[16] Hamás – arabské zkratkové slovo pro Hnutí islámského odporu; založen 1987 v Pásmu Gazy, staví se proti míru s Izraelem a v Palestině požaduje zřízení islamistického státu; palestinská odnož Muslimského bratrstva. Podle SCHULZE, Kristen E. Arabsko-izraelský konflikt. Brno: CPress, 2012. 186 s. ISBN 978-80-264-0000-4.

[17] Saláfisté – militantní skupiny extrémistických sunnitů, kteří se považují za jediné správné interprety Koránu a umírněné muslimy za nevěřící; snaží se přesvědčit všechny ostatní muslimy, že jejich vlastní fundamentální verze islámu ovládne svět (podle Salafism. The Free Dictionary by Farlex [online]. [cit. 2013-08-31]. Dostupné z: http://www.thefreedictionary.com/Salafism).

[18] Džihád – islámská svatá válka proti nevěřícím za obranu muslimské víry. Podle Jihad. The Free Dictionary by Farlex [online]. [cit. 2013-08-31]. Dostupné z: http://www.thefreedictionary.com/jihad

[19] YAARI, Ehud. Sinai: A New Front. The Washington Institute for Near East Policy: Policy Notes. Washington, D. D., 2012, No. 9. Dostupné z: http://www.washingtoninstitute.org/uploads/Documents/pubs/PoilicyNote09.pdf

[20] BURGHOVÁ, Helena. (Ne)bezpečná Sinaj? Mezinárodní politika. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2013. Dostupné z: http://www.ustavmezinarodnichvztahu.cz/article/ne-bezpecna-sinaj

[21] Osobní zkušenost autora ze služebního pobytu v Izraeli v letech 2009–2012. Návštěva místa incidentu (napadení autobusu č. 392 na silnici č. 12) a briefing velitele brigády izraelských ozbrojených sil pro vojenský diplomatický sbor akreditovaný v Izraeli dne 28. 3. 2012.

[22] Zkušenost autora z krátkodobých služebních pobytů v Jordánsku v letech 2006 a 2007.

[23] HAREL, Amos. Hezbollah kills 8 soldiers, kidnaps two in offensive on northern border. Haaretz [online]. 13.7.2006 [cit. 2013-08-31]. Dostupné z: http://www.haaretz.com/print-edition/news/hezbollah-kills-8-soldiers-kidnaps-two-in-offensive-on-northern-border-1.192965 SHADID, Anthony a Scott WILSON. Hezbollah Raid Opens 2nd Front for Israel: Lebanese Shiite Fighters Seize 2 Soldiers; Beirut Airport Among Sites Hit in Response. The Washington Post: Washington Post Foreign Service [online]. 13.7.2006 [cit. 2013-08-31]. Dostupné z: http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2006/07/12/AR2006071200262_pf.html

[24] SCHULZE, Kristen E. Arabsko-izraelský konflikt. Brno: CPress, 2012. 186 s. ISBN 978-80-264-0000-4.

[25] Report of the Secretary-General on the UN Interim Force in Lebanon (S/2006/560) (Report of UN Security Council. 21.7.2006. In: Relief Web [online]. [cit. 2013-08-31]. Dostupné z: http://reliefweb.int/report/israel/report-secretary-general-un-interim-force-lebanon-s2006560

[26] Israeli–Lebanese conflict. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-08-31]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Israeli%E2%80%93Lebanese_conflict#cite_note-UNHRC-70

[27] ŠVAMBERK, Alex. Pět let od druhé izraelsko-libanonské války. In: Novinky.cz: Zahraničí. Blízký a Střední východ. [online]. 12.7.2011 [cit. 2013-08-31]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/238741-pet-let-od-druhe-izraelsko-libanonske-valky.html

[28] LONDON, Yaron. The Dahiya strategy. Israel finally realizes that Arabs should be accountable for their leaders’ acts. In:Jediot Achronot [online]. 10.6.2008 [cit. 2013-08-31]. Dostupné z: http://www.ynetnews.com/articles/0,7340,L-3605863,00.html

[29] Hezbollah: Portrait of a Terrorist Organization. Hezbollah has a 30-year history of terrorist activity in Lebanon, the Middle East and around the globe, directed against Israel, the Jewish people, the United States and the West, pro-Western Arab states and Hezbollah's enemies in Lebanon . The Meir Amit Intelligence and Terrorism Information Center [online]. Ramat HaSharon, 18.12.2012 [cit. 2013-08-31]. Dostupné z: http://www.terrorism-info.org.il/Data/articles/Art_20436/E_158_12_1231723028.pdf

[30] Israel's military shoots down suspected Hezbollah drone. Fox News [online]. 25.4.2013 [cit. 2013-09-06]. Dostupné z: http://www.foxnews.com/world/2013/04/25/israel-says-it-has-shot-down-hezbollah-drone/

[31] MATULOVÁ, Eva. Izrael a Sýrie. Překážky a perspektivy vzájemných mírových jednání. Brno, 2006. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce JUDr. Mgr. Marek Čejka.

[32] Osobní zkušenost autora ze služebního pobytu v Izraeli v letech 2009–2012.

[33] MATULOVÁ, Eva. Izrael a Sýrie. Překážky a perspektivy vzájemných mírových jednání. Brno, 2006. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce JUDr. Mgr. Marek Čejka.

[34] Osa zla – termín zavedený americkým prezidentem Georgem W. Bushem odkazující k Íránu, Iráku, Severní Koreji a jejich spojencům, např. Sýrii; státy považované za sponzory terorismu či za vlastníky zbraní hromadného ničení s úmyslem je použít. Podle SCHULZE, Kristen E. Arabsko-izraelský konflikt. Brno: CPress, 2012. 186 s. ISBN 978-80-264-0000-4.

[35] Intifáda – arabsky doslova „setřesení“. Palestinské povstání proti izraelské okupaci zahájené 9. 12. 1987 a trvající do podepsání dohody z Osla v roce 1993. Druhá intifáda, nazývaná též „intifáda al-Aksá“ probíhala v letech 2001–2005. Podle SCHULZE, Kristen E. Arabsko-izraelský konflikt. Brno: CPress, 2012. 186 s. ISBN 978-80-264-0000-4.

[36] HERZOG, Michael. Striking Syria: Lessons from the Israeli Experience. The Washington Institute for Near East Policy. Policy Analysis. Policywatch 2128 [online]. 30.8.2013 [cit. 2013-08-31]. Dostupné z: http://www.washingtoninstitute.org/policy-analysis/view/striking-syria-lessons-from-the-israeli-experience

[37] BAKOS, Nada. Terrorist group fills power vacuum among Syria rebels. In: CNN: Edition International [online]. 10.1.2013 [cit. 2013-09-01]. Dostupné z: http://edition.cnn.com/2013/01/09/opinion/bakos-syria-al-qaeda/index.html

[38] ROBERTSON, Nick, CRUICKSHANK, Paul. Analysis: Study shows rise of al Qaeda affiliate in Syria. In: CNN: Edition International [online]. 8. 1. 2013 [cit. 2013-09-01]. Dostupné z: http://security.blogs.cnn.com/2013/01/08/analysis-study-shows-rise-of-al-qaeda-affiliate-in-syria/

[39] SCHULZE, Kristen E. Arabsko-izraelský konflikt. Brno: CPress, 2012. 186 s. ISBN 978-80-264-0000-4.

[40] Summary of Rocket Fire and Mortar Shelling in 2008: Drop in rocket fire calculated from data provided in report. The Meir Amit Intelligence and Terrorism Information Center [online]. Ramat HaSharon, 14. 1. 2009 [cit. 2013-09-06]. Dostupné z: http://www.terrorism-info.org.il:80/malam_multimedia/English/eng_n/pdf/ipc_e007.pdf

[41] Operace Lité olovo – izraelská ofenziva proti teroristickému hnutí Hamás. [online]. 23. 4. 2009 [cit. 2013-09-06]. Dostupné z: http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/79286

[42] LAPPIN, Yaakov. IAF strike kills Hamas military chief Jabari. Jerusalem Post [online]. 14. 11. 2012 [cit. 2013-09-07]. Dostupné z: http://www.jpost.com/Defense/IAF-strike-kills-Hamas-military-chief-Jabari

[43] Gazans fire 87 rockets into Israel; Iron Dome intercepts 25. Jerusalem Post [online]. 15. 11. 2012 [cit. 2013-09-07]. Dostupné z: http://www.jpost.com/Defense/Gazans-fire-87-rockets-into-Israel-Iron-Dome-intercepts-25

[44] Israel’s battle damage report says Hamas crippled. Jewish Journal [online]. 21. 11. 2012 [cit. 2013-09-07]. Dostupné z: http://www.jewishjournal.com/israel/article/israels_battle_damage_report_says_hamas_crippled

[45] WIRNITZER, Jan. Úsvit proti Železné klenbě. Izrael a Hamas válčí na nové úrovni Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/srovnani-vyzbroje-hamasu-a-izraele-duu-/zahranicni.aspx?c=A121115_204352_domaci_jw IDnes [online]. 16.11.2012 [cit. 2013-09-07]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/srovnani-vyzbroje-hamasu-a-izraele-duu-/zahranicni.aspx?c=A121115_204352_domaci_jw

[46] Israel Defense Forces: Main Doctrine. [online]. Tel Aviv [cit. 2013-09-07]. Dostupné z: http://www.idf.il/1497-en/Dover.aspx

[47] Tamtéž.

[48] Tamtéž.

[49] Doktrína – základní principy, podle kterých se řídí činnost ozbrojených sil při plnění úkolů. Jsou závazné, ale v praxi vyžadují uvážlivost. Podle Vojenský výkladový slovník vybraných operačních pojmů (pomůcka). Vyškov: Správa doktrín Ředitelství výcviku a doktrín, 2005.

[50] Disymetrický konflikt – iniciativa je na straně silnějšího, který cílevědomě zasazuje zničující údery slabšímu protivníkovi, a snaží se ho co nejrychleji zničit. Podle EICHLER, Jan. Operace Serval 2013: Nasazení francouzské armády v Mali. Vojenské rozhledy, 2013, roč. 22, č. 2, s. 133–149, ISSN 1210-3292.

[51] Osobní zkušenost autora ze služebního pobytu v Izraeli v letech 2009–2012.

[52] Domácí fronta – v izraelském pojetí se jedná o část izraelského teritoria, které je v kompetenci Home Front Command se sídlem v Ramle a jehož primárním cílem je ochrana civilního obyvatelstva. V praktickém pojetí se jedná o civilní ochranu, která je v Izraeli součástí ozbrojených sil jako toto velitelství, jedno ze čtyř teritoriálních velitelství (vedle „bojových“ Northern Command, Central Command a Southern Command). Na základě zkušenosti autora ze služebního pobytu v Izraeli v letech 2009–2012.

[53] C2 - Command and Control.

[54] RAPAPORT, Amir. Where Is the Israeli Military Heading? Bar-Ilan University. The Begin-Sadat Center for Strategic Studies. Ramat Gan. [online]. 7.8.2013 [cit. 2013-09-07]. Dostupné z: http://besacenter.org/perspectives-papers/where-is-the-israeli-military-heading/

[55] Tamtéž.


Title in English:

Israeli Conceptualization of the Border´s Defensibility:
Time for Change?

Title in Czech:

Izraelská konceptualizace hájitelnosti hranice:
Čas pro změnu?

Type:

Article

Author(s):

Libor KUTĚJ

Language:

Czech

Abstract:

English/Czech

Journal:

Obrana a strategie

Publisher:

University of Defence

ISSN:

ISSN 1214-6463 (print) and ISSN 1802-7199 (on-line)

DOI:

10.3849/1802-7199.14.2014.01.077-090

Issue:

Volume 14, Number 1 (June 2014)

Pages:

77-90

Received:

2 March 2014

Accepted:

25 April 2014

Published online:

15 June 2014

Vytvořeno 15.6.2014 11:16:18 | přečteno 5996x | Frank

Diskuze

Do diskuze zatím nikdo nepřispěl.