doi:10.3849/1802-7199

Jaderná politika Spojených států po konci studené války

Vývoj v kontextu proliferace ZHN

Michal SMETANA

Proliferace zbraní hromadného ničení (ZHN) je často označována za jednu z nejvýznamnějších současných hrozeb pro mezinárodní bezpečnost. Tento článek se pokouší o zmapování procesu, jakým sekuritizace tohoto jevu po konci studené války ovlivnila vývoj americké jaderné politiky. Autor vymezuje systémovou změnu související s rozpadem bipolárního uspořádání světa jako impuls, v důsledku kterého se jaderná politika Spojených států v 90. letech náhle nachází v doktrinálním vakuu a hledá nové opodstatnění své existence. To posléze nachází právě v iniciativách souvisejících s šířením ZHN v regionálním kontextu. Posun od globálního k regionálnímu přístupu v americké zahraniční a bezpečnostní politice a zkušenost války v Perském zálivu jsou označeny za hlavní podněty vedoucí k rozvoji a institucionalizaci řady opatření a iniciativ reagujících na tento fenomén. Autor zde identifikuje počátek řady strategických trendů, které jsou dodnes v oblasti americké jaderné politiky nanejvýš aktuální. Patří mezi ně snaha o kvalitativní vylepšování jaderných zbraní v kontextu změn v mezinárodněbezpečnostním prostředí, protiraketová obrana proti limitovanému útoku ZHN, důraz na flexibilní jaderné plánování a specifická formulace deklaratorní politiky. Důkladné prozkoumání okolností nastolení těchto trendů a jejich integrace do jaderné politiky je tak klíčovým předpokladem pro hlubší porozumění vývoje amerického přístupu k jaderným otázkám v celém období po konci studené války.

ikona souborupdf, obrázek se otevře v novém okněiThenticate, obrázek se otevře v novém okně

Abstract

WMD proliferation is often considered to be one of the gravest security threats of our time. This article aims to explore how the post-Cold War securitization of this phenomenon influenced the evolution of U.S. nuclear policy. The systemic change related to the collapse of bipolar world order is depicted as a major impulse which led to the need to redefine the role of American nuclear weapons. The conceptual shift from global to regional approach in U.S. foreign and defense policy as well as particular experience of the Gulf War brought about the emergence and subsequent institutionalization of a number of counterproliferation programs and initiatives, effectively serving as a new rationale for U.S. nuclear arsenal. In the context of U.S. nuclear policy of the first post-Cold War decade, the author identifies an inception of a number of still highly relevant strategic trends. These include qualitative improvements of nuclear weapons towards their greater practical usability in the new security environment, limited ballistic missile defense as a key strategic defensive element against WMD attack, emphasis on flexible nuclear planning or the formulation declaratory policy for nuclear use. A detailed exploration ofthe particular circumstances in which these trends appeared and have become an integral part of U.S. strategic posture is therefore a crucial prerequisite for deeper understanding of contemporary U.S. nuclear policy.

Poděkování

Příspěvek byl zpracován za finanční podpory Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově (PRVOUK) P17 „Vědy o společnosti, politice a médiích ve výzvách doby“. Autor děkuje redakci časopisu Obrana a strategie a anonymním recenzentům za jejich konstruktivní připomínky k textu článku.

Klíčová slova

Spojené státy; jaderná politika; šíření ZHN; jaderné zbraně; vojenská doktrína.

Keywords

United States; nuclear policy; WMD proliferation; nuclear weapons; military doctrine.

ÚVOD

S koncem studené války a tím i více než čtyřiceti lety bipolární konfrontace mezi Spojenými státy a Sovětským svazem se zcela přirozeně vynořila otázka, jaký vliv bude mít posun ve vzájemných vztazích na jaderné zbraně a jejich další roli v novém světovém pořádku. Byl-li přímý válečný střet se Sovětským svazem vnímán na americké straně po řadu dekád jako primární bezpečnostní hrozba, existenční charakter této hrozby zároveň jasně definoval privilegované postavení jaderných zbraní v rámci obranné strategie. S náhlým rozpadem sovětského bloku a s tím spojenými změnami v mezinárodněbezpečnostním prostředí se pak počátkem 90. let ocitá americká jaderná politika [1] v určitém doktrinálním vakuu. Ve svém dalším vývoji je nucena přizpůsobit se jak proměňujícímu se vztahu s bývalým úhlavním nepřítelem, tak novým – respektive novým způsobem vnímaným – bezpečnostním výzvám.

Stále výraznější americká převaha v oblasti konvenčních sil je v postudenoválečné éře doprovázena nárůstem asymetrických hrozeb proti Spojeným státům a jejich spojencům, zejména pak ze strany regionálních protivníků. Zcela zásadním fenoménem se v tomto kontextu stává horizontální proliferace zbraní hromadného ničení (ZHN), [2] které umožňují výrazným způsobem ovlivnit dynamiku strategických vztahů mezi relevantními aktéry. Ačkoliv zachování strategické stability s Ruskem zůstává i po rozpadu Sovětského svazu stále aktuálním tématem, autor v tomto článku vychází z teze, že je to právě hrozba proliferace ZHN v regionálním kontextu, která se v 90. letech stala hlavním hnacím motorem pro vývoj amerického přístupu k jaderným zbraním. [3]

Následující text se pokouší o specifické zmapování vývoje jaderné politiky Spojených států bezprostředně po konci studené války. Důraz je zde kladen na podrobné sledování procesu, v rámci kterého se sekuritizace šíření ZHN mezi regionální protivníky stala základem pro změny v rámci dosavadní politiky vycházející primárně z bipolární struktury mezinárodních vztahů. Autor si tak klade za cíl zodpovězení výzkumné otázky, jaký dopad měla konstrukce tohoto jevu jako klíčové bezpečnostní hrozby v postudenoválečném období na vývoj americké jaderné politiky.

Výzkumný rámec článku vychází ze širší akademické debaty o hlavních faktorech dynamiky vývoje vojenských doktrín, politik a strategií. V tomto ohledu jsou v odborné literatuře zkoumány jak vnější faktory související s distribucí moci v mezinárodním systému, tak vnitřní dynamika založená na zájmech zainteresovaných institucí, nebo i historická zkušenost státu a normativní aspekty. [4] Autor textu vymezuje systémovou změnu související s rozpadem sovětského bloku jako primární vnější impuls, který vedl na straně Spojených států k potřebě novým způsobem definovat důvod existence jaderného arzenálu. Koncepční posun od globálního k regionálnímu přístupu v americké zahraniční a bezpečnostní politice společně s empirickou zkušeností války v Perském zálivu pak představují dva hlavní podněty, které vedly k identifikaci šíření ZHN v regionálním kontextu jako nové zásadní strategické hrozby pro americkou bezpečnost. V důsledku základní shody na této interpretaci na straně armády i politické reprezentace pak dochází k rozvoji a následné institucionalizaci jednotlivých opatření, programů a iniciativ na byrokraticko-organizační úrovni. V této souvislosti jsou v článku identifikovány jednotlivé nově zaváděné strategické iniciativy v letech 1990–2000, jejichž vznik je diskursivně přímo spojován právě s proliferací ZHN v regionálním kontextu.

Ačkoliv je studie časově vymezena poslední dekádou 20. století, jednotlivé strategické trendy, jejichž vznikem se článek podrobně zabývá, jsou v rámci americké jaderné politiky dodnes mimořádně aktuální. Jedná se především o kvalitativní vylepšování jaderných zbraní směrem k jejich větší praktické využitelnosti v novém mezinárodněbezpečnostním prostředí, limitovanou protiraketovou obranu proti omezenému útoku ZHN, důraz na flexibilní jaderné plánování, specifickou formulaci deklaratorní politiky pro použití jaderných zbraní a do značné míry i snahu o věrohodné jaderné záruky státům s proliferačním potenciálem. I přes výrazné proměny strategického diskursu jednotlivých prezidentských administrativ zůstávají tyto prvky nadále významnou součástí americké jaderné politiky. [5] Důkladné prozkoumání okolností jejich vzniku je tak klíčovým požadavkem nejen pro správné pochopení vývoje jaderné politiky Spojených států v 90. letech, ale i její dnešní podoby.

Význam tohoto typu studií v rámci domácí debaty je potřebné vnímat především v kontextu českého členství v Severoatlantické alianci, skrze které je i Česká republika de facto chráněna americkým jaderným deštníkem. Jako člen disponující zcela drtivou většinou jaderných kapacit Aliance zůstávají Spojené státy dominantním hráčem při tvorbě jaderné doktríny NATO. Americké jaderné zbraně jsou dodnes v omezeném množství rozmístěny na evropském kontinentu a otázky související s věrohodností jaderné deklaratorní politiky, modernizací jednotlivých zbraní a jejich nosičů či protiraketovou obranou patří mezi klíčová témata diskutovaná uvnitř Aliance i ve 21. století.

ZBRANĚ HROMADNÉHO NIČENÍ V REGIONÁLNÍM KONTEXTU

Zatímco do rozpadu Sovětského svazu byla regionální problematika chápána výhradně v širším studenoválečném kontextu, počátkem 90. let dochází v americké zahraniční a bezpečnostní politice k viditelnému posunu od globálního přístupu k regionálnímu. Již v roce 1990 připravil sbor náčelníků štábů (Joint Chiefs of Staff; JCS) amerických ozbrojených sil zprávu Joint Military Net Assesment, kde předpovídá, že „Spojené státy budou konfrontovány s nárůstem počtu agresivních regionálních mocností“ a současně s tím „jednání malých států bude mít stále větší schopnost významně ovlivnit politický osud velmoci “ [6]. Spojené státy tak v tomto období začínají stále více vnímat regionální protivníky jako naléhavou strategickou hrozbu. Pro tyto aktéry představující z pohledu Washingtonu výzvu pro regionální, mezinárodní a potažmo americkou bezpečnost se v americkém politickém diskursu 90. let vžil kontroverzní pojem „darebácké státy“ (rogue states). [7]

Vzhledem k již zmíněné drtivé americké převaze v konvenčních silách se jako nejzávažnější ohrožení bezpečnosti Spojených států ze strany darebáckých států dlouhodobě jeví scénáře zahrnující hrozby a použití ZHN. [8] Horizontální proliferace ZHN mezi regionální mocnosti sice nemá svůj počátek až v 90. letech, avšak konec bipolárního uspořádání mezinárodních vztahů a jasně definovaných spojeneckých bloků, v rámci kterých poskytují supervelmoci určité bezpečnostní garance, byl široce vnímán jako klíčový impuls pro zásadní rozmach tohoto fenoménu. [9] Ačkoliv tedy šíření ZHN není samo o sobě novým jevem, v důsledku rozpadu Sovětského svazu dochází k bezprecedentnímu nárůstu jeho významu pro regionální konflikty. [9]

Pro darebácké státy aspirující na regionální hegemonii byla v tomto ohledu jasnou lekcí válka v Perském zálivu v letech 1990 až 1991: jestliže zde již není druhá supervelmoc, která by byla ochotna (a schopna) zabránit případné americké intervenci, a zároveň není možné vyrovnat se Spojeným státům v oblasti konvenčních sil, je nutné na tento problém hledat asymetrické odpovědi. A jsou to právě především ZHN, které v rukou darebáckých států fungují jako „velký ekvalizér“ vůči silnějším hráčům a umožňují jim tak efektivně odstrašit potenciální invazi na své území. [11] Z pohledu Spojených států tak získání ZHN ve svém důsledku umožňuje regionálním hráčům provádět asertivnější zahraniční politiku a uvolňuje jim ruce k vnitřním represím, agresi vůči ostatním státům v regionu, podpoře teroristických skupin či vydírání mezinárodního společenství. [12]

Dochází zde na strategické úrovni ke zdánlivému paradoxu, kdy stát vlastnící jen relativně velmi malé množství ZHN získává potenciální schopnost odstrašit aktéra s kvalitativně i kvantitativně výrazně větším konvenčním i nekonvenčním arzenálem. V případě Spojených států souvisí tato skutečnost především se zvýšenou citlivostí na množství obětí a podstupování rizika během válečných konfliktů. [13] Washington dal již v nedávné minulosti několikrát najevo, že regionální státy disponující ZHN jsou schopny Spojené státy odstrašit – ať už se jedná o celkové odstrašení násilné intervence jako takové či o dílčí odstrašení v rámci probíhajícího konfliktu (intrawar deterrence) pro omezení amerických vojenských cílů. [14] Nemusí se přitom v tomto ohledu jednat pouze o hrozbu použití ZHN přímo proti Spojeným státům či americkým jednotkám. Robert Harkavy používá termíny „nepřímé“ či „trojúhelníkové“ odstrašování (indirect/triangular deterrence) pro strategii, ve které „slabší mocnost postrádající schopnost odstrašit silnější a […] geograficky vzdálenou mocnost zvolí hrozbu jaderné (či chemické, biologické nebo i konvenční) odvety proti menšímu, bližšímu či přilehlému státu“ . [15] Tento typ hrozby může mít významné strategické implikace, kdy Spojené státy pod hrozbou zničení (či významného poškození) spojeneckého či neutrálního státu přehodnotí své cíle a ustoupí od intervence nebo (jedná-li se o dílčí odstrašení v rámci probíhajícího konfliktu) od dosažení svých vojenských cílů. Horizontální proliferace ZHN – spojená s probíhající kvalitativní i kvantitativní proliferací raketové technologie – tak ve svém důsledku umožňuje stále více státům získat odstrašovací kapacitu proti Spojeným státům i kolektivním aktérům.

Proliferace ZHN v sobě z pohledu Spojených států skrývá ještě další bezpečnostní rizika. Již v 90. letech jsou jasně artikulovány obavy z hrozby zneužití ZHN nestátními aktéry, především tedy teroristickými skupinami. [16] Role regionálních protivníků Spojených států v této dynamice může být přímá, ve smyslu podpory teroristických skupin skrze dodávky nekonvenčních zbraní; obavy zde však rovněž plynou i z nedokonalého zabezpečení či nestabilní politické situace v daných státech, potenciálně vedoucí ke ztrátě kontroly nad arzenálem ZHN. V kontextu sekuritizace šíření ZHN po studené válce se rovněž často objevuje idea kaskádovitého efektu, při kterém má získání ZHN jedním státem za důsledek specifické regionální bezpečnostní dilema, které vede k potřebě získání vlastního nekonvenčního arzenálu i u ostatních aktérů v daném regionu. Na straně Spojených států přitom existují silné obavy, že „proliferační kaskáda“ může být spuštěna i jedním z amerických spojenců, bude-li v případě nepříznivé bezpečnostní situace v regionu považovat americké bezpečnostní záruky za málo věrohodné. Tyto obavy jsou jedním z hlavních důvodů konstantního zdůrazňování významu rozšířeného odstrašování (extended deterrence) v americké jaderné strategii napříč administrativami, a propojuje se tak koncept rozšířeného odstrašování – respektive jeho věrohodnost – se snahou o zastavení šíření ZHN. [17]

ŠÍŘENÍ ZHN JAKO NOVÁ VÝZVA PRO VOJENSKÉ PLÁNOVÁNÍ

Opatření, kterými Spojené státy reagují na problém horizontální proliferace ZHN, je možné rozdělit na dva základní druhy. Zaprvé, iniciativy pro nešíření ZHN (non-proliferation), zahrnující především bezpečnostní záruky poskytované americkým spojencům a širší multilaterální opatření, mezi která patří například Smlouva o nešíření jaderných zbraní (Nuclear Non-Proliferation Treaty; NPT), Úmluva o zákazu biologických zbraní (Biological Weapons Convention) či Úmluva o zákazu chemických zbraní (Chemical Weapons Convention) a s nimi spojené instituce, normy a režimy. Zadruhé, primárně unilaterální proaktivně zaměřené vojenské iniciativy proti šíření ZHN (counterproliferation), které zahrnují mimo jiné i přípravu na boj v prostředí ZHN a jejich preemptivní či preventivní eliminaci.

Zatímco snahy o nešíření ZHN patří především do sféry diplomacie a během studené války byly integrální součástí americké zahraniční politiky, iniciativy proti šíření ZHN jsou výrazně novějším doktrinálním konceptem a představují primárně vojenská a zpravodajská opatření pod dohledem ministerstva obrany. Jejich kořeny je nutno hledat ve zkušenosti z již zmíněné války v Perském zálivu, kde byla americká armáda přímo konfrontována s protivníkem disponujícím ZHN a musela tak brát v potaz jejich potenciální použití proti svým jednotkám. [18]

Již v lednu 1991, těsně před osvobozením Kuvajtu, vydal tehdejší ministr obrany Dick Cheney utajený dokument Nuclear Weapons Employment Policy, který instruoval armádu zahrnout útoky na země schopné vývoje ZHN do jaderných plánů. [19] Na podzim roku 1991 pak Joint Strategic Target Planning Staff, vojenský štáb zodpovědný za přípravu plánu pro použití jaderných zbraní v případě jaderné války SIOP (Single Intergrated Operational Plan), dokončuje zprávu zabývající se rolí jaderných zbraní v „novém světovém řádu”. [20] Tzv. Reed report navrhuje mimo jiné rozšíření možných cílů pro jaderné útoky i na americké protivníky mezi zeměmi třetího světa a zahájení vývoje malých jaderných zbraní využitelných proti podzemním zařízením potenciálně ukrývajícím jejich ZHN. [21] V důsledku této zprávy je poté v rámci amerických vzdušných sil spuštěn projekt zkoumající možnosti konstrukce přesných jaderných zbraní s nízkou ničivou silou (Precision Low-Yield Weapons Design; PLYWD). [22]

To, že hrozba šíření ZHN mezi země třetího světa povede k určitým změnám v americké jaderné strategii, naznačil ministr Cheney ve své výroční zprávě pro prezidenta a americký Kongres v únoru 1992. [23] Již zmíněné zahrnutí zemí třetího světa a jejich kapacit ZHN mezi potenciální cíle amerických jaderných zbraní bylo následně formálně zapracováno do plánů SIOP-93 a (po určitých úpravách nutných vzhledem k redukci jaderného arzenálu) SIOP-94. [24] Současně s tím vydává JCS Doctrine for Joint Nuclear Operations, dokument zdůrazňující kritický význam jaderných zbraní pro americkou bezpečnost vzhledem k jejich schopnosti odstrašit použití ZHN. [25]

Koncem roku 1993 navazuje nový americký ministr obrany Les Aspin na aktivity svého předchůdce a představuje Obrannou iniciativu proti šíření ZHN (Defence Counterproliferation Initiative; DCI), která dále prohlubuje formální integraci tohoto konceptu do americké jaderné strategie. Základní myšlenkou DCI je nutnost akceptovat možnost selhání tradičních nástrojů pro nešíření ZHN a přizpůsobit se této potenciální situaci ve vojenské oblasti. Jednotlivá opatření zahrnují aktivní obranné programy, včetně vývoje efektivní protiraketové obrany bojiště proti útoku ZHN nesených balistickými raketami, hlubší přípravu na boj v prostředí ZHN, zlepšení koordinace vojenských a zpravodajských operací a vylepšení schopnosti zničit potenciální hrozbu ZHN v preemptivním útoku. DCI dále zřizuje Radu proti šíření ZHN (Counterproliferation Council) v rámci ministerstva obrany a Koncepční plán proti šíření ZHN (Counterproliferation Concept Plan; CONPLAN) pro rozvíjení iniciativ proti šíření ZHN na národní úrovni. [26]

Výše uvedené iniciativy potvrzují, že šíření ZHN je po rozpadu Sovětského svazu vnímáno Spojenými státy jako stále závažnější hrozba, a v tomto směru můžeme zaznamenat také významný posun v jejím pojetí. Zatímco do války v Perském zálivu je horizontální proliferace vnímána čistě jako problém mezinárodní kontroly zbrojení a zahraniční politiky, v následujících letech se z tohoto fenoménu stává primárně bezpečnostní výzva pro obranu a vojenské plánování. [27] V důsledku toho se iniciativy proti šíření ZHN stávají zcela integrální součástí obranné politiky a vzhledem k prominentní roli amerických jaderných zbraní v tomto doktrinálním konceptu i de facto hlavní hybnou silou postudenoválečného vývoje jaderné strategie Spojených států. [28]

FLEXIBILNÍ JADERNÉ PLÁNOVÁNÍ A PRINCIP ZÁMĚRNÉ NEJASNOSTI

Velitelství strategických sil (Strategic Command; STRATCOM), které nahradilo v roce 1992 Strategic Air Command (SAC) v roli hlavního armádního tělesa zodpovědného za jaderné plánování, vypracovalo během první poloviny 90. let svou představu o vývoji strategie odstrašování v době po konci studené války. Vlivný dokument Essentials of Post-Cold War Deterrence z roku 1995 se zabývá kvalitativní odlišností deterenčních vztahů mezi Spojenými státy a rozličnými státními aktéry disponujícími zbraněmi hromadného ničení, v kontrastu s tradičním odstrašováním mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, respektive Ruskou federací. [29] Implicitně připouští existenci rozličných modalit odstrašování, závislých na konkrétních specifikách jednotlivých států, jejich představitelů a hodnot. [30] Na úrovni strategie je pak požadováno přizpůsobení jednotlivých plánů rozličným aktérům. V oblasti jaderného plánování byl tento adaptivní přístup částečně aplikován již při přípravě Living SIOP, maximálně pružného válečného plánu pro použití jaderných zbraní, v rámci kterého je možné měnit cíle pro strategické útoky prakticky v reálném čase. [31]

Dalším klíčovým strategickým konceptem obsaženým v dokumentu Essentials of Post-Cold War Deterrence je striktní odmítnutí záruk, že Spojené státy nepoužijí jaderné zbraně v konfliktu jako první (no first use policy), a zároveň dodržování „záměrné nejasnosti“ (calculated ambiguity) ohledně použití jaderných zbraní v odvetě proti útoku ZHN. [32] Základním principem záměrné nejasnosti je hrozba použití jaderných zbraní v odvetě proti určitým jasně vymezeným nepřátelským krokům, která sice není explicitně vyřčena, ale její formulace ji implicitně připouští či dokonce naznačuje. [33] V rámci americké jaderné strategie se však záměrná nejasnost principiálně rozporuje s negativními bezpečnostními zárukami (negative security assurances), které Spojené státy poskytly nejaderným signatářům NPT v roce 1978. Prezident Carter v nich ústy ministra zahraničí Vance garantoval, že „Spojené státy nepoužijí jaderné zbraně proti žádnému nejadernému státu, který podepsal NPT […], s výjimkou útoku na Spojené státy, jejich území či ozbrojené síly nebo jejich spojence, tímto [nejaderným] státem ve spojenectví s jaderným státem […]“. [34] Tento slib byl opětovně potvrzen administrativou prezidenta Clintona v roce 1995 a spolu s obdobnými prohlášeními Ruska, Číny, Francie a Velké Británie byl zformalizován rezolucí 984 Rady bezpečnosti OSN. [35] Oficiální potvrzení NSA ze strany pěti původních jaderných států mělo klíčový význam pro úspěch Revizní konference k NPT ve stejném roce, kde bylo schváleno prodloužení smlouvy NPT na dobu neurčitou. [36]

V druhé polovině 90. let však můžeme zaznamenat trend postupného zpochybňování NSA a současně ukotvování záměrné nejasnosti v rámci americké deklaratorní politiky. V Essentials of Post-Cold War Deterrence STRATCOM zcela explicitně prohlásil NSA za chybu a ohrožení dlouhodobé bezpečnosti Spojených států. [37] V roce 1996 ministr obrany William Perry při slyšení před zahraničním výborem Senátu v souvislosti s možným chemickým útokem ze strany Libye konstatoval, že v takovém případě se Spojené státy možnosti použít jaderné zbraně nezříkají. [38] Perryho nástupce v úřadě Cohen posléze podtrhnul význam strategie záměrné nejasnosti pro odstrašování chemického a biologického útoku, [39] přičemž jeho náměstek potvrdil, že v odpovědi na případné použití ZHN proti Spojeným státům nebo jejich spojencům nebude žádná ze zbraní v americkém vojenském arzenálu vyloučena. [40]

(PRO)AKTIVNÍ OBRANA

Jedním z problémů, kterými se americká armáda musela v 90. letech začít vážně zabývat, je existence zpevněných a hluboko pod zemí ukrytých cílů (hard and deeply buried targets; HDBT), které mohou jejím protivníkům sloužit mimo jiné i pro utajenou výrobu a skladování ZHN. Během 90. let dochází k jejich rozmachu v zemích jako Irák, Libye či Severní Korea, přičemž jejich celkový počet je americkými tajnými službami odhadován koncem dekády až na deset tisíc. [41] Ačkoliv některé HDBT jsou potenciálně zneškodnitelné pomocí přesných konvenčních zbraní, míra zpevnění a hloubka některých cílů je taková, že konvenční útok není schopen jejich činnost narušit, a jediným účinným prostředkem pro jejich likvidaci jsou tak jaderné zbraně. Vzhledem k tomu, že americký jaderný arzenál vybudovaný za studené války nebyl konstruován na tento typ útoků, [42] objevují se brzy hlasy volající po vývoji nových jaderných hlavic určených primárně pro likvidaci HDBT. Již v roce 1991 vychází v časopise Strategic Review článek, který obsahuje návrh vývoje „micronuke“, malé jaderné hlavice o síle „pouhých“ deseti tun TNT, za účelem zneškodňování podzemních zařízení. [43] Po technické stránce se podobným konceptem brzy začíná zabývat výše zmíněný PLYWD a laboratoře v Los Alamos jsou formálně požádány o aktivní výzkum v této oblasti. Obdobné iniciativy jsou však následně zablokovány tzv. ustanovením Furse-Spratt v rámci FY1994 National Defense Authorization Act, který zakazuje vývoj jaderných zbraní s výbušnou silou slabší než pět kilotun TNT. [44]

Snahy o získání účinného prostředku proti HDBT tím ovšem nekončí a v druhé polovině 90. let získávají americké jaderné laboratoře prostředky na modifikaci jaderné hlavice B-61 (B61-11) s variabilní ničivou silou. Tato hlavice byla speciálně upravena pro zaboření do země až do hloubky patnácti metrů před výbuchem, kde by byla většina její energie vypuštěna pod zemský povrch a byla tak schopna účinně zlikvidovat podzemní zařízení. Následné testy však významně zpochybnily možnost tak hlubokého zaboření a zároveň naznačily, že i při nízké ničivé síle by výbuch vyprodukoval velké množství radioaktivního spadu uvolněného do okolí. I přesto byla B61-11 ještě před svým zařazením do jaderného arzenálu využita jako hrozba proti libyjským podzemním zařízením na výrobu chemických zbraní a výzkum za účelem hledání alternativních řešení pro likvidaci HDBT nadále pokračoval. [45]

Armáda Spojených států se rovněž dlouhodobě zabývá možnými opatřeními pro situace, kdy nebude možné hrozbu útoku ZHN ani odstrašit, ani preventivně či preemptivně eliminovat. V této souvislosti je potřeba zmínit další z klíčových trendů ve vývoji americké jaderné strategie v 90. letech, který Dean Wilkening nazývá třetí americkou debatou o protiraketové obraně. [46] Oproti předchozím dvěma debatám vedeným v kontextu studené války se třetí debata liší již v samotném odůvodnění budování protiraketového systému. Jak první debata (vedená převážně v 60. a 70. letech), v jejímž důsledku došlo k podepsání smlouvy ABM, tak debata druhá, ohledně Strategické obranné iniciativy (Strategic Defense Initiative; SDI) v 80. letech, byly přímo spojeny s nebezpečím představovaným Sovětským svazem a Čínou. [47] Oproti tomu třetí debata se objevuje právě v kontextu horizontální proliferace ZHN a potřeby aktivní obrany proti případným nebezpečím plynoucí z této dynamiky. [48] Zatímco pro studenoválečný diskurs týkající se protiraketové obrany je zcela zásadní strategické propojení mezi útočnými a obrannými strategickými systémy (offense-defense interrelationship) v kontextu vzájemného odstrašování se Sovětským svazem, v 90. letech dochází na americké straně ke snaze o definování obnoveného vývoje protiraketové obrany jakožto omezeného, čistě obranného prostředku, určeného výhradně proti limitovaným kapacitám regionálních soupeřů. [49]

Již v lednu 1991 oznámil prezident Bush ukončení programu SDI a přeorientování se na obranu proti omezeným útokům balistickými raketami. [50] Vzniká tak Global Protection Against Limited Strikes (GPALS), obranný systém zahrnující senzory a protiraketové řízené střely umístěné na zemi (ground-based interceptors; GBI) i ve vesmíru (Brilliant Pebbles). Architektura GPALS byla orientována jak na možnost zachycení omezeného strategického útoku proti území Spojených států (national missile defense; NMD), tak na obranu amerických jednotek a spojenců v rámci regionální protiraketové obrany a protiraketové obrany bojiště (theater missile defense; TMD). [51] Následující administrativa prezidenta Clintona však tento program jako celek ukončila a rozhodla se orientovat se – přinejmenším zpočátku – primárně na rozvoj TMD programů. [52] Pětiletý plán výdajů na protiraketovou obranu činil 18 miliard amerických dolarů, kde přibližně dvě třetiny byly určeny právě na TMD. [53] Spojené státy tak přistoupily k rozmisťování protiraketového systému Patriot a vývoji nových TMD systémů jako Airborne Laser (ABL), Theater High Altitude Area Defense (THAAD) či Navy Theater Wide (NTW). [54]

V listopadu 1994 však na domácí politické scéně dochází k podstatným změnám, když republikánská strana po volbách významně posiluje v Kongresu a signifikantně tak vzrůstá politická podpora modifikace či dokonce vypovězení smlouvy ABM a rychlého budování NMD. [55] Tento tlak je dále stupňován v důsledku pokračující kvalitativní i kvantitativní proliferace raketové technologie mezi regionální protivníky Spojených států, která může podle některých názorů v relativně krátké době vést k přímému ohrožení amerického území. [56] Clintonova administrativa tak v druhém prezidentském období částečně přehodnocuje svůj přístup ke konceptu protiraketové obrany a v roce 1999 schvaluje National Missile Defense Act, podle kterého mají Spojené státy v co nejkratší možné době rozmístit účinný NMD systém, který bude schopen ubránit americké území proti omezenému útoku balistickými raketami. Navrhovaný NMD systém byl postaven na principu kombinace pozemních radarů a satelitů na nízké oběžné dráze spolu s konvenčními GBI. Počáteční rozmístění mělo zahrnovat 100 GBI a radar na Aljašce, plný systém až 250 GBI na Aljašce a v Severní Dakotě, spolu s šesti vylepšenými a devíti novými radary umístěnými ve Spojených státech, Grónsku, Jižní Koreji a Velké Británii. [57] Avšak ani počáteční rozmístění NMD systému se do konce Clintonova působení v úřadu prezidenta neuskutečnilo a další osud NMD byl tak ponechán na jeho nástupci.

Pro pochopení významu protiraketové obrany pro americkou jadernou strategii v 90. letech je potřeba na ni pohlížet v kontextu postudenoválečných trendů v této oblasti. Zahrnutím protiraketové obrany do CONPLAN 0400, průběžně aktualizovaného národního plánu pro iniciativy proti šíření ZHN, potvrdila Clintonova administrativa vnímání tohoto typu aktivní obrany jako jednoho z nástrojů pro tento typ iniciativ. [58] Spolu s vývojem nových jaderných zbraní určených pro eliminaci zařízení na výrobu ZHN (i těchto zbraní samotných) a zahrnutím těchto misí do jaderného plánování, se tak jedná o další prvek v jaderné strategii, jehož cílem je bojovat proti proliferaci ZHN prostřednictvím schopnosti znemožnit protivníkům úspěšné použití těchto zbraní. Můžeme tak zřetelně pozorovat nárůst významu prvků strategie „odstrašení odepřením“ (deterrence by denial), jakožto komplement k „odstrašení potrestáním“ (deterrence by punishment), která je základním konceptuálním předpokladem doktríny vzájemně zaručeného zničení (mutual assured destruction; MAD). [59] Kořeny tohoto trendu je možné nalézt již u administrativ prezidentů Cartera a Reagana, které nebyly v plné míře ochotny akceptovat axiomatickou logiku MAD založenou na hrozbě totální destrukce obou válčících stran, a hledaly tak cesty pro možnosti kontroly eskalace či dokonce vítězství v případném jaderném konfliktu právě zaměřením útoku na vojenské cíle (counterforce) a získání obranných kapacit pro omezení dopadu útoku. Na úrovni vojenského plánování je možné zaznamenat tento trend již v 60. letech, v kontrastu s tehdejší deklaratorní politikou postavenou čistě na MAD. [60] Změna mezinárodního pořádku s koncem studené války umožnila dynamický rozvoj těchto prvků právě v rámci iniciativ proti šíření ZHN.

ZÁVĚR

Dynamika vývoje jaderné strategie Spojených států vycházela v období studené války primárně z bipolární konfrontace mezi dvěma supervelmocemi a s tím spojených obav z vypuknutí dalšího ozbrojeného konfliktu globálního charakteru. S pádem železné opony se však pohled na Rusko jakožto nejzávažnější hrozbu pro americkou bezpečnost mění, což má mimo jiné za důsledek i potřebu nově definovat roli jaderného arzenálu v bezpečnostní strategii Spojených států. Článek vychází z teze, že to byla sekuritizace hrozby šíření ZHN v regionálním kontextu, která se stala hlavní hybnou silou postudenoválečné evoluce americké jaderné politiky.

Vedle celkového koncepčního posunu od globálního k regionálnímu přístupu v rámci americké zahraniční a bezpečnostní politiky je za klíčový impuls v tomto ohledu možné považovat válku v Zálivu, ve které se armáda Spojených států střetla s vojensky výrazně slabším protivníkem disponujícím ZHN. Tato forma asymetrické hrozby měla kritický vliv na prvotní návrhy směrem k modifikaci americké jaderné strategie a její nové orientace na problematiku šíření tohoto typu zbraní mezi regionální mocnosti. Možné strategické implikace v tomto směru zahrnují omezení schopnosti Spojených států vojensky působit v klíčových regionech, spuštění tzv. proliferační kaskády, ale pochopitelně i přímé fyzické ohrožení vlastního území, nasazených amerických jednotek či spojenců. Daný fenomén dal za vznik doktríně counterproliferation a s ní spojené řadě iniciativ pro odstrašení regionálních protivníků, preventivní/preemptivní eliminaci ZHN a obranu proti jejich možnému použití. Přímo tak ovlivnil vývoj jaderné politiky USA skrze konkrétní programy a iniciativy v následujících vzájemně propojených oblastech:

  • modifikace části amerických jaderných zbraní směrem k jejich lepší použitelnosti proti kapacitám ZHN regionálních protivníků, a to včetně možných zpevněných a hluboko pod zemí ukrytých cílů; to zahrnuje mimo jiné i snahu o větší přesnost a zmenšení kolaterálních škod v případě jejich použití;
  • vypracování flexibilních jaderných plánů, zahrnujících i útoky na nejaderné regionální mocnosti;
  • dodržování deklaratorní politiky pro použití jaderných zbraní, založené na odmítnutí explicitního slibu, že Spojené státy nepoužijí jaderné zbraně v konfliktu jako první, a současně konceptu záměrné nejasnosti ohledně možného jaderného útoku v případě použití ZHN;
  • rozvíjení omezené protiraketové obrany území Spojených států, spojenců a nasazených amerických jednotek proti limitovaným kapacitám ZHN regionálních soupeřů;
  • konceptuální propojení nutnosti věrohodných jaderných záruk americkým spojencům v rámci rozšířeného odstrašování s obavami z možného spuštění regionální proliferační kaskády;
  • nárůst významu prvků strategie odstrašení odepřením, jakožto komplement k odstrašení potrestáním, která byla během studené války základním konceptuálním předpokladem doktríny MAD.

Konec studené války představoval pro americkou jadernou strategii poprvé od jejího vzniku určitý existenciální přelom. Rychlé přeorientování se na regionální problematiku a konflikty potenciálně zahrnující i ZHN vedlo vlivné byrokratické instituce jako například STRATCOM k nastolení nových trendů a iniciativ, které se pochopitelně v průběhu více než dvou dekád dočkaly určitých modifikací, avšak jejich silný vliv je patrný v krocích všech prezidentských administrativ po konci studené války. Výzkum formování jaderné strategie v 90. letech se tak stává jedním z předpokladů i pro správné pochopení vývoje jaderné politiky Spojených států ve 21. století. Článek má rovněž ambici částečně přispět do širší akademické debaty zabývající se faktory ovlivňujícími vývoj vojenských doktrín, strategií a politik.



[1] Jaderná politika (nuclear policy) v pojetí tohoto článku představuje vojensko-politická opatření státu v oblasti akvizice jaderných zbraní a nosičů, dále pak jejich strategické a taktické rozmístění, údržba, modernizace, operační nasazení a formulace s tím spojené vojenské doktríny. Text se tedy nezabývá civilním využitím jaderné energie (nuclear energy policy).

[2] Horizontální šíření/proliferace ZHN (tj. jaderných, chemických, biologických, případně radiologických zbraní) představuje navýšení počtu aktérů v rámci systému, kteří danou vojenskou technologií disponují. Oproti tomu vertikální proliferace je založena na kvantitativním a/nebo kvalitativním rozšiřování arzenálů jednotlivých aktérů.

[3] Srov. MCDONOUGH, David S. Nuclear Superiority: The ‘New Triad’ and the Evolution of Nuclear Strategy . London: International Institute for Strategic Studies, 2006, s. 8-9. ISBN 9780415427340.; PERRY, William J., SCHLESINGER, James R. et al. America’s Strategic Posture: The Final Report of the Congressional Commission on the Strategic Posture of the United States. Washington, D.C.: United States Institute of Peace Press, 2009, s. 89.; RITCHIE, Nick. US Nuclear Weapons Policy after the Cold War: Russians,‘rogues’ and domestic division. Oxon: Routledge, 2008. ISBN 9780415466264.

[4] Srov. LAVOY, Peter R., SAGAN, Scott D., WIRTZ, James J. (eds.) Planning the Unthinkable: how new powers will use nuclear, biological, and chemical weapons . Ithaca: Cornell University Press, 2000. ISBN 9780801487040.; GARTZKE, Erik, KAPLOW, Jeffrey M., MEHTA Rupal N. The Determinants of Nuclear Force Structure. Journal of Conflict Resolution. 2014, roč. 58, č. 3, 481–508.; SECHSER, Todd S., SAUNDERS, Elizabeth N. The Army You Have: The Determinants of Military Mechanization, 1979–2001. International Studies Quarterly. 2010, roč. 54, č. 2, s. 481–511.

[5] Viz SMETANA, Michal. Role jaderných zbraní v bezpečnostní strategii Spojených států ve 21. století. Mezinárodní vztahy. 2013, roč. 48, č. 1, s. 27–49.

[6] JOINT CHIEFS OF STAFF. 1990 Joint Military Net Assesment. United States Department of Defense, 1990, s. III-3. [cit. 2014-01-10] Dostupné z: http://handle.dtic.mil/100.2/ADA344529

[7] Tento výraz byl zpočátku hojně využíván administrativou prezidenta Billa Clintona, která však od něj během druhého prezidentského období ustoupila ve prospěch méně kontroverzního pojmu „státy budící znepokojení“ (states of concern). Následující administrativa George W. Bushe se však k užívání výrazu „darebácké státy“ opětovně vrátila. Viz ROTBERG, Robert I. Repressive, Aggressive, and Rogue Nation-States How Odious, How Dangerous? In: ROTBERG, Robert (ed.). The Worst of the Worst: Dealing with Repressive and Rogue Nations . Washington: Brookings Institution Press, 2007, s. 8–10. ISBN 9780815775645.

[8] ANDREANI, Gilles. The Disarray of US Non-proliferation policy. Survival. 1999, roč. 41, č. 4, s. 43.

[9] Viz GAVIN, Francis J. Same As It Ever Was: Nuclear Alarmism, Proliferation, and the Cold War. International Security. 2009, roč. 34, č. 3, s. 7–37.

[10] PAUL, T. V. Complex Deterrence: An Introduction. In: PAUL, T. V., MORGAN, Patrick M., WIRTZ, James J. (eds.) Complex Deterrence: Strategy in the Global Age. Chicago: The University of Chicago Press, 2009, s. 4. ISBN 9781282422438.

[11] PAUL, T.V. Great Equalizers or Agents of Chaos? Weapons of Mass Destruction and the Emerging International Order. In: PAUL, T. V., HALL, John A. (eds.) International Order and the Future of World Politics. Cambridge: Cambridge University Press, 1999, s. 373. 9780521658324.

[12] JERVIS, Robert. Deterrence, Rogue States, and the U.S. Policy. In: PAUL, T. V., MORGAN, Patrick M., WIRTZ, James J. (eds.) Complex Deterrence: Strategy in the Global Age. Chicago: The University of Chicago Press, 2009, s. 147. ISBN 9781282422438.; PERRY, ref. 3, s. 7.

[13] JERVIS, ref. 12, s. 148.

[14] MCDONOUGH, ref. 3, s. 65.

[15] HARKAVY, Robert E. Triangular or indirect deterrence/compellence: Something new in deterrence theory? Comparative Strategy . 1998, roč. 17, č. 1, s. 64.

[16] HOFFMAN, Bruce. Terrorism and WMD: Some Preliminary Hypotheses. The Nonproliferation Review. 1997, roč. 4, č. 3, 45–53.; FALKENRATH, Richard A. Confronting Nuclear, Biological and Chemical Terrorism. Survival. 1998, roč. 40, č. 3, s. 43–65.

[17] Viz např. PAYNE, Keith. How Much is Enough? A Goal-Driven Approach to Defining Key Principles. Comparative Strategy. 2012, roč. 31, č. 1, s. 11–12

[18] MCDONOUGH, ref. 3, s. 34–35.

[19] KRISTENSEN, Hans M. Nuclear Futures: Proliferation of Weapons of Mass Destruction and US Nuclear Strategy. London: British American Security Information Council, 1998, s. 10. ISBN: 9781874533313.

[20] ARKIN, William M., NORRIS, Robert S. Tiny Nukes for Mini Minds . The Bulletin of the Atomic Scientists. 1992, roč. 48, č. 3, s. 24.

[21] ARKIN, ref. 20, s. 24–25.

[22] BROMLEY, Mark, GRAHAME, David, KUCIA, Christine. Bunker Busters: Washington’s Drive for New Nuclear Weapons. London: British American Security Information Council, 2002, s. 42. ISBN: 978-1874533467.

[23] CHENEY, Dick. Annual Report to the President and the Congress. U.S. Department of Defense, 1992, s. 59. [cit. 2014-01-10] Dostupné z: http://handle.dtic.mil/100.2/ADA321649

[24] KRISTENSEN, ref. 19, s. 10.

[25] JOINT CHIEFS OF STAFF. Doctrine for Joint Nuclear Operations. U.S. Department of Defense, 1993. [cit. 2014-01-10] Dostupné z: http://www.nukestrat.com/us/jcs/JCS_JP3-12_93.PDF

[26] THE WHITE HOUSE. Counterproliferation Initiative. Presidential Decision Directive PDD/NSC 18, 1993. [cit. 2014-01-10] Dostupné z: http://www.fas.org/irp/offdocs/pdd18.htm MCDONOUGH, ref. 3, s. 35.

[27] POTTER, William C. Trends in U.S. Nuclear Policy. Paris: Institut français des relations internationals, 2005, s. 12.

[28] MCDONOUGH, ref. 3, s. 8–9.; PERRY, ref. 3, s. 89.

[29] UNITED STATES STRATEGIC COMMAND. Essentials of Post-Cold War Deterrence. U.S. Department of Defense, 1995, s. 1–2. [cit. 2014-01-10] Dostupné z: http://www.nukestrat.com/us/stratcom/SAGessentials.PDF

[30] HYNEK, Nik. Missile Defence Discourses and Practices in Relevant Modalities of 21st-Century Deterrence. Security Dialogue. 2010, roč. 41, č. 4, s. 437–438.

[31] Living SIOP se tímto odlišuje od studenoválečných plánů, které byly orientovány primárně na cíle v Sovětském svazu a státech Varšavské smlouvy, a jejich jakákoliv substantivní změna byla otázkou několika měsíců. Viz KRISTENSEN, ref. 19, s. 11–12.

[32] UNITED STATES STRATEGIC COMMAND, ref. 29, s. 5¬–7.

[33] Záměrná nejasnost je poměrně kontroverzní koncept, který má na americké politické scéně i v odborných kruzích své zastánce i odpůrce. Pro teoretickou diskusi ohledně efektivity záměrné nejasnosti pro odstrašování viz např. MORGAN, Patrick M. Deterrence Now. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, s. 17, 62–63. ISBN 9780521529693.

[34] Security Assurances. [cit. 2014-01-10] Dostupné z: http://www.ppnn.soton.ac.uk/bb2/Bb2secK.pdf. Formulace „nejaderný stát ve spojenectví s jaderným státem“ byla cílena především na spojence Sovětského svazu v rámci Varšavské smlouvy.

[35] UNITED NATIONS SECURITY COUNCIL. Resolution 984, 1995. [cit. 2014-01-10] Dostupné z: http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N95/106/06/PDF/N9510606.pdf?OpenElement

[36] PAUL, T.V. The Tradition of Non-Use of Nuclear Weapons. Stanford: Stanford University Press, 2009, s. 87. ISBN: 9780804761321.

[37] UNITED STATES STRATEGIC COMMAND, ref. 36, s. 4.

[38] MELLO, Greg. New bomb, no mission. Bulletin of the Atomic Scientists. 1997, roč. 53, č. 3, s. 28.

[39] Cit. v PRIEST, Dana, PINCUS, Walter. U.S. Rejects `No First Use' Atomic Policy; NATO Needs Strategic Option, Germany Told. The Washington Post. 24 November 1998.

[40] GUTHE, Kurt. The Nuclear Posture Review: How Is the “New Triad” New? Washington, D.C.: Center for Strategic and Budgetary Assessments, 2002, s. 13.

[41] BROMLEY, ref. 22, s. 19, 38–41.

[42] Výjimku tvořila hlavice B-53 o síle deseti megatun TNT, která však byla primárně určena pro likvidaci sovětských velitelských bunkrů v případě jaderné války a měla jen malé použití proti moderním podzemním cílům. Viz BROMLEY, ref. 22, s. 143.

[43] DOWLER, Thomas W, HOWARD, Joseph S., II. Countering the threat of the well-armed tyrant: a modest proposal for small nuclear weapons. Strategic Review. 1991, roč.19, č. 4 , s. 34–40.

[44] MEDALIA, Jonathan. Nuclear Weapon Initiatives: Low-Yield R&D, Advanced Concepts, Earth Penetrators, Test Readiness. Washington D.C.: Congressional Research Service, 2004, s. 6.

[45] BROMLEY, ref. 22, s. 43–44.

[46] WILKENING, Dean. Ballistic-Missile Defence and Strategic Stability. Oxford: Oxford University Press, 2000, s. 6. ISBN: 9780199290048.

[47] FREEDMAN, Lawrence. The Evolution of Nuclear Strategy. London: Macmillan Press, 1989, s. 252–256, 271, 413–416. ISBN: 978-0333972397.

[48] MCDONOUGH, ref. 3, s. 9.

[49] KARTCHNER, Kerry M. The Future of The Offense-Defense Relationship. In: LARSEN, Jeffrey A. (ed.) Arms Control: Cooperative Security in a Changing Environment. Boulder: Lynne Rienner Publishers, 2002, s. 271–277; HYNEK, ref. 30, s. 443.

[50] BUSH, George H. W. State of the Union Address. 29 January 1991. [cit. 2014-01-10] Dostupné z: http://millercenter.org/scripps/archive/speeches/detail/3429

[51] GLOBAL SECURITY. Global Protection against Limited Strikes (GPALS). [cit. 2014-01-10] Dostupné z: http://www.globalsecurity.org/space/systems/gpals.htm

[52] ASPIN, Les. The End of the Star Wars Era. U.S. Department of Defense News Briefing. 13 May 1993. [cit. 2014-01-10] Dostupné z: http://www.fas.org/spp/starwars/offdocs/d930513.htm

[53] ASPIN, Les. Report on the Bottom Up Review. U.S. Department of Defense, 1993, s. 48. [cit. 2014-01-10] Dostupné z: history.defense.gov/resources/Bottom-upReview.pdf

[54] MCDONOUGH, ref. 3, s. 36–37.

[55] BROMLEY, ref. 22, s. 35.

[56] Viz např. závěry tzv. Rumsfeldovy komise. RUMSFELD, Donald H. et al. Report of the Commission to Assess the Ballistic Missile Threat to the United States. Washington D.C.: United States Congress, 1998. [cit. 2014-01-10] Dostupné z: http://www.fas.org/irp/threat/missile/rumsfeld/toc.htm

[57] GLASSER, Charles L., FETTER, Steve. National Missile Defense and the Future of U.S. Nuclear Weapons Policy. International Security. 2001, roč. 26, č. 1, s. 49–50.

[58] MCDONOUGH, ref. 3, s. 36.

[59] Pro podrobnou konceptualizaci těchto dvou přístupů k odstrašení viz SNYDER, Glenn. Deterrence and Defense: Toward a Theory of National Security. Princeton: Princeton University Press, 1961. ISBN: 978-0837183336. Pro související teoreticko-konceptuální diskusi v českém akademickém prostředí viz LUDVÍK, Jan. Odstrašení a jaderná strategie: Konceptuální analýza. Mezinárodní vztahy. 2014, roč. 49, č. 1, s. 27–40.; HYNEK, Nik. Protiraketová obrana v současném strategickém a politickém kontextu. Vztah k odstrašování a dopad třetího pilíře na dynamiku mezi relevantními aktéry. Mezinárodní vztahy. 2008, roč. 43, č. 4, s. 5–31. MLYN, Eric. U.S. Nuclear Policy and the End of Cold War. In: PAUL, T. V., HARKNETT, Richard J., WIRTZ, James J. (eds.) The Absolute Weapon Revisited: Nuclear Arms and the Emerging International Order. Ann Arbor: The University of Michigan Press, 2000, s. 195. ISBN: 978-0472087006.

[60] MLYN, Eric. U.S. Nuclear Policy and the End of Cold War. In: PAUL, T. V., HARKNETT, Richard J., WIRTZ, James J. (eds.) The Absolute Weapon Revisited: Nuclear Arms and the Emerging International Order. Ann Arbor: The University of Michigan Press, 2000, s. 195. ISBN: 978-0472087006.


Title in English:

U.S. Nuclear Policy after Cold War:
Evolution in the Context of WMD Proliferation

Title in Czech:

Jaderná politika Spojených států po konci studené války:
Vývoj v kontextu proliferace ZHN

Type:

Article

Author(s):

Michal SMETANA

Language:

Czech

Abstract:

English/Czech

Journal:

Obrana a strategie

Publisher:

University of Defence

ISSN:

ISSN 1214-6463 (print) and ISSN 1802-7199 (on-line)

DOI:

10.3849/1802-7199.14.2014.01.039-050

Issue:

Volume 14, Number 1 (June 2014)

Pages:

39-50

Received:

19 March 2014

Accepted:

25 April 2014

Published online:

15 June 2014

Vytvořeno 15.6.2014 11:15:49 | přečteno 5462x | Frank

Diskuze

Do diskuze zatím nikdo nepřispěl.