Obrana a strategie

Článek ve formátu PDF Více o autorovi

Abstract
Nowadays, there are frequent discussions about a new rise of political, economic and military power of Russia and a restoration of a superpower status of this country. The text deals with current changes in equipment of the armed forces of the Russian Federation, namely in context of the proceeding military reform, budget of the department of defense and significant changes in the military doctrine, tactics and strategy of Russia. Subsequently, it remarks six branches of Russian armed forces (i.e. rocket, space, air, land, airborne and naval forces), describes their transformations after the fall of the USSR and mentions the most important programs of upgrading old weapons and purchasing of new weapons. It also briefly analyzes the unusual Russian approach to development and acquisition of weapons. Despite some problems, the “technological” part of the Russian military reform is viewed as relatively successful.

Klíčová slova
Akvizice, modernizace, ozbrojené síly, reforma, Ruská federace, vojenská technika.

Keywords
Acquisition, Armed forces, Military weapons, Reform, Russian Federation, Upgrade.

ÚVOD

V dnešní době se často hovoří o narůstající vojenské síle Ruské federace, jejíž ozbrojené síly už překonaly největší krizi z 90. let a nastoupily na nepříjemnou, ovšem zcela nezbytnou cestu reforem, které je mají proměnit v moderní ozbrojenou sílu 21. století. Jednu z klíčových rolí v této reformě pochopitelně sehrává vojenská technika. Tento text si klade za cíl zhodnotit současný stav zařazování nových zbraní do výbavy ruských ozbrojených sil, a to především v souvislosti se změnami doktríny, strategie a taktiky jednotlivých složek těchto sil. Nejde tedy o technický popis konkrétních typů zbraní, nýbrž spíše o popis změn, kterými výzbroj ruských ozbrojených sil v současnosti prochází.

V první kapitole je stručně popsána vojenská reforma Ruské federace. Těžištěm článku je následujících šest kapitol, které si všímají doktrinálních, strategických a taktických proměn v šesti složkách ruských ozbrojených sil (strategických raketových, kosmických, vzdušných, pozemních, výsadkových a námořních jednotkách) a toho, jak se popsané změny promítají do zařazování nové techniky. Poslední kapitola pak stručně charakterizuje osobitý ruský přístup k vývoji a nákupu nových typů zbraní.

Pokud není uvedeno jinak, všechny údaje se vztahují k první polovině roku 2007.

1. RUSKÁ VOJENSKÁ REFORMA

Současná vojenská reforma Ruské federace byla formálně nastartována již na konci 90. let, ovšem o skutečných změnách lze hovořit až v prvních letech 21. století po nástupu nového prezidenta Vladimira Putina. Vleklé problémy ruských ozbrojených sil v průběhu 90. let jsou všeobecně známé: naprosto nedostatečné financování, organizační chaos, nekvalitní výcvik, zastarávající technika, zločinnost, korupce a pokles morálky. Když byla v roce 1993 zveřejněna nová ruská vojenská doktrína, bylo v ní Rusko (v protikladu k SSSR) charakterizováno jako regionální vojenská mocnost bez globálních imperiálních ambicí. [1]

Vladimir Putin se rozhodl tento trend radikálně změnit. Jako cíl si stanovil vrátit Rusko na pozici supervelmoci s globálním vlivem, což se mu do značné míry daří. Rusko se pod jeho vedením stabilizovalo a konsolidovalo a lze říci, že Rusům se vrací sebevědomí. Nesporné ekonomické úspěchy Ruska a jeho „diplomatická ofenziva“ zejména ve střední a východní Asii a Latinské Americe potvrzují, že Moskva má ambice a možnosti konkurovat globální dominanci USA. K tomu je ovšem nezbytné, aby i ruské ozbrojené síly byly schopné kvalitně plnit úkoly, jaké před ně klade nestabilní svět na začátku 21. století.

Ruská vojenská reforma stojí na čtyřech základních pilířích, jimiž jsou osoby, organizace, technika a doktrína. [2] Tento text se zabývá především dvěma posledně jmenovanými. Pokud jde o osoby, resp. personální politiku, je to oblast, ve které Rusko musí vykonat asi nejvíce práce. Ministerstvo obrany si toho je pochopitelně vědomo a vynakládá prostředky nejen na zvyšování platů, ale také na nejrůznější motivační a sociální programy a výhody, kterým se ruští vojáci mohou těšit. Rusko rozhodně neuvažuje o plně profesionálních silách, ale usiluje o podstatné zvýšení procentuálního podílu vojáků z povolání. Jedním ze záměrů je dosáhnout v roce 2008 plné profesionality poddůstojnického sboru. [3]

Organizačně se ruské ozbrojené síly dělí na šest složek. Terminologicky přesně jde o tři hlavní součásti (pozemní, letecké a námořní síly) a tři druhy vojsk (strategická raketová, kosmická a vzdušná výsadková vojska). [4] Dříve existovala rovněž sedmá složka ruských ozbrojených sil, a sice Vojska protivzdušné obrany státu, která však byla roku 1998 včleněna do vzdušných sil. Objevují se ale názory, že i šest složek je mnoho. Jednou z možností by bylo sloučení raketových a kosmických vojsk, případně začlenění raketových vojsk do vzdušných sil. Existuje rovněž alternativa spojení výsadkových vojsk s některou z hlavních součástí. Velení menších druhů vojsk se takovým krokům samozřejmě úporně brání, protože si chtějí zachovat organizační i rozpočtovou nezávislost.

Změnami každopádně prochází všech šest částí a všech šest také získává novou techniku. Intenzita změn a pořizování nových zbraní je ovšem proměnlivá. Jednou z příčin je vojenský rozpočet, který sice značně narůstá, ale stále ještě není dostačující. V roce 2007 dosahuje výše 32 miliard dolarů, [5] což je sice přibližně o třetinu více než v roce 2006, ale stále to znamená jen asi polovinu obranných výdajů Velké Británie či Francie, nemluvě o 500miliardovém rozpočtu amerického Pentagonu. Faktem ovšem je, že kromě rozpočtu ministerstva obrany lze jako vojenské výdaje chápat i značnou část investic do vědy a výzkumu, resp. financování státních podniků (viz kapitola 8). Dokonce se vyskytuje odhad, že kompletní reálné výdaje Ruské federace na vojenství a obranu jsou druhé nejvyšší na světě. [6] Podle aktuálních plánů by mělo ministerstvo obrany mezi roky 2007 a 2015 investovat do nákupů nových zbraní nebo do modernizace starších typů částku blížící se 200 miliardám dolarů. [7] Dalším zcela konkrétním důkazem zlepšování stavu je informace, že v první polovině roku 2007 zařadily ozbrojené síly Ruska do výzbroje 36 nových typů zbraní. [8]

Stručnou zmínku si zaslouží i nová vojenská doktrína Ruské federace, která se však nyní (září 2007) teprve rodí. Podle různých prohlášení lze předpokládat, že bude založena na čtyřech variantách kapacit ruských ozbrojených sil. První z nich je „válka proti odporu“, tj. akce proti povstalcům na území Ruské federace (např. v Čečensku). Druhou budou operace v „blízkém pohraničí“, čímž se míní středoasijské republiky bývalého SSSR. Rusko zřejmě počítá s tím, že bude zajišťovat stabilitu této neklidné oblasti, jak ukazují vojenská cvičení Peace Mission konaná s Čínou v rámci Šanghajské organizace spolupráce; tématem bývá protiteroristická mise ve fiktivní republice právě ve střední Asii. [9] Třetím prvkem ruských vojenských kapacit bude uchování nukleární odstrašující síly a konečně čtvrtým udržení mobilizačního potenciálu pro větší konvenční ozbrojený konflikt. Je zajímavé, že jako nejpravděpodobnější protivník Ruska v rozsáhlejším válečném střetnutí je vnímána Čína. [10]

2. RAKETOVÁ VOJSKA STRATEGICKÉHO URČENÍ

Raketová vojska strategického určení (Raketnyje vojska stratěgičeskogo naznačenija) jsou pokládána za páteř nukleární odstrašující kapacity Ruské federace. RVSN zahrnují veškeré ruské balistické střely, které jsou umístěné v podzemních silech a na mobilních odpalovacích zařízeních. Z hlediska rozpočtu jsou RVSN na prvním místě (ze všech financí určených na pořizování nové techniky připadá plná čtvrtina na strategické střely) a nepřišla o bojovou sílu ani v krizových 90. letech. V současné době jsou znovu pokládána za prioritu, což může souviset se záměrem USA umístit v Evropě prvky protiraketové obrany. To by totiž Moskva mohla chápat jako „nepřímý útok“ na svůj strategický arzenál, takže získává argumentaci pro posilování kvality svých strategických raketových kapacit. Posilování RVSN souvisí rovněž se snahou zachovat strategickou stabilitu a vliv rozhodně mají i zájmy vojenskoprůmyslového komplexu, pro který tyto zbraně znamenají moc a zisky.

Nejstaršími střelami ve výzbroji RVSN jsou R-36MUTTCh (RS-20B Vojevoda, SS-18 Satan) a R-36M2 (RS-20V Vojevoda, SS-18 Satan) v podzemních silech. Byly zkonstruovány jako zbraň „prvního úderu“, která by zlikvidovala podzemní sila nepřátelských balistických střel. Rusko si chce do roku 2020 ponechat asi dvacet střel R-36M2. Druhý nejstarší typ střely představuje UR-100N (RS-18B, SS-19 Stiletto), jež byla zamýšlena spíše jako zbraň pro odvetu, tj. pro ničení protivníkových měst. Rusko jich vlastní přes 120 a část z nich si patrně ponechá ve výzbroji ještě řadu let. Novější generaci představují střely RS-12M Topol (SS-25 Sickle) na samohybných rampách. Díky vysoké přesnosti jsou vhodné k ničení nepřátelských sil, ale jejich životnost se chýlí ke konci. Rusko jich ovšem dosud vlastní více než 200, takže při rychlosti vyřazování 10 až 15 za rok patrně nezmizí z arzenálu před rokem 2020. Do konce roku 2005 používala RVSN i střely RT-23UTTCh (RS-22 Moloděc, SS-24 Scalpel) na neustále se pohybujících železničních soupravách. Jejich vyřazení bylo stanoveno smlouvou START-2, a přestože ji Rusko roku 2002 vypovědělo, tento závazek dodrželo. [11] [12]

Nejnovější a jednoznačně nejlepší balistickou střelou Ruska (a pravděpodobně i celého světa) je systém RS-12M1/2 Topol-M (SS-27 Sickle-B). O této pozoruhodné střele se řadu let hovoří pouze v superlativech, zejména kvůli její schopnosti překonat jakýkoli existující i vyvíjený systém protiraketové obrany. Každý rok má být do služby zařazeno minimálně pět střel RS-12M2 v podzemních silech a nejméně tři RS-12M1 na samohybných odpalovacích zařízeních. Je plánováno, že po roce 2020 budou RVSN disponovat pouze nebo převážně jen těmito střelami, ačkoli není jisté, zda se to skutečně podaří. [13]

Topol-M nese pouze jednu hlavici, ale není vyloučeno, že by se na něj instaloval větší počet hlavic. V této souvislosti lze připomenout test nové střely RS-24 Jars, který byl proveden 29. května 2007. Podle dnes dostupných informací jde o překonstruovaný Topol-M schopný nést až deset samostatných hlavic. [14] Může to být svérázná ruská reakce na americký systém protiraketové obrany, který si s vícenásobnými hlavicemi nedokáže poradit. Jak známo, Rusko pohrozilo, že by mohlo odstoupit od smlouvy o omezení raket středního doletu a namířit tyto nové rakety na americké základny ve střední Evropě. [15] [16] Obnovit výrobu raket středního doletu by ovšem trvalo řadu let, takže je možné, že RS-24 Jars (vlastně Topol-M s deseti hlavicemi) by mohla být jakousi improvizovanou náhradou deseti raket středního doletu.

Jinou pozoruhodnou zbraní, která byla úspěšně otestována a kterou mohou místo klasické hlavice nést rakety Topol i Topol-M, je manévrující hypersonické těleso s vlastním pohonem. Ve vysokých vrstvách atmosféry se dokáže pohybovat rychlostí odpovídající až 14násobku rychlosti zvuku (!), což v kombinaci se schopností manévrovat nesmírně omezuje možnosti obrany proti němu. I tento prvek bývá někdy interpretován jako reakce na americké systémy protiraketové obrany, ačkoli dosud zřejmě není zařazen ve službě. [17]

Je evidentní, že RVSN se přizpůsobují změněným podmínkám po studené válce. Jelikož globální nukleární konflikt je extrémně nepravděpodobný, postupně vyřazují starší typy střel vyvinutých pro takovouto válku a nahrazují je modernějším, flexibilnějším typem Topol-M. Redukce čtyř typů zbraní na jeden samozřejmě přináší i značné logistické a finanční výhody. Test RS-24 však zároveň ukazuje, že vývoj ruských balistických střel pokračuje a že v případě potřeby mohou RVSN opět získat nosiče většího počtu hlavic.

3. VOJENSKÉ KOSMICKÉ SÍLY

Jestliže RVSN lze označit za „meč“ ruských strategických sil, pak Vojenské kosmické síly (VKS, Vojenno-kosmičeskije sily) jsou „strategickým štítem“. VKS jsou složkou ozbrojených sil odpovídající za strategickou obranu a vojenské kosmické operace. Do jejich sestavy patří tři kategorie prostředků, a sice systémy včasné výstrahy, systémy pro pozorování vesmíru a protiraketová obrana. Čtvrtou součástí byl protidružicový komplex IS-M, který byl sice v roce 1994 vyřazen z aktivní služby, ale technicky vzato stále existuje. [18] [19]

Systémy včasné výstrahy jsou určené pro včasné zjištění startu nepřátelských balistických střel, které by ohrožovaly území Ruské federace. V současné době jde o dva satelity a devět pozemních radiolokátorů, z nichž pět se nalézá mimo území Ruska, a to na Ukrajině (jeden ze dvou bude vyřazen), v Bělorusku, Kazachstánu a Ázerbajdžánu (jde o radar v Gabale, který byl nabídnut Američanům v rámci spolupráce na protiraketové obraně). Systémy pozorování vesmíru slouží ke sledování objektů na všech oběžných dráhách. Kromě pozemních radarů k nim patří také obrovský optický teleskop Okno v Tádžikistánu. [20]

Konečně třetí část tvoří vlastní protiraketová obrana, konkrétně systém A-135 rozmístěný v okolí Moskvy. [21] Byl několikrát modernizován, ale přesto už evidentně zastarává. Moskva je sice jediným městem na světě, které se může pochlubit obranou proti mezikontinentálním střelám, avšak je velmi pravděpodobné, že moderním manévrujícím hlavicím by A-135 čelit nemohl. Proto se stále častěji hovoří o tom, že Rusko připravuje nový komplex obrany proti strategickým zbraním. [22] Prezident Putin uvedl, že Rusko už vyvíjí nové prvky protiraketové obrany, které mají být funkční do roku 2015, ale v této fázi zřejmě půjde „jen“ o komplety protivzdušné obrany S-400 Triumf spadající pod vzdušné síly, nikoli o zcela nový strategický obranný systém pro kosmická vojska. [23] Přesto je nepochybné, že Kreml bude obranu proti mezikontinentálním střelám nějakým způsobem řešit; není vyloučeno, že se v této roli uplatní vyvíjený komplet protivzdušné obrany S-500 (viz dále) nebo některé zbraně na kvalitativně nových fyzikálních principech, např. laserové nebo plazmové. [24]

4. VOJENSKÉ VZDUŠNÉ SÍLY

Po RVSN se největší pozornosti (a také největšímu podílu rozpočtu) těší vojenské vzdušné síly (VVS, Vojenno-vozdušnyje sily), jejichž součástí jsou Vojska protivzdušné obrany státu (VPVOS, Vojska protivovozdušnoj oborony strany). Přichází k nim i největší počet nových typů vojenské techniky. A konečně také platí, že ze všech složek ruských ozbrojených sil se právě ve VVS nejvýrazněji projevuje tzv. revoluce ve vojenství.

Změny, jimiž ruské letectvo prochází, tak nejsou nepodobné změnám letectev sil NATO. Vzhledem k mizivé pravděpodobnosti globální války se letectvo přizpůsobuje vedení menších regionálních operací, např. jednorázových útoků proti povstalcům nebo teroristům. V případě Ruska jde zejména o mise v oblasti Kavkazu a střední Asie. VVS se samozřejmě zúčastnily konfliktu v Čečensku, kde se projevily některé jejich operační nedostatky, vesměs vyplývající ze zastaralosti části zbraňových systémů. Na Rusko silně zapůsobilo rovněž bojové nasazení západních leteckých sil proti Iráku a Srbsku. Tyto poznatky a zkušenosti potvrdily, že ruské letectvo musí být plně schopno nasazení na tzv. digitálním bojišti, což především znamená doplnit letadla moderními systémy navigace, spojení a zaměřování a „inteligentní“ protizemní výzbrojí. [25] Součástí modernizace některých bojových letounů je také instalace generátorů plazmových oblaků („plazmový stealth“), které radikálně snižují radarový odraz letounu a pravděpodobně zlepšují i některé aerodynamické parametry. [26]

Prioritu ve vyzbrojování mají tedy modernizační programy pro bojové letouny, zejména stíhací Su-27 a MiG-29, přepadové stíhače MiG-31, bitevníky Su-25 a taktické bombardéry Su-24. Kromě instalace jmenovaných součástí procházejí generální opravou a prodloužením životnosti, neboť podstatné části ruského leteckého parku by byl v roce 2005 skončil původní životní cyklus. První upravené stroje byly odebrány koncem roku 2003 [27] a modernizační program od té doby nabírá značné tempo. V roce 2009 by VVS měly obdržet první letouny typu Su-35, což je modernizační program Su-27, který představuje maximální možnou úroveň zdokonalení letounu vyvinutého koncem 70. let. [28]

V pořizování nové techniky stojí na jednoznačně prvním místě stíhací bombardér Su-34. Jde o mimořádný stroj, který dnes na světě v podstatě nemá konkurenci. Díky výjimečnému rozsahu úkolů, které je schopen plnit, vysokým výkonům, špičkovému senzorovému vybavení a rozsáhlé výzbroji je optimální pro nejrůznější operace proti „novým hrozbám“ na začátku 21. století. V roce 2007 byly předány první stroje ze sériové produkce a předpokládá se, že Su-34 v ruském letectvu postupně nahradí taktické bombardéry Su-24. [29]

V Rusku probíhá i vývoj minimálně jednoho zcela nového stíhacího letounu 5. generace, jenž má vytvořit protiváhu nejmodernějším americkým typům F-22 Raptor a F-35 Lightning II. Letoun je předběžně znám jako PAK FA a vyvíjí jej společnost Suchoj. Měl by vzlétnout v roce 2008 nebo 2009 a do řadové služby by mohl být zařazen kolem roku 2015, [30] ale bude nepochybně trvat ještě řadu dalších let, než se stane typem dominantním. Objevují se také zprávy o vývoji lehčího letounu od firmy MiG, ale je velmi sporné, zda a kdy bude zařazen do výzbroje, protože je otázkou, jestli si Rusko může dovolit přidat k už tak velice rozmanitému (a tudíž logisticky náročnému) leteckému parku hned dva nové typy stíhaček. [31]

Důležitými změnami prochází bombardovací letectvo středního a dalekého doletu. Tvoří je tři hlavní typy bombardérů značky Tupolev, a to střední Tu-22M3 a strategické Tu-95MS a Tu-160. Zejména v jejich případě lze spatřovat velkou podobnost se změnami v strategických bombardovacích silách USA. Obě supervelmoci totiž vybudovaly svá bombardovací letectva především pro provádění jaderných útoků pomocí střel s plochou dráhou letu. Po konci studené války se však tyto síly mění v prostředek dopravy velkého množství přesně naváděné konvenční munice. Ruské těžké bombardéry jsou tak po vzoru amerických upravovány pro provádění přesných konvenčních úderů včetně zavádění řízených střel s plochou dráhou letu a delším dosahem. [32] Ruské letectvo postupně odebírá další exempláře výkonného bombardéru Tu-160 a oficiálně se hovoří o zahájení vývoje nového strategického bombardovacího stroje PAK DA, ale jeho vstup do služby lze očekávat až někdy po roce 2020. [33]

V roce 2003 byly z logistických a finančních důvodů do VVS zařazeny vrtulníky, které do té doby spadaly pod pozemní síly (jako tomu stále je v zemích NATO). Starší vrtulníky Mi-17 a Mi-24 jsou modernizovány tak, aby mohly operovat v noci a za každého počasí. VVS už obdržely i první nové bitevní vrtulníky typu Mi-28N Nočnoj Ochotnik, jenž byl vybrán jako standardní útočný a protitankový stroj. Jeho konkurent Ka-52 Alligator se vyznačoval vyššími výkony, ale i vyššími náklady. Letectvo ovšem přijalo šalamounské rozhodnutí, když posléze oznámilo záměr koupit i menší počet Ka-52 pro průzkum a speciální mise, ačkoli není jisté, kdy tyto špičkové stroje vstoupí do výzbroje. [34]

Za zmínku stojí ruský přístup k bezpilotním letounům, jež platí za jednu z typických zbraní „digitální války“. Rusové ale zjevně nesdílejí nadšení amerického letectva a k celé záležitosti přistupují opatrně. Je známo, že Rusko používá několik starších typů bezpilotních letadel a že je vyvíjena celá řada nových typů (včetně útočných), [35] avšak oficiální sdělení představitelů ruského letectva jsou zatím zdrženlivá. Bylo např. uvedeno, že nový velký průzkumný stroj bez posádky bude ve službě až po roce 2011. [36] Počítá se i se speciálním bojovým bezpilotním prostředkem, jenž by mohl být vyvinut z nového cvičného letounu Jak-130, případně by se mohlo jednat o sériovou verzi demonstrátoru MiG Skat.

Poslední součástí ruských vzdušných sil, která zaznamenává důležité změny, jsou vojska protivzdušné obrany státu. Do jejich výzbroje už vstoupil nový protivzdušný raketový systém S-400 Triumf, který je pokračovatelem úspěšných kompletů série S-300. Typ S-400 je dnes ve své kategorii považován za absolutní světovou špičku a dokáže zajistit obranu proti všem létajícím prostředkům s výjimkou mezikontinentálních střel. První útvar S-400 byl rozmístěn v okolí Moskvy a záměrem je do roku 2015 umístit další oddíly v okolí všech politických a ekonomických center Ruska. V té době už možná vstoupí do výzbroje rovněž zdokonalený systém S-400M Samoděržec a rozhodně také výrazně pokročí vývoj kompletu další generace s provizorním názvem S-500 Vlastělin, který je nyní v počátcích. [37]

5. POZEMNÍ SÍLY

V 90. letech se ruské pozemní síly (Suchoputnyje sily) ocitly prakticky na okraji zájmu, a to přesto, že na jejich bedrech ležela hlavní tíže vleklých bojů v Čečensku. Výsledkem bylo zhroucení morálky i disciplíny. Některé jednotky existovaly v podstatě pouze jako „vlajky na mapách“. Ve druhé čečenské válce (1999 - 2000) si ruské síly vedly podstatně lépe, což bylo zejména důsledkem odlišné taktiky. Armáda se nenechala od čečenských bojovníků zatáhnout do bojů na krátkou vzdálenost a využívala dostřelu a ničivé síly těžkých zbraní. To sice vedlo k vítězství, ale za obrovskou cenu; je známo, že ruské dělostřelectvo takřka srovnalo se zemí centrum města Groznyj. Realizovat mírové mise v zahraničí pochopitelně takto není možné. A tak i ruské pozemní síly musely zahájit nezbytné reformy. V některých rysech jsou podobné reformám známým ze zemí NATO, zatímco v jiných jsou diametrálně odlišné. [38]

Výborným příkladem jsou obrněná vozidla. Jak známo, transformace americké armády si klade za cíl disponovat útvary těžkými (s tanky M1 Abrams a bojovými vozidly M2 Bradley), středními (s víceúčelovými vozidly Stryker) a lehkými (s novými vozidly řady Future Combat System). Střední a lehké útvary mají sloužit pro rychlé expediční operace v zahraničí, z čehož vyplývá požadavek na přepravu vzduchem, a tedy nízkou hmotnost vozidel (cca 20 tun). [39] Jejich ekvivalent v Rusku představují Vzdušná výsadková vojska (viz dále), kdežto hlavním úkolem pozemních sil zůstává obrana území Ruska a mise poblíž tohoto území. Pozemní síly proto budou i nadále spoléhat na osvědčená těžká vozidla, jako jsou tanky T-80/90, bojová vozidla pěchoty BMP-3 a obrněné transportéry BTR-80/90. [40] [41]

V éře Sovětského svazu disponovaly pozemní síly dvěma kategoriemi tanků. Do té první patřily T-64 a T-80 čili „průlomové tanky“. Měly špičkové výkony a nebyly uvolňovány pro vývoz. Naopak méně výkonné, jednodušší a levnější „střední tanky“ (T-54/55, T-62 a T-72) exportovány byly. Po rozpadu SSSR se však ukázalo, že není dlouhodobě možné udržovat ve výzbroji dvě zcela nekompatibilní řady tanků a že je potřeba, aby jádro pozemních sil tvořil jeden typ. Dnes je to „hybridní tank“ T-90, který v podstatě vznikl zástavbou prvků T-80 do konstrukce T-72. Ale snad už koncem tohoto desetiletí by měly elitní tankové útvary přejít na nový T-95, který je asi nejpokrokověji řešeným tankem na světě. [42] Do výzbroje by mohly být zařazeny i dálkově řízené tanky, které už absolvují zkoušky. [43]

Rusové vždycky přikládali zásadní význam dělostřelectvu, tedy houfnicím, raketometům a minometům. Také reforma ruské armády stále počítá s mohutnou dělostřeleckou podporou, ale na kvalitativně mnohem vyšší úrovni. Zejména jde o modernizaci systémů řízení palby a zvýšení dostřelu houfnic i raketometů a použití dělostřelecké munice s koncovým laserovým navedením, např. granátů Krasnopol a Kitolov. [44] Stejně jako v případě tanků platí, že Rusko nevyvíjí lehké dělostřelecké zbraně pro expediční operace. Nová samohybná houfnice známá jako Koalicija-SV, která nyní prochází testy, představuje unikátní těžký systém se dvěma hlavněmi a převratným nabíjecím systémem s rychlostí palby 16 ran za minutu. [45] Raketové jednotky získávají nové operačně taktické střely Iskander-M, jež mohou s přesností na několik metrů zasáhnout cíl vzdálený až 400 km. Perspektivně by je mohl doplnit komplex ze země odpalovaných střel s plochou dráhou letu R-500 Iskander-K. [46]

Značnou podobnost se západními protějšky vykazuje ruský program výzbroje a výstroje vojáka pro 21. století (Vojec XXI věka) nazývaný také Barmica. Jeho první testy proběhly už v 90. letech a lze říci, že je kvalitativně zcela srovnatelný např. s americkým projektem Land Warrior. Sestává ze čtyř subsystémů, jimiž jsou palebná síla, ochrana, zabezpečení životních potřeb a velení (resp. komunikace). Podrobnější popis prvků už přesahuje zaměření tohoto článku; pro zajímavost lze uvést, že ničivou sílu zajišťuje nová útočná puška AN-94 Abakan, která by měla nahradit legendární zbraně série Kalašnikov. [47] [48]

6. VZDUŠNÁ VÝSADKOVÁ VOJSKA

Existence Vzdušných výsadkových vojsk (VDV, Vozdušno-děsantnyje vojska) coby plně nezávislého druhu vojska je jednou ze zvláštností Ruska; v zemích NATO jsou tyto útvary zpravidla součástí pozemních sil nebo letectva. Výsadkáři mají v Rusku dlouhou tradici, platí za elitní jednotky a představují snad nejefektivnější součást ruských ozbrojených sil vhodných pro operace v zahraničí. V éře SSSR měli hrát úlohu útočníků proti významným cílům; např. při hypotetické invazi do západní Evropy by obsadili přímo některé z vojenských základen NATO. V 90. letech bojovali v řadě konfliktů na území bývalého SSSR včetně Čečenska a na Západě se stali známými po obsazení letiště Priština v Kosovu, kdy hrozilo střetnutí se silami NATO. Nyní se s nimi počítá zejména pro zahraniční mírové, stabilizační a protiteroristické mise, což dokládají jejich vystoupení na rusko-čínských manévrech Peace Mission. [49]

Jak už bylo uvedeno výše, VDV lze pokládat za ruský ekvivalent amerických středních a lehkých brigád, protože všechny tyto útvary jsou vybaveny technikou vhodnou pro transport vzduchem. Výhodu VDV ovšem představuje skutečnost, že většina jejich techniky je schopna podstoupit i vysazení na padáku. Hlavní výzbroj VDV představují výsadková bojová vozidla pěchoty řady BMD, k nimž v západních zemích v podstatě neexistuje ekvivalent. V roce 2005 byl do výzbroje zařazen nový špičkový model této řady, BMD-4. Nejnovější prvek jejich výbavy pak reprezentuje lehký samohybný protitankový kanon 2S25 Sprut-SD. Svou palebnou silou se vyrovná tanku T-90 a svou pohyblivostí je téměř srovnatelný i s vozidly z programu Future Combat System, která se nyní zkoušejí v USA. [50] Další pozoruhodnou novinkou ve výzbroji VDV je vojenský terénní motocykl se sajdkárou IMZ-8.1030 Gear-up, který je schopný nést celou škálu zbraní včetně protitankových řízených střel. Je pravděpodobné, že VDV budou mezi prvními jednotkami, které obdrží výše popsaný komplet výzbroje a výstroje vojáka 21. století, což jen potvrdí jejich velký význam a elitní status.

7. VOJENSKÉ NÁMOŘNICTVO

Ruské Vojenské námořnictvo (VMF, Vojenno-morskoj flot) lze zcela spolehlivě označit za nejproblémovější část ruských ozbrojených sil. Zatímco v případě všech výše jmenovaných složek lze hovořit o úspěšném překonání krize, u námořních sil to tak jisté není. Další složky se sice potýkaly s velkými organizačními a finančními problémy, ale nebyly postaveny před otázku smyslu vlastní existence. V průběhu 90. let se mocenské zájmy Ruska koncentrovaly do oblasti „blízkého pohraničí“. Tam se odehrály všechny válečné konflikty s účastí ruských ozbrojených sil, v nichž samozřejmě námořnictvo nemělo možnost uplatnění. [51] K dalšímu pochopení je třeba nastínit diametrální rozdíl mezi námořní strategií USA a Ruska.

Pro vojenskou doktrínu USA je námořnictvo jedním z nepostradatelných pilířů, možná tím nejsilnějším. US Navy je vybudováno na základě bojových skupin letadlových lodí (Carrier Battle Groups), které mohou působit kdekoli na světě, ničit námořní, pozemní i vzdušné cíle a v krajním případě silou vynucovat požadavky Washingtonu. Některé nové třídy amerických válečných lodí jsou explicitně určeny k útokům na pozemní cíle. Tuto funkci US Navy ještě podtrhuje americká námořní pěchota (US Marine Corps), která je ze své podstaty expediční útočnou silou pro vyloďovací operace na nepřátelské území.

Naopak Rusko (resp. Sovětský svaz) nikdy tímto způsobem neuvažovalo. Jeho námořní síly byly vždy mnohem slabší než americké a nikdy neměly takové ambice. Byly vybudovány v podstatě ke třem účelům. Na prvním místě měly tvořit součást jaderné odstrašující síly, což se dělo prostřednictvím raketonosných ponorek. Za druhé měly sloužit k ochraně dlouhého a členitého pobřeží Ruska a námořních obchodních tras. A v případě propuknutí války proti zemím NATO měly útočit na nepřátelské námořní konvoje. Dokládají to také ruské letadlové lodě (v ruské terminologii „letadlové křižníky“), které jsou vlastně kombinací letadlové lodě a raketového křižníku a jsou vhodné spíše pro námořní bitvy. [52] Rusko nepoužívá svou jedinou letadlovou loď Admirál Kuzněcov jako politický nástroj, protože to vůbec neodpovídá ruské námořní strategii; Kuzněcov navíc trpí častými technickými problémy.

Současně je však třeba říci, že v řadě oblastí představuje ruská námořní technika skutečnou špičku. Převaha USA v hladinových plavidlech vedla Rusko k vývoji dlouhé řady výkonných protilodních střel, jako je 3M24 Uran či obávaný 3M80 Moskit. Výborných výsledků dosáhlo i v konstrukci ponorek, z nichž některé se mohou směle rovnat nejlepším západním třídám. Speciální kategorii představují dva obří nukleární raketové křižníky třídy Projekt 1144 (Pjotr Velikij a Admirál Nachimov), což jsou podle některých odborníků nejlepší hladinové válečné lodě všech dob. Na druhou stranu je neoddiskutovatelným faktem, že velké náklady na jejich provoz a údržbu představují pro VMF extrémní zátěž. [53]

Hlavní úkoly ruského námořnictva se v zásadě shodují s prvními dvěma úkoly z éry SSSR, což znamená nukleární odstrašující sílu a ochranu pobřeží a obchodních tras. [54] Problémem je obtížná použitelnost při zahraničních misích, třeba už jen proto, že ruské lodě (na rozdíl od amerických) stále nedisponují větším množstvím střel s plochou dráhou letu proti pozemním cílům. Dalším problémem je notorický nedostatek financí, neboť námořnictvo bylo z hlediska podílu na obranném rozpočtu velmi dlouhou dobu na posledním místě. Až teprve plán pro období 2007 - 2015 počítá s tím, že z 200 miliard dolarů určených na nákupy nové techniky bude čtvrtina přidělena na stavbu válečných lodí. [55]

Plány na výstavbu nových plavidel potvrzují, že páteří ruské flotily mají zůstat ponorky. Rusko dnes má v aktivní operační službě dvanáct raketonosných nukleárních ponorek. Jde o plavidla tříd Projekt 667BDR Kalmar (Delta III) a 667BDRM Delfin (Delta IV), každé s šestnácti balistickými střelami R-29R (SS-N-18 Stingray), resp. R-29RM (SS-N-23 Skiff). Ve zkušební službě je ponorka Dmitrij Donskoj třídy Projekt 941 Akula (Typhoon) s dvaceti novými raketami R-30 Bulava. Do těch Rusko vkládá velké naděje, ale podstatná část testů této zbraně byla neúspěšná. Kromě toho Rusko provozuje asi dvacet víceúčelových ponorek s jaderným pohonem a podobné množství útočných lodí s pohonem dieselelektrickým. [56] [57] Námořnictvo ovšem plánuje ještě další redukci jaderných ponorek, po níž má vlastnit pouze dvacet kusů (deset raketonosných a deset víceúčelových). Dnes se staví ponorky tří nových tříd. V dubnu 2007 byla spuštěna na vodu první raketonosná ponorka Projekt 955 Borej, jež má nést rakety Bulava; další dvě jsou ve stavbě. Značně se protahuje konstrukce víceúčelové nukleární ponorky Projekt 885 Jaseň; optimistické odhady mluví o spuštění na vodu v roce 2008. Třetí třídou jsou dieselelektrické útočné lodě Projekt 667 Lada, z nichž první vstoupila do služby koncem roku 2005. [58] [59] [60]

Poněkud odlišná aktivita je vyvíjena v sektoru hladinových plavidel. Rusko sice disponuje velkým množstvím hladinových válečných lodí, od křižníků po pobřežní čluny, ale podstatná část tohoto zdánlivě impozantního loďstva je zastaralá nebo není schopna provozu. Bývalý velitel námořnictva admirál Kurojedov uvedl, že v současnosti probíhá a plánuje se zejména stavba menších lodí pro pobřežní operace (tj. člunů, korvet a fregat), nikoliv velkých plavidel pro otevřené oceány. Např. v roce 2007 byla zařazena do služby moderní korveta Stěreguščij třídy Projekt 20380 a další exempláře se stavějí. Jsou konstruovány či plánovány také např. fregaty Projekt 22350 Sergej Gorškov, korvety Projekt 11661 Gepard, raketové čluny Projekt 12300 Skorpion a hlídkové čluny Projekt 21630 Bujan. Není příliš pravděpodobné, že by do roku 2015 vstoupilo do služby nové plavidlo větší než fregata. Část starších těžších lodí bude modernizována, ovšem většina bude zřejmě definitivně vyřazena ze služby. [61] [62]

S těmito plány však zřetelně kontrastují oficiální prohlášení ve smyslu, že po roce 2013 by Rusko mělo zahájit stavbu první nové letadlové lodě s nukleárním pohonem. Měla by doplnit u Severní flotily Admirála Kuzněcova a druhá jednotka této nové třídy by se později stala vlajkovou lodí Tichooceánské flotily. Tyto zprávy mohou podle některých expertů ukazovat na posun v ruské námořní doktríně, která by mohla začít vnímat letadlové lodě i jako částečně geopolitický nástroj. V této souvislosti však vyvstává i otázka námořního letectva, které se také potýká s řadou nedostatků. Např. stroje Su-33 na palubě Kuzněcova teprve teď procházejí modernizací a mohou vypouštět naváděné protizemní a protilodní zbraně; dříve vlastně mohly fungovat jen jako ochrana své mateřské lodě. [63] Plánuje se stavba až šesti nových letadlových nosičů, čímž by se ruské námořnictvo stalo druhým nejsilnějším na světě. [64]

Pro úplnost je třeba dodat, že součástí ruského námořnictva jsou rovněž pozemní útvary k obraně pobřeží. V nedávné době získaly dva účinné zbraňové systémy: 130mm samohybný kanon A-222 Bereg a mobilní komplex 3K60 Bal s protilodními střelami Uran. Doplňkem kompletu Bereg by se mohl v budoucnosti stát systém na bázi 152mm samohybné houfnice Koalicija-SV, [65] zatímco vedle systému Bal by mohla nastoupit pobřežní verze střel BrahMos vyvinutých Ruskem a Indií. S touto účinnou zbraní se perspektivně počítá i pro přezbrojení některých tříd větších ruských plavidel.

8. RUSKÝ PŘÍSTUP K VÝVOJI A AKVIZICI

Někdy se poukazuje na fakt, že vojenská technika zavedená ve výzbroji Ruské federace je na nižší technologické úrovni než ta, která je exportována do zahraničí. Jako častý příklad se uvádí např. bojový letoun Su-30MK, jehož varianty vyvezené do Indie a Malajsie po všech stránkách převyšují stroje ruského letectva. [66] V těchto exportních letounech jsou nezřídka využity i součásti zahraničního původu, především elektronika. Z toho by se zdánlivě mohlo odvodit, že ruské ozbrojené síly si nemohou dovolit nakoupit nejlepší techniku vlastní výroby a že Rusko navíc technicky zaostává, protože některé součásti kupuje ze zahraničí. Takové tvrzení ovšem ukazuje na zásadní nepochopení ruského přístupu k vývoji, akvizici a exportu vojenské techniky, který se výrazně liší od přístupu zemí NATO.

Ruský zbrojní a letecký průmysl je dnes v naprosté většině pod kontrolou státu, zpravidla prostřednictvím státních holdingů, které drží kontrolní balíky akcií. [67] Existuje také tendence propojovat dříve konkurenční firmy tak, aby pro určitou kategorii techniky existoval vždy jen jeden, maximálně dva dominantní dodavatelé. Z tohoto důvodu pak ruské ozbrojené síly jen zřídka vypisují výběrová řízení (např. výše zmíněný výběr mezi Mi-28N a Ka-52) a zbrojní zakázky jsou přidělovány dodavatelům prostým rozhodnutím federální vlády.

Vývojová a akviziční politika Ruska je pragmatickým výsledkem limitovaného rozpočtu ministerstva obrany. Postupuje se tak, že příslušná firma je pověřena vyvinout požadovaný typ vojenské techniky, provést jeho zkoušky a připravit sériovou výrobu. V zemi NATO by následovala objednávka stanoveného počtu sériových kusů, což však v Rusku nastat nemusí. Často dojde k tomu, že upravená verze příslušné zbraně je uvolněna pro export, ale samotné ozbrojené síly Ruska ji v dané chvíli nezakoupí. Zbrojní firma je však pověřena pracovat na dalším zdokonalování onoho typu techniky a udržet si technologickou základnu pro zahájení sériové produkce pro ruské ozbrojené síly. Ta může nastat prakticky okamžitě, pokud se tak vláda v Moskvě rozhodne. Např. společnost Suchoj je schopna během několika týdnů spustit masovou produkci letounů Su-30MK pro ruské letectvo, a to na kvalitativní úrovni, která by byla vyšší než úroveň letounů téhož typu vyvážených do zahraničí. Kromě toho má Rusko k dispozici výrobní kapacity některých závodů v zahraničí, jež produkují licenční kopie ruské techniky (např. Su-30MK v Číně a Indii). Licenční smlouvy obsahují klauzuli, podle níž jsou tyto závody po příslušné žádosti Moskvy povinny vyrábět pro potřeby Ruska.

Pokud jde o přítomnost zahraničních prvků v exportované ruské technice, je nutné uvést, že to je skutečně jen záležitost exportních verzí. Technika pro ozbrojené síly Ruské federace využívá prakticky výhradně ruské komponenty; pouze vzácně se lze setkat např. se součástmi z Běloruska nebo Ukrajiny. Rusko však nechce některé své nejlepší technologie (hlavně elektronické) uvolnit pro vývoz; vlastně jde o pokračování vojenské exportní politiky SSSR, který často dodával do zahraničí techniku, jež měla záměrně zhoršené parametry, např. slabší motory a méně přesné senzory. [68] Dnešní zákazníci ruského vojenskoprůmyslového komplexu jsou si toho samozřejmě vědomi, takže mnohdy dávají přednost prvkům západního původu, které jsou možná méně kvalitní než ty nejlepší ruské, avšak zase kvalitnější než ty, jejichž vývoz na světový trh Rusko povoluje.

ZÁVĚR

Ozbrojené síly Ruské federace se dnes nacházejí uprostřed procesu zásadní reformy, která zasahuje všech šest jejich složek. V každé z nich se však projevuje kvalitativně i kvantitativně odlišně, což souvisí s nerovnoměrným rozdělením omezeného rozpočtu a faktem, že dosud nebyla vytvořena ucelená vojenská doktrína, jež by přesně, racionálně a realisticky stanovila úkoly jednotlivých složek ruské vojenské moci ve 21. století.

Páteří ruských vojenských sil i nadále zůstávají Raketová vojska strategického určení a Vojenské kosmické síly coby „strategický meč a štít“. Jejich prioritní postavení je potvrzeno i podílem na vojenském rozpočtu. RVSN vyřazují starší typy balistických raket a jejich cílem je po roce 2020 disponovat už pouze novými špičkovými střelami Topol-M, případně jejich odvozenou verzí nesoucí více samostatných hlavic. Je otázkou, jak se do rozvoje raketových a kosmických sil promítne ostrá debata kolem americké protiraketové obrany, která by mohla Rusko přimět k ještě razantnějšímu rozvoji jeho strategických sil.

Rovněž ruské vojenské letectvo si vede poměrně dobře. Probíhá intenzivní modernizační program pro stávající typy bojových letounů i vrtulníků a do služby vstupuje i určité množství zcela nových zbraní, jako je letoun Su-34 či vrtulník Mi-28N. V příštích letech zřejmě získají větší pozornost stíhače 5. generace, ačkoliv nemálo odborníků předpokládá, že dnes uváděné časové termíny nebudou dodrženy. Zvlášť je třeba uvést útvary protivzdušné obrany, které již zařadily do služby raketový systém S-400 Triumf. Další jednotky s touto výkonnou zbraní by postupně měly začít chránit všechna významná města v Rusku.

Méně zřetelnými, avšak přesto důležitými změnami procházejí ruské pozemní síly. Jelikož expediční mise v zahraničí jsou doménou výsadkových sil, pozemní síly se mohou soustředit na obranu území Ruska a operace v blízkosti hranic. Na rozdíl od USA tedy nemají přílišný zájem o převratnou lehkou techniku schopnou rychlé přepravy vzduchem a dávají přednost modernizovaným verzím osvědčených těžších vozidel. Ani nově vyvíjené zbraňové systémy jako tank T-95 nebo houfnice Koalicija-SV nepředstavují „revoluci“, nýbrž spíše „evoluci“, takže samy o sobě nezpůsobí zásadní změny v organizaci pozemních sil.

Elitní postavení si nadále udržují Vzdušná výsadková vojska, do jejichž působnosti mají spadat operace v zahraničí. VDV jsou sice nejmenší ze všech složek ruských ozbrojených sil, ale také se ze všech nejčastěji ocitají za hranicemi Ruské federace a jsou jim svěřovány velmi náročné úkoly. Dostávají proto i moderní vojenskou techniku schopnou rychlého transportu vzduchem a vysazení na padáku, jako jsou vozidla BMD-4 a 2S25 Sprut-SD.

Nejproblematičtější částí vojenské moci Ruska je i nadále námořnictvo. Redukce kapacit flotily po rozpadu SSSR byla tristní a námořnictvo bylo postaveno před otázku smyslu vlastní existence. Jeho dva hlavní úkoly, tj. udržení jaderné odstrašující síly a obrana ruského pobřeží a námořních obchodních tras, se odrážejí i ve stavbě nových tříd lodí. Klíčovou roli by měly hrát ponorky; existuje reálná šance, že díky třem novým třídám by Rusko mohlo kolem roku 2020 vlastnit malou, ale efektivní podmořskou flotilu. Hladinová část loďstva má být dále redukována a v nejbližších letech získá pouze menší plavidla pro akce poblíž pobřeží, ale jak ukazuje korveta Stěreguščij, pokles kvantity má zřejmě vyrovnat nárůst kvality. Konstrukce větších hladinových plavidel bude patrně záležitostí až druhé poloviny příštího desetiletí, kdy by Rusko mohlo zařadit do služby nové letadlové lodě. Otázkou je, zda půjde o pokračování stávajícího přístupu (kombinace letadlového nosiče a raketového křižníku pro námořní bitvy), nebo zda dojde i k podstatnějším změnám ruské námořní doktríny („klasická“ letadlová loď vhodná jako geopolitický nástroj).

Na ruskou vojenskou reformu, a zejména pak na zařazování nové vojenské techniky do arzenálu ozbrojených sil Ruské federace, lze hledět s mírným optimismem. První rozhodující kroky už byly učiněny a většina nejdůležitějších programů modernizace starší a nákupu nové techniky běží. Řada typů ruských zbraní svou západní konkurenci předčí, ale jejich efektivní uplatnění stále brzdí nerovnoměrný vývoj různých složek ruských ozbrojených sil, problémy v personální oblasti a nepříjemná časová zpoždění modernizačních a akvizičních programů, která jsou obvykle důsledkem nedostatku financí.

Stabilizace vojenskoprůmyslového komplexu, dosažení státní kontroly nad ním a zejména příslib 200 miliard dolarů určených na modernizační a akviziční programy v letech 2007 - 2015 ale dává ruským ozbrojeným silám poměrně dobré vyhlídky na překonání těchto problémů. Pokud bude uspokojivě probíhat i organizační, personální a doktrinální část vojenské reformy, lze předpokládat, že ozbrojené síly Ruské federace dosáhnou kvalitativní úrovně srovnatelné s nejvyspělejšími západními zeměmi v horizontu let 2020 - 2030.

LITERATURA

[1] ANDREJSEK, Tomáš. Ruské strategické bombardéry. Armádní technický magazín. 2003, roč. XXXV, č. 3, s. 26 - 28.

[2] ANDREJSEK, Tomáš. Stryker (1). Armádní technický magazín. 2003, roč. XXXV, č. 3, s. 30 - 31.

[3] BARABANOV, Mikhail. A Survey of Russian Naval Forces: The Surface Fleet in Decline [online]. 2004 [cit. 2007-01-20]. Dostupný z WWW: http://mdb.cast.ru/mdb/2-2004/rat/sfd/.

[4] FAULKNER, Keith. Jane’s Lodě: Příručka pro rozpoznávání. Praha: Jan Vašut s. r. o., 2003. 512 s. ISBN 80-7236-080-9.

[5] GALEOTTI, Mark. Russian military reform seeks advances on all fronts [online]. 2006 [cit. 2007-08-16]. Dostupný z WWW: http://www.janes.com/defence/news/jir/jir060307_1_n.shtml.

[6] GILES, Keir. Military Service in Russia - No New Model Army [online]. 2007 [cit. 2007-12-11]. Dostupný z WWW: http://www.defac.ac.uk/colleges/csrc/document-listings/russian/07(18)KG2.pdf.

[7] GRITSKOVA, Alexandra, SAFRONOV, Ivan. 3rd Atomic Submarine of the 4th Generation to be Ready in 5 years [online]. 2007 [cit. 2007-12-11]. Dostupný z WWW: http://www.commersant.com/p658895/3rd_Atomic_Submarine_of_the_4th_Generation_to_be_Ready_in_5_years/.

[8] HARDING, Luke, TRAYNOR, Ian. Big rise in Russian military spending raises fears of new challenge to west [online]. 2007 [cit. 2007-08-15]. Dostupný z WWW: http://www.guardian.co.uk/russia/article/0,,2009339,00.html.

[9] IVANOV, Henry. Russian air force details plans for 2004. Jane’s Defence Weekly. 2004, č. 3, January 21, s. 6.

[10] KOPP, Carlo. Asia’s Advanced Flankers [online]. 2003 [cit. 2007-06-03]. Dostupný z WWW: http://www.ausairpower.net/TE-Flankers-Aug03.pdf.

[11] KREJČÍ, Oskar. Putinovo Rusko čínských reforem [online]. 2007 [cit. 2007-07-18]. Dostupný z WWW: http://www.blisty.cz/art/35289.html.

[12] LANGTON, Christopher. The Military Balance 2006. London: Routledge, 2006. 447 s. ISBN 1857433998.

[13] MissileThreat.com [online]. 2007 [cit. 2007-08-20]. Dostupný z WWW: http://www.missilethreat.com/.

[14] PETROV, Nikita. Russia’s Navy gets ambitious [online]. 2007 [cit. 2007-12-11]. Dostupný z WWW: http://en.rian.ru/analysis/20070731/70008268.html.

[15] Rusko chce do roku 2015 velký protiraketový systém [online]. 2007 [cit. 2007-08-20]. Dostupný z WWW: http://zpravy.idnes.cz/rusko-chce-do-roku-2015-velky-protiraketovy-system-f7d-/zahranicni.asp?c=A070811_213551_zahranicni_jba.

[16] Rusko s Čínou cvičí proti teroristům [online]. 2007 [cit. 2007-08-20]. Dostupný z WWW: http://zahranicni.ihned.cz/c1-21806110-rusko-cvici-s-cinou-proti-teroristum.

[17] Russia deployed over 30 new types of weaponry in Jan.-June 2007 [online]. 2007 [cit. 2007-08-15]. Dostupný z WWW: http://en.rian.ru/russia/20070803/70305426.html.

[18] Russia to build fifth-generation fighter prototype soon [online]. 2007 [cit. 2007-11-12]. Dostupný z WWW: http://en.rian.ru/russia/20070808/70574505.html.

[19] Russian Military Spending [online]. 2007 [cit. 2007-08-15]. Dostupný z WWW: http://www.globalsecurity.org/military/world/russia/mo-budget.htm.

[20] Russian scientists develop weapons of the future [online]. 2005 [cit. 2007-07-31]. Dostupný z WWW: http://english.pravda.ru/science/tech/8546-weapons-0.

[21] Russian / Soviet Doctrine [online]. 2000 [cit. 2007-12-11]. Dostupný z WWW: http://www.fas.org/nuke/guide/russia/doctrine/intro.htm.

[22] Russian Strategic Nuclear Forces [online] [cit. 2007-08-20]. Dostupný z WWW: http://russianforces.org/.

[23] Stels Mašiny [online]. 2007 [cit. 2007-08-25]. Dostupný z WWW: http://www.paralay.com/.

[24] SUCHÝ, Petr. Americká protiraketová obrana a ruský pocit nejistoty. Obrana a strategie. 2007, roč. VII, č. 1, s. 29 - 44.

[25] SUVOROV, Viktor. Inside the Soviet Army [online]. 2007 [cit. 2007-08-20]. Dostupný z WWW: http://jrandomhacker.info/Inside_the_Soviet_Army_--_Viktor_Suvorov.

[26] Tankovaja mošč: Stal i ogoň [online]. 2007 [cit. 2007-08-20]. Dostupný z WWW: http://btvt.narod.ru/.

[27] TOMAN, Luděk. Ruská armáda: Transformace pokračuje. Armádní technický magazín. 2003, roč. XXXV, č. 5, s. 26 - 29.

[28] Udarnaja sila 6. Oružije XXI věka [televizní dokument]. Pervyj kanal (ruská federální televize): Tělekompanija Ostankino, 23. 2. 2003.

[29] Udarnaja sila 52. Sezon kosmičeskoj ochoty [televizní dokument]. Pervyj kanal (ruská federální televize): Tělekompanija Ostankino, 6. 4. 2005.

[30] Udarnaja sila 59. Soldat buduščego [televizní dokument]. Pervyj kanal (ruská federální televize): Tělekompanija Ostankino, 2. 11. 2005.

[31] Udarnaja sila 105. Plazmennaja ataka [televizní dokument]. Pervyj kanal (ruská federální televize): Tělekompanija Ostankino, 6. 2. 2007.

[32] VISINGR, Lukáš. Ruské letadlové lodě. Armádní technický magazín. 2004, roč. XXXVI, č. 12, s. 14 - 17.

[33] VMS stran mira [online]. 2007 [cit. 2007-08-20]. Dostupný z WWW: http://www.worldnavy.info/.

[34] Vooruženyje sily SSSR, Rossii i SNG [online]. 2005 [cit. 2007-08-20]. Dostupný z WWW: http://www8.brinkster.com/vad777/.