Obrana a strategie

Více o autorovi

***

KEEGAN, John. Historie válečnictví aneb vývoj válečnictví od ritualizovaných kmenových bojů doby kamenné až po destruktivní masové války v moderní době. Praha, Plzeň: Beta-Dobrovský, Ševčík, 2004. 364 s. ISBN 80-7306-116-3, 80-7291-098-1.

Je to již několik let, kdy byl, konkrétně v roce 2004, v České republice vydán ve spolupráci s nakladatelstvím Beta-Pavel Dobrovský a Jiří Ševčík český překlad knihy britského vojenského historika Johna Keegana A History of Warfare - Historie válečnictví. Domnívám se, že i přes tento značný časový odstup si kniha známého historika, zejména pak jeho osobnost zaslouží připomenutí.

John Keegan, narozený v roce 1934 v Claphame v Irsku, je známý britský vojenský historik, autor řady publikací s vojenskou tematikou, z nichž mnohé vyšly i v českém jazyce, například První světová válka (2003), Druhá světová válka (2004), Zpravodajské služby ve válce (2005) nebo Válka v Iráku (2006).

Ve třinácti letech Keegan těžce onemocněl a nemoc měla negativní vliv na jeho mládí. Přes značné zdravotní problémy úspěšně absolvoval dvouleté studium na wimbledonské fakultě, které mu umožnilo přijetí na Balliol College v Oxfordu. V roce 1952 byl definitivně vyřazen ze seznamu branců a zproštěn povinnosti výkonu vojenské služby. Otec Johna Keegena sloužil v britské armádě v období první světové války a služba v armádě na západní frontě se pro něj stala nejdůležitější životní zkušeností. Svoje mládí John Keegan strávil v části Anglie, kde se v období 2. světové války, konkrétně v letech 1943 - 1944, připravovaly anglické a americké jednotky na den „D“ - invazi do Evropy. Průběh těchto příprav, podobně jako služba otce v armádě, měly velký vliv na jeho profesionální život. Keeganův zájem o vojenské záležitostí způsobil to, že si v roce 1953 v rámci studia na Oxfordské univerzitě vybral vojenskou historii jako svůj speciální předmět. Studium speciálního předmětu bylo předpokladem úspěšného zvládnutí absolutoria, tudíž jeho zájem o vojenské dějiny mohl také skončit po absolvování školy. Tak se ale nestalo. Během studia Keeganův zájem o danou problematiku naopak vzrůstal. Mladého historika inspiroval také fakt, že jeho spolužáci, na rozdíl od něho samotného, absolvovali vojenskou službu. Většina z nich měla důstojnickou hodnost a před nástupem do školy se zúčastnila válečných konfliktů. V padesátých letech dvacátého století vedla Velká Británie celou řadu koloniálních válek, kde příslušníci armády získávali cenné zkušeností, které Keeganovi chyběly. Tato skutečnost ho svým způsobem provokovala a způsobila jeho ještě větší aktivitu a osobní nasazení ve studiu. Je vhodné poznamenat, že v této době byla prestiž důstojnického sboru v Anglii vysoká. Byla obdivována odvaha, elán a vitalita důstojníků, často připomínány jejich statečné činy, specifický přístup k životu, nespokojenost s každodenní rutinou. Tak Keegan postupně získal dojem, že tuto speciální „kastu“ zná, sympatizuje s ní a v podstatě touží k ní patřit. To bylo důvodem jeho ještě většího zainteresování ve studiu vojenské historie. Po ukončení studia se rozhodl, že bude působit jako vojenský historik. Keeganovo rozhodnutí však doprovázely určité problémy spojené s tím, že pro učitele v oboru vojenská historie existoval pouze omezený počet akademických míst. Jedno z takových míst se uvolnilo na Royal Military Academy Sandhurst (Královské vojenské akademii v Sandhurstu), kde nastoupil v roce 1960. V této době byl pedagogický sbor školy tvořen výhradně muži, kteři dříve bojovali na frontách druhé světové války. Tato skutečnost způsobila, že se chtěl Keegan vyrovnat těmto zkušeným důstojníkům alespoň v teoretické oblasti. Na škole působil jako pedagog šestadvacet let. Stal se prvním docentem vojenské historie ve Velké Británii. V posledních letech pobytu na škole pracoval taktéž jako externí lektor na Princeton University a Vassar College. V roce 1986 odešel z Královské vojenské akademie v Sandhurstu a začal spolupracovat jako válečný korespondent s deníkem Daily Telegraph. Keegan dlouhodobě psal také pro americké periodikum National Review Online. O jeho výjimečném postavení mezi vojenskými historiky svědčí i fakt, že jej v roce 2000 anglická královna pasovala na rytíře a je držitelem titulu „sir“.

Kniha Historie válečnictví, kterou autor věnoval památce Wintera Bridgmana, poručíka pluku de Clare, zabitého v bitvě u Lauffeldu 2. července 1747, je rozdělena do pěti kapitol. Kromě úvodu a závěru kniha obsahuje také bohaté ilustrace, včetně jejich seznamu, odkazy, rejstřík a seznam vybrané literatury.

V první kapitole knihy nazvané Válka v lidské historii si autor položil otázku Co je to válka?. Polemizuje s velmi známým Clausewitzovým rčením o válce jako pokračování politiky jinými prostředky. Velmi poutavým způsobem přesvědčuje čtenáře, že ve skutečnosti Clausewitz napsal, že válka je pokračováním „politických styků“ (des politischen Verkehrs) „vmíšením jiných prostředků" (mit Einmischung anderer Mittel). V českém překladu, nejslavnější knihy Clausewitze a všeobecně nejznámější knihy o válce nazvané stejnými slovy O válce z roku 1959 (znovuvydané v roce 1996 nakladatelstvím Bonus A), Zbyňka Sekala zní citovaná věta takto: „…válka není pouze politický akt, nýbrž opravdový nástroj politiky, pokračování politických styků a jejich provádění jinými prostředky.“ Keegan se domnívá, že válka je o mnoho tisíciletí starší než státy, diplomacie a strategie. Válečnictví je téměř tak staré jako člověk sám. Hranice civilizovaného válečnictví jsou vymezeny dvěma protikladnými lidskými typy, pacifistou a „zákonným držitelem zbraně“. Keegan hodnotí Clausewitze ne jako pouhého ideologa, ale také zkušeného historika, který ovšem dovolil, aby dvě instituce - stát a pluk - omezily jeho vnímání světa. Keegan se věnuje problematice války jako kultury a kultury bez válek v jednotlivých historických obdobích a částech světa. První mezihra knihy řeší problematiku limitů vedení válek.

Druhá kapitola - Kámen - zahrnuje následující tematické okruhy: Proč muži bojují?, Válka a lidská přirozenost, Válka a antropologové, Některé primitivní národy a jejich válečnictví. Velmi zajímavou částí kapitoly jsou počátky válečnictví. Autor je nositelem názoru, že i když historie válečnictví začíná psanými záznamy, nelze ignorovat jeho prehistorii. Kapitolu uzavírá část nazvaná Válka a civilizace a mezihra následující po ní - Opevnění.

Třetí kapitola - Svaly - je složená z následujících části: Bojovníci na válečných vozech, Válečný vůz a Asýrie, Válečný kůň, Hunové, Vyhlídky jezdeckých národů 453 - 1258, Úpadek jezdeckých národů. Stejně jako předcházející kapitoly je ukončena mezihrou, v tomto případě pojmenovanou Armády.

Předposlední kapitola knihy - Železo - nás přenáší do období náhlého a ohromného přínosu materiálu, který nejen změnil výrobu zbraní, ale nesl s sebou nevyhnutelnou změnu společenských vztahů. Nejenom ostré zbraně, ale i nástroje způsobily kolonizaci vzdálených oblastí. Autor v této souvislostí popisuje velmi zajímavé kapitoly historie jako např. Řekové a železo, Falangové válečnictví, Řekové a obojživelná strategie, Makedonie a kulminace falangového válečnictví, Řím - kolébka moderních vojsk, Evropa po zániku Říma. Za kapitolou následuje mezihra čtvrtá, věnovaná logistice a zásobování.

Závěrečná, pátá kapitola knihy, je pojmenovaná Oheň. Je složená z následujících částí: Střelný prach a opevnění, Bitvy se střelným prachem ve věku experimentů, Palné zbraně na moři, Rovnováha sil ve věku prachu, Politická revoluce a vojenská změna, Palebná síla a kultura všeobecné branné povinnosti, Zbraně konečného řešení, Zákon a konec války.

V závěru se autor vrací k otázce, položené v první kapitole knihy, Co je to válka?. Doufá, že u pozorného čtenáře vyvrátil přesvědčení, že na tuto otázku existuje jednoduchá odpověď a že válka má nějaký konkrétní charakter. Současně se domnívá, že zpochybnil ideu, že člověk je odsouzen válčit a že záležitosti našeho světa se musejí nevyhnutelně řešit násilím. I když psaná historie světa je z větší části historií válčení, velcí státníci byli zpravidla násilničtí lidé, četnost a intenzita válčení, zejména ve dvacátém století, pokřivily názor obyčejných mužů a žen, Keegan věří, že „…to, že se svět točí, je dáno duchem spolupráce, nikoliv konfrontace…“ Člověk navzdory sklonu k násilí má také schopnosti omezovat jeho účinky i tehdy, když tu není žádná větší síla, která by nás uchránila od zla, jehož jsme schopni. Právě z toho důvodu je fenomén „primitivní“ války popsaný v knize tak poučný. Protože války minulého století na sebe vzaly extrémní a nelítostnou formu, bylo pro moderního člověka až příliš snadné podlehnout domněnce, že sklon k extrémům ve válečnictví je nevyhnutelný. Moderní válka dala umírněnosti a zdrženlivosti špatný zvuk. První světová válka ukončila evropskou nadvládu nad světem a v důsledku utrpení, jež způsobila lidem, zničila to nejlepší v západní civilizaci - liberalismus a nadějné vyhlídky. Přenechala úlohu proklamování budoucnosti militarismu a totalitarismu. Tato budoucnost přinesla druhou světovou válku, jež dokončila zkázu započatou první světovou válkou. Druhá světová válka přinesla také vývoj jaderných zbraní jako logické vyvrcholení technologického trendu západního způsobu válečnictví a konečné odmítnutí tvrzení, že válka je, či by mohla být, pokračováním politiky jinými prostředky. „Politika musí pokračovat, válka nesmí…Světové společenství potřebuje více než kdy jindy kvalifikované a disciplinované válečníky, kteří jsou připraveni dát se do služeb své vlády.“

Domnívám se, že Keeganova slova, ačkoliv vyslovená před několika lety, jsou a nadále budou velmi aktuální.