doi:10.3849/1802-7199

KLAVEC, Jozef. Terorizmus ako politický fenomén

Josef SMOLÍK

Více o autorovi

***

KLAVEC, Jozef. Terorizmus ako politický fenomén. Bratislava: Univerzita Komenského, 2007. 108 s. ISBN 978-80-223-2294-2.

Autorem knihy Terorizmus ako politický fenomén je Jozef Klavec, který působí na Katedře politologie Filozofické fakulty v Bratislavě, kde se věnuje dějinám a teoriím mezinárodních vztahů, ale i problematice světového terorismu.

Kniha Jozefa Klavce se zaměřuje na fenomén terorismu, který se po 11. září 2001 dostal jako jedno z nejčastěji popisovaných a zkoumaných témat do popředí zájmu mnoha sociálních vědců, médií a veřejnosti.

Autor na přibližně sto stranách textu seznamuje čtenáře se základními charakteristikami terorismu, přičemž kniha svojí strukturou nevybočuje z řad jiných, podobně tematicky zaměřených publikací; zabývá se nezbytným definováním terorismu, resp. problémem s definováním a (ne)akceptováním termínu terorismus. Samotná práce využívá poznatků historie, politologie, mezinárodních vztahů a sociální psychologie.

V úvodu je čtenář seznámen se stručnou historií teroristických činů i jednotlivých, v minulosti působících, skupin (např. Zemlja i volja, Narodnaja volja, Irgun atd.). Stejně tak jsou stručně představeny jednotlivé osobnosti a teoretici „historického“ terorismu (Johann Most, Boris Savinkov).

Po již zmiňovaném terminologickém vymezení pojmů terorismus a teror autor pokračuje analýzou vývoje mezinárodního terorismu a jeho jednotlivých aspektů. Samotný terorismus člení do tří základních skupin, které se dají dle Klavce dále dělit. Těmito skupinami jsou politický, kriminální a deviantní (zde by se hodilo spíše užít termín psychopatologický) terorismus. Politický terorismus se dále rozpadá do tří forem, které jsou blíže popsány v kapitole „Klasifikácia teroristických skupín“. Jde o sociálněpolitické, etnonacionalistické/etnoseparatistické a náboženské radikální skupiny.

Druhá kapitola se již konkrétně zaměřuje na vývoj mezinárodního terorismu v důsledku studené války, všímá si konkrétních teroristických aktivit v 70. a 80. letech, ale i finanční podpory z „ideologicky“ zpřísněných států. Poměrně obecně (zřejmě z hlediska jisté dynamiky a vznikajících opatření) je popsána i mezinárodní protiteroristická činnost jednotlivých států.

Třetí kapitola obsahuje popis globální sítě al-Káida (jsou zde popsány útoky předcházející 11. 9. 2001, vztahy mezi jednotlivými islámskými teroristickými skupinami a jejich představiteli) a odlišností od teroristických skupin let sedmdesátých a osmdesátých. Podstatné odlišné znaky, které jsou charakteristické pro útoky al-Káidy, jsou spatřovány ve zpravodajské, organizační, technické přípravě a celkovém finančním zajištění.

Čtvrtá kapitola se podrobně věnuje faktorům, které se podílejí na tom, že se radikální uskupení často dostávají na pozice skupin teroristických. Autor využívá poznatky E. Sprintzaka (From Theory to Practise: Developing Early Warning Indicators for Terrorism), který za faktory včasného varování před rizikem terorismu v radikálních skupinách určil: 1. intenzitu delegitimizace; 2. morální zábrany; 3. předcházející zkušenosti s násilím; 4. racionální odhad rizik a příležitostí; 5. organizační, finanční a politické zdroje; 6. vnímané ohrožení skupiny; 7. soupeření skupin; 8. věk aktivistů; 9. vnější vliv a manipulaci; 10. vnímání ponižování a potřebu pomstít se; 11. přítomnost násilnických vůdců.

Následující subkapitoly podrobněji rozebírají historické, kulturní a kontextuální charakteristiky, které mají vliv na možné zahájení teroristické činnosti radikální skupiny, stejně jako vliv vůdce radikální skupiny směrem k následovníkům - členům skupiny. Zde autor přejímá poznatky sociální psychologie (např. Janise, Posta), všímá si skupinové dynamiky a osobnosti vůdce skupiny, přičemž charakterizuje narcistickou, paranoidní a sociopatickou osobnost, aby jako průnik byla stanovena kategorie tzv. zákeřného narcismu.

Pátá, závěrečná kapitola, se věnuje klasifikaci jednotlivých teroristických skupin, tzn. skupin sociálněpolitických, etnonacionalistických/etnoseparatistických a náboženských. Mezi sociálněpolitické organizace jsou zařazeny sociálněrevoluční organizace typu RAF, italských Rudých brigád či Japonské rudé armády, ELN atd. Druhým podtypem je pravicový terorismus. Na tomto místě by bylo vhodné uvést konkrétnější příklady ultrapravicových teroristických skupin a jejich vztah k ultrapravicovým politickým stranám. V případě etnonacionalistických a etnoseparatistických organizací jsou uvedeny typické příklady, tj. IRA a ETA, ale rovněž i příklady z Blízkého východu, Srí Lanky či Kašmíru. Právě v této pasáži jako by autor pozapomněl aktualizovat informace, které se týkají např. úmrtí J. Arafata (11. 11. 2004) a následného vývoje. Problematika náboženského terorismu je podrobně demonstrována na příkladech japonské náboženské sekty Óm šinrikjó a al-Káidy. Právě některé informace týkající se al-Káidy jsou rozpracovány, a doplňují tak de facto třetí kapitolu, která rovněž pojednávala o bin Ládinově teroristické síti. Samozřejmě se naskýtá otázka, zda všechny informace a jména spojovaná s al-Káidou jsou ověřitelná.

V samotném závěru je shrnuto několik tezí ze samotného textu, přičemž je zde konstatováno, že globální terorismus nelze oddělit od mezinárodního organizovaného zločinu, který se často podílí na spolufinancování aktivit teroristů.

Kniha je sestavena na základě relevantních zahraničních studií a poznatků (autorů jako je Martha Crenshaw, Ted Robert Gurr, Ehud Sprinzak atd.), přičemž na poměrně malém prostoru představuje velice složitý fenomén. I z toho důvodu lze knihu J. Klavce vnímat jako úvodní studijní materiál. Knihu, jejíž druhé vydání vyšlo v roce 2007, tak využijí především studenti politologie, mezinárodních vztahů a dalších příbuzných oborů.

Vytvořeno 9.1.2008 1:42:11 | přečteno 11358x | Hlavacek

Diskuze

Do diskuze zatím nikdo nepřispěl.