Obrana a strategie

Více o autorovi

Autor:	PELTON, Robert Young
Název:	Oprávnění zabíjet. Kontraktoři ve válce s terorizmem
Místo vydání:	Praha
Vydavatel:	Mladá fronta
Rok:	2008
Počet stran:	392
ISBN:	978-80-204-1907-1

Nakladatelství Mladá fronta vydalo v minulém roce knihu kanadského rodáka, novináře a dobrodruha Roberta Younga Peltona s názvem Oprávnění zabíjet a podtitulem Kontraktoři ve válce s terorizmem. V českém prostředí jde stále o nepříliš reflektovanou problematiku, tudíž lze takovýto vydavatelský počin pouze uvítat. Privatizace bezpečnosti je nyní velmi žhavým tématem, ačkoliv privatizační tendence ve vojenství a výzvy státního monopolu na násilí jsou jevem prastarým, bezpečně známým již ve starověku. V posledních dvaceti letech došlo totiž na tomto poli k dramatickým proměnám a z poněkud tajemného světa dobrodruhů, hochštaplerů a desperátů se stalo nové ekonomické odvětví s logickými dopady na politiku, vojenství a hospodářství.

Samotný Peltonův text se nese v duchu klasické novinářské dokumentaristické knihy, což znamená, že autor nepracuje s žádnou literaturou, text není opatřen vědeckým aparátem a má poněkud rozvolněnou strukturu. Toto tvrzení ovšem není kritikou, pouze neutrálním konstatováním, a nijak to nesnižuje hodnotu Peltonovy práce. Ta je skutečně příkladem těch lepších přístupů k žurnalistice a dokumentaristice. Pelton je velmi poctivý a kritický k tématu a přes všechny osobní vklady, včetně nasazování vlastního života v nebezpečných geografických oblastech, si drží od tématu správný odstup. Velmi cenné na Peltonově práci je to, že nepodlehl ani jednomu ze svodů, kterým zcela jistě při své práci musel čelit. Za prvé odolal tendencím zkoumaný jev obdivovat a adorovat, za druhé nepodlehl ani pokušení tento z etického hlediska mimořádně složitý fenomén odsoudit.

V tomto ohledu Peltonovi bezesporu pomohl hlavně fakt, že problém zkoumal přímo v terénu, a byl tudíž očitým svědkem složitostí, které s sebou privatizace bezpečnosti a pracovní nasazení v rámci různých jejích podob nese. A troufám si tvrdit, ač autora osobně vůbec neznám, že mu nechybí potřebná míra pokory, které se zoufale nedostává různým kritikům privatizace ozbrojených aktivit a vojenství na straně jedné a bezmezným jejím apologetům na straně druhé. Ať již přemíra kritičnosti a pohoršení, či naopak fascinace a adorace většinou pramení z toho, vyloučíme-li osobnostní předpoklady, že daní autoři v drtivé většině nemají právě Peltonovy přímé zkušenosti z terénu a mnozí dokonce nevyužijí ani možnosti výzkumu v prostoru nekonfliktních oblastí, kde jim žádné fyzické nebezpečí nehrozí.

Právě toto osobní nasazení a kritický, čímž myslím vyvážený, přístup k tematice jsou nejsilnějším Peltonovým přínosem pro poznání fenoménu privatizace bezpečnosti. Pelton se logicky soustředí především na problémy související s použitím privátních subjektů v konfliktních zónách při práci především armádního (vojenského) typu a při aktivitách typu policejního, kam spadá především ochrana osob a majetku. Ostatně samo toto vnitřní dělení a klasifikace privátních bezpečnostních firem je tématem sui generis a Pelton se jej dotýká spíše jen okrajově a mimochodem. Těžko mu to ovšem vytýkat, jeho práce tuto ambici nemá a zůstává především na akademicích zabývajících se bezpečnostními studii, aby si s tímto tématem poradili. Pelton neopomíjí akademický rozměr problematiky a cituje především Petera Singera z Brookings Institute a Deborah Avant z University of California, San Diego. Na druhou stranu právě akademikům chybí přímé zkušenosti z terénu, což jim ovšem nebrání v zásadních postojích k problematice. Např. Peter Singer je uváděn jako velký kritik privatizace bezpečnosti (já osobně to nevidím v jeho případě tak vyhraněně, jeho kritiku považuji za přiměřenou) a jeden ze zaměstnanců proslulé firmy Blackwater (nyní Xe) tvrdí, že Singer byl několikrát zván k návštěvě Iráku, aby mohl konfrontovat své dosavadní poznatky se zkušeností z oblasti, a vždy odmítl. Zakládá-li se toto tvrzení na pravdě, je nutné vyjádřit politování nad tím, že Singer tuto výzvu nepřijal.

Peltonovu knihu lze jen doporučit, není sice dílem nikterak převratným, které by poznání v dané tematice zásadně posunulo, ale značí poctivý, čtivý a vyvážený pohled na kontroverzní problém dneška, který čtenáře donutí skutečně přemýšlet a ujasnit si, že vše má svůj rub a líc. To znamená, že nemusí mít pravdu vášniví podporovatelé všeho, co vzešlo z dílny anglosaských intervencionistů (v posledních letech hlavně amerických neokonzervativců), jejichž cílům privatizace bezpečnosti a využívání soukromých poskytovatelů ozbrojených služeb nyní vyhovuje, ale že daleko od pravdy mohou být i různí pacifisté, profesionální antiamerikanisté nebo (pseudo)humanisté.

Pelton se omezuje pouze na aktivity amerických a britských společností v konfliktech v Afghánistánu a Iráku a dotýká se ještě bukolických let, kdy se klasický „studenoválečnický žoldák“ typu Boba Denarda či Mika Hoareho přeměňoval v novodobého „kontraktora“ - aktivit pionýrských firem Executive Outcomes a Sandline Int. Zcela opomíjí rozměr privatizace bezpečnosti v rámci postsovětského prostoru, který dal světu nejen celou řadu zaměstnanců, ale i přímo soukromých firem. Stejně tak zůstává stranou jeho pozornosti Čína a Izrael a z hlediska aktivit jemu známých angloamerických (či jihoafrických) firem Pelton nezpracoval jejich aktivity na Balkáně, na Kavkaze, v Jižní Americe a v dalších oblastech. To samozřejmě nemůže být (a ani není) výtkou Robertu Peltonovi, který by se musel „rozdvojit“, aby takovou porci práce zvládl, ale jde spíše o upozornění, že problematika je daleko bohatší, než naznačuje Peltonova kniha.

Je třeba též vyzdvihnout přílohu Pavla Černého Irák očima českých kontraktorů, která českému čtenáři přináší nejen osvěžení četby, ale i krátký náhled na českou účast v globálním bezpečnostním byznysu.

Závěrem bych ovšem vyzval ty, kteří knihu dosud nečetli a ovládají dostatečně anglický jazyk, aby si ji pořídili v originále. Ty, kteří anglicky neumí, musím upozornit, že nakladatelství Mladá fronta odvedlo špatnou redakční práci. Kniha je nekvalitně přeložena. Do jisté míry to může být dáno tím, že překladatelkou byla žena, což zvyšuje pravděpodobnost faktu, že se tolik neorientuje v odborných termínech z této oblasti. Od toho ale existuje odborný korektor. Překlad ovšem obsahuje i chyby v zeměpisných názvech, špatný větný slovosled a celkově vzbuzuje dojem, že se jedná o práci buď odbytou, nebo dělanou ve spěchu, a tudíž nezbývá než s povzdechem vzpomenout na přísloví práce kvapná, málo platná. Jazyková, stylistická a terminologická úroveň českého vydání je takřka na reklamaci, podobně jako kdysi první vydání Zakariovy Budoucnosti svobody, kdy nakladatelství Academia muselo knihu dokonce stáhnout z prodeje.