Obrana a strategie

Více o autorovi

Autor:	ŠMÍD, Tomáš
Název:	Organizovaný zločin v Ruské federaci
Místo vydání:	Brno
Vydavatel:	Mezinárodní politologický ústav
Rok:	2009
Počet stran:	236
ISBN:	978-80-210-4846-1

Kniha Tomáše Šmída „Organizovaný zločin v Ruské federaci“ nabízí zajímavý pohled na dosud v českém prostředí nezpracovaný fenomén postsovětského organizovaného zločinu (dále jen OZ). Ačkoli je popsán OZ působící převážně v Ruské federaci (dále jen RF), je dobré si uvědomit, že jde o tzv. novou globální bezpečnostní hrozbu.

Kniha je kromě úvodu a závěru členěna do tří obsáhlých kapitol. OZ v RF je představen na pozadí politického systému přibližně od roku 1917 až do současnosti, i když, jak se zmiňuje autor na s. 63 textu, nalézt historické kořeny prvních organizovaných kriminálních skupin lze již na přelomu 15. a 16. století.

OZ v RF je autorem sledován na základě „objektivních historických, sociálně-ekonomických i geografických příčin“ (s. 7). Tomáš Šmíd rovněž předkládá výzkumné otázky, které se snaží zodpovědět, resp. přiblížit čtenáři. Klíčovým problémem je zvláště to, zda lze skupiny OZ působící v RF považovat za mafie (s vlivem na politickou a hospodářskou oblast). Poté je řešena i otázka, zda existuje centrálně řízená ruská mafie či mafiánské struktury v RF, nebo se spíše jedná o heterogenní zločinecké skupiny.

V první, tj. teoreticko-metodologické kapitole se Šmíd opírá o zahraniční (například J. Finckenauera, S. Voronina, Ph. Williamse, K. von Lampeho, P. Arlacchiho) i domácí autory (M. Němce, Z. Šámala, M. Nožinu), aby popsal možnosti výzkumu této velice specifické oblasti sociálněvědního bádání. V diskusi ohledně interdisciplinárního přístupu je text zaměřen i na poznatky jiných disciplín, především ekonomie a psychologie. Především poznatky psychologie jsou dle mého názoru pouze naznačeny (v případě tzv. pětifaktorového modelu základních rysů osobnosti, Big Five) a stály by jistě za bližší představení a uvedení některých psychologických výzkumů této oblasti, resp. i dalších možných metod výzkumu jak jedinců, tak i malých sociálních skupin (tj. organizovaných kriminálních skupin, dále jen OKS).

Teoretická kapitola dále popisuje užití některých modelů zahraničních autorů, které lze více či méně aplikovat na výzkum ruského OZ. Šmíd dále vymezuje jednotlivé termíny, které jsou v knize dále užívány (organizovaný zločin, organizovaná kriminální skupina, mafie atp.). Autor si je dobře vědom skutečnosti, že OZ je velice dynamický fenomén, který lze jen obtížně zkoumat, definovat a není též jednoduché ověřovat jednotlivé poznatky. Přesto po citacích mnoha definic OZ vybírá definici Finckenauera a Hagana, která se věnuje jednotlivým úrovním zkoumaného fenoménu. V následující pasáži jsou popsány jednotlivé typologie OZ (dle geografického vymezení, dle pronikání OZ do společenských struktur, dle organizace jednotlivých OKS a vztahy mezi jednotlivými OKS). Celkově lze tuto kapitolu hodnotit jako obsáhlé uvedení do problematiky OZ, metodologických a terminologických úskalí a jednotlivých přístupů k fenoménu OZ.
Druhá kapitola knihy s názvem „Aktéři (post)sovětského OZ a jejich kořeny“ je nejen čtivější, ale i zajímavější pro nezasvěceného čtenáře, stejně jako pro odborníky v oblasti bezpečnostních studií. Šmíd srozumitelnou formou představuje celý „příběh“ vzniku OZ od 20. a 30. let 20. století. Uvádí jednotlivé slangové výrazy, které jsou základem tzv. fenji (zlodějského slangu), ale i okolnosti vzniku OZ a jeho proměn v období celého 20. století. Rovněž ukazuje mediálně nosný termín tzv. vorů v zakoně, včetně samotné historie termínu a souvisejících okolností vzniku této „kasty“ na základě členění v trestaneckých koloniích na ostrově Sachalin.

Dále jsou prezentovány základní pojmy jako prestupnyj mir nebo také ugolovnoj mir pro svět zločinců, schodka (sněm hlavních autorit OZ), rozborka (soud v prostředí OZ), obščak (společný finanční obnos na podporu vězněných vorů v zakoně) ad.

Pro bližší představu základních zákonů tzv. vorovského světa je předložen i tzv. vorovský kodex, který poměrně přísně určoval role, hodnoty, motivy a funkce ve vorovském světě OZ.

Tento vorovský kodex je z hlediska dalšího výkladu stěžejní, protože především v důsledku (ne)dodržování těchto „pravidel hry“ se často štěpí jednotlivé OKS na vorovské a banditské. Právě vzhledem k dodržování vorovského kodexu vypukla v ruském OZ i největší roztržka (v letech 1949 - 1952), která byla zapříčiněna otázkou, zda spolupracovat s mocenskými orgány či nikoliv. Tuto „válku“ (sučnaja vojna) ukončila až amnestie po Stalinově úmrtí v roce 1953. Jisté však je, že od té doby se „vorovský svět“ změnil, resp. je v něm možné se shledat s tradičním přístupem dle vorovského kodexu, ale i s přístupem banditským, který mimo jiné de facto devalvoval titul vor v zakoně. Šmíd k tomu trefně poznamenává, že „z titulu vor v zakoně se stala postupem času poněkud bezobsažná formulka, nebo respektive vor v zakoně dnes vykazuje dosti odlišné osobnostní charakteristiky, než tomu bylo předcházející desetiletí“ (s. 83). Další významnou devalvací tohoto označení je i skutečnost, že titul vor v zakoně se dá za finanční úplatu koupit, což je charakteristické pro tzv. nové vory pocházející z Kavkazu. Stejně tak se text věnuje i odlišnostem mezi krily slavjanskym a kavkazskym, kde právě dochází k jednotlivým konfliktům o tzv. vorovské hodnoty (které se v mnoha případech projevují například ve slangu, rituálech, symbolech atp.).

Další výklad se zaměřuje na skupinu tzv. banditů, která se etablovala od 50. let 20. století, přičemž velké změny autor popisuje v 80. letech, kdy docházelo ke kooperaci mezi bandity, tzv. teneviky (stínovými podnikateli) a sovětskou a později ruskou nomenklaturou. Právě v těchto pasážích je uvedeno mnoho příkladů a kauz, které dokumentují nebezpečnost OZ, který v rostoucí míře zaměstnává policejní složky, orgány činné v trestním řízení, ale i ruskou veřejnost. Třebaže Šmíd explicitně neformuloval vztah mezi politickým režimem a OZ, z textu je patrné, že byla období, kdy byl svět zločinu postihován s větší či menší razancí. Rovněž na mnoha ukázkách jsou uvedeny příklady vztahů mezi médii, politickou, vojenskou, bezpečnostní a hospodářskou sférou a organizovaným zločinem.
Autor vidí dynamizující prvek OZ též ve společenských změnách na konci 80. let, kdy masivně začaly vznikat jednotlivé gruppirovky, bratvy či brigady.

Třetí část knihy se věnuje právě jednotlivým strukturám a organizacím, které jsou buď vlivné, nebo o nich existuje dostatek poznatků. Popsán je OZ ruský, ale i ukrajinský, jihokavkazský a severokavkazský OZ působící na území RF.

Ruský OZ je popsán na základě geografického kritéria, jsou charakterizovány skupiny jak působící v Moskvě, tak i v St. Petěrburku a na Urale. Za významné OKS jsou autorem považovány Solncevskaja, Podolskaja, Balašichinskaja a další. Z hlediska těchto „zavedených firem“ je zajímavá i otázka tzv. kompromatů, což jsou kompromitující materiály vedené především Solncevskajou na policejní důstojníky, soudce, zaměstnance ministerstev vnitra i politiků (s. 123). V této časti textu jsou uvedeny i vhodné příklady propojování OZ s některými politiky i představiteli zpravodajských služeb RF.

Jako organizace působící v St. Petěrburku jsou představeny tzv. Tambovskaja bratva, Kazanskoje chánství a další menší skupiny. K uralským skupinám OZ je přiřazena Uralamševskaja OKS, Centralnaja OKS, gruppirovka Sinije či gang tvz. Afganců, který je tvořen veterány války v Afghanistánu. U všech zmiňovaných skupin je představena stručná historie, hlavní představitelé a kriminální aktivity, kterým se jednotlivé OKS věnují.

I na dalších příkladech je patrné, že je ruský OZ velice dynamickým fenoménem, který se v průběhu několika desítek let významně změnil. Od primitivních kriminálních aktivit typu nájemných vražd či racketeeringu se skupiny OZ přetransformovaly do „obchodních společností“, které se snaží svůj zisk legalizovat a působit jako legální firmy (často s celosvětovou působností). Šmíd upozorňuje právě na nebezpečnost gangsterských praktik ve světě obchodu, ale i politiky. Jako odlišné od manažerských skupin OZ jsou uvedeny i OKS založené na tradičním neformálním rodinném systému, tj. čečenské, dagestánské a ingušské klany.
V závěru autor odpovídá na zvolené výzkumné otázky, vyjadřuje se k mafiánským strukturám, blíže popisuje jejich vliv a upozorňuje především na transnacionální rozměr ruských mafií (Solncevskoj, Tamborskou a Podolskoj), které „mají své zájmy v celé řadě států, jelikož participují na globálních zločineckých aktivitách a vstupují do mnoha ekonomik“ (s. 218). Dalším závěrem knihy je skutečnost, že centrálně řízená ruská mafie s jasně definovanou vertikálou a hierarchií neexistuje, ale jde spíše o jednotlivé, často soupeřící či ad hoc spolupracující skupiny OZ.

Z hlediska bezpečnosti je varující informace, že „většina vlivných OKS disponuje kvalitními experty v oblasti práva, ekonomie, bezpečnosti, z nich řada pochází z prostředí bývalé nomenklatury“ (s. 224). Z textu rovněž vyplývá, že ruské OKS spolupracují (často formou barterového obchodu) s dalšími transnacionálními kriminálními skupinami, s narkokartely, ale i s yakuzou či camorrou.

Celkově lze označit knihu T. Šmída jako velice přínosnou nejen pro odborníky, ale i pro širokou veřejnost. Text pracuje s relevantní literaturou a poznatky o OZ, je analytický, ale zároveň čtivý.

Monografie Organizovaný zločin v Ruské federaci je dle mého soudu zajímavým počinem rozšiřujícím poznatky (nejen) o současném ruském OZ, který si jistě najde čtenáře zejména v okruhu specialistů zabývajících se organizovaným zločinem, ale i u sociologů, kriminologů a právníků. Text je rovněž vhodný pro studenty bezpečnostních a strategických studií, sociologie či práv.