Obrana a strategie

Více o autorovi

Autor:	HODER, Lukáš
Název:	Transatlantické vztahy v době krize: Hegemonie USA a emancipace Evropy po 11. září 2001.
Místo vydání:	Brno
Vydavatel:	Mezinárodní politologický ústav
Rok:	2009
Počet stran:	159
ISBN:	978-80-210-5059-4

V době, kdy je v rámci Severoatlantické aliance projednávána nová strategická doktrína, se na pulty českých knihkupectví dostává kniha, která se pokouší odpovědět na vybrané aspekty euro-atlantických vztahů. Jak vyplývá z podtitulu, v jejím zorném úhlu je poslední vzájemná roztržka, která mezi oběma břehy Atlantického oceánu vypukla po 11. září 2001. Autor nicméně již v úvodu připomíná, že jeho záběr je poněkud hlubší, respektive že jeho práce „se bude skládat ze tří základních částí, které na transatlantické vztahy během posledních deseti let pohlédnou z různých úhlů“ (s. 11).

Lukáš Hoder není čtenářům zainteresovaným v této oblasti výzkumu nikterak neznámou osobou. Je vystudovaným právníkem, který pracoval pro Úřad vlády ČR v Praze a v současné době působí jako doktorský student na katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU. Jeho dosavadní publikace v Politologickém časopise (2/2006) a Mezinárodních vztazích (2/2009) patřily mezi příjemné „osvěžení“ (české) debaty o americké zahraniční politice. Hoder svých poznatků využívá i v předkládané knize, kde mimo jiné rozvíjí předešlé teze.

Co se týče tří zmiňovaných částí, v první autor analyzuje hegemonické postavení Spojených států amerických v současném mezinárodním systému. Druhá část se zabývá rostoucími ambicemi Evropské unie a možnými dopady na vztahy s USA. V závěrečné části pak rozebírá vliv nekonzervativního hnutí na tvorbu americké zahraniční politiky.

V úvodu (tj. první kapitola) autor konstatuje, že „jedním z podnětů k sepsání tohoto textu byla… snaha kriticky zhodnotit názor, že transatlantickou roztržku způsobila agresivní zahraniční politika USA za vlády prezidenta George W. Bushe“ (s. 11). V následujících kapitolách pak dokazuje, že unilaterální politika 43. prezidenta USA sice vyvolala velkou nespokojenost, roztržku však nemohla vyvolat sama o sobě. Svůj díl odpovědnosti nesou i evropské státy a jejich snaha emancipovat se na úkor USA.

Druhá kapitola je krátkým zamyšlením nad teoretickou debatou, kterou v létě 1990 mezi teoretiky odstartoval článek Johna Mearsheimera „Back to the Future“. Mearsheimer a stoupenci neorealismu předvídali zánik NATO a postupný návrat k politice mocenské rovnováhy. Tento pesimistický scénář nenastal, některé argumenty (např. o nárůstu nestability v Evropě, poklesu angažovanosti USA) zůstávají stále relevantní. Vzájemná krize eskalovala během americké intervence v Afghánistánu a Iráku, nicméně s rozšířením globálního terorismu i na evropskou půdu se roztržka poněkud zklidnila. To autor mimo jiné dokazuje na Evropské bezpečnostní strategii z roku 2003, která postupně uznala význam hrozby terorismu a zbraní hromadného ničení.

Patrně nejzajímavější částí knihy je třetí kapitola nazvaná „Světová hegemonie USA“. Zde jsou výstižně představeny hlavní argumenty stěžejních teoretiků neorealismu, především Kennetha Waltze a Stephena Walta. Hoderovi se podařilo na omezeném prostoru výstižně poukázat na slabiny výše uvedené teorie. Správně upozorňuje na rozpor v tvrzení vybraných neorealistů, zejména co se týče trvání bipolarity a konceptu moci. Podle předkládaných statistik Spojené státy zůstávaly v 90. letech nezpochybnitelným hegemonem. V textu nacházíme přesvědčivá tvrzení o tom, že navzdory všem (realistickým) předpokladům nedocházelo ze strany evropských, ale ani zbylých světových mocností k pokusům o vytvoření koalice explicitně zaměřené proti USA (ať už hovoříme o tzv. „hard-balancing“ nebo „soft-balancing“). Autor z toho logicky vyvozuje, že jestliže nefunguje teorie rovnováhy moci, nelze poslední transatlantickou roztržku interpretovat jako důsledek mocenského soupeření mezi USA a EU.

Ve čtvrté a z mého hlediska poněkud slabší kapitole je nejzajímavější ta pasáž, kde se autor zamýšlí nad konceptem unilateralismu a multilateralismu. Zdánlivě jednoznačné termíny mohou a bývají interpretovány různě. V kontextu transatlantické roztržky se Hoder snaží dokázat, že v Evropě dochází k emancipaci nejen prostřednictvím multilaterálních institucí (jako je NATO), ale také samotné Evropské unie. I když EU stále nedokáže využít svůj potenciál a navenek nehovoří jednotným hlasem, od Spojených států vyžaduje větší respekt. Příčinu, proč došlo mezi USA a Evropou ke krizi vzájemných vztahů, pak můžeme nalézt ve dvou navzájem se prolínajících rovinách. Za prvé byl na počátku 90. let zahájen ambiciózní integrační projekt, který (za druhé) vrcholil v době, kdy se k moci dostal prezident Bush starší. Bushovu zahraniční politiku výrazně utvářela skupina neokonzervativců, kteří se výrazně odlišovali od evropského pojetí mezinárodního práva (zejména role Rady bezpečnosti OSN, jaderných zbraní nebo využití práva na sebeobranu). V této části autor zbytečně popisuje všeobecně známá tvrzení, např. cituje první až čtvrtý článek Charty OSN nebo článek 27 o tom, že každý člen RB OSN disponuje jedním hlasem. Obdobně nadbytečné pasáže se nacházejí i ve zbytku kapitoly.

V páté kapitole se autor vrací k roli neokonzervativců v administrativě George W. Bushe. Shrnuje myšlenkový vývoj nekonzervativního hnutí od svého vzniku a postupné pronikání až do Bílého domu. Autor konstatuje, že nárůst neokonzervatismu byl v Evropě sledován s určitou skepsí. Nová administrativa nejevila o Evropu dostatečný zájem a budila obavy, Amerika se nehodlá s evropskou emancipací smířit. Autor vliv 11. září 2001 na vzájemné vztahy příliš nepřeceňuje, protože ke strukturální proměně vztahů došlo již dříve. Terorismus tento proces pouze urychlil.

Předkládaná práce není svým rozsahem nikterak velká, nicméně přinejmenším díky absenci obdobné publikace na toto téma (na českém trhu) se stává atraktivní pro širší publikum a svou čtenářskou obec si bezpochyby najde. Autor svou studii opírá o početný seznam zajímavých publikací a internetových zdrojů.

Na práci můžeme ocenit srozumitelnost a jasnou strukturu textu. Za slabší část lze označit některé nadbytečné pasáže (viz výše). Knihu recenzoval doc. Ladislav Cabada a dr. Petr Suchý, přičemž, jak vyplývá z obalu knihy, se oba o textu vyjadřují velmi pozitivně. Text je vhodně doplněn řadou zajímavých příloh, na které se v něm odkazuje.