Obrana a strategie

Článek se zabývá aspekty nově vznikajících bezpečnostních výzev, které vojenští experti definují termínem „hybridní hrozby“. Vychází z metod povstaleckého, resp. asymetrického boje a jako „nevlastní dítě“ válek 4. generace představují významnou výzvu pro Alianci, jež přímo souvisí s jejími globálními zájmy. Zkušenosti ze současných operací jsou důkazem, že takový protivník může provádět nepřátelské akce prostřednictvím širokého spektra konvenčních nebo nekonvenčních prostředků, metod a postupů, které jsou úspěšné i vůči technologicky a vojensky vyspělejším silám NATO. Vědomí rozsahu a komplexnosti těchto hrozeb vede představitele Aliance k vypracování zastřešující operační koncepce, tzv. „Military Contribution to Countering Hybrid Threats”, která bude představovat významný přínos v boji proti hybridním hrozbám. Tato koncepce, zatím v návrhu, objasňuje specifické výzvy představované současnými i budoucími hybridními hrozbami a vysvětluje, proč tyto hrozby mohou vyžadovat přizpůsobení strategie, struktury a kapacit NATO na dobu příštích dvaceti let.

Článek se zabývá analýzou vnitřní politiky Afghánistánu po roce 2001, hodnotí výsledky, kterých bylo dosaženo při budování státu. Tyto výsledky poté v závěru promítá do možností, jak k Afghánistánu přistupovat v souvislosti s odchodem či omezením zahraničního vojenského kontingentu v zemi. Za jeden z hlavních určujících faktorů vývoje v zemi považuje nadále se prohlubující fragmentaci, rozšíření rozporů mezi afghánskými etniky či jednotlivými klany, které podtrhují odlišné přístupy jednotlivých polních velitelů k budování státu. Tato fragmentace může po odchodu spojeneckých vojsk vést k novému kolu vnitřního ozbrojeného konfliktu. Mezinárodní společenství má přitom limitované prostředky i omezený vliv v zemi, který by tomuto vývoji případně zabránil.

V červenci 2011 ukončila Spolková republika Německo povinnou základní vojenskou službu. Ukončení povinné vojenské služby je nejvýraznějším krokem probíhající reformy Bundeswehru a pravděpodobně nejzásadnější změnou v historii Bundeswehru vůbec. Současná reforma však není ani zdaleka prvním pokusem o adaptaci Bundeswehru novým podmínkám a novým úkolům. Bundeswehr prochází téměř nepřetržitou transformací od konce studené války. Strategická východiska v různých etapách této transformace jsou předmětem analýzy tohoto článku.

Hlavním cílem tohoto článku je poskytnout pevnější teoretické ukotvení četným minulým i současným debatám o různých variantách americké protiraketové obrany v Evropě. Autor tvrdí, že neorealistický koncept aliančního bezpečnostního dilematu představuje nejvhodnější rámec pro české, polské, rumunské a potažmo celoevropské odborné reflexe a politická rozhodnutí ve věci případného přijetí prvků americké, ale i alianční protiraketové obrany. Nedoceněný explanační potenciál konceptu aliančního bezpečnostního dilematu ilustruje text na případu původního Bushova plánu takzvaného třetího pilíře v Polsku a v České republice.

Text analyzuje kolektívne násilie v Ekvádore z konca septembra 2010. Situácia bola charakterizovaná ako pokus o štátny prevrat (Coup d'état), pričom sa v jeho priebehu eskalovalo násilie medzi nepriateľskými tábormi. Prezident bol napadnutý vzbúrenými jednotkami štátnej polície, ktoré protestovali proti plánovaným škrtom v silových zložkách. Spoločnosť bola ohrozovaná lokálnymi nepokojmi, dočasnými prejavmi anarchie a násilnými stretmi, ktoré viedli k vyhláseniu výnimočného stavu. Na základe empirických dát je následne vytvorený prediktívny model podľa analytického nástroja “Predictioneer’s Game“ definovaný Bruceom Bueno de Mesquita. Predikcia je zameraná na predpoveď stability režimu v kontexte udalostí z 30. septembra 2010.

Článek reaguje na současný stav bádání v oblasti bezpečnostně-rozvojového vztahu a pokouší se prozkoumat nepřehledný prostor jeho interpretací a implementací. Analyzuje způsoby, jimiž je interpretován vztah mezi bezpečností a rozvojem, a ukazuje, jak se rozvíjel výklad bezpečnostně-rozvojového vztahu. Text také nabízí empirický materiál umožňující nahlédnout na různorodost dopadů spojení bezpečnosti a rozvoje. Upozorňuje na to, že i když se jedná o širokou a různorodou interdisciplinární debatu, generují se z ní tři obecné postoje. První postoj vychází z předpokladu, že bezpečnost je prerekvizitou rozvoje, druhý postoj z toho, že rozvoj je prerekvizitou bezpečnosti, a třetí stojí na myšlence, že rozvoj jde ruku v ruce s bezpečností. I oblast konceptů se ukazuje jako velmi různorodá. Současné koncepty se liší zejména tím, čí rozvoj a čí bezpečnost berou na vědomí a jakou z daných hodnot (rozvinutost a bezpečí) chápou jako důležitější a jak ji interpretují (co to je „rozvinutost“ a „bezpečí“). Na operační úrovni je zřejmé, že bezpečnostně-rozvojový vztah není jen akademickou a teoretickou úvahou či pózou, nýbrž že má vliv na praxi a dokázal změnit jak národní politiky, tak mezinárodní politiku. Předložený empirický materiál nevypovídá nic o tom, jak je tato změna masivní a kolik aktérů zasáhla, nicméně potvrzuje, že nejde o okrajový fenomén, neboť se týká významných hráčů mezinárodního systému i pravidel upravujících fungování systému.

Tento článek se zabývá fenoménem soukromých vojenských společností (SVS) ve vztahu ke Spojeným státům americkým (USA). Jeho cílem je komparace využívání služeb SVS administrativami George W. Bushe a Baracka Obamy v rámci následujících čtyř oblastí: kapacita (počty nasazených SVS a jejich zaměstnanců), výdaje (náklady na služby SVS), regulace (její formy a právní úpravy postihující působnost SVS), kontrola a monitoring (dohled na SVS a jejich zaměstnance ze strany veřejných orgánů). Hlavním zjištěním článku je, že v praxi nedošlo k výrazným změnám ve využívání služeb SVS, což odporuje rétorice prezidenta Obamy z doby před vstupem do úřadu i po něm.