Obrana a strategie

Kniha Oldřicha Bureše a jeho autorského kolektivu se zabývá v českém akademickém prostředí doposud nepříliš akcentovaným fenoménem privatizace bezpečnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že na recenzované publikaci se podílelo celkem devět autorů, tak v ní lze nalézt značnou tematickou i názorovou pestrost. Jak se může čtenář dočíst v úvodu, publikace má především tři základní cíle, které se projevují na struktuře knihy. Prvním cílem je vymezení základních pojmů (soukromá bezpečnostní společnost, soukromá vojenská společnost, privatizace bezpečnosti a další) a shrnutí domácí a zahraniční debaty o definici těchto pojmů. Druhá část publikace se zaměřuje na opomíjené aspekty privatizace bezpečnosti v podobě dalších soukromých aktérů, problematiky dobrovolnictví, bezpečnostních služeb poskytovaných neziskovému sektoru v konfliktních oblastech či limitů privatizace bezpečnosti v ekonomicky rozvinutých zemích. Třetí cíl spočívá v zaměření na privatizaci bezpečnosti v České republice.

První dvě kapitoly, týkající se vymezení základních pojmů a charakteristicky příčin privatizace bezpečnosti a rostoucí role nestátních aktérů, pocházejí z pera Oldřicha Bureše. Ten nabízí definici soukromé vojenské společnosti a jejího vymezení vůči žoldnéřství, dále charakterizuje soukromé bezpečnostní společnosti a zaobírá se rovněž právní definicí a typologií činnosti soukromých bezpečnostních služeb v České republice. Vysvětluje také důvody pro privatizaci směrem dovnitř i ven a zaobírá se diskutovanou otázkou, zda soukromé společnosti nepodkopávají monopol státu na použití násilí. Tato část je navíc vhodně doplněna doslovnými přepisy strukturovaných rozhovorů, které Oldřich Bureš vedl s majiteli nebo manažery v ČR působících soukromých bezpečnostních služeb.

Třetí kapitolu publikace vytvořil Oldřich Krulík a zabývá se v ní primárně dobrovolnictvím v oblasti bezpečnosti. Tato část představuje několik případů privatizace vnitřní bezpečnosti v několika různých státech, přičemž hned na úvod definuje základní policejní činnosti, které by mohly být zabezpečovány soukromým sektorem (a které skutečně jsou poptávány). Následně přibližuje modely dobrovolnických bezpečnostních aktivit ve Velké Británii, fungování Bezpečnostní stráže v Německu, Civilní stráže či Celonárodní sebeobranné organizace v Maďarsku, Podpůrného bezpečnostního sboru ve Švédsku, policejních rezervistů ve Francii, domobrany v Dánsku a policejních dobrovolníků v Nizozemí. Oldřich Krulík se dále podrobně zabývá fenoménem obecní policie na Maltě, která je příkladem dominance soukromého sektoru v oblasti výkonu funkce obecních bezpečnostních sborů.

Radana Makariusová a Zdeněk Ludvík přicházejí v další části se zajímavou případovou studií libyjského povstání z roku 2011 a působením soukromých aktérů před ním i během něj. Přicházejí přitom s jistým varováním před procesem monopolizace vojenského průmyslu v soukromém vlastnictví a tzv. war profiteeringem, kdy i v demokraciích podle autorů dochází k posilování důležitosti osobního prospěchářství z válek a stále větší závislosti světově nejsilnějších armád na privátních subjektech. Varují rovněž před ztrátou kontroly nad vedením konfliktu a ztrátou motivu k dosažení vytyčeného cíle, což může vést k destruktivním závěrům. Kromě tohoto lehce pesimistického úvodu se hlavní část kapitoly zabývá předkonfliktními, konfliktními a postkonfliktními fázemi libyjské moderní historie. V první fázi je zdůrazňována především orientace libyjského vůdce Muammara Kaddáfího na skupiny nelibyjského a nearabského původu, které nebyly součástí pro něj nedůvěryhodných oficiálních ozbrojených složek. Ty pak hrály důležitou úlohu v potlačování povstání během konfliktní fáze, přičemž i na druhé (povstalecké) straně byli přítomni zahraniční soukromí bezpečnostní pracovníci, přestože pouze v malém množství. Postkonfliktní období je vinou štěpení opozičního hnutí na parciální skupiny charakteristické soupeřením celé řady nestátních aktérů, což výrazně komplikuje uklidnění situace v zemi. Oba autoři tak na libyjském příkladu ukazují, že někteří militantní nestátní aktéři nemají motivaci čistě zištnou, ale také politickou, případně smíšenou.

Kapitola od Venduly Nedvědické se zabývá využíváním služeb soukromých vojenských a bezpečnostních společností nevládními organizacemi. Toto propojení obou nestátních aktérů je logické a dáno historickým vývojem. Řada NGOs působí v bezpečnostně problematických regionech a poptávka po bezpečnosti vlastních pracovníků se úměrně zvyšuje s tím, jak dochází k útokům na ně. Využívání soukromých vojenských a bezpečnostních společností pro humanitární účely má navíc k sobě blízko díky spolupráci soukromého sektoru s některými agenturami OSN. Spolupráce humanitárních a dalších organizací se standardními armádami je přitom dle autorky v mnoha směrech problematická. Soukromé společnosti tak často představují jedinou možnost, jak zajistit zaměstnancům NGOs bezpečnost.

Bohuslav Pernica se v úvodní části svého příspěvku zabývá privatizací vojenských schopností z širšího hlediska, když se věnuje dilematu privatizace obrany a růstu stupně závislosti ozbrojených sil. Následně se zabývá strukturou rozpočtu na obranu České republiky, zjišťuje požadavky na privatizaci v odvětví obrany a dostává se i k etickému hledisku ztráty mocenského monopolu ze strany státu zajišťovanému pomocí zbraní. Věnuje se rovněž problému při srovnávání privatizačních snah např. v USA, kde není daň z přidané hodnoty, a Evropy, kde existence DPH prodražuje jakékoli outsourcování. Dále zmiňuje aktuální zájem české obrany především o telekomunikační a vzdělávací služby i služby potřebné k zabezpečení provozu movitého a nemovitého majetku a další. Na závěr autor přichází s možnou strategií k procesu privatizace, kdy místo sdílení schopností mezi ekonomicky rozdílnými partnery klade důraz na sdílení mezi dvěma ekonomicky vyrovnanými státy a na národní úrovni navrhuje strukturální spolupráci uvnitř veřejného sektoru, zejména v případě sdílení vzdělávacích a zdravotnicích kapacit.

Oldřich Bureš se opět dostává ke slovu v kapitole týkající se působení soukromých bezpečnostních služeb v České republice. V ní se za použití analytického modelu globálních bezpečnostních montáží (global security assemblages) snaží provést analýzu průběhu a aktuálního stavu privatizace bezpečnosti v ČR, přičemž se zaměřuje primárně na vnitřní bezpečnost. Souběžně s tím rozebírá často akcentovaný problém v podobě absence samostatné právní normy regulující činnost soukromých bezpečnostních služeb u nás. Opět je zde hojně využito rozhovorů s představiteli předních bezpečnostních společností působících v ČR, kteří trefně vyzdvihují hlavní charakteristiky a problémy privatizace bezpečnosti v českém prostředí.

V osmé kapitole Vladimír Šnídl předkládá několik základních příkladů privatizace bezpečnosti v České republice. Nesnaží se přitom o žádné generalizace či dodání kompletního přehledu, protože statistická data neexistují, ale nabízí pohled do ulic celkem osmi obcí a měst, které využívají soukromých bezpečnostních služeb k zajišťování bezpečnosti na vlastním území. K tomu je podle jejich vyjádření tlačí především nedostatečná odezva ze strany republikové policie. Dále autor rozebírá situaci na české železnici, kde jsou vlaky Českých drah plně chráněny soukromým subjektem. Škoda jen, že se autorovi nepovedlo do problematiky proniknout hlouběji a čtenář se tak musí spokojit pouze s informací, že vítězem zakázky ČD se stala společnost Securitas, aniž by bylo vysvětleno, že zakázka je z nemalé části zajišťována subdodavateli. Obdobné je to také v další části kapitoly, která se věnuje armádním zakázkám v kontextu privatizace bezpečnosti pouze povrchově. Co se týče velkokapacitní přepravy, servisu letecké techniky či technického zabezpečení muničních skladů, tak i zde se čtenář dostává jen ke kusým informacím a celý autorský vklad Vladimíra Šnídla je tak spíše na úrovni základního přehledu než nějaké hlubší analýzy či výzkumu.

Následující dvě kapitoly se věnují privatizaci vězenství, přičemž každá trochu jiným způsobem a odlišným přístupem. Petr Juříček se ve svém příspěvku zaměřuje na finanční efektivitu privatizace vězeňských systémů za použití evaluačních studií z USA a Velké Británie. Uvádí na pravou míru některé mýty, které kolem tohoto fenoménu kolují. Označuje zde soutěživost za hlavní a nejdůležitější podmínku finančních úspor a zefektivnění vězeňství, nikoli předání věznic do správy soukromým subjektům. Zabývá se rovněž kritickým stavem českého vězeňství s důrazem na podfinancování a přeplnění věznic, přičemž za jednu z klíčových chyb systému označuje neefektivně nastavený systém zaměstnávání vězněných osob. Jiří Král se ve své části více dívá na praktické aspekty vězeňství v ČR, přičemž hlavním zaměřením jeho textu je odpovědění na otázky, jak dosáhnout kvalifikovaného rozhodnutí o zapojení soukromého sektoru do vězeňského systému a v jakých oblastech vězeňství lze tuto spolupráci smysluplně realizovat. Zmiňuje přitom obecně platné a nejčastěji akcentované výhody a nevýhody privatizace vězeňství a následně shrnuje dosavadní pokusy o jeho privatizaci v České republice. Pro úspěch privatizačních snah a zefektivnění správy věznic zdůrazňuje nutnost započetí odborné i veřejné diskuze o této problematice, která by měla být skrze plánovací, rozhodovací a evaluační fáze řádně připravena.

Závěrečná kapitola je opět z pera Oldřicha Bureše, který v ní shrnuje hlavní poznatky a otázky týkající se privatizace bezpečnosti, které byly nastíněny v celé publikaci. Vzhledem k tomu, že se jedná o první takovýto výrazný pokus v českém prostředí, je možné prominout jisté nedostatky vyplývající z určité tematické a kvalitativní nevyváženosti některých příspěvků. Knihu Privatizace bezpečnosti: České a zahraniční zkušenosti tedy lze doporučit nejen akademikům, ale také odborníkům i široké veřejnosti zajímající se o sektor bezpečnosti.