Obrana a strategie

Více o autorovi

Autor:	ANDERSON, Jeffrey, IKENBERRY, John, RISSE, Thomas (eds.)
Název:	The End of the West? Crisis and Change in the Atlantic Order
Místo vydání:	Ithaca - London
Vydavatel:	Cornell University Press
Rok:	2008
Počet stran:	298
ISBN:	978-0-8014-7400-2

Nejdříve od nástupu prezidenta George W. Bushe (1/2001) do Bílého domu a nejpozději do zahájení americké invaze v Iráku (3/2003) došlo mezi Evropou a Spojenými státy k výraznému rozkolu, který mezi odborníky na mezinárodní vztahy stále vyvolává spory. Část autorů, říkejme jim pesimisté, chápe poslední transatlantickou krizi jako znamení definitivního rozpadu atlantického řádu. Podle slavné teze Roberta Kagana Američané a Evropané žijí na dvou odlišných planetách. Střet dvou světů je trvalý a natolik vážný, že nevylučuje ani návrat k mocenské rovnováze 19. století. Optimisté naopak argumentují tím, že transatlantické vztahy procházejí od svého vzniku po 2. světové válce takřka permanentní krizí. Generální tajemník Severoatlantické aliance Jaap de Hoop Scheffer v tomto kontextu na summitu NATO v Istanbulu (2004) hovořil o překonání starých problémů a vzniku „nového atlantismu pro 21. století“.[1]

Publikace „Konec Západu?“, editovaná profesory Andersonem, Ikenberrym a Rissem, se pokouší o jakousi střední cestu mezi přílišnými pesimisty a optimisty. Název práce je v tomto případě poněkud zavádějící a, jak sami autoři přiznávají, účelově provokující. Tvůrce překvapivě nesjednocuje myšlenka, že transatlantický řád dosáhl svého konce, byť zcela nezemřel. Není to ani konec vzájemné spolupráce, jak tvrdí pesimisté, není to ale ani jeden z řady vážných rozkolů, které se podaří překonat, aniž by došlo k výrazné proměně, jak by argumentovali optimisté. Jednotící linií celé publikace je myšlenka, že se Západ ocitl ve vážné krizi, která stále pokračuje, a není tedy zcela jasné, jakým směrem se budou transatlantické vztahy dále vyvíjet.

V úvodu G. John Ikenberry vysvětluje, co autoři chápou termínem krize a kdy k ní dochází („mimořádný okamžik, kdy je zpochybněna existence a životaschopnost politického řádu“, s. 3), a klade dvě základní otázky, a sice jak vážná je současná krize a jaké jsou její zdroje. Krize nastává ve chvíli, kdy se politický konflikt stává neřešitelným ve stávajících institucionálních mezích. Rozpad (breakdown) zavedených pravidel a norem je nejhorším možným řešením. V případě NATO by to znamenalo zhroucení aliance a návrat do stavu před rokem 1949. Opakem rozpadu je stav, kdy je krize vyřešena transformací (transformation). Jde o stav, kdy obě strany musí zásadním způsobem reformovat své struktury, znovuprojednat základní pravidla a normy. To se stalo např. v devadesátých letech s NATO, které souhlasilo s intervencí „out-of-area“. Střední cesta pak znamená adaptaci (adaptation); starý pořádek není kompletně zbourán, ale zjevně nefunguje. O jeho zrušení není zájem, řešení nespočívá v pouhé reformě, nýbrž v přijetí nových pravidel a uspořádání.

Ikenberry se domnívá, že po válce v Iráku se Evropa a Spojené státy dostaly do stavu, jejž charakterizuje zpochybnění základů atlantického řádu, který vznikal v letech 1941 - 1949. Atlantický politický řád (či Západ jako takový) je chápán jako více než pouhé bezpečnostní společenství. Západ je, respektive byl, vedle vojenské aliance (NATO) udržován politickými a hospodářskými institucemi (Atlantická charta, Brettonwoodské smlouvy, Charta OSN, Marshallův plán). Sice ještě není rozhodnuto, jak se bude vzájemná spolupráce vyvíjet dále, nicméně dle autorů je více než pravděpodobné, že na jiných základech, než které vznikly v důsledku konfrontace s nacistickým Německem, respektive Sovětským svazem.

Gunter Hellmann poukazuje na skutečnost, že pokusy vysvětlit transatlantické roztržky se pohybovaly mezi dvěma extrémy: neorealisté (Kenneth Waltz, John Mearsheimer) počátkem 90. let přesvědčivě argumentovali, že po skončení studené války zákonitě zanikne i NATO, jakož i systém vzniknuvší po roce 1945. Na opačném konci stáli v polovině 90. let institucionalisté (Robert Keohane, Celeste Wallander, John Ikenberry), kteří předpokládali snadné přizpůsobení se nové realitě. V podobně extrémních pozicích (jistý rozpad versus schopnost přizpůsobit se čemukoli) se pohybovaly i úvahy konstruktivistů. Hellman upozorňuje, že euro-atlantické vztahy je třeba vnímat v širším kontextu, jako dlouhodobě se formující jev.

William I. Hitchock, Henry R. Nau a Charles A. Kupchan krizi analyzují v historickém kontextu. Hitchocka a Naua bychom zařadili spíše mezi optimisty. Srovnávají hloubku současné krize s předchozími, např. při obsazení Suezu (1956), odchodu Francie z NATO (1966), jomkipurské válce (1973), rozmístění amerických raket středního doletu v Evropě (1983) aj. Oba se v zásadě shodují v tom, že společným znakem poslední transatlantické krize po válce v Iráku je především rozdílné chápání hrozeb. Ačkoli současný stav není vyřešen, není v posledních 50 letech nutně tím nejhorším, co Západ zažil. Kupchan vzájemné vztahy analyzuje z dlouhodobější perspektivy, konkrétně ve třech fázích: od období rovnováhy moci (1776 - 1905), rovnováhy strachu (1905 - 1941) až po kooperativní bezpečnost (1941 - 2001). Z celého autorského týmu je zjevně nejvíce skeptický. Ve vztazích mezi oběma břehy Atlantiku Kupchan předvídá cosi na způsob mírové koexistence z období mezi světovými válkami. Ve světle jeho dřívějších publikací však nemá daleko ke konstatování, že Západ se rozpadl ve smyslu slova „breakdown“.[2]

Velmi zajímavou a kontroverzní část knihy tvoří analýzy z pohledu politické ekonomie. Jens van Scherpenberg i Kathleen R. McNamara se zabývají otázkou, zda a případně jak politická krize ovlivnila vzájemné hospodářské vztahy mezi EU a USA. Oba vyvracejí, byť každý na základě odlišných teoretických perspektiv, liberální teorii, která rostoucí propojenost v oblasti obchodu a investic chápe jako předpoklad pro sbližování v oblasti politické. Samotný indikátor ekonomické interdependence chápou jako poměrně nevěrohodný ukazatel. V průběhu a po skončení irácké krize se totiž ukázalo, že rostoucí ekonomická výměna nemá žádný dopad na utišení politických sporů. Ekonomické vztahy nepůsobí při rozporech ani jako „superlepidlo“ (superglue), na druhé straně nemohou samy o sobě působit jako zdroj krize v transatlantických vztazích.

Michael Bayers a Jeffrey Anderson analyzují spory o výklad mezinárodního práva, resp. suverenity. Bayers na několika případech rozebírá interpretaci práva na sebeobranu (od britsko-americké války r. 1814 přes izraelský útok na Osirak a americké bombardování Libye v 80. letech až po odpověď na teroristické útoky z 11. září). Navzdory neshodě ohledně role mezinárodního práva po válce v Iráku Bayers nenachází žádnou krizi vzájemných vztahů, neboť postoje vlád z obou břehů Atlantiku k otázkám legitimní sebeobrany zůstaly veskrze neměnné. Anderson dospívá k podobným závěrům ohledně interpretace suverenity. Vychází z klasické Krasnerovy definice a tvrdí, že rozdíly mezi USA a Evropou spočívají pouze v rovině tzv. vestfálské suverenity, tj. ochotě omezit vlastní moc ve prospěch nadnárodní autority. V ostatních kategoriích existuje v zásadě shoda (Evropané například kritizovali Spojené státy za unilaterální politiku, ale Francie i Německo se multilateralismu vůbec nedržely).

John A. Hall, Dieter Fuchs a Hans - Dieter Klingemann analyzují roli hodnotového systému a politickou identitu ve vzájemných vztazích. Kladou si otázku, zda má pravdu Martin S. Lipset, když na počátku 90. let minulého století potvrdil existenci „americké výjimečnosti“, nebo spíše Samuel Huntington, jenž v důsledku rostoucí imigrace od 60. let hovoří o zásadní transformaci západní civilizace. Na takovou otázku je složité odpovědět přinejmenším proto, že evropská identita na rozdíl od americké chybí. Na jedné straně se národy obou břehů Atlantiku shodnou na základních hodnotách, jako je demokracie, lidská práva a snad i tržní hospodářství. Rozcházejí se pak v míře institucionalizace těchto hodnot. V otázkách role náboženství a národní identifikace jsou Spojené státy velmi blízké Polsku. K Německu a Francii mají zase blíže v míře podpory demokratické formy vlády nebo vnímání zodpovědnosti jednotlivce za sebe samého. Nesouhlasí se striktním dělením na Evropany z Venuše a Američany z Marsu. Věci jsou poněkud složitější. Z dlouhodobé perspektivy hodnotové rozdíly mezi USA a Evropou rostou, avšak stále nedosáhly bodu zlomu. Problém současné krize spočívá v její hloubce a délce. Předchozí hodnotové spory (např. za Reagana) měly vždy relativně krátké trvání. Autoři této části textu se shodují, že současný stav je velmi vážný a čím déle bude pokračovat, tím více bude nalomena dlouhodobá spolupráce mezi Severní Amerikou a Evropou.

Thomas Risse se v závěru pokouší o syntézu výše uvedených argumentů a potvrzuje výchozí hypotézu Ikenberryho: odmítá definitivní stanovisko ve smyslu buď rozpad, nebo přežití. Potvrzuje existenci vážné krize, nicméně občané atlantického prostoru se nemusejí obávat ohrožení „demokratického míru“. Jakým směrem se bude atlantický řád dále ubírat, je otázkou dlouhodobého vývoje (slow-moving process).

Necelý rok po vydání se publikaci „Konec Západu?“ dostalo poměrně malého ohlasu. Z předních časopisů pouze Foreign Affairs (listopad / prosinec 2008) otiskl neutrální a velmi stručný komentář Phillipa H. Browna. Na obalu knihy čtenář najde ohlasy dvou recenzentů, kteří ve svém hodnocení naopak nešetřili slovy chvály. Tony Smith z Tufts University označil knihu za „povinnou četbu“ pro každého, kdo se zajímá o budoucnost politických, bezpečnostních a hospodářských vztahů mezi USA a EU. Podobně Marck A. Pollack z Temple University píše o „nejlepším přehledu transatlantických vztahů za poslední dekádu“, kniha by se dle Pollacka měla „stát povinnou pro každého, kdo se snaží pochopit změnu v transatlantickém partnerství a její dopady na teorie mezinárodních vztahů“.

Za přednost publikace můžeme označit to, že se a priori nesnaží dojít ke shodě. Není zde identifikován princip, který by vysvětlil vše. Vezmeme-li v úvahu, že vedle editorů na publikaci participovalo dalších 9 autorů z oblasti politologie, ekonomie, historie a sociologie, byl by jednoznačný konsenzus poměrně složitý. Při podrobnějším čtení zjistíme, že rozdíly mezi názory některých přispěvatelů jsou poměrně velké. Na jedné straně stojí Michael Bayers, který při analýze práva státu na sebeobranu nevidí žádný důvod, proč transatlantické vztahy označovat slovem krize. Na druhé straně vyčnívá Charles Kupchan, který už ve svých dřívějších publikacích ohlašoval konec Západu s tím, že typickým rysem mezinárodních vztahů bude nikoli střet civilizací, nýbrž návrat geopolitické rivality mezi mocnostmi Západu. To ale knize „Konec Západu?“ neubírá na její originalitě, argumentační preciznosti a metodologické propracovanosti.

POZNÁMKY

[1] Jaap de Hoop Scheffer: A New Atlanticism for the 21st Century. Projev tajemníka NATO na summitu v Istanbulu (2004). Dostupný na WWW: http://www.nato.int/docu/speech/2004/s040627a.htm (6. 1. 2009).

[2] Srovnej jeho text „The End of the West“ v časopise The Atlantic (November 2002). Dostupný na WWW: http://www.theatlantic.com/doc/200211/kupchan (6. 1. 2009).