Obrana a strategie

Více o autorovi

Autor:	EDMUNDS, Timothy, COTTEY, Andrew, FORSTER, Anthony (eds.)
Název:	Civil-Military Relations in Postcommunist Europe: Reviewing the Transition
Místo vydání:	London - New York
Vydavatel:	Routledge
Rok:	2006
Počet stran:	181
ISBN:	0-415-37631-9

V centru pozornosti autorů (eds.) knihy Civil-Military Relations in Postcommunist Europe je proces transformace vojensko-civilních vztahů v zemích střední a východní Evropy po pádu železné opony. První vydání vyšlo v roce 2006 ve Velké Británii v nakladatelství Routledge a současně také v USA a Kanadě. Editory knihy jsou Timothy Edmunds, který přednáší na katedře politologie na univerzitě v Bristolu, Andrew Cottey, přednášející na univerzitě College Cork v Irsku, a Anthony Forster, profesor politologie a mezinárodních vztahů rovněž na univerzitě v Bristolu. Autoři vyšli z předpokladu, že 15 let od pádu komunismu je již možné zhodnotit některé výsledky transformačního procesu v oblasti vojensko-civilních vztahů. Kniha se výslovně zabývá spletitostmi geneze vojensko-civilních vztahů v tomto přelomovém období a hodnotí zkušenosti Polska, Maďarska, Litvy, Rumunska, Chorvatska, Srbska, Černé Hory, Ukrajiny a Ruska na tomto poli. Je poukázáno na fakt, že země regionu přebraly tíživé dědictví v podobě ozbrojených sil, které byly významnou součástí státně-stranického systému, byly orientovány na bojové úkoly studené války, byly mohutné co do velikosti, byly zajišťovány značnými výdaji na obranu a postaveny na všeobecné branné povinnosti mužů. Dále autoři upozorňují, že po pádu komunismu země střední a východní Evropy čelily třem výzvám, které byly součástí reformy vojensko-civilních vztahů: ustavení demokratické a civilní kontroly ozbrojených sil, implementování organizačních reforem s cílem zajistit požadavky na bezpečnost a na zahraniční politiku nové éry a redefinování základů ozbrojených sil s cílem zajistit jejich legitimitu ve společnosti. Na vzorku osmi zemí bývalého sovětského bloku je ilustrováno, jak na základě interakcí mezi podobnými výzvami a odlišným národním kontextem vznikla velká rozmanitost vzorců vojensko-civilních vztahů.

V úvodu publikace jsou načrtnuty celkové závěry o transformaci vojensko-civilních vztahů. Podle autorů dřívější relativní, i když nikdy absolutní homogenita vojensko-civilních vztahů v zemích bývalého sovětského bloku byla nahrazena jejich větší diverzitou. Země vstupující do NATO a EU rozvíjely vzory vojensko-civilních vztahů podobné těm v dlouhodobě ustanovených demokraciích západní Evropy a Severní Ameriky. Autoři rovněž poukazují na skutečnost, že vojensko-civilní vztahy v bývalých státech Jugoslávie, zejména Srbsku a Černé Hoře, byly hluboce poznamenány válkou z 90. let a čelily odlišným problémům, vztahujícím se k rolím ozbrojených sil v tomto konfliktu a zahrnujícím problém odpovědnosti za válečné zločiny. Rusko, Ukrajina a další postsovětské republiky, zdá se, inklinovaly k situaci, kde vojensko-civilní vztahy jsou jednou částí „polo“ nebo „měkkého“ autoritativního režimu, zatímco ekonomické problémy vyústily ve všeobecnější degradování - deprofesionalizaci armády.

Případná intervence do domácí politiky a stupeň politické nezávislosti či vlivu armády jsou nahlíženy jako jeden z klíčových problémů vojensko-civilních vztahů. Pozornost je také věnována okolnostem a faktorům, které usnadňují civilní politickou kontrolu ozbrojených sil a ustanovení demokratických vojensko-civilních vztahů. Je naznačen mechanismus, s jehož pomocí byly, v době direktivního státního socialismu, vytvořeny specifické vztahy mezi ozbrojenými silami a politikou a armáda se dostala pod přísnou, ale nedemokratickou kontrolu. Současně byla silně zpolitizována.

Po pádu komunismu pak neexistovaly téměř žádné struktury pro civilní, demokratickou kontrolu obranné politiky. Nové vlády čelily výzvě ustanovit civilní ministry obrany a civilní personál na dříve zcela vojenských ministerstvech, oddělit generální štáby od ministerstev obrany, ustanovit instituce pro řízení obranné politiky, zřídit parlamentní výbory a zavést procedury pro dohled nad obrannou politikou. Autoři dochází k závěru že, i přes řadu problémů, jádro států střední a východní Evropy má v současnosti funkční systém demokratické civilní kontroly obranné politiky.

Bylo zdůrazněno, že v novém politickém a strategickém prostředí bylo nutné reformovat ozbrojené síly a obrannou politiku, avšak často nebylo zcela jasné, co by to mělo znamenat v pojmech vojenské strategie, obranných výdajů a struktury armád. Na počátku 90. let pak, ve snaze demilitarizovat společnost, mnoho vlád přistoupilo k drastickému snížení obranných výdajů a zredukovalo počty příslušníků ozbrojených sil. Klíčovým urychlovačem reformy ozbrojených sil byl tlak Západu, aby dotyčné státy přispívaly k úsilí řešit mezinárodní konflikty, a snaha těchto států připojit se k NATO. Debaty o reformě obrany se vztahují ke konceptu profesionalizovaných armád. Zde lze polemizovat s názorem, že profesionalizace je ústřední determinantou šancí na etablování civilní kontroly armády, protože profesionální ozbrojené síly se pravděpodobně spíše soustředí na své vojensko-profesionální úkoly, než aby intervenovaly do domácí politiky.

Co přineslo období transformace vztahu mezi ozbrojenými silami a společností? Protože v postkomunistické Evropě došlo, podle mínění autorů, k renesanci národů, bylo možné očekávat vynoření ideje ozbrojených sil jako budovatele národa. To se však stalo jen v případě Chorvatska. Obecně nebyly ozbrojené síly nazírány jako nástroj budování národa. Dalším rysem těchto vztahů bylo opětovné vynoření vzorů, reflektujících prekomunistické historické dědictví, kdy například v Polsku a Rumunsku byly ozbrojené síly viděny jako pozitivní faktor, naopak v Československu (potažmo České republice) a Maďarsku jako neefektivní obránce národní suverenity a nepříliš významná instituce.

Autoři si dále položili otázku, kteří činitelé řídí změny ve vojensko-civilních vztazích a co mohou znamenat pro jejich budoucí podobu. Za klíčový faktor považují domácí politické prostředí. Proto země, které nejvíce pokročily v demokratizaci, učinily také největší pokrok na poli demokratizace vojensko-civilních vztahů. Druhou sadou faktorů je vliv vnějších trendů. Podle analytiků nízká úroveň vnějších hrozeb redukuje důležitost ozbrojených sil a tím zlepšuje vyhlídky na civilní demokratickou kontrolu ozbrojených sil. Třetí sadu faktorů představuje dopad změn ve vojenské technologii a strategii na vojensko-civilní vztahy. Zde bylo zdůrazněno, že kombinace nízké úrovně vnějších hrozeb, posunu k mírovým a intervenčním operacím a takzvané revoluce ve vojenských záležitostech tlačí transformující se země k plně dobrovolným ozbrojeným silám a k další demilitarizaci společnosti. Poslední, čtvrtá sada faktorů má spojitost s dopadem širších sociálních změn na charakter vojensko-civilních vztahů. Autoři mají na mysli především koncept postmoderní společnosti, který se vynořil na Západě. Je však otázkou, v jaké míře se touto cestou vydají země bývalého sovětského bloku, které zažily kolaps komunismu, kolaps starých struktur politické autority, neoliberální ekonomické reformy a s tím spojený ústup státu, současně však řada zemí postkomunistické Evropy zůstala tradičně konzervativní ve vztahu k pojmům jako národ, víra, rodina a gender. Státy se nalézají mezi postmoderní a moderní etapou vývoje a v širším smyslu to reflektují vojensko-civilní vztahy.

Na knize si lze cenit již samotného nápadu srovnávat vývoj vojensko-civilních vztahů v několika postkomunistických zemích a poukázat na vliv odlišných národních kontextů na jejich konečnou podobu.