Obrana a strategie

Pavel HLAVÁČEK

Snažíme se dokázat, že odkaz Mnichova, potažmo politika appeasementu jako taková, byla chybně pochopena, respektive že získala negativní kontext teprve v důsledku hrůz druhé světové války. Poučení z Mnichova po roce 1945 bylo interpretováno tak, že se nikdy nesmí diktátorům ustupovat. Na tuto chybnou interpretaci se odvolávali všichni američtí prezidenti, s výjimkou Jamese Cartera, aby ospravedlnili svou zahraniční politiku. Tato logika, kterou označujeme jako „mnichovské paradigma“, hrála významnou roli v rozhodování, zda Spojené státy vstoupí do války v Koreji, Vietnamu, Iráku (2krát), Kosovu aj. Domníváme se, že analogie s Mnichovem (či druhou světovou válkou) není adekvátní a je čas se zamyslet, zda by neměla zmizet ze zahraničněbezpečnostního slovníku (nejen) Spojených států.

Robert GRATTAN

The paper assembles facts about early man’s existence and then, by inference, considers how strategic thinking may have developed. The general stages of man’s development are recorded but, owing to the temporal and geographical diversity of this progress, the emergence of strategic thinking is considered against various formative factors, rather than against a time-line. Man’s early existence would have been concerned with survival, but, under the influence of technological and societal advances, he could, from a more secure base, begin to think into the future and to try to influence events, rather than merely react. Under the influence of what the Greeks termed pleonexia (wanting more), warfare developed and became a major stimulus for the adoption of strategic thinking, although this could not be achieved without the use of writing and mathematics to provide a cognitive framework. Throughout the paper, reference is made to modern theories of strategy as found in management literature, where parallels are observed. The paper concludes that the employment of strategic thinking was gradual, but closely allied to societal and political developments.