doi:10.3849/1802-7199

Zpravodajský cyklus - ; klišé nebo nosný koncept?

Petr ZEMAN

Všeobecně rozšířený koncept zpravodajského cyklu bývá většinou považován za banalitu. Ve skutečnosti v sobě skrývá celou řadu teoretických a zejména praktických problémů. Článek nově definuje fáze cyklu, srovnává české a cizí (zejména anglické) názvosloví; pokouší se některé problémy pojmenovat a navrhnout jejich řešení. Významnou kritickou pozornost článek věnuje činnostem, o nichž se málokdy hovoří: definování zadání či úkolu, prvotnímu zpracování surových vstupních informací a konečně některým potížím s předáváním hotových zpravodajských poznatků legitimním uživatelům. Zvažuje nosnost pojmu v prostředí defenzivní zpravodajské činnosti. Závěrem článek potvrzuje užitečnost konceptu zpravodajského cyklu: odráží totiž faktickou dělbu práce uvnitř zpravodajských organizací a umožňuje interní sebereflexi v nich.

ikona souboruČlánek ve formátu PDF Více o autorovi

Abstract
The widely-spread concept of the intelligence cycle is usually considered banal. In fact, it comprises many theoretical and primarily practical issues. The paper newly defines the stages of the cycle, compares the Czech terminology to the foreign ones (namely the English one); aims to denominate some issues and suggests how to resolve them. A significant critical focus of the paper consists in discussing activities that rarely get proper attention: definition of the inputs or the tasking, primary processing of raw information, and finally some of the difficulties regarding distribution of finished intelligence to legitimate users. The paper considers correctness of the concept in the world/environs of defensive intelligence activity. Eventually, the paper confirms that the concept of the intelligence cycle is useful: it reflects a factual distribution of labour within the intelligence agencies and makes the internal self-reflection within them possible.

Klíčová slova
Zpravodajský cyklus; rozhodovací cyklus; uživatel - legitimní autorita; zadání a úkolování; plánování a řízení; sběr; prvotní zpracování; kolace; analýza; vytvoření výstupního produktu; významy pravděpodobnostních příslovcí; předání produktu uživatelům; koncept zpravodajského cyklu v kontrarozvědce.

Keywords
Intelligence cycle or process; decision making cycle; consumer; tasking; planning; collection; processing and exploitation; analysis and production; dissemination; explanation of estimative language; Hulnick´s counter-intelligence model.

***

ÚVOD

Téměř v každém pojednání o zpravodajské činnosti, ať už odborném nebo propagandistickém, se v úvodní části objevuje kratší nebo delší zmínka o ústředním, původně americkém, později celosvětově zdomácnělém konceptu zpravodajské činnosti, o tzv. zpravodajském cyklu. Pohříchu to bývají zmínky stručné a povrchní; jako jakási povinná samozřejmost, či dokonce úvodní banalita se vyjmenují jednotlivé fáze cyklu. Zatímco přitažlivému tématu utajeného sběru zpravodajských informací nebo metodologicky sofistikovaným analytickým technikám se věnují četné články i celé knihy, zbývající fáze zpravodajského cyklu jsou odbyty, a tudíž nepochopeny. V českém, ale i ve světovém písemnictví postrádáme kritické analýzy „cyklického paradigmatu“ a jeho skutečného významu pro praxi. Není tedy divu, že zpravodajský cyklus bývá někdy prohlašován za pouhé propagandistické klišé. Koncept zpravodajského cyklu má však nesporné silné stránky (je formativní a normativní) a současně i slabiny (je spíše ideálem než dodržovaným receptem). Jsem pevně přesvědčen o tom, že základní konceptuálně-terminologická výbava zpravodajské činnosti musí být nově a dostatečně podrobně převyprávěna. Platí to i o pohledu na zpravodajský cyklus jako celek, který uplatňuji v tomto textu. Snažím se rovněž stanovit teoreticky nejsprávnější vymezení počtu fází cyklu. Přednostně se věnuji těm fázím, kontextům a podmínkám v reálné praxi zpravodajských organizací, o nichž se většinou nehovoří. Hledám argumenty pro hypotézu, že zpravodajský cyklus není vyprázdněná mantra, ale koncept důležitý pro teorii i praxi. U jednotlivých českých termínů uvádím mezinárodně používané anglické ekvivalenty.

ZPRAVODAJSKÝ CYKLUS - POHLED NA CELEK

Činnost zpravodajských služeb a složek bývá prezentována v podobě procesu rozděleného do specifických fází. Jednotlivé fáze na sebe postupně navazují a výsledek (produkt) činnosti se nakonec ocitá u toho, kdo aktivitu vyvolal, a tak pořád dokola. Tento populární koncept se nazývá zpravodajský cyklus (intelligence cycle)1, v novější literatuře častěji uváděný jako zpravodajský proces (intelligence process), též produkční proces (production process).2

Fakt rozfázování, posloupnosti, opakování a cykličnosti není nijak zvlášť unikátní, obdobně se dá prezentovat jakákoli racionální lidská aktivita. Pozoruhodná je spíše vytrvalost, s níž se tento jednoduchý koncept v teoretických úvodech do zpravodajství udržuje. Vysvětluji to prostě: koncept zpravodajského cyklu, ač není teoreticky nijak hluboký, skutečně odráží faktickou dělbu práce uvnitř branže, odráží i vnitřní organizační členění zpravodajských organizací. Proto má pojem zpravodajského cyklu důležitou funkci při řízení zpravodajských organizací. Tento koncept rovněž podněcuje rovněž interní sebereflexi a funguje také jako nástroj osvětový, ba dokonce propagandistický.

Zdá se, že představa a popis jednotlivých fází zpravodajské činnosti se v zárodečné podobě poprvé objevuje v klíčové práci Kentově, a to v metodologické kapitole 10 „Special problems of method in intelligence work“ a kapitole následující „Producers and Consumers of Intelligence“.3 V americké zpravodajské komunitě koncept cyklu definitivně zdomácněl po publikování textů Churchovy komise.4 Od té doby se rozšířil celosvětově a není snad na světě zpravodajské instituce, jež by se na něj neodvolávala.

Koncept zpravodajského cyklu lze stručně představit takto:

  1. Zpravodajská činnost začíná tím, že (nějakou nadřízenou autoritou) je vznesen požadavek na získání dosud nedostupných, ale potřebných informací.
  2. Pokračuje se naplánováním dalšího postupu (odkud, kdo, jak, za jakou cenu…).
  3. Následuje samotný sběr5potřebných informací utajenými (ale i neutajenými) způsoby a prostředky - tedy to, co je exkluzivním specifikem zpravodajské činnosti.
  4. Nasbírané surové informace musí být vhodným způsobem zpracovány - připraveny pro eventuální využití v další fázi.
  5. Surové informace jsou v analytickém procesu analyzovány a vyústí ve zpracovanou zpravodajskou informaci, která není pouhou sumou původních dat, ale přináší významnou přidanou hodnotu.
  6. Je vytvořen výstupní produkt, tj. odpověď na zadání.
  7. Ten je předán původnímu tazateli nebo i jinému uživateli.

Zpravodajský proces je zvláštním případem, lépe řečeno podmnožinou (podsystémem či jedním z předpokladů) rozhodovacího cyklu (decision making cycle). Rozhodovací cyklus je zobecňujícím popisem situací, v nichž je třeba se rozhodovat.

Obrázek 1: Cyklus OODA

Zeman   obrazek 1

Zdroj: www.analects-ink.com/mission/OODA.htm.

Rozhodovací cyklus pod označením OODA Loop6 (smyčka pozoruj, orientuj se, rozhodni, čiň) prezentoval v 80. letech 20. století významný vojenský stratég John Boyd.

Na zpravodajský proces (cyklus) můžeme nahlížet jako na subsystém, který osobě, jež se má rozhodnout, zabezpečuje data z fáze pozorování a orientování se. Zpravodajský cyklus je v tomto pohledu nutný předstupeň pro následné rozhodovací činnosti.

Ve světě zpravodajských služeb demokratických zemí platí základní pravidlo: Zpravodajské služby nejsou těmi, kdo věcně rozhodují, kdo generují strategická rozhodnutí, kdo vytvářejí a implementují politiky. Zpravodajské služby v demokracii nejsou a nesmějí být těmi, kdo rozhodují o politickém směru (decisionmakers a policymakers). Služby jsou odpovědné za dodání kvalitních informací, ale nikoli za to, jak se na ně poté reaguje.

Ve zpravodajském cyklu jsou - na rozdíl od obecnějšího OODA cyklu - zásadně odlišeni dva aktéři: producenti (zpravodajské služby a složky) a konzumenti produktu (zákazníci, tj. případ od případu vláda, ústavní činitelé, státní správa, orgány činné v trestním řízení, velitelé vojenských jednotek atp.).

Zpravodajský proces (cyklus) bývá graficky zobrazován nejčastěji jako jakýsi ciferník hodin. Počet fází bývá stanoven od čtyř do osmi, nejčastěji je jich pět.7 Já považuji za účelné rozlišit sedm fází cyklu: 1. zadání; 2. plánování; 3. sběr; 4. prvotní zpracování; 5. analýza; 6. vytvoření produktu; 7. předání uživatelům. Během průběhu plnění jednotlivé pracovní fáze je potřeba jisté strukturované souslednosti činů; proto uvnitř fází rozlišuji funkční podjednotky a nazývám je kroky.

Doslovný překlad anglických názvů8 některých fází působí v češtině nedorozumění.

Tabulka 1: Srovnávací tabulka počtu fází zpravodajského cyklu a jejich pojmenování, podle několika vybraných pojetí zpravodajského cyklu

Fáze
Pramen 1 2 3 4 5 6 7
nejběžnější podoba plánování a řízení sběr zpracování analýza odevzdání výsledků
dle webu českého Vojenského zpravodajství řízení shromažďování zpracování šíření
úzus české civilní rozvědky úkolování plánování a řízení sběr informací zpracování informací analýza a syntéza distribuce výstupů
švýcarská služba SND Bedürfnisse Planung / Führung Beschaffung Auswertung / Verbreitung
francouzské užití question collecte des informations traitement des informations analyse diffusion au client
Lowenthal, 2006 requirements collection processing and exploatation analysis and production dissemination and consumption
Krizan, 1999 požadavek plánování a úkolování sběr processing / exploatation analýza produkce dissemination
ruské užití планирoвание а управление добывание информации информационно-аналитическя работа ?
v tomto článku zvolené užití zadání a definování problému plánování postupu sběr informací prvotní zpracování analýza vytvoření výstupního produktu předání uživatelům

Zdroj: autor.

Příkladem zdařilého grafického znázornění cyklu budiž následující obrázek.

Obrázek 2: Process of Intelligence Creation and Use

Zeman   obrazek 2

Zdroj: KRIZAN, L., Intelligence Essentials for Everyone, 1999, s. 8.

Obrázek 3: Konvenčnější zobrazení zpravodajského procesu

Zeman   obrazek 3

Zdroj: JP 2-0, Joint Intelligence, 2007, s. I - 7.

CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH FÁZÍ ZPRAVODAJSKÉHO PROCESU

Fáze první - zadání a definování problému

Zadání úkolů (tasking) či definování problému nebo též definování požadavků (requirements, requests, needs) je jen zdánlivě jednoduchým aktem. Je nutno ozřejmit, kdo je zadavatelem zadání a současně budoucím uživatelem (user, consumer) produktu. Nejčastější rychlá odpověď laiků zní: prezident, premiér, ministr. Ano, ve strategických otázkách týkajících se národní bezpečnosti, například ve vztahu k zahraničí, je taková odpověď alespoň teoreticky správná - zadavatelem je vysoký ústavní činitel exekutivy, eventuálně jeho aparát. Policymakers však jen zřídkakdy chtějí a jsou schopni zadávat přesně zacílené konkrétní úkoly, spíše projevují zájem o „celostní“ zprávy, mapující určené situace a snažící se o predikci jejich vývoje.

Nejvyšší ústavní činitelé rozhodují „jen“ o základním zaměření státní politiky (a tedy o nejobecnější úrovni zadání pro státní zpravodajské služby), někdy formulovaném ve zveřejněných doktrínách. Detailnější zaměření zpravodajské činnosti zpravidla formulují subalterní aparáty (například experti Rady národní bezpečnosti). Některá zadání se posléze stávají „trvalými zadáními”, protože substantivní problém je dlouhodobý.9 V některých zemích bývají formulovány určité stálejší okruhy problémů písemně coby utajené seznamy dlouhodobých priorit zpravodajské činnosti. Takové seznamy - institucionalizované soubory požadavků - jsou zpravidla utajovány.10 Vyvstane-li odlišný, doposud do „seznamu“ nezařazený konkrétní problém, který mohou pomoci řešit zpravodajské služby, může být k jeho řešení vydán příkaz formou ad hoc vládního usnesení. I to bývá zpravidla, alespoň co se detailů týče, utajováno.

Zpravodajská činnost se však zdaleka neomezuje výhradně na nejvyšší patro strategického zpravodajství. Na jiném „rozhodovacím patře“ může legitimním zadavatelem úkolu či dotazu být například vojenský velitel v prostoru operace nebo šéf speciální policejní jednotky nebo (u soukromé zpravodajské služby) vedení velké firmy. Legitimním zadavatelem je tedy vždy konkrétní autorita, jež má na starosti konkrétní rozhodování v konkrétním kontextu.

Státem zřízené zpravodajské služby mají svá základní zaměření definovaná v zákonech a obdobných normách, byť v obecných formulacích. Služby proto mohou v tomto zákonem vymezeném mandátu konat z vlastní iniciativy, aniž by musely čekat na specifikování problému „shora“.11 Na této úrovni je zadavatelem úkolu vedení samotné zpravodajské služby. Na místo vnější autority nastupuje autorita interní.

V dobře řízených zpravodajských systémech zůstává část produkčních kapacit zpravodajských služeb rezervována pro problémy a hrozby, které dosud nejsou zcela přesně rozpoznány (nebyly ještě sekuritizovány). Produktem zpravodajské činnosti je pak předem nevyžádaná, ale důležitá signalizace či varování - v tomto případě zpravodajský cyklus proběhl bez fáze první a druhé.

Předesílám rovněž, že část kapacit zpravodajských služeb je „obsazena“ další činností, která není nařizována shora. Zpravodajské služby potřebují trvale získávat a hodnotit informace nezbytné pro pokračování vlastních operací a udržení vlastní funkčnosti, informace nezbytné pro akvizici nových zdrojů a pro ochranu stávajících, informace pro udržení stavu připravenosti. Takové informace se mohou nebo nemusí zužitkovat v budoucnu; některé mohou sloužit defenzivně bezpečnostním účelům.

Vytváření zadání se někdy neobejde bez jistých konfliktů. Například nově zvolený ústavní činitel je zpravidla zákazníkem značně nekvalifikovaným, jeho představy o tom, co zpravodajské služby mohou a nemohou, se značně liší od reality. Lisa Krizan (1999)12 uvádí, že zákazníkovy požadavky či „potřeby” (zvláště jsou-li komplexnější nebo pokud spěchají) vyžadují od zpravodajské služby jistou interpretaci a korigování už předem, než jsou definitivně formulovány jako zadání. Je účelné zahájit dvousměrnou interaktivní komunikaci obou aktérů - služby se zadavatelem - již před tím, než se rozběhne produkční proces. (Nemluvě o tom, že v demokratických zemích musí vedení zpravodajských služeb za všech okolností odmítnout tyto tři kategorie zadání: nezákonné, věcně nepříslušné a naivní. Nejlépe dříve než jsou uvědoměle verbalizovány.)

V rozumně řízených zpravodajských systémech vzniká zadání v kontinuální interakci a dialogu konzumentů a producentů. Mnohdy je třeba z jazyka „původních přání“ přeložit do jazyka konečného zadání. Hledá se správné znění otázky, hledá se právě ta chybějící informace - mezera (intelligence gap), kterou je třeba vyplnit. Zpřesňování zadání od obecného je tedy rovněž cyklickým procesem (podproces).

Fáze druhá - plánování postupu

(planning and direction)

Tato fáze leží už převážně jen na producentovi, tj. zpravodajské službě. Vedoucí činitelé služby zvažují, jak splnit úkol, zvažují kapacity, přerozdělují prostředky, volí metody sběru a strategii sběru. Jinými slovy připraví plán činnosti, poté jej odstartují, řídí a kontrolují.

Pokusme se poněkud idealizovaně popsat situaci, kdy zpravodajská služba obdrží zcela nově formulovaný úkol, dotaz či zadání. Ve skutečnosti bývá reálný průběh procesu v praxi méně svědomitý, méně systematický a mnohem improvizovanější než následující popis.

Jedním z prvních kroků je znovu zvážit, zda se správně porozumělo úkolu, jaké jsou hledané cíle, které odpovědi vyplní „mezeru“. Na místě je otázka, kdo je přesně zákazník, komu eventuálně ještě bude poskytnuta výstupní odpověď, v jaké podobě se odpověď očekává a kdy má být odevzdána (faktor času).

Druhým, zcela nezbytným, krokem je ověřit, zda hledaná informace - byť v kusé podobě - již z minulosti není „v držení“ služby. Kýžená informace může být záměrným či vedlejším výsledkem předchozích aktivit služby. Nejčastěji se ale stává, že informace může být „doma“, je dosud nerozpoznána a „leží“ v bohatých datových fondech již nashromážděných z otevřených zdrojů.

Třetím krokem je zaúkolovat pracoviště sbírající informace z otevřených zdrojů, aby se na vyhledávání informací o daném problému nyní specificky zaměřilo.

V řadě případů tři výše uvedené aktivity postačí k tomu, aby zpravodajská služba v dohledném čase svému uživateli poskytla relevantní výstupní informaci, k jeho relativní spokojenosti. V tom případě další plánování metod sběru není potřeba.

Jestliže však dosud uvedené kroky v daném případě nestačí, je třeba zapojit další složky zpravodajské organizace, a vstoupit tedy do dalších fází zpravodajského cyklu. Následujícím krokem by mělo být detailní rozebrání úkolu - jakýsi rozbor zadání. Pomáhá tomu zodpovídání pěti základních otázek - kdo, co, kde, kdy, jak a proč, vztahující se k subjektům, o nichž je třeba se cosi dozvědět. Místo abstraktního žonglování s termínem „subjekty“ si pro jednoduchost představme konkrétní úkol: vyhledat spící a podpůrné sítě teroristů v hostitelské a pro ně cílové zemi.

Kdo jsou ti lidé (jaké mají vlastnosti, odkud přišli, jak je rozpoznávat…)? Co ti lidé tady dělají (jak se chovají)? Kde jsou soustředěny jejich aktivity? Kdy (nebo jak často) vstupují do vzájemných kontaktů? Jak (jakými metodami krytí) pracují; jaké jsou jejich schopnosti? Proč to dělají (jaké mají záměry)?

Výsledkem by měl být seznam velmi konkrétních požadavků.

Dalším krokem je zvážit, zda se potřebná informace nedá aspoň zčásti získat dotazováním a lustrováním dostupných fondů, databází a evidencí státní správy. Když ani to valně nepomůže, je na čase další krok - zaangažovat utajené metody sběru a pracoviště, která je provádějí. Je-li kauza takhle daleko, je potřeba připravit plán - projekt, který počítá se všemi „kdo“, „kdy“, „kde“ a přidá pohled „za jakou cenu“. Musí se vybrat adekvátní metoda utajeného sběru informací. Některý problém lze řešit rešeršemi literatury, jiný snímkováním z družice, některý číháním na odposlechnutou komunikaci, jiný výhradně získáním tajného informátora a konečně některý nasazením více metod současně. Vždy se zvažuje proveditelnost, finanční a personální náklady a možná rizika nezdaru, včetně rizik právních a politických. Podvědomým vodítkem jsou nepsané principy efektivity a principy proporcionality.

Dojde-li situace tak daleko, začíná nový úkol, který bude vyžadovat uvolnění jistých kapacit - soupeřit s akcemi, operacemi, projekty a udržovacími aktivitami dosavadními. A protože kapacit není nikdy dost, může docházet ke konfliktům, které management odpovídající hierarchie musí řešit.

Fáze třetí - sběr informací

Jednotlivým metodám sběru zpravodajských informací jsou v odborné i populární literatuře věnovány stovky a tisíce stran, proto zde uvádíme v krajní stručnosti jen jejich prosté pojmenování a seřazení.

Pracoviště zabývající se sběrem z různých zdrojů (collection, information gathering, acquisition) v této fázi dostanou pokyny zabývat se specificky daným úkolem. Je výhodné, když již na startu procesu, tj. u formulace konkrétních úkolů, stojí konkrétní zpravodajský analytik, který daný úkol přetlumočí pracovištím sběru a jenž postupné získávání surových informací (raw information, raw data) neustále sleduje. Analytik už nyní musí připravit pro daný problém vhodnou analytickou metodu, o které předpokládá, že poskytne uspokojivé výsledky, a zvažuje i alternativy včetně té, že se o zkoumaném problému nic podstatného nepodaří zjistit!

Zpravodajsky zajímavé informace lze získat z různých zdrojů, jimž jsou přiřazeny specifické metody. Jednotlivým metodám/zdrojům se říká disciplíny sběru (collection disciplines) a podle (původně amerických a nyní mezinárodně užívaných) akronymů se slangově nazývají „INTs“.13 Jednotlivé termíny typu „INT“ znamenají v interním diskurzu zpravodajců jak metodu, tak i její výsledky (informace oním postupem zjištěné).

Nejstručněji lze rozdělení zpravodajských zdrojů/disciplín sběru znázornit takto:

  • A) zdroje veřejnosti dostupné = otevřené zdroje (overt či open sources - OSINT)
  • B) utajené zdroje a metody (covert sources & covert means)

Utajené zdroje a metody se dále dělí na:

  1. kontaktní získané lidmi a od lidí - HUMINT
  2. získané na dálku technickými prostředky (technical means), jež je možno rozdělit na

SIGINT

IMINT

MASINT

Tři uvedené technické disciplíny14 se podrobněji člení na další subdisciplíny. Vedle shora uvedených tradičních postupů vznikají v současné době nové metody utajeného sběru zpravodajských informací, odvozené z fenoménů současného světa.

Uvedené akronymy jsou zkonstruovány takto:

  • HUMINT - HUMan INTelligence - zpravodajství od a prostřednictvím lidských zdrojů.
  • SIGINT - SIGnal INTelligence - rádiové zpravodajství.
  • IMINT - IMage INTelligence - zobrazovací zpravodajství.
  • MASINT - Measurement And Signature INTelligence - zpravodajství vyvozené z technických příznaků.
  • Využívání otevřených zdrojů je pak OSINT - Open Source INTelligence.

Mezi důležité zdroje patří další disciplína, pro kterou však neexistuje akronymní pojmenování typu „INT“. Je to výměna zpravodajských informací mezi službami téže země a zejména výměna mezinárodní, které se v interním žargonu říká zkráceně liaison.

Sběr informací je specializovaná činnost, v níž jsou jednotlivé složky systému zpravodajského získávání informací, např. IMINT, SIGINT, HUMINT, „po svém“ optimálně nastaveny na sběr informací z jednoho druhu zdrojů. Služby, pracoviště či organizační složky zabývající se sběrem bývají často pro svou specifickou povahu vnímány jako jednosměrné, tj. pouze přívodní, a v USA se jim říká „roury od kamen“ (stovepipes).15

Už na tomto místě je nezbytné zdůraznit, že při sběru zpravodajských informací a pořizování vstupních surových dat mají zpravodajci stále na paměti základní pravidlo své profese:

Co bylo řečeno, je pravda důležité; ještě významnější však je, kdo to řekl.

Platí to pro výpovědi tajných informátorů i rešeršování otevřených zdrojů, včetně odborné literatury, i pro záchyty telekomunikace. Klíč k úspěchu leží v identifikaci osob, programů a organizací a v analýze vztahů mezi nimi. Proto zpravodajci sbírají informace i o „sdělujících subjektech“ a jejich zájmech a vazbách. Proto jsou důležité „okolnostní informace“ a metadata. Z toho důvodu je důležité vědět, co daná osoba říkala před dvěma lety a jaký má životopis, s kým se před deseti lety pohádala a jaké má zájmy a spojence.

Fáze čtvrtá - prvotní zpracování

V amerických pramenech se tato fáze nazývá processing nebo taky processing and exploitation a v českém prostředí málokdo dobře chápe její podstatu. Za vhodný překlad obou anglických termínů pokládám „prvotní zpracování a zužitkování“.

Ne nadarmo se říká, že jde o svého druhu preanalýzu. Prvotní zpracování především znamená konverzi obrovského množství dat vstupujících do systému (tj. do vnitřního prostředí zpravodajské služby a do jejích informačních fondů, svazků a databází) do uspořádanější a čitelnější formy tak, aby byla pro nespecializovaného analytika vůbec uchopitelná.

Týká se to zejména zpravodajských dat nasbíraných pomocí technických disciplín IMINTu, a SIGINTu, která nepřicházejí v podobě umožňující snadnou percepci. Pořízené komplexní digitální soubory se mnohdy složitými technickými postupy zpracovávají tak, aby výsledkem byla konverze hromady nul a jedniček na obrázek nebo na psaný text. Zašifrované komunikáty je snaha dešifrovat. Vysílání zahraničních rozhlasových stanic se pokud možno překládají z exotických jazyků do srozumitelnějších, nejlépe do mateřštiny; to vyžaduje porozumění lingvistickým i věcným kontextům.

Data se třídí a ukládají do zabezpečených úložišť v podobě, která je počítačovou technikou snadno dohledatelná.

Také informace původem z HUMINTu a OSINTu a dalších subdisciplín je nezbytné utřídit a zařadit do informačních depozitů a toků. Každá informace by při vstupu do systému měla být dohodnutým způsobem označena (zaindexována) s připojením atributů původu. Lze to přirovnat k práci knihovníka nebo informatika, který třídí, indexuje a anotuje; tato práce se nazývá kolace (collation). Zprávy od agentů mnohdy rovněž vyžadují překlad z jazyka do jazyka, ale zejména také komentáře (o agentových možnostech přístupu, o kontextu, o jeho pravdomluvnosti).

Ve zpravodajství v soukromém sektoru rovněž existují analogické aktivity prvotního zpracování; například zakreslování zájmových lokací do mapy, zpracování a překlad technických výkresů a zpráv, přepis řeči z videopásky nebo audiopásky nebo zápis detailního komentáře z osobního setkání.

Kolace znamená mnohem více než fyzickou manipulaci; znamená např. v poznámkách připojovat významy a kontexty, které nejsou patrné ze surového originálu. Do fáze kolace náleží pořádání dokumentů do svazků, lhostejno zda do papírové nebo virtuální digitální podoby (nejlépe do podob obou). Kolace může znamenat rovněž setřídění vstupních informací podle zvolených kategorií a vztahů, pořízení různých seznamů či přípravu kondenzovaných výtahů nebo využití databázových softwarů, jež data setřídí, uloží a umožní je nejen automaticky vyhledávat, ale i v početných datech zjišťovat příbuznosti a vzorce. Processing či kolace zahrnuje spoustu různých operací, jež se musí provést, aby se získané informace daly rozumně analyzovat a aby z nich mohl vzniknout produkt žádoucích kvalit. Kritéria, podle nichž se prakticky kolace provádí, se nemají příliš často měnit, jinak se data zatoulají a ztratí.

Běžnou praxí ve všech zpravodajských službách kdekoli ve světě je, že se vždy nasbírá mnohonásobně více informací, než je kapacitně možné shora uvedeným způsobem zpracovat. Je zřejmé, že v tomto ohledu dostává koncept zpravodajského cyklu v praxi vážnou, ba alarmující trhlinu.16 Většinou je processing povinností těch pracovišť, které informace sbírají. Pro ně však je kolace a s ní spojené povinnosti mnohem méně atraktivní činností než sběr sám.

Významným přínosem pro zpravodajskou analytiku ve velkých zpravodajských službách je automatické zpracování dat. Digitalizovaná a částečně vytříděná data původem z celého světa přicházejí na terminál k analytikovi - často již předtříděna pomocí klíčových slov - k dalšímu zpracování. Automatické zpracovávání dat má však i některé zneklidňující důsledky: někdy mají analytici sklon pracovat se všemi informacemi „jakoby rovnocennými“ a v některých případech si moc nevšímají, jaký zdroj informaci poskytl. Dalším důsledkem je to, že analytik často příliš spoléhá na „automatický přísun“ informací a jen zřídka zdroje stimuluje. Výsledkem je zúžení toku dat, která k analytikovi přicházejí.17

Fáze pátá - analýza

Analytická fáze je rozhodující fází, v níž se přicházející surová informace - raw information konvertuje do finished intelligence. Někteří autoři shrnují analýzu a vytváření výsledné zprávy do jedné fáze a nazývají ji analysis and production. Mám za to, že metodologicky případnější je chápat tyto činnosti jako fáze dvě. Někteří autoři zase do analytické fáze zahrnují i kolaci (součást prvotního zpracování), jak jsme ji definovali výše.

Několik stručných charakteristik analytické fáze zpravodajského procesu

Výraz „analýza“ navozuje představu rozebrání jevu na komponenty, prvky, součástky. Ano, tento myšlenkový postup má ve zpravodajské analýze své důležité místo, ale mnohem významnější je pochod opačný, totiž syntéza, skladba, integrace, sestavení nového. Syntetický postup spočívá v tom, že se ze surových dat jejich část vybírá, zpráva se komprimuje a expertní znalost obsažená jednak v zacházení s daty, jednak v komentáři zprávy dodává k celku přidanou hodnotu (a value-added product).

Analytický proces je sám o sobě rovněž cyklické povahy. Jednotlivé piece of information jsou hodnoceny (evaluation), tím se zjišťují mezery ve znalostech věci (gaps) a diskrepance, a pracovištím sběru se poté kladou doplňující otázky.

Analytik je zpravidla (ale ne vždy) „organizačně oddělen“ od pracovišť sběru informací a u informací získaných utajenými postupy zpravidla - podle principu utajování a principu nezbytné znalosti (need to know) - nezná identitu konkrétního zdroje, což se zejména týká lidských zdrojů.18 Neznat identitu a okolnosti původu je sice z jistého pohledu nevýhoda, ale tento fakt skýtá analytikovi i jednu významnou výhodu - analytik není zatížen možnou slepou důvěrou19 ve zdroj jako v konkrétní jemu známou lidskou bytost a je schopen jej posuzovat odtažitě, neosobně, tedy nezávisle. Tento princip je významným korektivním faktorem celého zpravodajského cyklu. Metodologicky je to docela unikátní záležitost; alespoň já podobný fenomén v jiných lidských poznávacích aktivitách nenalézám.20

S informacemi se musí zacházet různě, podle toho, z jakého zdroje pocházejí. Úspěch analytika závisí na tom, jak zná možnosti zdrojů (různých „INTs“), jejich limity a úskalí při jejich využití. Zřídkakdy poskytne jeden zdroj všechna potřebná data. Obvykle je třeba čerpat informace ze širokého spektra utajovaných i neutajovaných zdrojů, mimo jiné také proto, že informace z jednoho zdroje mohou být zavádějící.

Analytická práce zahrnuje celou škálu speciálních metodik21, z nichž ne každá se hodí na všechno. I pouhý stručný jejich přehled je mimo možnosti tohoto textu. Zde nastíníme jen základní principy, které se uplatňují obecně.

Analytický proces spočívá v několika myšlenkových krocích, které je záhodno provádět v postupných sekvencích. Jsou to:

  1. ohodnocení vstupních informací - evaluation,
  2. vlastní analýza vstupních informací - analysis (analýza v užším slova smyslu),
  3. integrace informací - integration a jejich interpretace - interpretation.

Ad 1. Ohodnocení vstupních informací (evaluace) je kontinuální proces, který začíná už ve fázi kolace a prvotního zpracování dat. Každou i fragmentární informaci je nutno posoudit z několika hledisek. Jako pomůcky pro ohodnocení někdy sloužívají zavedené semikvantitativní škály, označené písmeny nebo čísly, jež se přiřazují k jednotlivým informacím.

Hodnotící škály mohou komentovat například:

  • důvěryhodnost konkrétního (lidského) zdroje22
  • relevanci informace - má daná informace vztah k našemu problému?
  • včasnost a úplnost došlé informace atd.

Příklady:

Pro hodnocení důvěryhodnosti a spolehlivosti (realibility) lidských zdrojů se může například použít následující škála inspirovaná metodikami NATO:

  1. zcela spolehlivý = zdroj je dlouhodobě prověřený, vždy mluví pravdu, je kvalifikovaný a autentický,

  2. obvykle spolehlivý = zdroj je většinou pravdomluvný, ale nemá vždy přímý přístup k věci, proto je jistá drobná pochybnost o kvalifikaci nebo plné autenticitě,

  3. asi spolehlivý = zdroj přináší občas pravdivé zprávy, ale může mít zájem na selekci údajů, nebo: pochybujeme o jeho kvalifikaci,

  4. obvykle nespolehlivý = zdroj je většinou nekvalifikovaný a neautentický,

  5. nespolehlivý = zdroj poskytuje nekvalifikované a neautentické vstupy nebo jsou zprávy překroucené nebo jde o podvrhy,

  6. nelze posoudit = zdroj je nový, dosud neprověřený nebo zcela neznámý, stupeň jeho kvalifikace autentičnosti nelze posoudit.

Škála použitelná pro hodnocení důvěryhodnosti (kredibility) konkrétní informace:

  1. pravdivá informace = verifikována i z jiných nezávislých zdrojů,

  2. pravděpodobně pravdivá = logicky skloubena s jinými, zapadá do kontextu, odjinud ale potvrzena není,

  3. asi pravdivá = není potvrzena, ale ani vyvrácena, je logická, ale nezpůsobilá pro závěr, protože např. příliš obecná nebo fragmentární, nebo naopak vybočující,

  4. pochybná, ale možná pravdivá = nyní nepravděpodobná, ale není nelogická, tj. nemůžeme přijmout ani zamítnout, nelze vyloučit, že získá v dalším vývoji platnost,

  5. nepravděpodobná = je popřena jinými informacemi, nelogická, neodpovídá kontextu,

  6. nelze posoudit = v současnosti chybí data ke srovnání.

Analytik jednotlivé vstupní informace vyhodnotí tak, že jim přisoudí určitou hodnověrnost. To nelze učinit bez toho, aniž by danou informaci srovnával (komparoval) s jinými (odpovídá informace dosud známému?, poznatkům odjinud?, z dřívějších sledování?, z jiných zdrojů?). I zde mu může pomoci přiřazení ke škále. Kombinací evaluačních škál je možno dojít i k zajímavým výsledkům - např. obvykle nedůvěryhodný zdroj může poskytnout validní a relevantní informaci. A naopak. Analytici se k hodnocení jednotlivých zdrojů zpětně vracejí a po určité době znovu studují deskriptivní i predikční hodnotu dříve obdržených zpráv.

Ad 2. Analýza v užším slova smyslu je myšlenková práce s vybranými ohodnocenými vstupními informacemi. Významnou roli zde hraje výběr (selekce) toho, co analytik považuje za relevantní a validní. Rozborující i skladebná myšlenková práce by měla vyústit v rozpoznání nových signifikantních faktů a k vytvoření hypotéz.

Ad 3. Integrace dosavadního úsilí znamená spojení veškeré analyzované informace do souvislého obrazu (vzorce), vyhodnocení hypotéz a eventuálně vyslovení argumentačně kvalitních závěrů (conclusions). Tam, kde je to možné, usilují analytici o zakomponování vstupů ze všech dostupných zdrojů a metod, jež mají k dispozici; nazývá se to all-source intelligence.

Složité jevy je možno interpretovat, tedy vyložit „co to znamená“, ve smyslu „co se pravděpodobně v budoucnu může stát“. Ideálem je nejen popis stavu, ale i prognóza trendů a jejich alternativ. Konverze vstupních dat je u konce, výsledkem je produkt - finished intelligence - zpravodajská zpráva.

Fáze šestá - vytvoření výstupního produktu

Na první pohled by se zdálo, že postulování této činnosti jako samostatné fáze je zbytečné. Vždyť zpracování zpravodajských informací je hotovo! Praktické zkušenosti z činnosti zralých zpravodajských služeb však nasvědčují, že vyčlenit „fázi definitivního vytvoření výstupního produktu“ je plausibilní. Uvedu čtyři důvody:

Za prvé je nutno konstatovat, že mnohé výsledky nejsou vůbec určeny k tomu, aby opouštěly zpravodajskou službu. Týká se to doprovodných informací (chcete-li jakýchsi metadat), které jsou určeny jen k analyzování a reflexi vlastní zpravodajské operační činnosti. Získávání těchto informací je vitálně nezbytné, ale samy o sobě (či zatím) nepřinášejí hledanou pozitivní substantivní informaci (positive intelligence), jež je určena zákazníkovi a může mu pomoci. Jde za a) o tzv. operational intelligence, to jest o poznatky o tom, jak byly informace získány (okolnostní informace); tyto informace se zpravidla nepostupují analytikům, ale zůstávají v držení sběrových pracovišť. Za b) jde o všechno, co se týká bezpečnostních aspektů (tzv. operational security) výkonu zpravodajské činnosti.

Za druhé je nutno zprávy sanitizovat, tj. oprostit od údajů, které by identifikovaly jejich originální původ. Původ informací je v definitivním znění zastřen a zamlžen. Důvodem je posvátné paradigma ochrany zdroje a notorická zkušenost, že v prostředí zákazníků se mlčenlivost nedodržuje tak, jak je standardní uvnitř zpravodajských služeb. (Koneckonců, zákazníkovi bývá jedno, jak je informace získána, důležité je, zda se pod ni zodpovědný funkcionář zpravodajské služby podepíše a tím za ni ručí.)

„Vygumování zdrojů“ je ve srovnání s jinými lidskými poznávacími činnostmi dalším zcela unikátním rysem zpravodajského procesu. Vytvoříme-li analogii zpravodajské činnosti řekněme s přírodovědeckým výzkumem, lze sběr z otevřených zdrojů srovnat s prostudováním dostupné literatury. Sběr utajenými prostředky lze přirovnat k období pokusů. Ale zatímco v přírodovědě výsledek práce - vědecká publikace - musí veřejně obnažit své výsledky i metody, které byly použity, aby jiná vědecká pracoviště mohla nalezené ověřit, variovat nebo vyvracet, zpravodajská finished intelligence žádnou možnost verifikace nikomu nenabízí. Naopak jakémukoli ověřování de facto silně vzdoruje.

Za třetí: výstupní zprávy ze zpravodajských služeb se musí zařadit do vhodné „ediční řady“. V různých službách platí různé zavedené zvyklosti a vznikají typizované „odrůdy“ zpráv, jež se navzájem liší co do své struktury a svého účelu. Mohou se lišit stupněm utajení - od nulového (výtah novinek k dané věci z otevřených zdrojů) až po nejvyšší. Stupeň utajení ovšem naznačuje nejen význam zprávy, ale i to, zda byly použity utajené nástroje sběru. Pro účely včasného varování (early warning) se zákazníkům - z dobrých důvodů - zasílají i zprávy fragmentární, dosud nepříliš ověřené, neanalyzované (v českém prostředí se jim někdy říká zprávy signální).

Např. ve výzvědné komunitě Spojených států se rozlišuje:

  • current intelligence (zhruba řečeno novinky s konkréty23),
  • basic intelligence (encyklopedické studie o zemi či jevu, spíše z neutajených zdrojů, jakési monografie „pozadí“),
  • plnohodnotné, analyticky zpracované zpravodajské zprávy, pro které používají termín estimation. Obdobný druh produktu je v britském prostředí nazýván assessment. V obou případech to znamená popis stávajícího stavu entity, na rozdíl od prací s prognostickou ambicí; v obou případech to svádí k českému překladu „zpravodajský odhad“, což považuji v češtině za zavádějící a doporučuji se tomuto překladu24 nějak vyhnout (i když je to obtížné).

Za čtvrté je příprava a schvalování výstupu textu ze zpravodajské služby příležitostí k důkladné nové kontrole a posouzení, zda zpráva má žádoucí kvality, které zákazníkovi - uživateli - pomohou. Zpravodajské výstupní zprávy mají mít tyto žádoucí vlastnosti:

Přesnost: Data ze všech zdrojů musí být starostlivě posouzena, zda se v nich neocitla technická chyba, zkreslené vnímání, nebo dokonce „nepřátelský záměr svést na scestí“ (hostile deception).

Objektivnost: Všechny závěry musí být starostlivě posouzeny, zda nejsou ovlivněny předsudky, přáními, záměrným posunutím významu anebo zda neobsahují manipulaci způsobenou něčími zájmy.

Upotřebitelnost: Výstupní zpravodajské sdělení musí být v podobě, jež usnadní jak pochopení, tak možné využití. Výstupní text musí být kompatibilní s možnostmi zákazníka s daným papírem administrativně manipulovat (ochrana, uložení).

Významnost (relevance): Zaslaná informace musí odpovídat zákazníkově potřebě a zaměření s tím, že konsekvence a význam sdělované informace musí být osvětlen a „šit zákazníkovi na míru“.25

Včasnost: Zpráva se u zákazníka musí ocitnout tehdy, když je pro něj aktuální.

Fázi sepsání konečného výstupního produktu vykonávají zpravidla tytéž osoby, které vytvářely samotnou analýzu, ale do procesu nyní aktivně vstupují vyšší manažeři, kteří produkt posuzují a schvalují, a přiznejme, někdy i cenzurují.

Fáze sedmá a závěrečná - předání uživatelům

V angličtině bývá nazývána dissemination nebo distribution. Česky bývá neobratně překládáno jako „šíření“, což navozuje představu jakéhosi hromadného rozsevu. Pravdou je pravý opak, zprávy jsou distribuovány za velmi pečlivého dohledu. Existují zpravodajské zprávy, jež může obdržet řekněme 100 lidí, jsou jiné, které obdrží pouze jeden adresát. To závisí na povaze věci.

Zpravodajské služby jen velmi ostýchavě přiznávají, že fáze předávání zpráv uživatelům (zejména jde-li o vrcholové politiky) je tou nejobtížnější. Vztahy mezi producenty informací a desicion-makers by měly být aktivní, bezpředsudečné a otevřené, a to v praxi bohužel nastává zřídka. Zpravodajské služby občas se smutkem zvažují, zda jejich adresáti jsou vůbec schopni vnímat dosud neprognózované jevy.

Zprávy předávané uživatelům mohou být odpovědí na jejich předchozí požadavky a dotazy. Uživatel - zákazník je však málokdy plně spokojen, zejména proto, že zpravodajství je z povahy věci proces s nejistými a probabilistickými výsledky.26

Vrcholné grémium amerických zpravodajských analytiků ve střechovém orgánu zvaném National Intelligence Council27 produkuje dlouhodobé analýzy (NIE) s ambicí prognózovat důležité jevy. K těmto analýzám se v posledních letech připojuje vysvětlení pro uživatele28, z jehož znění plyne lékárnická opatrnost při zacházení se slovy. Uvádím je záměrně celé v originálním znění. Je to totiž výzva našim českým - podle mého názoru nepřijatelně vágním - „formulačním zvyklostem“.

What We Mean When We Say: An Explanation of Estimative Language

We use phrases such as we judge, we assess, and we estimate - and probabilistic terms such as probably and likely - to convey analytical assessments and judgments. Such statements are not facts, proof, or knowledge. These assessments and judgments generally are based on collected information, which often is incomplete or fragmentary. Some assessments are built on previous judgments. In all cases, assessments and judgments are not intended to imply that we have “proof“ that shows something to be a fact or that definitively links two items or issues.

In addition to conveying judgments rather than certainty, our estimative language also often conveys 1) our assessed likelihood or probability of an event; and 2) the level of confidence we ascribe to the judgment.

Estimates of Likelihood. Because analytical judgments are not certain, we use probabilistic language to reflect the Community’s estimates of the likelihood of developments or events. Terms such as probably, likely, very likely, or almost certainly indicate a greater than even chance. The terms unlikely and remote indicate a less then even chance that an event will occur; they do not imply that an event will not occur. Terms such as might or may reflect situations in which we are unable to assess the likelihood, generally because relevant information is unavailable, sketchy, or fragmented. Terms such as we cannot dismiss, we cannot rule out, or we cannot discount reflect an unlikely, improbable, or remote event whose consequences are such that it warrants mentioning. The chart provides a rough idea of the relationship of some of these terms to each other.

Zeman   obrazek 3b

Confidence in Assessments. Our assessments and estimates are supported by information that varies in scope, quality and sourcing. Consequently, we ascribe high, moderate, or low levels of confidence to our assessments, as follows:

  • High confidence generally indicates that our judgments are based on high-quality information, and/or that the nature of the issue makes it possible to render a solid judgment. A “high confidence” judgment is not a fact or a certainty however, and such judgments still carry a risk of being wrong.

  • Moderate confidence generally means that the information is credibly sourced and plausible but not of sufficient quality or corroborated sufficiently to warrant a higher level of confidence.

  • Low confidence generally means that the information s credibility and/or plausibility is questionable, or that the information is too fragmented or poorly corroborated to make solid analytic inferences, or that we have significant concerns or problems with the sources.

Zdroj: NIC, 2007, Iran: Nuclear Intentions and Capabilities, s. 5.

Ve zpravodajské činnosti neexistuje definitivní produkt; získaná informace nebývá cílovým bodem, ale jen počátkem nového běhu procesu. Analýza neprodukuje jen odpovědi, ale určuje další požadavky, nové otázky a další hledání. Ne vždy se předem ví, co je zapotřebí; někdy uživatelé poznají důležitost potřebnosti informace teprve, až když ji obdrží. Někdy ani to ne… Málokdy je otázka zodpovězena v úplnosti a málokdy nevzniknou úkoly nové, zpravodajský produkční cyklus se opakuje.
Na tomto místě je účelné i připomenout faktor nákladů a času a tzv. produkční kompromis:

Informace,

  • kterou chce zadavatel rychle a levně, nebývá kvalitní,

  • kterou chce kvalitně a levně, zabere hodně času,

  • kterou chce rychle a kvalitně, stojí hodně peněz.

Existuje i kategorie zpravodajských zpráv, které vůbec nejsou předem explicitně vyžádány a očekávány a jež jsou uživatelům předloženy z iniciativy zpravodajské služby. Zpravodajské služby obvykle nepodávají zprávy o tom, že „někde je něco v dokonalém pořádku“, nýbrž přinášejí varování před novými riziky a ohroženími státních zájmů. Doručitelé tohoto druhu komunikátů se tedy dostávají do psychologicky nevděčné role posla špatných zpráv.

Jestliže zpravodajská služba vnímá zvýšené riziko, či dokonce nově se vynořující hrozbu, musí zvažovat kdy a jak je má signalizovat. Běda službě, která opakovaně předpovídá negativní jevy, které posléze nenastanou. Obtížné je signalizovat a prognózovat riziko, které dosud není ani veřejností, ani vrcholovými politickými či úřednickými elitami sekuritizováno nebo uznáno za relevantní. A současně platí, že některé předpovědi budoucích nesnází a katastrof mají tendenci se stát sebenaplňujícími se proroctvími. Doručování zpravodajských zpráv uživatelům je jedním z nejdelikátnějších umění a současně břemenem velké odpovědnosti.

KRITIKA ZPRAVODAJSKÉHO PROCESU

Pohled na zpravodajskou činnosti očima idealizovaného zpravodajského cyklu ve srovnání s realitou lze snadno zironizovat. Představa fordovské montážní haly, v níž se doplňovaný výrobek hladce posouvá od jednoho aktéra k druhému, je v reálné zpravodajské činnosti opravdu směšná. Vzájemné nepochopení a šarvátky, zejména operativců s analytiky a vice versa, jsou totiž běžnou zkušeností.29

Hulnick (2006) podrobil koncept zpravodajského cyklu kritice, která připomíná odvrácenou stránku a takřka zastíranou část procesu. S prvními pěti níže uvedenými body jeho kritiky se z větší části ztotožňuji. Hulnickovu revizi je možno stručně shrnout takto:

  1. Představovat si, že politici tím, že vyřknou zadání, odstartovávají zpravodajský proces, je mylné. Naopak, je to situace zcela výjimečná. Na začátku procesu většinou stojí zpravodajští manažeři. Politici projevují o určitá témata zájem, ale spíše očekávají, že budou ze strany zpravodajců na problémy upozorněni.
  2. Šéfové útvarů sběru zpravodajských informací nečekají na to, až jim někdo ohlásí mezery v poznání. Naopak, mezery v poznatcích jsou zaplňovány neustále a takřka automaticky. Hladké a rychlé přesměrování prostředků sběru na nové cíle je však iluzorní.
  3. Analytici mnohdy ani nepotřebují nové zpravodajské poznatky. Kompetentní analytik může popsat řadu událostí pouze s použitím otevřených zdrojů. Nová informace od informátorů - agentů či z technických prostředků může modifikovat výsledek, ale proces jako takový je ovlivněn jen výjimečně.
  4. Vztahu sběrových a analyzujících pracovišť se dá porozumět lépe, představíme-li si jejich činnosti jako probíhající časově souběžně, paralelně, nikoli následující jeden po druhém (sekvenčně). To však neznamená, že by uživatelé, zvláště vrcholoví ústavní činitelé, měli dostávat nezralé produkty. Naopak, do jejich rukou raw information nepatří!
  5. Hulnick obsáhle a poměrně rozebírá potíže ve finální fázi cyklu, totiž v odevzdání výsledku vysokým úředníkům a politikům. Některé jeho stesky potvrzuji z vlastní praxe.
  6. Hulnick navrhuje, aby se v oblasti defenzivního (kontrarozvědného) zpravodajství koncept zpravodajského cyklu nepoužíval anebo byl alespoň pronikavě modifikován. Tvrdí, že kontrarozvědná činnost postupuje po zcela odlišné dráze než činnost výzvědná. Kontrarozvědná služba musí v první fázi identifikovat a lokalizovat „ty zlé“. Vedle jiných metod k tomu slouží množina dobrovolných informátorů, dále zpravodajské poznatky plynoucí z výslechů vězňů a zajatců. Další důležitou fází kontrarozvědné činnosti je „ty zlé“ zastavit30.

Hulnick navrhuje pro kontrarozvědnou činnosti konstituovat následující counter-intelligence model: identification (identifikace) → penetration (proniknutí) → exploitation (zužitkování) → interdiction (aktivní zásah) → claim success (přihlášení se k úspěchu). Zužitkováním míní etapu získání všech dostupných informací o „těch zlých“; aktivním zásahem myslí znemožnění činnosti nebo zatčení.

Jde o cenné postřehy, které bude dobré podrobit detailnímu zkoumání. Identifikace osob, „aktivní fáze“ a přihlášení se k úspěchu bezpochyby jsou fáze či kroky, které v defenzivní zpravodajské činnosti mají o mnoho větší význam a výskyt než ve zpravodajství výzvědném (tj. o zahraničí). Přesto se však domnívám, že uvedená kontrarozvědná specifika nevyvracejí užitečnost přiměřeného používání konceptu zpravodajského cyklu ani na defenzivním zpravodajském poli. Myslím, že jej pouze doplňují a vytvářejí pod známý cyklus subsumované další cyklické činnosti.

ZÁVĚR: VÝZNAM ZPRAVODAJSKÉHO PROCESU (CYKLU)

Zpravodajský cyklus je jako každý model simplifikací a idealizací a reálný svět reflektuje jen přibližně. Jeho jednoduchost a metaforičnost dokonce způsobila, že cyklus se stal svého druhu úvodním logem či vstupní ikonou téměř každého vyprávění o zpravodajských službách a působí do jisté míry jako klišé. Koncept zpravodajského cyklu má pravda do jisté míry spíše normativní či deklarativní („jak by to mělo být“) než deskriptivní („jak to je“) povahu. Přesto, ba dokonce právě proto považuji tento koncept za plausibilní. Nejenže odráží faktickou dělbu práce uvnitř zpravodajských organizací a pomáhá ji řídit, nýbrž i vyvolává interní sebereflexi zpravodajských profesionálů a navenek funguje také jako nástroj osvětový.

Má-li však koncept zpravodajského cyklu zůstat užitečný, není žádoucí, aby jeho idealizované a deklarativní zobrazení bylo bráno příliš dogmaticky jako vymahatelný úřední předpis, doslovný návod či neměnný recept.

Následující rysy zpravodajského procesu považuji za podstatné:

  1. Zpravodajský proces znázorňovaný kruhem není pouhou repeticí minulého, onen kruh není uzavřen, ale je to spíše „učící se stroj“ nebo spirála, již někteří známe z hegeliánsko-marxovských školení.31
  2. Všechny fáze (a to jsem v předchozím výkladu dosti nezdůraznil) jsou - nebo by měly být - navzájem propojeny mnohonásobnými zpětnými vazbami, generovanými tím, že se zjistí mezery v dosud dosaženém; proces stále sám sebe koriguje.32
  3. I uvnitř jednotlivých fází probíhají cyklické procesy, čili: jednotlivé fáze a metody obsahují cyklické subsystémy. Znamená to, že např. „uvnitř HUMINTu či OSINTu“ probíhá cyklický proces sui generis.33
  4. Zatímco pro většinu fází zpravodajského procesu (plánování, analýza, předávání výsledků) nalezneme blízké analogie v jiných oborech lidské činnosti, je fáze sběru zpravodajských informací unikátní. Legitimně totiž používá prostředky, které jsou v jiných oborech lidské činnosti a v jiných institucích státu zakázány.
  5. Zatímco zadávání požadavku, plánování a předávání výsledků se aktivně účastní pouze malá skupina osob (vyšších důstojníků), je fáze sběru a analytického zpracování prováděna větším počtem příslušníků dané zpravodajské organizace, „dělníky“ zpravodajského procesu.34 Přitom fáze prvotního zpracování dat je celosvětově kapacitně podceněna.
  6. Srdcem a jádrem zpravodajského cyklu je analytická činnost. Prolíná se celým cyklem. Nevelí mu, ale usměrňuje jej. Měla by být účastna již ve fázi formulace požadavku. Při zadání a plánu je analytická část tím, kdo klade počáteční otázky. V procesu sběru je přítomna na úrovni operační analýzy a poté je inherentní součástí prvotního zpracování a preanalýzy. Analyzuje all-source intelligence. A nakonec vytváří definitivní produkt k odevzdání zákazníkovi.

POZNÁMKY

  1. Citovat zde by se daly bez přehánění stovky pramenů. To dělat nechci, protože je to zbytečné. Chci naopak šetřit odkazy a obrázky a soustředit se na výběr problematik a úskalí, která sám považuji za důležité. Úvodní ilustrační příklad za mnohé: podkapitolka 2.6. „The Intelligence Cycle“ v textu DCAF Intelligence Working Group, 2003, s. 18 - 20. Dostupné z WWW: http://www.dcaf.ch/_docs/occasional_3.pdf.
  2. Například: Factbook on Intelligence, 1997 nebo 2004, hledejte na stránce „intelligence cycle“, zde si všimněte znázornění cyklu pro evropské oči neobvyklého, totiž proti směru hodinových ručiček.
    Dále srovnej: LOWENTHAL, M. M., Intelligence - From Secrets to Policy, 2006, s. 54 - 67; definice na s. 54: „The term intelligence process refers to the steps or stages in intelligence, from policy makers perceiving a need for information to the community's delivery of an analytical intelligence product to them.” (Odborný název zpravodajský cyklus se vztahuje ke krokům či stadiím zpravodajské činnosti od té chvíle, kdy si politik uvědomí, že potřebuje jistou informaci, až po okamžik, kdy mu zpravodajská komunita doručí analyticky zpracovanou zpravodajskou zprávu.).
    Velmi důkladně viz: HERMAN, M., Intelligence in Peace and War, 1996, s. 283 - 304, pod názvem The production process.
    Stručnější a snadněji dosažitelný text KRIZAN, L., Intelligence Essentials for Everyone, 1999, s. 7 - 11, Krizanová rovněž dává přednost pojmenování process.
  3. KENT, Sherman, Strategic Intelligence for American World Policy, 1949, s. 159 - 179. Kentovy „stages“ jsou nazvány takto: Stage one, appearance of the substantive problem; Stage two, the analysis of the substantive problem; Stage three, the collection of the data; Stage four, the evaluation of the data; Stage five, the moment of hypothesis; Last stage, presentation. (Stadium 1: objevuje se problém, stadium 2: je zkoumán, stadium 3: sbírají se o něm údaje, stadium 4: údaje se posuzují, stadium 5: tvoří se hypotézy, stadium poslední: výsledek se prezentuje.)
  4. Church Committee, Final report of the Senate Select Committee to Study Governmental Operations with Respect to Intelligence Activities, Book I, 1976, s. 17 - 18.
  5. V češtině je výraz „sběr“, zvláště stojí-li o samotě (bez doplnění na „sběr zpravodajských informací“), pociťován trochu cize. Za minulého režimu se pro tuto fázi cyklu používalo prosté označení „operativa“, byť samozřejmě i tehdy existovaly i technické způsoby pořízení informací. „Sběr“ je relativní novinkou v české zpravodajské terminologii, převzatou z angličtiny a z mezinárodního úzu.
  6. Doporučuji http://en.wikipedia.org/wiki/OODA_Loop [cit.2010-05-16] a odtud odvozené odkazy.
  7. Nejčastěji se spojuje zadání s plánováním; také bývají slučovány v tabulce uvedené fáze 4. až 6., nebo 6. a 7. Viz připojená tabulka. Lowenthal například uvádí ještě jednu fázi po odevzdání výsledků - totiž zpětnou vazbu - feedback. Tato fáze však leží v rukou jiného aktéra, proto ji do našeho cyklu nezahrnuji.
  8. Ukázka velmi špatného překladu a z toho plynoucího matoucího „vysvětlení“ zpravodajského cyklu pochází z webových stránek českého Vojenského zpravodajství (http://www.vzcr.cz/slovnik/zpravterm.aspx) [cit.2010-05-16]: Zpravodajský cyklus: Posloupnost zpravodajských činností rozčleněných do čtyř fází: řízení, shromažďování, zpracování a šíření.
    1) Řízení: Stanovení zpravodajských požadavků, plánování úsilí pro shromažďování informací, vydání rozkazů a požadavků agenturám shromažďování informací a udržování průběžné kontroly produktivity těchto agentur.
    2) Shromažďování: Vytěžování zdrojů přebíráním údajů od agentur a dodávání získaných informací odpovídajícím zpracovatelským zařízením za účelem tvorby zpravodajských informací.
    3) Zpracování: Tvorba zpravodajských informací cestou uložení, zhodnocení, analýzy, integrace a interpretace shromážděných informací a zpravodajských informací.
    4) Šíření: Včasné předání zpravodajských informací přiměřenou formou a vhodnými prostředky těm, kteří je potřebují.
  9. Například: Činnost militantních islamistů. Činnost zpravodajských služeb Ruské federace na našem území. atd.
  10. Dobře orientovaný novinář - komentátor - může sestavit stejný nebo velmi podobný seznam zpravodajských priorit; protože však vládní seznam má punc oficiálnosti, za kterou se ručí (např. podle mezinárodního práva), je schován pod úředním utajením.
  11. Například zákonné ustanovení ukládající zabezpečovat informace o počínání zpravodajských služeb cizí moci proti vlastní zemi - tato formulace jako obecný úkol postačuje. Služby konají, jak umí, politik nemusí nic takového „extra přikazovat“.
  12. KRIZAN, L., Intelligence Essentials for Everyone, 1999, s. 13.
  13. Píšou se v různých podobách: humint, HUMINT, nebo Humint… Anglické termíny pro INTs se používají v mluveném i psaném projevu v prostředí zpravodajských služeb dnes již globálně, samozřejmě také v českém prostředí. V tomto textu pro stručnost používám uvedené běžné anglické zkratky, protože lexikálně a stylisticky čistší opisy v češtině jsou prostě příliš dlouhé a šroubované.
  14. Pozor, střechový název pro uvedené tři hlavní metody sběru technickými prostředky nelze použít akronym TECHINT; tento výraz je v militární části americké zpravodajské komunity vyčleněn pro zpravodajství „o technických věcech“ (zbraních, nosičích, technických vynálezech atd.).
  15. Metafora je to dobrá, pokud se nebere doslova, protože jediným produktem roury od kamen je kouř. CLARK, Intelligence analysis. Estimation and Prediction, 1996, s. 39. Dodávám, že roury někdy mívají zúžená hrdla…
  16. LOWENTHAL, Intelligence - From Secrets to Policy, 2006, s. 61: „The large and still growing disparity between collection and processing and exploitation results in a great amount of collected material never being used. It simply dies on the cutting-room floor. Advocates of processing and exploitation therefore argue that the image or signal that is not processed and not exploited is identical to the one that is not collected - it has no effect at all.” … “many who are familiar with the US intelligence community believe that the relationship between these two phases is badly out of balance.” (Velká a stále rostoucí nerovnováha mezi výsledky sběru zpravodajských informací a jejich prvotním zpracováním narůstá do té míry, že velké množství nasbíraného se nikdy nijak nepoužije. Prostě to skončí na podlaze střižny. Ti, kdo žádají zlepšení procesu prvotního zpracování, proto argumentují, že obrázky nebo radiozáchyty , jež nejsou řádně zpracovány, jako by ani nebyly pořízeny - jsou k ničemu. …mnozí obeznámení s poměry v americké zpravodajské komunitě jsou přesvědčeni, že proporce těchto dvou fází jsou velmi nevyvážené.).
  17. CLARK, Intelligence analysis. Estimation and Prediction, 1996, s. 39.
  18. Tu smí znát jenom operativec řídící daného informátora či agenta.
  19. Operativci, tedy ti, kteří sbírají informace od lidských subjektů, většinou chovají ke „svým“ zavedeným zdrojům lidsky důvěřující, to jest nikoli kritický postoj.
  20. Snad se tomu do jisté míry podobá tzv. double blind pokus v lékařsko-klinických experimentech porovnávání účinnosti medikamentů, při nichž hodnotitel neví, co pacientovi bylo ve skutečnosti podáváno.
  21. Některé z nich by se daly nazvat zvyklostní a intuitivní; jiné jsou formalizované a jsou nařízeny v předpisech a manuálech; některé používají semikvantitativní postupy; další zase analyzují velká množství drobných dat, a tak vyžadují použití speciálních softwarových nástrojů.
  22. Obdobné hodnocení může připojovat ke zprávám od agentů také operativec, který daný lidský zdroj řídí a přitom samozřejmě zná jeho identitu.
  23. Sem by spadala i různá periodická hlášení, včetně proslulého každodenního ranního produktu CIA Presidents Daily Briefing.
  24. Slovo „odhad“ navozuje v češtině představu letmé střelby od boku či povrchního hádání, a to finished intelligence rozhodně není!
  25. Ne nadarmo se o této fázi v angličtině slangově hovoří jako o tailoring - ušití zprávy na míru odběratele. Přizpůsobuje se ale forma, nikoli obsah! Upravovat obsah podle přání nadřízeného či zákazníka je nejhrubším prohřeškem zpravodajské profese.
  26. DCAF, Intelligence Practice And Democratic Oversight…, 2003, s.19: „Two more phases are mostly overlooked in the process: consumption and feedback. How, and in which form, policymakers consume intelligence and the degree to which intelligence is used are important issues.” (Následující dvě fáze, přebírání výsledků a zpětná vazba, jsou většinou přehlíženy. Důležité je, zda a v jaké formě politici zpravodajské zprávy stráví, a míra, jakou je pak zpravodajství využito.).
  27. National Intelligence Council (NIC), Výbor národního zpravodajství; analytické těleso a poradní sbor pro DNI v USA.
  28. NIC, 2007, Iran: Nuclear Intentions and Capabilities, s. 5.
  29. Kovbojové versus akademici je přehánějící, ale přece jen výstižná dichotomie. Analytici vesměs málo vědí, co je skutečně možné pořídit v terénu; operativci zase, bez ohledu na kontexty, zhusta přeceňují jednotlivou raw information. Obě profese nevědí, jak přesně položit dotazy pracovníkům comintu. Zmíněné profese vykonávají totiž odlišné psychotypy lidí a rutina jejich pracovního procesu tyto odlišnosti spíše posiluje. Nepochopením lze do jisté míry čelit školeními, stážemi, ale přetvořit odlišnosti typů a postojů jednotlivých potřebných profesí opravdu z gruntu nelze. Kvalita té které zpravodajské služby se osvědčuje hlavně v tom, zda dovede úspěšně řídit tyto různé komponenty a překlenovat zmíněné rozdíly.
  30. HULNICK, A.S., What´s Wrong with the Intelligence Cycle, 2006, s. 972 - 973, připomíná, že zde vzniká problém, která státní instituce má jednat, tj. problém vztahu law enforcement a intelligence, či problém zpravodajské informace vs. kriminalistického důkazu. To je ovšem téma na samostatné studium.
  31. Když se například začíná řešit nový, dosud nezpracovávaný problém, je nutno hledat nové informátory, dělat rešerše z nových otevřených zdrojů. A to jsou algoritmické procesy cyklické povahy.
  32. Přijde-li z pracovišť sběru málo dat, přiměje to analytiky k urgencím; také nečekané či neobvyklé výsledky vyvolávají ohlas - to jsou časté zpětnovazební smyčky.
  33. Nosnou metaforou pro cykly v subsystémech je mj. teorie fraktálů; když zmenším měřítko, opět objevím podobné pochody.
  34. V českém prostředí „operativa“ (tj. pracoviště humintu) sama sebe v interním sebepojetí a v ústním projevu označuje za tzv. zpravodajský výkon. Někdy je ochotna do tohoto pojmu zahrnout i další pracoviště sběru, a občas dokonce benevolentně přimhouří oči a do pojmu zahrne i zpravodajskou analytiku.

LITERATURA

Monografie

[1] CLARK, Robert M. Intelligence analysis. Estimation and Prediction. Baltimore, Maryland: American Literary Press, Inc., 1996. ISBN 1-56167-307-2.

[2] HERMAN, Michael. Intelligence in Peace and War. Cambridge (UK): Cambridge University Press, published with association with the Royal Institute of International Affairs, 1996, 414 s. ISBN 0-521-56636-3.

[3] KENT, Sherman. Strategic Intelligence for American World Policy. Princeton, New Jersey, Princeton University Press, 1949, citováno podle reprintu prvního vydání z r. 1966. 226 s.

[4] KRIZAN, Lisa. Intelligence Essentials for Everyone. Washington, DC: Joint Military Intelligence College, Occassional Paper Number Six, June 1999, 89 s. [cit. 2010-05-16]. Dostupné z WWW: http://www.au.af.mil/au/awc/awcgate/dia/intel_essentials_krizan.pdf; nejnověji „přetištěno“ i na http://www.directionsmag.com/article.php?article_id=2301&trv=1.

[5] LOWENTHAL, Mark M. Intelligence - From Secrets to Policy. Washington: CQ Press, third edition, 2006, 334 s. ISBN 1-933116-02-1.

Články

[6] HULNICK, Arthur S. What´s Wrong with the Intelligence Cycle. Intelligence and the National Security, 2006, December, Vol. 21, No. 6, s. 959 - 979.

Příručky, doktríny, dokumenty - výstupy institucí

[7] CIA, Factbook on Intelligence, 1997 [cit. 2010-05-16]. Dostupné z WWW: http://www.fas.org/irp/cia/product/fact97/index.html, a další verze 2004, dostupné z WWW: http://www.fas.org/irp/cia/product/facttell/index.html.

[8] DCAF Intelligence Working Group, Intelligence Practice And Democratic Oversight - A Practitioner's View, Geneva Centre For The Democratic Control Of Armed Forces (DCAF), Occasional Paper No. 3, July 2003. 85 s. [cit. 2010-05-16]. Dostupné z WWW: http://www.dcaf.ch/_docs/occasional_3.pdf.

[9] JP 2-0, 2007, June 22, Joint Intelligence, Joint Publication, vojenský dokument vydaný Sborem náčelníků štábů, USA, 150 s. [cit. 2010-05-16]. Dostupné z WWW: na http://fas.org/irp/doddir/dod/jp2_0.pdf.

[10] National Intelligence Council, November 2007, National Intelligence Estimate - Iran: Nuclear Intentions and Capabilities, vydal Office of the Director Of National Intelligence, USA, 9 s. [cit. 2010-05-16]. Dostupné z WWW: http://www.dni.gov/press_releases/20071203_release.pdf.

[11] Senate Select Committee (Church Committee), Book I: Foreign and Military Intelligence, Final report of the Senate Select Committee to Study Governmental Operations with Respect to Intelligence Activities, April 1976 [cit. 2010-05-16]. Dostupné z WWW: http://www.aarclibrary.org/publib/contents/church/contents_church_reports_book1.htm.


Title in English:

Intelligence process: Cliché or still relevant concept?

Title in Czech/Slovak:

Zpravodajský cyklus - klišé nebo nosný koncept?

Author(s):

Petr ZEMAN

Type:

Article

Language:

Czech

Abstract:

English / Czech

Journal:

Obrana a strategie (Defence & Strategy)

Publisher:

University of Defence

ISSN:

ISSN 1214-6463 (print) and ISSN 1802-7199 (on-line)

DOI:

10.3849/1802-7199.10.2010.01.045-064

Issue:

Volume 10, Number 1 (June 2010)

Pages:

45-64

Received: 9 April 2010

Accepted: 9 April 2010

Published online: 15 June 2010


Vytvořeno 15.6.2010 7:24:06 | přečteno 20980x | Hlavacek

Diskuze

Do diskuze zatím nikdo nepřispěl.