doi:10.3849/1802-7199

ENERGETICKÁ BEZPEČNOST EVROPSKÉ UNIE A JEJÍ VZTAHY S ÍRÁNEM

Lukáš TICHÝ, Nikita ODINTSOV

Stávající nestabilita na Ukrajině spojená s krizí ve vztazích s Ruskou federací vyvolala mezi členskými státy Evropské unie strach ohledně vlastní energetické bezpečnosti. Za této situace političtí představitelé Íránské islámské republiky opakovaně prohlásili, že je Írán připraven a schopen dodávat do EU velké množství zemního plynu. Hlavním cílem článku je prostřednictvím základních kritérií unijního aktérství analyzovat vnější dimenzi energetickobezpečnostních vztahů Evropské unie vůči Islámské republice Írán.

ikona souborupdf, obrázek se otevře v novém okně

Abstract

The current instability in Ukraine associated with the crisis in relations with the Russian Federation sparked between the Member States of the European Union fears about their own energy security. In this situation, the political leaders of the Islamic Republic of Iran have repeatedly said that Iran is ready and able to deliver large amounts of EU natural gas. The main aim of this article is through the basic criteria of the EU actorness to analyze the external dimension of energy-security relations of the European Union against the Islamic Republic of Iran.

Poděkování

Článek vznikl v rámci Interní grantové soutěže Metropolitní univerzity Praha č. MVES/3/2013 s názvem Evropská unie jako autonomní aktér v energetických vztazích.

Klíčová slova

Evropská unie; aktérství; Írán; energetika; ropa; zemní plyn; Ruská federace.

Keywords

European Union; actorness; Iran; energy; oil; natural gas; Russian Federation.

ÚVOD

Přetrvávající politická krize a vojenská nestabilita na Ukrajině, doprovázená výrazným zhoršením vztahů mezi Ruskou federací (RF) a Ukrajinou, vyvolala mezi členskými státy Evropské unie (EU) strach ohledně vlastní energetické bezpečnosti v podobě zajištění stabilních a nepřerušovaných dodávek ruské ropy a plynu přes ukrajinské území do Evropy. Na jedné straně jsou tyto obavy z nestabilní situace jednak umocněny negativní zkušeností z předchozích energetických krizí mezi RF a tranzitními zeměmi, které například v roce 2006 a 2009 vedly k přerušení dodávek plynu do EU a zároveň jsou posíleny nejistou, pokud jde o budoucí dodávky plynu na Ukrajinu. Na druhou stranu krize na Ukrajině, která přiměla Unii k rozhodnutí dále diverzifikovat energetické přepravní trasy a dodavatele, představuje vhodnou příležitost pro nové producenty dodávat zemní plyn na unijní energetický trh. Zatímco USA, které členské státy požádaly o urychlení exportu břidlicového plynu do Evropy, nabízí složitý dovoz tohoto břidlicového plynu ve formě zkapalněného zemního plynu (LNG), představitelé Islámské republiky Írán (IRI), která vlastní největší zásoby plynu na světě, opakovaně prohlásili, že je Írán připraven a schopen dodávat do EU velké množství zemního plynu.

Vzájemné vztahy EU a Íránu prošly od 90. let minulého století do současnosti řadou vývojových fází, charakterizovaných střídáním kooperace s konfliktností. Jestliže průběh 90. let 20. století a začátek 21. století byl charakterizován snahou EU o konstruktivní politický dialog s Íránem v celé řadě otázek včetně energetiky, pak od druhé poloviny prvního desetiletí 21. století můžeme sledovat postupné zhoršování vztahů mezi EU a IRI, přičemž v současné době je na straně EU i Íránu opět patrná snaha o obnovení a zlepšení vzájemných vztahů.

Smyslem předkládaného článku je prostřednictvím hlavních kritérií unijního aktérství analyzovat vnější dimenzi energetickobezpečnostních vztahů Evropské unie vůči Islámské republice Írán. Tohoto cíle bude dosaženo pomocí hledání odpovědi na několik dílčích otázek:

  • Jaká jsou hlavní kritéria aktérství EU?
  • Jak se tato kritéria EU prolínají do energetických vztahů s Íránem?
  • Lze Evropskou unii považovat za aktéra energetických vztahů s IRI?

Předkládaný článek staví na konceptu aktérství Evropské unie, které nabízí prostředky analyzování role a postavení Unie ve světě způsobem, který jde za rámec institucionální analýzy nebo zkoumání efektivity [1] . Konkrétně při analýze energetickobezpečnostních vztahů EU k Íránu používají autoři koncept aktérství dle L. Dryburgha [2], který vychází z Ch. Brethertonovo a J. Voglerovo pojetí aktérství EU jako globálního aktéra v kontextu vnější politiky [3].

V teoretické rovině článek vychází ze sociálního konstruktivismu, podle kterého aktérství musí být chápáno jako sociální konstrukt mezi zainteresovanými subjekty [4], a to na základě sdíleného chápání EU jako aktéra, který má svoji roli [5]. Současně autoři v rámci sociálního konstruktivismu kombinují slabý konstruktivismus se slabým racionalismem, kdy Unie jako normativně-racionální aktér využívá svého vlivu norem a hodnot ve snaze získat určité výhody, posílit své zájmy a zároveň nastolit změny v chování svých vnějších partnerů, kteří unijní normy a hodnoty akceptují, ale snaží se s nimi manipulovat ve vlastní prospěch [6].

Struktura článku je pak následující. V první části je analyzován stav energetické bezpečnosti Unie a význam íránského zemního plynu. Druhá část pomocí definovaných kritérií aktérství EU analyzuje vztahy s IRI v oblasti energetiky.

ENERGETICKÁ BEZPEČNOST EU A VÝZNAM ÍRÁNSKÉHO PLYNU

Evropská unie je společně s Čínou a USA třetím největším spotřebitelem energie [7]. Ačkoli celková unijní spotřeba energie klesá, vyčerpání domácích zdrojů činí členské státy Unie závislé na importu přírodních zdrojů [8]. Podle Evropské komise je celková míra importní závislosti EU na dovozu všech paliv ze zahraničí kolem 53 % [9]. Nejzávažnější je situace u ropy, jejíž dovozní závislost je asi 90 %. O něco příznivější je situace u zemního plynu, kde import pokrývá asi 66 %. V případě pevných paliv je dovozní závislost EU kolem 42 % a u jaderné energie je asi 40 % [10]. Primární spotřeba energie v zemích EU je rozdělena následovně: ropa kolem 33,8 %, zemní plyn 23,4 %, pevná paliva 17,5 %, jaderná energie 13,5 %, obnovitelné zdroje přibližně 11 % [11]. Podle současných iniciativ v oblasti energetiky se EU snaží snížit energetickou citlivost své ekonomiky a naopak směřovat k čisté energii, která rovněž pomůže snížit unijní závislost na dovozu [12].

V tomto ohledu je pozitivním signálem skutečnost, že mezi lety 2010 a 2012 klesla primární energetická spotřeba o 4 % a podíl ropy a ropných produktů se v EU snížil z 35,1 % na 33,8 % (což bylo částečně výsledkem pomalého hospodářského růstu) [13]. Nicméně během stejného období klesla produkce ropy a ropných produktů o 21 % a od roku 1995 se celková produkce ropy a ropných produktů snížila meziročně o 56 % [14].

Ačkoliv je zemní plyn považován za zdroj relativně čisté energie, mezi lety 2010 a 2012 se jeho spotřeba snížila o 11 % a jeho podíl na primární energetické spotřebě Unie klesl z 25,1 % na 23,4 %. To bylo způsobeno především vlivem slabého ekonomického růstu, nízké poptávky po elektrické energii, ale i díky rostoucímu podílu tuhých paliv a energie z obnovitelných zdrojů při výrobě elektřiny [15]. Zároveň celková produkce plynu pokračovala v poklesu, když od roku 1995 klesla o 56 %. V roce 2012 dovezla EU asi 287,5 miliard m3 plynu (bcm) [16], přičemž podle Evropské komise (EK) by dovoz plynu v příštím desetiletí neměl překročit objem 340 až 350 bcm [17].

Hlavního dodavatele energie do Evropské unie představuje Rusko. V roce 2012 byl ruský podíl na celkovém dovozu ropy a zemního plynu do EU více než 30 %. Podíl dovozu norského zemního plynu do EU činil ve stejném období kolem 30 %. Mezi další dodavatele zemního plynu do EU patří zejména Alžírsko (13,5 %), Nigerie (5,2 %), Libye (3,1 %), Egypt (2,1 %), Trinidad a Tobago (0,9 %). Vedle zemního plynu prostřednictvím plynovodů se na evropský trh dostává zemní plyn také ve formě LNG z Kataru. Nicméně podíl LNG na celkovém unijním dovozu plynu poté, co dosáhl svého vrcholu v roce 2010 asi 20 %, klesl na 15 % v roce 2012 a během následujících dvou let pokračoval jeho rychlý pokles. To bylo primárně způsobeno mnohem vyšší cenou LNG na rostoucím asijském trhu, kam producenti LNG částečně přesměrovali svůj vývoz [18].

RF zůstává nejdůležitější vývozce energetických zdrojů na evropský trh. Nicméně dle dokumentu EK s názvem Evropské strategie energetické bezpečnosti z května 2014 je „Nejtíživějším problémem [EU] z hlediska bezpečnosti energetických dodávek výrazná závislost na jediném vnějším dodavateli“. V tomto případě Rusku [19] a „EU musí omezit svou závislost na externích dodavatelích“ [20]. Otázka závislosti je pro EU silně problematická především v odvětví zemního plynu, kde podle EK lze energetické bezpečnosti dosáhnout jednak dokončením vnitřního trhu se zemním plynem pomocí přesunutí regulačních pravidel na úroveň Unie (tj. na Evropskou komisi) a zároveň prosazováním jednotného hlasu ve vnější energetické politice EU.

S procesem liberalizace energetického trhu v Evropské unii je úzce spjat proces realizace aktérství prostřednictvím aktivismu EK, která se jako regulatorní aktér snaží vytvořit vnitřní trh s plynem a elektřinou [21]. V současné době lze iniciativu Evropské komise, pokud jde o formování vnitřního trhu s plynem, označit jako poloviční úspěch. Na jedné straně se EK podařilo oslabit fragmentaci a monopolizaci vnitřního trhu se zemním plynem ze strany velkých energetických společností. Na druhou stranu nedostatek interkonektorů a dominantní postavení ruských energetických společností vytváří trh se zemním plynem stále prostorově rozpadlý a i nadále je regulovaný dlouhodobými smlouvami mezi spotřebiteli a Gazpromem. V této souvislosti P. Noël vysvětluje, že při spoléhání se na ruský plyn zlepší schopnost EU bránit své společné zájmy ve vztahu k Ruské federaci, bude-li „mluvit s Ruskem jednotným hlasem“ [22].

Vytvoření nové pozice místopředsedy Evropské komise pro Energetickou unii v listopadu 2014 svědčí o jasných ambicích Evropské unie, kdy vnitřní trh se zemním plynem má být doplněn i jednotnou vyjednávací pozicí. Z tohoto hlediska je konečným cílem Evropské komise účast na vyjednávacím procesu s dodavateli [23]. Důležitým pokrokem pak bylo přijetí tzv. „Třetího energetického balíčku“ v roce 2009. Ve stejném roce, kdy EU přijala energetický balíček, došlo k přebytku zemního plynu na evropském trhu, což způsobilo pokles spotových cen ve srovnání s cenami, které jsou stanovené v dlouhodobých kontraktech [24]. Zatímco Gazprom preferuje dlouhodobé smlouvy, tak se Evropská komise v rámci budování vnitřního trhu s plynem snaží přejít na spotový princip, což jí umožní posílit svou roli coby hlavního regulátora. Efektivní liberalizace trhu může uspět hlavně v kontextu přebytku poptávky (proto předešlé dva liberalizační balíčky v r. 1998 a 2003 nebyly tolik efektivní) [25]. Právě po schválení Třetího liberalizačního balíčku přebytek zemního plynu v Evropě zvýšil atraktivitu spotového trhu s jeho nízkými cenami. Tato skutečnost se projevila i v přijetí Cílového modelu plynového trhu (Gas Target Model) z r. 2011, který stanovuje konečnou vizi vnitřního liberalizovaného trhu s plynem [26].

Z tohoto hlediska je pro úspěšné dokončení vnitřního trhu s plynem nezbytně nutné zajistit jeho likviditu, která je však prozatím spíše omezená [27]. Navíc v případě států východní a jihovýchodní Evropy zachovává společnost Gazprom své monopolní postavení. Vzhledem k minimální diverzifikaci a nedostatku propojenosti infrastruktury jsou tyto státy vystaveny značnému riziku v případě přerušení dodávek. Předešlé zkušenosti z plynových krizí a současný průběh krize na Ukrajině pak vystavuje problematiku závislosti na ruském zemním plynu obzvlášť v ostrém světle. Nicméně přetrvávající dominance Gazpromu a jeho systém dlouhodobých smluv na dodávky brání budování vnitřního trhu s plynem, který může fungovat pouze, pokud bude dostatečně likvidní.

V tomto ohledu se potenciál Islámské republiky Írán může projevit dvojím způsobem. Buď se za prvé může Evropská unie pokusit o získání íránského plynu pro svůj Jižní energetický koridor, který by zásadním způsobem zmenšil podíl ruského plynu v Evropě. Anebo za druhé, Evropská unie se může pokusit o méně ambiciózní cíl, který by zahrnoval snahu o zvýšení likvidity v zemích jihovýchodní Evropy, kde by Írán mohl cenově konkurovat ruskému zemnímu plynu.

Se svými největšími zásobami zemního plynu na světě (33,8 bilionů m3 tj. 18,2 % světových zásob plynu) a čtvrtými největšími zásobami ropy (150 miliard barelů tj. 9,3 % světových zásob ropy) lze Írán vnímat jakožto velice slibného dodavatele [28]. Prozatím však Írán nebyl schopen svůj exportní potenciál realizovat a do roku 2009 byl dokonce čistým importérem zemního plynu [29]. Za tento stav může nízká energetická efektivita a vysoká domácí poptávka. V roce 2013 dosáhla íránská produkce kolem 166,6 bcm zemního plynu, ze které Írán sám spotřeboval přes 162,2 bcm a zbytek zemního plynu byl exportován do Turecka, Arménie a Ázerbájdžánu, přičemž Írán zároveň dovezl asi 4,7 bcm plynu z Turkmenistánu [30]. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že v letech 2003-2013 se produkce zemního plynu v Íránu dvojnásobila a IRI je po Spojených státech a Rusku třetí největší producent zemního plynu na světě [31].

Uvalené sankce na energetický průmysl a odchod západních energetických společností (o čemž bude podrobněji zmíněno níže) ovšem znatelně zpomalily rozvoj strategického naleziště plynového pole Jižní Párs v Perském zálivu, kde se nachází kolem 14,2 bilionů m3 zemního plynu, což představuje přibližně 50 % prokázaných zásob íránského zemního plynu a 8 % světových zásob zemního plynu [32]. Právě rozvoj plynového pole Jižní Párs má zajistit budoucí nárůst těžby plynu při klesající produkci z ostatních nalezišť. Nicméně je potřeba si uvědomit, že i před uvalením sankcí na energetický průmysl bránilo špatné investiční klima mezinárodním energetickým společnostem aktivně se účastnit na průzkumu a těžbě. Proto, i když dojde k pozvolnému zrušení sankcí, pro přilákání zahraničních investorů, které mohou mimo jiné poskytnout potřebné technologie, Írán bude muset pozměnit své dosavadní zákonodárství regulující komerční aktivitu a účast zahraničních společností na průzkumu a těžbě [33].

Pokud by Írán dokázal odstranit vnitřní a vnější překážky rozvoje svého energetického průmyslu (zvýšení energetické efektivity a zlepšení investičního klimatu na jedné straně a na straně druhé zrušení sankčního režimu), tak nízké produkční náklady (asi 50 dolarů za 1000 m3 zemního plynu) učiní íránský zemní plyn velice konkurenceschopný [34]. Podle odhadů ruského Fondu pro energetickou bezpečnost bude IRI schopna dodávat do zemí Evropské unie asi 30-35 bcm zemního plynu po roce 2020 [35]. O deset let později tj. v roce 2030 by se pak měla íránská produkce zemního plynu zvýšit až na přibližně 250 bcm za rok, ze které by mohlo být připraveno k exportu až kolem 90 bcm zemního plynu [36]. Nicméně vzhledem ke klesající těžbě zemního plynu uvnitř Evropské unie nelze očekávat, že by v horizontu 5-10 let Írán mohl zcela nahradit dodávky ruského zemního plynu, které se pohybují kolem 140 bcm plynu za rok [37].

Na druhé straně přítomnost íránského zemního plynu na trhu jihovýchodní Evropy může zvýšit jeho likviditu, což ve svém důsledku přinutí energetickou společnost Gazprom ke změně struktury svých dlouhodobých kontraktů, tak jak k tomu došlo v době přebytku zemního plynu na evropském trhu mezi léty 2009-2012. To pak povede ke zvýšení vyjednávací pozice EK vůči ruské energetické společnosti Gazprom a umožní jí tak pokračovat v budování vnitřního trhu se zemním plynem, který by v konečném důsledku nebyl regulován dlouhodobými kontrakty státní energetické společnosti Gazprom, ale Evropskou komisí. Jinak řečeno, Evropská komise má potenciál prostřednictvím Islámské republiky Írán vyvolat opětovný tlak na Gazprom, aby se podřídil pravidlům vnitřního trhu se zemním plynem.

Tudíž i navzdory tomu, že diverzifikace ve prospěch íránského zemního plynu je v horizontu pěti let spíše omezená, již samotná přítomnost nového zdroje zemního plynu může vést k větší integraci Evropské unie v oblasti energetiky, což umožní vystupovat a jednat vůči Ruské federace jednotně [38]. V souladu s tím pak aktérství v oblasti energetiky bude mít významný spill-over efekt také na aktérství Evropské unie v zahraniční politice včetně externí dimenze energetické politiky vůči ostatním vnějším aktérům, včetně například Íránu.

AKTÉRSTVÍ EU V JEJICH VNĚJŠÍCH ENERGETICKÝCH VZTAZÍCH S ÍRÁNEM

V soudobé odborné literatuře existuje vícero pojetí aktérství Evropské unie v mezinárodním kontextu, přičemž většina autorů se při definici aktérství zaměřuje na jeho vnější atributy [39].

Například K. E. Jorgensen hovoří o „vnější autoritě“, „autonomii“ a „vnějším uznaní“, které může nastat pouze následně po uznání vnitřním čili legitimitě. J. Jupille a A. Caporaso pak spatřuji schopnost EU byt aktérem na základě čtyř předpokladů. Jedná se o:

  • uznání (formální či neformální přijeti EU ostatními aktéry),
  • autoritu (mezinárodní pravomoc EU jednat ve vztahu k zahraničí),
  • autonomii (institucionální jedinečnost a nezávislost EU na ostatních aktérech, zejména členských státech),
  • soudržnost (schopnost EU vytvářet vnitřně konzistentní systém politických preferenci).

Podobně i C. Hill definuje „mezinárodni aktérství“ kombinaci tři aspektů – „strukturálních předpokladů“, „autonomie“ a „vymezeni se vůči ostatním aktérům“. Strukturálními předpoklady ovšem C. Hill nechápe ve smyslu domácí legitimity uvnitř EU, nýbrž pouze v její materiální rovině [40].

Jednou z nejčastěji citovaných a aplikovaných teorií je aktérství Ch. Brethertona a J. Voglera, které vychází z konstruktivistických přístupů a je založeno na třech spolu souvisejících konceptech:

  • příležitosti (tj. faktorech vnějšího prostředí, které aktérství omezují nebo naopak posilují),
  • přítomnosti (tj. schopnosti EU ovlivňovat vnější prostředí pouze svou vlastní existencí),
  • schopnostech (tj. vnitřním nastavení a fungování vnějších politik EU).

V rámci posledního konceptu tj. schopností, je možné rozlišit čtyři základní kritéria aktérství, kterými jsou:

  • sdílené hodnoty,
  • legitimita vnější politiky (především rozhodovacího procesu a priorit),
  • schopnost stanovit priority a formulovat koherentní politiku,
  • dostupnost nástrojů pro vnější politiku a schopnost je efektivně využívat [41].

Zatímco předchozí teorie jsou zaměřené na ty vnější politiky Evropské unie, které byly dříve označovány jako komunitární, D. Thomas se již ve svém přístupu snaží zohlednit rostoucí roli společné zahraničí a bezpečnostní politiky (SZBP) a její další posilování po Lisabonské smlouvě (LS) [42]. D. Thomas pak aktérství definuje jako schopnost EU sjednotit preference členských států a institucí EU, vypracování dostatečně jasných společných politik a jejich provádění ve vztazích s ostatními státy, nestátními aktéry a mezinárodními institucemi [43].

Podobně L. Dryburgh, který zkoumá unijní aktérství ve vztazích s Íránem, prosazuje význam a roli EU jako globálního aktéra, přičemž aktérství Evropské unie vedle vnější politiky/vztahů vychází také ze společné zahraniční a bezpečnostní politiky, jejíž rozvoj po přijetí Lisabonské smlouvy na sklonku první dekády nového století dodal EU nový rozměr [44]. Zároveň vedle kritérií, která se zaměřují na vnější atributy aktérství tj. vystupování a jednání Evropské unie vůči třetím aktérům, zdůrazňuje L. Dryburgh zahrnutí dalšího kritéria aktérství tj. vnímání a uznání EU za aktéra v určité oblasti, a to jak ze strany členských států, tak vnějších subjektů. Pokud vnější a vnitřní aktéři sdílejí vnímání úlohy EU jako aktéra, jsou tyto vjemy klíčové pro sociální konstrukt aktérství EU a tím i pro jeho hodnocení [45].

V kontextu těchto skutečností vycházejí v článku autoři z L. Dryburghovo pojetí aktérství Evropské unie. Při zkoumání vnější dimenze unijní energetické politiky vůči Islámské republice Írán autoři používají těchto pět kritérií aktérství Evropské unie:

  • artikulace aktérství,
  • konzistentní a konkrétní politiky,
  • diplomatický aparát,
  • politické nástroje,
  • vnímání aktérství EU třetí stranou [46].

Artikulace aktérství

První kritérium se zaměřuje na zkoumání existence a rozvoj různých oblastí spolupráce EU a IRI včetně energetiky v kontextu procesu utváření a formování základního rámce vzájemných vztahů. Analýza prvního kritéria je zároveň důležitá pro určení existenčního rámce aktérství EU vůči IRI, ze kterého budou následně odvozeny specifické znaky aktérství. Jinak řečeno, v případě prvního kritéria se autoři zaměří jak na hlavní otázky spolupráce, například ekonomiku, tak na sporné otázky, především jednání o íránském jaderném programu úzce spojené s oblastí energetiky a to v rámci vývoje vztahů a aktérství Evropské unie vůči Íránu, který v posledních několika desetiletích představuje nejprve pro Evropské společenství (ES) a později EU oblast výrazného zájmu, přičemž ES začalo formulovat svoje aktérství vůči Íránu již v průběhu 80. letech minulého století [47].

Od roku 1992 sledovala EU vůči Íránu pomocí SZBP tzv. politiku konstruktivního zapojení s cílem udržovat kontakt s Íránem a ovlivnit jeho režim při sledování různých oblastí zájmů. Důraz EU na politický dialog vedl Evropskou radu během summitu v Edinburghu ve dnech 11. a 12. prosince 1992 k zahájení tzv. Kritického dialogu s IRI. Evropské vlády i EU byly přesvědčeny, že jediný způsob, jak přistupovat k požadavkům Íránu při dodržování mezinárodních norem, bylo prostřednictvím přímého kontaktu a dialogu. Nicméně velmi brzy se ukázalo, že ekonomickoenergetická část kritického dialogu byla mnohem účinnější než diskuse o šíření jaderných zbraní, mírovém procesu na Blízkém východě, nebo v oblasti lidských práv. Na konci volebního období prezidenta Akbara Rafsandžání byl podíl Evropy na íránském hospodářství, stejně jako vyhlídky na prohlubování obchodních vztahů, významným faktorem ovlivňujícím angažmá EU a členských států v Íránu. Ovšem když dne 10. dubna 1997 německý soud konstatoval, že nejvyšší politické autority IRI byly zodpovědné za zabíjení členů kurdské opozice v Berlíně, Kritický dialog byl přerušen [48].

Až zvolení Mohammeda Chátamího prezidentem Iránu v roce 1997 a příslib nové mírné rétoriky v íránské zahraniční politice s výzvou k „dialogu mezi civilizacemi“, přesvědčily Evropu obnovit v roce 1998 vztahy s Íránem v podobě tzv. Komplexního dialogu, který znovu potvrdil předchozí požadavky a obavy, ale daleko více usiloval o spolupráci veřejnou. Komplexní dialog, stejně jak předtím Kritický dialog, byl politikou konstruktivní zapojení, realizovanou prostřednictvím SZBP, s cílem vyvolat změny v chování Íránu a zajistit jeho opětovné začlenění do mezinárodního společenství, což mělo pro obě strany přinést odpovědnou a konstruktivní spolupráci. Oproti Kritickému dialogu představoval Komplexní dialog více strukturovaný rámec pokrývající širší spektrum otázek na globální úrovni (např. boj proti terorismu); na regionální úrovni (např. mírový proces na Blízkém východě); a na bilaterální úrovni (např. energetika, otázka drog, lidských práv a uprchlíků). Vedle toho se Komplexní dialog v rámci budování institucionálního rámce vztahů EU-IRI zaměřil také na vytvoření technické pracovní skupiny EU-Írán pro koordinaci spolupráce v různých odvětvích, jako je například: Pracovní skupina pro energetiku a dopravu; setkávání odborníků k problematice drog; setkávání odborníků k problematice uprchlíků; Pracovní skupina pro obchod a investice; a Energetický politický dialog Írán-EU [49].

I přes tyto úspěchy se vztahy mezi EU a IRI, zejména pod vlivem probíhajícího rozvoje íránského jaderného programu, začaly na konci druhého volebního období prezidenta M. Chátamího postupně ochlazovat. Na konci roku 2003 proto došlo k ukončení tzv. Komplexního dialogu mezi EU a Íránem a ve stejném roce bylo pozastaveno jednání o Dohodě o obchodu a spolupráci EU-Írán (TCA) z roku 2001. K výraznému zhoršení nejen energetických vztahů došlo po roce 2005, kdy v prezidentských volbách zvítězil Mahmúd Ahmadínežád. Důvodem zhoršující se interakce mezi EU a IRI bylo jednak nedodržování lidských práv, potlačování svobody projevu, ale především nebezpečí výroby vlastních jaderných zbraní v důsledku vyvíjení jaderného programu. Jednání o jaderném programu pokračovala během dvou volebních období prezidentství M. Ahmadínežáda, ale žádného zásadního pokroku se nepodařilo dosáhnout a energetická spolupráce mezi EU a IRI spíše stagnovala [50].

Naproti tomu po zvolení Hasana Rúhání v červnu 2013 novým íránským prezidentem vyústila jednání mezi IRI a E3/EU+3 tj. EU a šesti mocnostmi tj. Velká Británie, Francie, Německo, RF, USA a Čína v Ženevě dne 24. listopadu 2013 v předběžnou dohodu rozpracovanou v tzv. Společném akčním plánu, kde se Írán zavázal, že přestane obohacovat uran na 20 % [51]. Zvolení H. Rúháního prezidentem Íránu a dosažení dílčího, ale důležitého pokroku při jednání o jaderném programu pak připravily půdu pro zahájení nové etapy budoucí energetické spolupráce mezi EU a IRI.

Další úspěšná jednání proběhla na přelomu března a dubna 2015 v Lausanne, kde se šesti mocnostem podařilo dosáhnout rámcového ujednání s IRI, na jehož základě měla do konce června 2015 vzniknout konečná dohoda o jeho jaderném programu. Podle této úmluvy měl Írán umožnit mimo jiné rozsáhlé kontroly svých jaderných zařízení a rovněž snížit své jaderné kapacity, a na oplátku budou postupně zrušeny ekonomické a hospodářské sankce. Konečnou dohodu o společném komplexním akčním plánu (JCPOA) uzavřeli zástupci šesti velmocí a Íránu nakonec až dne 14. července 2015 ve Vídni. Na základě této dohody, která by se mohla začít naplňovat v průběhu první poloviny příštího roku tj. 2016, odvolá Západ ekonomické sankce, včetně sankcí na dovoz íránské ropy a zemního plynu do zemí EU, výměnou za to, že Islámská republika Írán svůj nukleární program omezí a nebude vyrábět jadernou zbraň. Írán bude smět dál vyrábět jaderný materiál k civilním účelům, ale jen v omezeném množství a slabě obohacený [52].

Konzistentnost a konkrétnost politiky

Druhým kritériem aktérství je konzistentnost a konkrétnost určitých politik/politiky EU vůči třetímu aktérovi. V tomto případě bude požadavek aktérství spočívat na analýze vnější dimenze energetické politiky EU vůči Íránu, přičemž konzistentnost energetické politiky ve vztahu k Íránu je dána zájmem EU o energetickou spolupráci, který se ovšem mění v důsledku rozvoje jaderného programu IRI [53]. Konzistentnost vnější dimenze energetické bezpečnosti a politiky EU pak bude zkoumána prostřednictvím přítomnosti sady kritérií, jako jsou například intenzita jednání resp. vyjednávání EU a členských států ve vztahu k IRI, existence bilaterálních (a multilaterálních) vztahů členských států a EU, množství plánovaných společných projektů a oblastí energetické spolupráce, ale i vzájemné překážky. Jinak řečeno, smyslem druhého kritéria je ukázat na zájmy a cíle energetické politiky EU vůči IRI a analyzovat rámec vzájemné energetické spolupráce.

Problematika energetiky je dlouhodobě otázkou spíše bilaterálních vztahů Íránu a jednotlivých evropských států [54]. Výraznější zapojení a intenzivnější vystupování EU v interakci s IRI přinesla až Pracovní skupina pro energetiku a dopravu mezi Íránem a EU, která byla založena v Teheránu v květnu 1999 a stala se základem Energetického politického dialogu Írán-EU. Pracovní skupina se scházela jednou za rok, a to buď v Teheránu, nebo v Bruselu. Írán byl také pozorovatelem Komise financující program INOGATE1 (Inter-state Oil and Gas Transport to Europe) s možností stát se plnohodnotným členem [55]. Podle Generálního ředitele pro energetiku a dopravu při Evropské komisi, Francois Lamoureuxe, jednání Pracovní skupiny pro energetiku byla důležitá pro zlepšení interakce EU a IRI, přičemž „EU byla připravena spolupracovat na předávání technických znalostí Íránu v různých oblastech, zejména obnovitelných zdrojů energie, efektivnější spotřeby plynu a v dopravě“ [56]. Právě zvýšení energetické efektivity, jak bylo v první kapitole vysvětleno, je klíčové pro export íránského plynu na evropský trh.

I přes sankce, které vůči IRI zavedly USA [57], byla Evropa jednou z mála možností, jak mohl Írán získat přímé zahraniční investice, moderní technologie a know-how, které potřebuje při rozvoji a produkci svých obrovských zásob ropy a plynu. Zároveň Írán a evropské energetické společnosti uzavřely v tomto období několik kontraktů, mezi které patří například smlouva z roku 2001 s italskou společností AJIB na rozvoj ropného pole Darkhovin s celkovou investicí 540 miliónů dolarů, smlouva z roku 2000 s konsorciem skládajícím se z AJIB a íránské společnosti Petropars na rozvoj 4 a 5 fáze těžby plynu z pole Jižní Párs v celkové hodnotě 2 miliardy dolarů či v lednu 2004 podepsána dohoda mezi rakouskou firmou OMV a íránskou státní firmou National Iran Gass Export Co. (NIGEC) o možné výstavbě plynovodu Nabucco do Rakouska [58].

Plynovod Nabucco byl unijní projekt, který měl do budoucna snížit plynovou závislost Evropské unie na Ruské federaci. Přípravy projektu začaly v roce 2002, kdy pět společností (OMV z Rakouska, MOL z Maďarska, Bulgargaz z Bulharska, rumunský Transgaz a Botas z Turecka) podepsalo protokol o záměru výstavby plynovodu Nabucco, přičemž Írán společně s Ázerbájdžánem a Turkmenistánem byl v počátcích považován za jeden z možných zdrojů dodávek zemního plynu pro tento hlavní projekt Jižního energetického koridoru, neboť jedna z větví plynovodu Nabucco měla začínat na íránsko-turecké hranici. Nicméně poté, co Spojené státy a EU zavedly vůči Íránu hospodářské sankce kvůli jeho jadernému programu, import íránského zemního plynu do Evropy přestal být aktuální a plynovod Nabucco měl nakonec především z kaspických a blízkovýchodních nalezišť přes Turecko, Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko do rakouského Baumgartenu přivádět kolem 31 bcm zemního plynu ročně do střední Evropy, aniž by procházel územím Ruska [59]. V současné době je ovšem po řadě nezdarů plynovod Nabucco již de facto mrtvý a EU nemůže počítat ani se zkrácenou verzí plynovodu Nabucco West, který v červnu 2013 prohrál soutěž na dodávky 10 bcm zemního plynu z ázerbájdžánského pole Šach Deniz.

Jako alternativa k plynovodu Nabucco byl v roce 2008 navržen 3 300 km dlouhý tzv. Perský plynovod, který by se měl skládat ze dvou hlavních částí: první, íránská část, nazvaná Iran Gas Trunkline 9 (IGAT-9), má začínat ve městě Assaluyeh, odkud bude přepravován plyn z obrovského íránského pole Jižní Párs do města Bazargan na hranicích s Tureckem; druhá, evropská část potrubí, která bude procházet přes Turecko, Řecko a Itálii, je rozdělena do dvou větví: severní větev plynovodu má vest do Švýcarska, Rakouska a Německa, zatímco jižní větev plynovodu bude dodávat zemní plyn do Francie a Španělska [60]. Perský plynovod, který by měl obcházet ruské území, počítá s kapacitou kolem 37 až 40 bcm zemního plynu za rok, z nichž by přibližně 25-30 bcm zemního plynu mohlo být dováženo do zemí EU, což se rovná celkovému vývozu ruského plynu do Itálie a Německa (v roce 2013). Realizace Perského plynovodu pak bude vyžadovat zahraniční investice ve výši kolem 7 miliard dolarů [61].

Vyjednání o investicích do rozvoje nových ropných a plynových polí a jednání o další energetické spolupráci mezi evropskými a íránskými energetickými společnostmi pokračovalo navzdory krizi ve vztazích EU s IRI. Například státní portugalská ropná společnost Galp vedla od roku 2006 řadu jednání s íránskou státní společností National Iranian Gas Company (NIGC) na rozvoj a produkci nových polí zemního plynu v Íránu. Podle této dohody se portugalská společnost Galp měla stát minoritním akcionářem ve vývoji nových íránských plynových polí, odkud měl být zemní plyn ve formě LNG exportován do Portugalska, zatímco Írán měl by získat technologie a finance pro výstavbu LNG terminálu [62]. Podobně v dubnu 2007 uzavřela rakouská společnost OMV AG s IRI dohodu, podle které měla rakouská energetická firma investovat 23 miliard eur do ložiska plynového pole Jižní Párs výměnou za dodávky zkapalněného zemního plynu. I přes kritiku ze strany USA, rakouský mluvčí ministerstva zahraničních věcí Astrid Harz obhajoval smlouvu tvrzením, že tyto investice v Íránu byly „dalším krokem směrem k diverzifikaci zdrojů energie, což je cíl, který je sdílený v rámci EU“ [63].

Dále pak na začátku roku 2008 podepsala italská energetická společnost Edison s íránskou společností National Iranian Oil Company (NIOC) dohodu ve výši 107 milionů dolarů na zahájení produkce ropného a plynového pole Dayyer v Perském zálivu, které se rozkládá na ploše 8 580 km2 a je obklopené obřími poli (Severní Párs, Jižní Párs, Kangan, NAR, Assaluyeh, Ferdowsi & Golshan). Společnost Edison měla na tomto bloku zahájit těžbu v roce 2009 [64]. V neposlední řadě v březnu 2008 podepsala švýcarská společnost EGL s íránskou stání společností NIGEC smlouvu ve výši 42 miliard dolarů na export plynu z IRI do Evropy o objemu 5,5 bcm plynu ročně na dobu pětadvaceti let. Odběr plynu měl začít v roce 2010/2011. Podle dohody měl íránský zemní plyn proudit přes Turecko, Řecko a Albánii a dále do Itálie prostřednictvím nově vybudovaného plynovodu vedoucího po dně Jaderského moře. Zatímco předchozí smlouvy se omezily pouze na nezávazné memorandum o porozumění s Iránem, dohoda mezi společnostmi EGL a NIGEC byla do značné míry průlomovou, protože stanovila jasný rámec, což mimo jiné potvrdil švýcarský ministr zahraničních věcí Micheline Calmy-Rey, dle kterého touto dohodou „snižujeme závislost Evropy na ruském plynu“ [65].

Nicméně s pokračujícím rozvojem íránského jaderného programu a jeho neúspěšným zastavením ze strany EU a Spojených států se aktivita evropských energetických společností v Íránu po roce 2010 postupně snižovala. Příkladem může být italská státem vlastněná energetická společnost ENI. I když společnost ENI investovala v předešlých letech značné finanční prostředky do rozvoje produkce zemního plynu a ropy v regionech Jižní Párs a Darquain, italský premiér Silvio Berlusconi v únoru 2010 prohlásil, že společnost ukončí své operace v Íránu. Společnost ENI měla podle S. Bersluconiho pouze pokračovat v extrahování uhlovodíků ze současných polí, ale neměla již dále investovat do rozvoje nových ropných a plynových polí [66].

Toto rozhodnutí jasně ukázalo na změnu v italské zahraniční politice, která korespondovala s energetickou politikou EU, jež se rozhodla připojit k sankcím USA a dne 1. července 2012 přistoupila na nejtvrdší opatření zaměřená primárně na íránský energeticky sektor jako oblast zajišťující důležité příjmy pro íránskou vládu, která je může využívat pro financování svého jaderného programu. Evropská unie mj. uvalila embargo na dodávky íránské ropy, zakázala investice do íránského petrochemického průmyslu, zastavila dodávky technologií pro ropný a plynový průmysl a zakázala poskytovat pojištění pro ropné tankery. Kromě toho byl Írán odříznut od Společnosti pro celosvětovou mezibankovní finanční telekomunikaci (SWIFT), která slouží především k mezinárodnímu platebnímu styku [67], a byly zmrazeny pohledávky íránské centrální banky a íránských firem [68].

Důležitým krokem na cestě ke zlepšení nejen energetických vztahů EU-Írán bylo prohlášení Rady EU ze dne 20. lednu 2014, podle kterého v případě, že Írán bude plnit své závazky v oblasti jaderného programu, mohou být na dobu šesti měsíců ze strany EU pozastaveny uplatňovaná omezující opatření. Ty se týkaly jednak zrušení zákazu poskytovat pojištění a přepravovat íránskou ropu, zákazu dovážet, nakupovat nebo přepravovat íránské petrochemické produkty a zákazu poskytovat související služby, ale i možnosti uvolnění hospodářských zdrojů nebo zpřístupnění finančních prostředků nezbytných pro plnění smluv na dovoz nebo nákup petrochemických produktů, které pocházejí nebo byly dovezeny z IRI, přičemž tato zmírňující opatření byla koncem listopadu 2014 prodloužena do 30. června 2015 [69]. V neposlední řadě po uzavření JCPOA mezi P5+1 a IRI by pak embargo na vývoz íránské ropy a tím i na budoucí export zemního plynu z Íránu mělo postupně skončit po lednu 2016 [70]. Nicméně již dříve na světovém ekonomickém fóru v Davosu dne 23. ledna 2014 vyzval íránský president H. Rúhání [71] evropské a americké společnosti k investicím do íránské ekonomiky, především pak do petrochemického sektoru, které jsou odhadovány ve výši nejméně 50 miliard dolarů [72].

Přes uvalené a následně zmírněné sankce vůči Íránu, které mají být v budoucnu postupně zrušeny, je zřejmé, že jakmile budou definitivně vyřešeny otázky spojené s íránským jaderným programem, EU má intenzivní zájem spolupracovat s IRI v oblasti energetiky. To potvrdil například interní dokument Evropské komise, podle kterého „Írán je jednou z našich hlavních priorit, jako jedno ze střednědobých opatření, které nám pomohou snížit naši závislost na ruských dodávkách plynu“ [73], ale i studie Evropského parlamentu z listopadu 2014, kde je zdůrazněno, že „Írán se zdá být věrohodnou alternativou k ruskému zemnímu plynu“ a Evropská unie „v delším časovém horizontu počítá s importem íránského plynu, a to především ve formě LNG“ [74].

Diplomatický a administrativní aparát

Třetí kritérium aktérství se zaměřuje na diplomatický a administrativní aparát s cílem analyzovat klíčové představitelé zastupující EU ve vnějších vztazích prostřednictvím SZBP a vnější politiky. V rámci tohoto kritéria aktérství EU se autoři soustředí na význam členských států a Evropské komise jako hlavních aktérů odpovědných za vnější dimenzi energetické politiky EU vůči třetím aktérům, a to před a po přijetí Lisabonské smlouvy. Třetí kritérium aktérství EU se bude věnovat diplomatickému a administrativnímu vystupování Evropské unie resp. Evropské komise a členských států v rámci vnější dimenze energetické bezpečnosti vůči IRI. Tato administrativní a diplomatická činnost EU bude analyzována pomocí mechanismu rozhodování resp. výkonu realizace energetické politiky ze strany Evropské komise a členských států ve vztahu k IRI [75].

Před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost byla problematika energetické bezpečnosti a politiky převážně v rukou členských států EU, které sledovaly především vlastní energetické zájmy v bilaterálních vztazích s hlavními dodavateli. Jinak řečeno, vnější dimenze energetické politiky EU vůči Íránu byla realizována nepřímo pomocí pravidelných setkání zástupců členských států s představiteli IRI. Vedle toho byla energetická spolupráce EU a Íránu realizována například v rámci Kritického a později Komplexního dialogu, které prostřednictvím SZBP zajišťovaly diplomatický a správní aparát. V tomto rámci se s frekvencí minimálně jednou během předsednictví určitého členského státu v Radě EU konaly schůzky mezi představiteli EU a Íránu, kde byla otázka energetiky jedním z témat diskuze. Tento pravidelný diplomatický dialog pak umožňoval EU rozvíjet pracovní skupiny, jako byla například Pracovní skupina pro energetiku, o otázkách společného zájmu. V neposlední řadě se Evropská unie zapojila do politiky vůči Islámské republice Írán pomocí pozice Vysokého představitele pro SZBP, který se stal se klíčovým zástupcem Evropské unie při jednání o íránském jaderném procesu [76].

Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost dne 1. prosince 2009 patří energetická politika do oblasti sdílených pravomocí EU a členských států. LS je svým formátem první smlouvou, kde je v duchu solidarity explicitně odkazováno na energetickou politiku s konkrétními cíli, jako jsou fungování vnitřního energetického trhu, bezpečnost energetických dodávek, propojení energetických sítí, energetická účinnost či ochrana životního prostředí. V těchto otázkách členské státy vlivem LS ztrácejí možnost výhradně kontrolovat tuto strategickou oblast. Naopak opatření se nedotýkají práva členského státu na stanovení míry zdanění v oblasti energetiky a skladby energetických zdrojů [77]. Vedle toho LS přinesla posílení i vnější dimenze energetické politiky EU, když zavedla ustanovení o uzavírání mezinárodních dohod, které se týkají například energetických projektů evropského zájmu [78]. Vývoj legislativního rámce vnitřní i vnější dimenze unijní energetické politiky pak ovlivňují jak postoje odpovědných institucí EU, tak členských států.

Pozice členských států k energetické politice EU je ovlivňována jednak mechanismem vyjednávání, ale také specifickými domácími podmínkami. Aktivita členských států je v rámci EU určována také energetickými prioritami, které se snaží prosazovat v souladu s národními zájmy. V neposlední řadě některé členské státy stále preferují osobní vztahy s třetími zeměmi nad vyjednáváním v rámci Unie. Důkazem toho může být četnost setkání různých politických představitelů členských států EU v letech 2014-2015 s politickými činiteli Íránu, kde obě strany kromě íránského jaderného programu a bezpečnostní situace na Blízkém východě diskutovali nejčastěji také o ekonomické spolupráci a energetice. O těchto tématech jednali postupně v období od února do dubna 2014 v Teheránu například rakouský, lotyšský, řecký, španělský, polský a švédský ministr zahraničí s iránským prezidentem H. Rúhání či mistrem zahraničních věcí Mohammadem Javadem Zarifem [79]. Stejně tak byla energetická spolupráce v dubnu 2015 jedním z hlavních témat během setkání bulharského velvyslance v Teheránu s íránským prezidentem, který označil Bulharsko za důležitý most mezi EU a IRI při dodávkách plynu, ale i začátkem května 2015, kdy o energetické spolupráci a budoucím nákupu ropy a plynu jednala jednak polská delegace v Teheránu, ale i íránský ministr ropného průmyslu Bijan Namdar Zanganeh s německým ministrem energetiky Sigmarem Gabrielem během návštěvy v Berlíně [80] či koncem července francouzský ministr zahraničních věcí Laurent Fabius s předními politickými představiteli IRI v Teheránu. Přestože je na těchto případech patrné, že členské státy zůstávají důležitými subjekty v oblasti energetiky, jejich manévrovací prostor v posledních letech neustále klesá a naopak roste význam Evropské unie, nadané právní subjektivitou a reprezentovanou především Evropská komise.

Za hlavního aktéra vnějších energetických vztahů EU vůči Íránu, které jsou i přes pobíhající proces mírného zlepšování stále omezené, lze vedle členských států považovat především EK. V tomto ohledu Evropská komise vykonává, resp. zastává vnější dimenzi energetické politiky Evropské unie dvěma způsoby.

Za prvé, nepřímo pomocí Vysoké představitelky Unie pro zahraniční otázky a bezpečnostní politiku. Vzhledem k tomu, že energetická otázka překračuje dimenzi čistě ekonomickou a výrazně působí v rámci SZBP, dostává se tímto způsobem problematika energetiky do agendy Vysoké představitelky Unie, která jako místopředsedkyně Evropské komise reprezentuje EU v záležitostech společné zahraniční a bezpečnostní politiky a jménem Evropské unie vede politický (energetický) dialog se třetími stranami. Zároveň její práci podporuje Evropská služba pro vnější činnost, která působí ve spolupráci s diplomatickými službami členských států. V současné době je Vysoká představitelka Unie jednak hlavním reprezentantem Unie při jednáních s představiteli Íránu o jeho jaderném programu. Vedle toho Vysoká představitelka Unie pro zahraniční otázky a bezpečnostní politiku jedná jménem EU s vrcholnými politickými představiteli IRI o řadě politických, ekonomických, ale i energetických otázek, jako tomu bylo například dne 8. března 2014 během setkání bývalé Vysoké představitelky Unie Cartherine Ashton s íránským prezidentem H. Rúhání v Teheránu [81] nebo dne 28. července 2015, kdy se nová Vysoká představitelka Unie Federica Mogheriniová dohodla s íránským ministrem zahraničí M. D. Zarífem na zahájení rozhovorů mezi EU a IRI na nejvyšší úrovni o celé řadě otázek, například o energetice [82].

Za druhé, pomocí místopředsedy EK, který má na starosti Energetickou unii a komisaře pro opatření v oblasti klimatu a energetiky (dříve komisař pro energetiku). Místopředseda Evropské komise pro Energetickou unii je klíčovým aktérem odpovědným za výkon vnitřní i vnější dimenze unijní energetické politiky. Společně s Generálním ředitelstvím pro energetiku pak podporuje proces integrace společné politiky, dává důležité podněty při naplňování jednotlivých cílů energetické politiky EU a navrhuje další legislativní opatření v oblasti energetiky. Zároveň místopředseda EK pro Energetikou unii zastupuje Unii ve vnějších energetických vztazích s třetími zeměmi, včetně Íránu, kde jedná o energetice s představiteli nečlenských států [83]. Podobně ve vnějších energetických vztazích EU vystupuje a jedná s představiteli třetích zemí, včetně Islámské republiky Írán také evropský komisař pro opatření v oblasti klimatu a energetiky.

Politické nástroje

S předchozím kritériem pak bezprostředně souvisí čtvrté kritérium aktérství Evropské unie, kterým jsou politické nástroje. Autoři Ch. Bretherton a J. Vogler, ale i L. Dryburgh identifikovali celou řadu zdrojů a politických nástrojů, které Evropská unie využívá ve svých vnějších vztazích, zejména diplomatická, ekonomická a vojenská opatření, i když ty jsou relativně nové a nebyly použity v politice Evropské unie vůči Íránu (a v současné době neexistuje náznak, že budou). Vzhledem ke konkrétnímu zaměření na vnější dimenzi energetické politiky Evropské unie ve vztahu k Íránu, používají autoři při zkoumání tohoto čtvrtého kritéria aktérství vedle politicko-diplomatických opatření především specifické nástroje unijní energetické politiky, přičemž EU pak ve vnějších energetických vztazích vůči třetím aktérům disponuje rozhodujícími energetickými nástroji dvojího druhu. Tyto nástroje jsou buď bilaterálního, nebo multilaterálního charakteru [84].

Mezi bilaterální nástroje patří různé energetické dialogy s vybranými zeměmi nebo regiony. V případě energetických vztahů EU s Íránem to byl především Energetický politický dialog Írán-EU, jehož základem se stala Pracovní skupina pro energetiku a přepravu mezi Íránem a EU, která se scházela jednou za rok. Z pohledu dalšího posilování energetické spolupráce v rámci vztahů mezi EU a Íránem byla důležitá především třetí schůka Pracovní skupiny pro energetiku a přepravu, která se konala dne 19. října 2002 v Teheránu. Během setkání podepsali představitelé EU a Íránu dvě Memoranda o porozumění, týkající se energetických záležitostí a možností rozšíření bilaterálních vztahů EU-Írán. Jiná dohoda se týkala vytvoření Centra energetické spolupráce (ECC), které bylo otevřeno dne 21. října 2002 s cílem:

  • prozkoumat možnosti pro další spolupráci v oblasti energetiky,
  • realizovat výměnu zkušenosti s technologiemi nejaderné energie,
  • provádět vzájemná školení apod.

Další setkání mezi představiteli EU a Írán v rámci Pracovní skupiny pro energetiku a dopravu byla po roce 2005 pozastavena z důvodu pokračujícího vývoje íránského jaderného programu [85].

Kromě bilaterálních nástrojů, používá Unie také multilaterálních smluvních a diplomatických platforem pro řešení problémů energetické bezpečnosti. Motivací řady těchto iniciativ je stanovení pokud možno jednotných legislativních pravidel týkajících se obchodování s energetickými surovinami a energiemi, případně i rozšiřování platného legislativního rámce EU v oblasti obchodu a trhu s energetickými surovinami a energiemi za hranice EU. S takovým scénářem počítá například Smlouva o Energetickém společenství, jehož Írán není členem nebo Evropská energetická charta (EES), ke které by se podle EU měl IRI připojit [86]. Právě členství Íránu v EES bylo jedním z hlavních témat čtvrtého posledního zasedání Pracovní skupiny pro energetiku a dopravu z prosince 2005, kde se setkali íránský náměstek ministra pro ropu a mezinárodní otázky Mohammad Hosseinian s generálním tajemníkem Sekretariátu Energetické charty (ECS) Riem Kemperem, který zdůraznil, že EES umožňuje lepší energetickou spolupráci s IRI a podpořil plné členství Íránu v EES.

Naproti tomu mezi politicko-diplomatické nástroje patří zejména ekonomické sankce, které se Evropská unie rozhodla uvalit na Írán prostřednictvím Rady bezpečnosti OSN (RB OSN) kvůli vývoji jeho jaderného programu. Na jednu stranu obchod EU s IRI podléhá určitým omezením odvozených od sankcí uložených RB OSN na Írán, jako je rezoluce RB OSN č. 1737 z prosince 2006, rezoluce RB OSN č. 1747 z března 2007, rezoluce RB OSN č. 1803 z března 2008 a rezoluce RB OSN č. 1929 z června 2010. Omezení obchodu mezi EU a Íránem se řídí také nařízením Rady 423/2007, 618/2007 a 1110/2008, které stanoví seznam výrobků, které jsou zakázány vyvážet do Íránu. V červenci 2010 v návaznosti na prohlášení Evropské rady o Íránu z téhož roku v souvislosti s novými omezující opatření, EU přijala dne 26. července 2010 rozhodnutí, která představila další sankce vůči Íránu. Zatím nejtvrdší sankce uvalila Evropská unie na Írán začátkem července 2012, když zakázala veškerý dovoz ropy a ropných produktů do členských států, stejně jako investice většího rozsahu do rozvoje sektoru ropy a plynu v Íránu. Zároveň EU zavázala členské státy neuzavírat nové smlouvy s Íránem a znemožnila mu přístup k evropským financím.

Na druhou stranu EU se nakonec dne 21. ledna 2014 rozhodla tyto sankce zmírnit a v současné době platí v rámci výše zmíněného Společného akčního plánu řada zmírňujících opatření, která se týkají mj. dopravy íránské ropy, prodeje, dovozu, nákupu nebo přepravy íránských petrochemických produktů [87]. Sankce vůči IRI by se pak podle rezoluce RB OSN č. 2231 ze dne 20. července 2015, kterou se potvrzuje JCPOA, měly po roce 2016 postupně uvolňovat, a to po dobu deseti let. V případě porušení dohody ze strany IRI se předpokládá obnovení sankcí, a to do 65 dnů [88].

Vnímání aktérství EU třetí stranou

Poslední kritérium tj. percepce EU jako mezinárodního aktéra, je postavené na souběžném procesu uznání, jež se odehrává jak mimo rámec EU ze strany různých regionálních organizací, třetích zemí či mezinárodních organizací, tak uvnitř samotné EU ze strany členských států. V tomto případě budou autoři zkoumat, zda je Evropská unie vnímána jako aktér ve vnějších vztazích v oblasti energetiky, a to jak ze strany samotného IRI a třetích aktérů, tak i členských států. Jinak řečeno, páté kritérium aktérství zaměřené na percepci EU bude zkoumáno jak na základě existence aktivního vystupování a jednání politických představitelů Íránu a dalších mezinárodních aktérů v energetických vztazích vůči EU, tak pomocí procesu uznání EU ze strany členských států. Podobně jako u prvního kritéria, také v případě kritéria vnímání aktérství EU třetí stranou, je otázka energetiky úzce spojena s ekonomikou a problematikou íránského jaderného programu [89].

Založením nejprve Kritického a později Komplexního dialogu, kde problematika energetické bezpečnosti byla jedním z hlavních témat spolupráce mezi politickými představiteli EU a Íránu, souhlasily členské státy se zastoupením unijními orgány, zejména EK a Vysokým představitelem pro SZBP a akceptovaly aktérství Unie ve vnějších energetických vztazích s IRI. Stejně tak členské státy uznaly EU, jako aktéra prosazujícího unijní zájmy ve vnějších energetických vztazích vůči Íránu, když souhlasily s budováním Energetického politického dialogu Írán-EU a v jeho rámci s vytvořením Pracovní skupiny pro energetiku a přepravu [90].

S přijetím LS pak souhlasily členské státy s předáním části svých pravomocí v oblasti energetiky na unijní orgány, především EK, která jménem EU vystupuje ve vnějších energetických vztazích vůči třetím aktérům, včetně Íránu. Stejně tak členské státy akceptovaly roli EU, nejprve v zastoupení Vysokého představitele pro SZBP a později Vysoké představitelky Unie, v procesu jednání E3/EU + 3 s IRI o zastavení jaderného programu.

Vnitřní uznání aktérství Unie je pak doplněno procesem vnějšího uznání třetí stranou. Írán, stejně jako členské státy, akceptoval EU za aktéra vnějších (energetických) vztahů jednak tím, že se vrcholní političtí představitele IRI účastnili spolupráce v rámci Pracovní skupiny pro obchod a investice z roku 2001, ale především svým přistoupením na vyjednávání o TCA, která byla spojená s vyjednáváním o Dohodě o politickém dialogu, a jež měla přispět k podpoře dalšího rozvoje hospodářského potenciálu IRI a vést ke zlepšení investičního prostředí a obchodu s EU [91]. Zároveň Írán uznal význam EU, když v důsledku probíhající krize na Ukrajině a napjatým vztahům s Ruskem opakovaně nabídl Unii své zdroje. Například íránský ministr ropného průmyslu B. N. Zanganeh začátkem května 2014 zdůraznil, že „Írán je schopný dodávat velké množství plynu a je vždy ochoten podílet se i na evropském trhu“ [92]. Podobně se vyjádřil také íránský prezident H. Rúhání během jednání se svým rakouským protějškem Heinz Fischerem v New Yorku koncem září 2014, podle kterého „Írán může být bezpečným a spolehlivým energetickým dodavatelem pro Evropu“ [93]. V neposlední řadě začátkem května 2008 náměstek ministra ropného průmyslu pro mezinárodní a obchodní záležitosti Ali Majedi oznámil, že „pouze íránský plyn je možným konkurentem Ruska v exportu do Evropy“, přičemž „export zemního plynu z Íránu do Evropy bude vítězným řešením pro obě strany“ [94]. A. Majedi zároveň naznačil tři varianty, jak by se plyn mohl dostávat z IRI do Evropy, s tím, že „Írán může dodávat plyn do Evropy přes turecké potrubí, které je považováno za nejrozumnější cestu nebo plynovodem přes Irák, Sýrií a Libanon a třetí cesta je přes Arménii, Gruzii a Černé moře“ [95]. Islámská republika Írán pak může zemní plyn do Evropy přivádět dvěma způsoby.

Za prvé, ve formě LNG. Íránský zemní plyn by mohl být nejprve přepravován přes potrubní systém do LNG centra (hub) v Ománu a odtud ve formě LNG by byl následně odeslán prostřednictvím LNG tankerů do evropských přístavů ve Středozemním moři [96].

Za druhé prostřednictvím celé řady plynovodů. Přestože v současné době neexistuje žádný plynovod, který by spojoval EU s IRI, země je již připojena k Turecku přes plynovod Tabriz-Ankara, který dopravuje zemní plyn z plynového pole Jižní Párs do města Bazargan na hranici Turecka. Írán má několik možností, jak prostřednictvím plynovodů posílat zemní plyn do EU. Za prvé, pomocí již zmíněného Perského plynovodu. Za druhé prostřednictvím 5000 km dlouhého plánovaného plynovodu Írán-Turecko-Evropa (ITE) s kapacitou kolem 35 bcm plynu ročně. Plynovod ITE by začínal na hranici Turecka a Íránu a dále by vedl k městu Ipsala na hranicích Řecka a Turecka odkud by plynovod směřoval přes Řecko a Itálii, kde by se rozdělil do dvou větví: severní, vedoucí do Německa, Rakouska a Švýcarska a jižní, vedoucí do Francie a Španělska. Za třetí, přes projekt prodloužení stávajícího plynového interkonektoru spojujícího Turecko s Řeckem (ITGI) o další zemi, a to Itálii a jeho podmořskou část IGI Poseidon (propojení Řecka a Itálie). Roční kapacita ITGI je plánovaná na 12 bcm zemního plynu [97]. Za čtvrté přes budoucí plynovod TANAP (Transanatolský plynovod), který by měl začínat na gruzínsko-turecké hranici, kde se napojí na již existující plynovod Baku-Tbilisi-Erzurum (BTE), jehož pomocí bude přiváděn ázerbájdžánský zemní plyn z kaspického pole Šach Deniz II, a měl by končit na turecko-řeckém pomezí. Samotné stavební práce byly zahájeny v březnu 2015. O čtyři roky později by měl plynovodem TANAP začít do Evropy proudit zemní plyn v objemu 16 bcm a v roce 2026 má jeho kapacita dosáhnout 31 bcm zemního plynu. Na plynovod TANAP má navazovat Transadriatický plynovod (TAP), který povede z řeckého města Soluň do Albánie a přes Jaderské moře do Itálie a dále do Evropy s kapacitou kolem 10 bcm/y plynu [98]. Zemní plyn z plynovodu TAP by pak do jihovýchodní Evropy mohl po pobřeží Jaderského moře dopravovat Jónsko-Adriatický plynovod (IAP), který s kapacitou 5 bcm zemního plynu za rok povede z Albánie přes Černou horu, Makedonii a Chorvatsko nebo by mohl být přepravován pomocí intekonektoru spojující Řecko a Bulharsko (GBI) [99].

Prozatím však není jasné, zda Írán bude schopen zajistit značný objem plynu pro Jižní energetický koridor. Za prvé, i pokud by Evropská komise zajistila 50 % kapacity plynovodu TAP pro přístup třetích stran, tak plynovody TAP i TANAP jsou již 100% zajištěny ázerbájdžánským plynem v rámci pětadvacetiletých dlouhodobých smluv. Tudíž zatímco plyn z Ázerbájdžánu již našel cestu ke svým zákazníkům, tak Írán prozatím nedokázal zajistit své potenciální zákazníky a ani jejich budoucí potřebu plynu. Zajištěný právní rámec pro dodávky plynu do Evropy tak prozatím chybí. Za druhé, vstup Íránu do konsorcia TANAP ještě neznamená, že Írán bude zásobovat Evropu přes tento plynovod. Je to dáno tím, že íránská účast na konsorciu Šach Deniz prostřednictvím společnosti NIOC umožňuje Íránu podílet se na dodávkách ázerbájdžánského plynu pouze pro počáteční kapacitu jak TANAP, tak i TAP. Za třetí, i pokud by Írán plánoval dodávat velký objem plynu do Evropy po rozšíření kapacity TANAP a TAP, jeho potenciální spotřebitelé budou potřebovat zajistit příslušné interkonektory pro příslušný objem plynu. Z tohoto hlediska by se Írán mohl pokusit o obnovení projektu plynovod Nabucco-West, který by měl vést z turecko-bulharské hranice do Baumgartenu v Rakousku, a jehož původní kapacita byla 20 bcm zemního plynu. Za čtvrté, vzhledem k poškození energetického průmyslu IRI západními sankcemi, které mimo jiné vedly k značnému zpoždění v rozvoji nalezišť v Perském zálivu a problémům se zásobováním domácího trhu, Írán bude potřebovat alespoň pět šest let, aby mohl zajistit export plynu do Evropy, výstavbu nových plynovodů a rozvoj nových nalezišť [100].

Dále pak export íránského plynu přes Turecko do zemí jihovýchodní Evropy může narazit na ruský projekt plynovodu Turkish Stream a na jeho potenciální trhy. Co se týče objemu a diversifikace, tak ÍRI a RF si budou v Evropě silně konkurovat, až dojde k zrušení sankčního režimu vůči Íránu. Účast Íránu na Jižním energetickém koridoru bude ovšem znamenat oslabení dominance Ruska v jihovýchodní Evropě a na evropském trhu Gazprom velice nerad vidí další velké dodavatele [101].

Vedle akceptace Evropské unie a členských států jako energetických partnerů pro Írán bylo stejně tak rozhodující uznání úlohy EU ze strany IRI v diplomatických jednáních o jaderném programu. Přestože se až do poloviny července 2015 nepodařilo dosáhnout konečného řešení, skutečnost, že se íránské orgány setkávaly s unijními zástupci, naznačuje přijetí EU za aktéra v oblasti jaderného programu ze strany IRI. Írán pak není jediný, kdo uznává roli Evropské unie, kterou hraje při řešení jaderného programu. EU při vyjednávání s IRI získala podporu také ze strany USA, Ruska a Číny, což v několika posledních měsících přineslo konkrétní výsledky a ústupky ze strany Íránu [102].

Na jednu stranu je patrné, že Evropská unie je celkově považována za důležitého aktéra vůči IRI, neboť je uznána jak členskými států, tak třetími aktéry včetně Íránu. Na druhou stranu lze hovořit spíše o omezeném aktérství EU v energetických vztazích s Íránem, které jsou stále limitovány jaderným programem. V tomto ohledu se jasně vyjádřil například iránský prezident H. Rúhání, když zdůraznil, že „nebudeme podepisovat žádnou smlouvu, pokud budou přetrvávat všechny sankce. Chceme win-win řešení pro všechny zúčastněné strany v jaderném rozhovoru“ [103]. Nicméně EU si dobře uvědomuje potenciál IRI, jehož zemní plyn by v budoucnu mohl tvořit jeden z hlavních zdrojů pro naplnění kapacity Jižního energetického koridoru, což například v dubnu 2015 potvrdil evropský komisař pro opatření v oblasti klimatu a energetiky Miguel Arias Cañete, podle kterého „v případě, že v červnu 2015 bude dosaženo konečné dohody s Íránem, otevře to do budoucna nové možnosti. Jižní energetický koridor pak bude moct získávat zemní plyn nejen z Ázerbájdžánu, ale v budoucnu i z Íránu“ [104].

ZÁVĚR

Záměrem předkládaného článku bylo prostřednictvím hlavních kritérií unijního aktérství analyzovat vnější dimenzi energetickobezpečnostních vztahů Evropské unie vůči Íránu. Hlavního cíle bylo naplněno cestou hledání odpovědi na tři dílčí otázky:

  • Jaká jsou hlavní kritéria aktérství Evropské unie?
  • Jak se tato kritéria EU prolínají do energetických vztahů s IRI?
  • Lze Evropskou unii považovat za aktéra energetických vztahů s IRI?

Základním teoretickým východiskem článku bylo L. Dryburghovo pojetí unijního aktérství. Na jeho základě pak autoři stanovili a definovali pět hlavních kritérií, aby mohla být Evropská unie považována za aktéra v energetických vztazích s Íránem, kterými jsou:

  • artikulace aktérství,
  • konzistentní a konkrétní politiky,
  • diplomatický a administrativní aparát,
  • politické nástroje,
  • vnímání aktérství EU třetí stranou, čímž autoři odpověděli na první dílčí otázku.

Přehled kritérií aktérství EU vůči IRI, jejich operacionalizace a výsledek přináší tabulka číslo 1.

Tabulka 1: Přehled hlavních kritérií aktérství EU vůči Íránu

Kritérium
OperacionalizaceVýsledek
Artikulace aktérstvíNa základě hledání přítomnosti energetické otázky ve spojitosti s dalšími oblastmi spolupráce v kontextu širšího rámce vztahů EU-IRIExistence energetické otázky v interakci mezi Evropskou unií a Íránem ve spojení s ekonomikou a íránským jaderným programem
Konzistentní a konkrétní politiky
Pomocí intenzity jednání/vyjednávání EU a členských států; existence bilaterálních (a multilaterálních) vztahů; množství plánovaných společných projektů a oblastí energetické spolupráce, ale i sporných témat mezi EU a IRIEnergetická otázka představuje jednu z klíčových politik mezi členskými státy resp. Evropskou unií a Íránem, jenž je považován za jednoho z potenciálních alternativních dodavatelů, především zemního plynu do Evropy
Diplomatický a administrativní aparát
Prostřednictvím mechanismu rozhodování resp. výkonu realizace energetické politiky ze strany Evropské komise a členských států ve vztahu k IRIEU je schopna vyvinout a využívat diplomatický a administrativní aparát ve své energetické politice vůči ÍRI za použití směsi unijních aktivit a členských států
Politické nástroje
Pomocí přítomnosti sady politických nástrojů, které má Evropská unie v energetických vztazích s IRI k dispoziciEU disponuje v energetické interakci s IRI jak politicko-diplomatickými opatřeními, tak specifickými energetickými nástroji
Vnímání aktérství EU třetí stranou
Na základě existence aktivního vystupování politických představitelů IRI a třetích států v energetických vztazích vůči EU, ale i pomocí procesu uznání EU ze strany členských státůJak členské státy, tak Írán, ale i další státy mezinárodních vztahů uznaly EU unii jako důležitého aktéra v otázce jednání o íránském jaderném programu
Zdroj: autoři

První kritérium, které autoři zkoumali na základě hledání přítomnosti energetiky v širším rámci vztahů EU a IRI, potvrdilo ve spojení s ekonomikou a íránským jaderným programem existenci energetické otázky v interakci mezi Evropskou unií a Íránem. EU byla od začátku 90. let minulého století schopna artikulovat své aktérství vůči Íránu jak v podobě Kritického a Komplexního dialogu, které se mimo jiné věnovaly i otázce spojené s energetikou, tak zároveň prostřednictvím účasti na jednání o otázce íránského jaderného programu. Nicméně rozvoj íránského jaderného programu dlouhou dobu bránil užšímu rozvoji energetické spolupráce mezi Evropskou unií a Islámskou republikou Írán.

Druhé kritérium, které autoři zkoumali pomocí například intenzity jednání EU a členských států s IRI, existence bilaterálních (a multilaterálních), množství plánovaných společných projektů a oblastí energetické spolupráce, ale i sporných témat, ukázalo, že energetická otázka představuje jednu z klíčových politik mezi členskými státy resp. EU a Íránem, jenž je v procesu snižování energetické závislosti Unie na RF považován za jednoho z potenciálních alternativních dodavatelů, především plynu, do Evropy. I přes uvalené a následně zmírněné sankce vůči Íránu kvůli rozvoji jeho jaderného programu, EU má intenzivní zájem spolupracovat s IRI v oblasti energetiky. Tento zájem EU je vyjádřen v interním dokumentu Evropské komise a studii Evropského parlamentu z roku 2014, kdy íránský plyn je v dlouhodobé perspektivě jasně vnímán jako alternativa plynu z RF.

Třetí kritérium, které autoři analyzovali prostřednictvím mechanismu rozhodování resp. výkonu realizace energetické politiky ze strany EK a členských států ve vztahu k IRI, odhalilo, že Evropská unie byla a je schopna vyvinout a využívat diplomatický a administrativní aparát ve své energetické politice vůči Íránu za použití směsi unijních aktivit a členských států. Za hlavního aktéra vnějších energetických vztahů EU vůči IRI lze pak vedle členských států považovat především Evropskou komisi, která svoji činnost realizuje pomocí Vysoké představitelky Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, místopředsedy Evropské komise, jež má na starosti Energetickou unii a komisaře pro opatření v oblasti klimatu a energetiky.

S předchozím kritériem pak bezprostředně souvisí čtvrté kritérium, které autoři zkoumali pomocí přítomnosti nástrojů, které má Evropská unie v energetických vztazích s IRI k dispozici. Analýza čtvrtého kritéria ukázala, že Evropská unie ve vnějších energetických vztazích disponuje jak pozitivními i negativními politicko-diplomatickými opatřeními, tak specifickými energetickými nástroji dvojího druhu, které jsou buď bilaterálního, nebo multilaterálního charakteru. V rámci svých energetických vztahů s Íránem pak EU využívala především Energetický politický dialog spolu s Pracovní skupinou pro energetiku (bilaterální nástroje), ale také Centrum energetické spolupráce (multilaterální nástroj). V neposlední řadě může Evropská unie vůči Íránu použít také ekonomické a hospodářské sankce.

Páté kritérium zkoumali autoři jak na základě existence aktivního vystupování a jednání politických představitelů Íránu a dalších mezinárodních aktérů v energetických vztazích vůči EU, tak pomocí procesu uznání Evropské unie ze strany členských států. Poslední kritérium pak potvrdilo, že členské státy akceptovaly vnější vystupování EU vůči Íránu jako celku, když například souhlasily se zastupováním unijními orgány, především v otázce jednání o íránském jaderném programu. Stejně tak EU dosáhla vnějšího uznání v oblasti energetiky a řešení problematiky íránského jaderného programu jak ze strany Islámské republiky Írán, tak třetích států.

Existence těchto pěti kritérií unijního aktérství vůči Íránu potvrdila jejich přímou i nepřímou spojitost s otázkou energetiky, čímž přinesla odpověď na druhou dílčí otázku. Zároveň analýza těchto pěti kritérií přinesla odpověď na třetí dílčí otázku, když ukázala, že v případě EU lze hovořit spíše o omezeném aktérství v energetických vztazích s IRI, které byly dlouhodobě limitovány íránským jaderným programem, ale EU si dobře uvědomuje potenciál IRI a počítá s jeho spoluprací.

Analýza stavu íránského plynového průmyslu pak naznačuje, že ačkoli IRI nemůže v krátkodobé perspektivě výrazně snížit závislost EU na ruském plynu, EU může využít Írán k vyvinutí tlaku na ruskou společnost Gazprom, aby změnila své smluvní struktury podle liberalizačních pravidel EU a snížila ceny plynu pro evropské odběratele. Zároveň iránský plyn může zvýšit likviditu budovaného vnitřního trhu s plynem a nízké produkční náklady umožňují Íránu konkurovat s Ruskou federací v jihovýchodní Evropě. Úspěch této strategie pak bude mít pozitivní dopad na aktérství Evropské unie v energetické oblasti nejen vůči Íránu, ale i vůči Rusku.



[1] DRYBURG, Lynne. The EU as a Global Actor? EU Policy Towards Iran. European Security. New York: Routledge, 2008, roč. 17, č. 2-3, s. 253. ISSN 0966-2893

[2] Ibid. s. 253-271

[3] Dále srov. BRETHERTON, Charlotte – VOGLER, John. The European Union as a Global Actor. New York: Routledge, 2006, 2nd edition. ISBN-13: 978-0415282451

[4] Těmito zainteresovanými subjekty jsou jak EU, tak členské státy.

[5] K tomu dále srov. DRYBURG, ref. 1, s. 257

[6] K oběma teoriím dále srov. KRATOCHVÍL, Petr – TULMETS, Elsa. Constructivism and Rationalism in EU External Relations. The Case of the European Neighbourhood Policy, Baden-Baden: Nomos, 2010, s. 15–30. ISBN 978-3-8329-5357-7

[7] Dále srov. British Petrol. The BP Statistical Review of World Energy 2014. [on-line]. British Petrol, 2014 [cit. 2015-03-31]. Dostupné z http://goo.gl/L8qxdE

[8] Na území Evropské unie se nenacházejí žádné výrazné zásoby nerostných surovin. Evropská unie vlastní pouze asi 2 % světových zásob ropy a 4 % zemního plynu, které lze využít v průběhu následujících dvaceti let. Dále srov. VOŠTA, Milan - BIČ, Josef – STUCHLÍK, Jan a kol. Energetická náročnost: determinanta změn toků fosilních paliv a implikace pro EU a ČR. Praha: Professional Publishing, 2008, s. 39. ISBN 978-80-86946-83-2

[9] European Commission. European Energy Security Strategy. In: COM(2014) 330 final. Brussels: European Commission, 2014, s. 2. Dostupné z: http://goo.gl/f760iG

[10] Ibid. s. 2

[11] Ibid.

[12] Ibid.

[13] European Commission. Trends and Developments in European Energy Markets 2014. In: SWD(2014) 310 final. Brussels: European Commission, 2014, s. 3. Dostupné z: http://goo.gl/U31ycC

[14] Ibid. s. 9

[15] Ibid. s. 3

[16] Ibid. s. 10

[17] European Commission, ref. 9, s. 15

[18] European Commission, ref. 13, s. 17

[19] European Commission, ref. 9, s. 2

[20] Ibid. s. 12

[21] GOLDTHAU, Andreas – SITTER, Nick. A liberal actor in a realist world? The Commission and the external dimension of the single market for energy. Journal of European Public Policy. New York: Routledge, 2014, roč. 21, č. 10, s. 1454. ISSN 1350-1763

[22] NÖEL, Pierre. A market between us: Addressing Europe’s Problems with Russian Gas. [on-line]. Larsen – EDF gas seminar, Paris, 2010, s. 1 [cit. 2015-03-31]. Dostupné z http://www.eprg.group.cam.ac.uk/wp-content/uploads/2014/01/a-market-between-us.pdf

[23] TEFFER, Peter. Brussels wants stronger role in gas deals, [on-line]. EUobserver. February 25, 2015 [cit. 2015-03-31]. Dostupné z https://euobserver.com/energy/127798

[24] MITROVA, Tatyana. Grozit li Evrope “gazovoj zakat”. Nefť Rossii, 2012, č. 8, s. 50-53

[25] Srov. STERN, Jonathan – ROGERS, Howard V. The Dynamics of a Liberalised European Gas Market: Key determinants of hub prices, and roles and risks of major players. Oxford Institute for Energy Studies: Working Paper NG 94, 2014. ISBN 978-1-78467-018-4

[26] YAFIMAVA, Katja. The EU Third Package for Gas and the Gas Target Model: major contentious issues inside and outside the EU. Oxford Institute for Energy Studies: Working Paper NG 75, 2013. ISBN 978-1-907555-71-8

[27] LEIGHEIT Drew. Energy Union: Benefitting the Most Vulnerable. [on-line]. Natural Gas Europe, December 29, 2014 [cit. 2015-03-31]. Dostupné z http://www.naturalgaseurope.com/eu-energy-union-benefitting-most-vulnerable

[28] British Petrol, ref. 7

[29] U.S. Energy Information Administration. Country Analysis Brief: Iran. [on-line]. U.S. Energy Information Administration, 2014 [cit. 2015-03-31]. Dostupné z http://goo.gl/ZeBPlA

[30] Britis Petrol, ref. 7

[31] BAGHAT. Gawdat. Iran-Turkey Energy Cooperation: Strategic Implications. Middle East Policy. Wiley Online Library, 2014, roč. 21, č. 4, s. 127. ISSN 1475-4967

[32] TITOV, Viktor. Iran’s President makes strange statements regarding gas supplies. [on-line]. New Eastern Outlook, 30. 9. 2014 [cit. 2015-03-31]. Dostupné z http://goo.gl/QZQzPb

[33] HABIBI. Can Rouhani Revitalize Iran’s Oil and Gas Industry? Middle East Brief. [on-line]. Brandeis University: Crown Center for Middle East Studies, 2014, č. 80 [cit. 2015-03-31]. Dostupné z http://goo.gl/lSllaF

[34] ARKHIPOV N. A. et al. Global and Russian Energy Outlook to 2040. [on-line]. Moscow: The Energy Research Institute of the Russian Academy of Sciences and The Analytical Center for the Government of the Russian Federation, 2014, s. 89 [cit. 2015-03-31]. Dostupné z http://goo.gl/lOVWLf

[35] TOPOLOV, Aleksej. Evropejskij gas vydychaetsja. [on-line]. Gazeta.ru, 13. 8. 2014 [cit. 2015-03-31]. Dostupné z http://www.gazeta.ru/business/2014/08/13/6174065.shtml

[36] BINHACK, Petr – THIM, Michal. Důsledky potenciálního turecko-íránského energetického partnerství pro energetickou politiku EU. Praha: MZV, 2011, s. 92-98. Vědecký projekt RM 10/01/10, nepublikováno

[37] Gazprom. [on-line]. Annual Report 2013, s. 65 [cit. 2015-04-01]. Dostupné z: http://goo.gl/lvhDYd

[38] NÖEL, ref. 22, s. 1

[39] Dále srov. KRATOCHVÍL, Petr – ŠIMON, Ondřej. EU jako aktér: Analýza uznání jako dimenze aktérství Evropské unie. Politologický časopis. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity v Brně, 2011, č. 1, s. 3-18. ISSN 1211-3247

[40] KUCHAŘOVÁ, Alžběta. Teorie aktérství EU a Lisabonská smlouva EU jako aktér v oblasti zahraniční politiky. Současná Evropa. Praha: VŠE, 2010, roč. 21, č. 1, s. 74. ISSN 1804-1280

[41] Dále srov. BRETHERTON – VOGLER, ref. 3

[42] KUCHAŘOVÁ, ref. 40, s. 74

[43] THOMAS, C. Daniel. Still Punching below its Weight? Coherence and Effectiveness in European Union Foreign Policy. Journal of Common Market Studies. Wiley Online Library, 2012, roč. 50, č. 3, s. 457–474. ISSN: 1468-5965

[44] ŠIMON, Ondřej. Aktérství EU v boji proti somálskému pirátství. Mezinárodní vztahy. Praha: ÚMV, 2011, roč. 46, č. 4, s. 40. ISSN 0323-1844

[45] DRYBURG, ref. 1, s. 257

[46] Ibid. s. 254-257

[47] Dále k tomu srov. DRYBURG, ref. 1, s. 257-258

[48] BAHGAT, Gawdat. Iran’s Role in Europe’s Energy Security: An Assessment. Iranian Studies. New York: Routledge, roč. 43, č. 3, June 2010, s. 339. ISSN 0021-0862

[49] DRYBURG, ref. 1, s. 258

[50] Srov. DADANDISH, Parvin. Iran-Europe Relations: A Diagnostic Analysis. Iranian Review of Foreign Affairs. [on-line]. 2012, roč. 3, č. 1, s. 67 [cit. 2015-03-31]. Dostupné z http://goo.gl/cOuvf8

[51] TAGLIAPIETRA, Simone. Iran after the (Potential) Nuclear Deal: What’s Next for the Country’s Natural Gas Market? [on-line]. Nota di Lavoro 31, Milan: Fondazione Eni Enrico Mattei, 2014, s. 20 [cit. 2015-03-31]. Dostupné z http://goo.gl/skdMcc

[52] Írán kývl na jadernou dohodu, žádnou bombu vyrábět nebude. [on-line]. Novinky.cz, 14. 7. 2015 [cit. 2015-07-14]. Dostupné z http://goo.gl/wNmAZA

[53] Dále srov. DRYBURG, ref. 1, s. 260

[54] Mezi největší odběratele íránské surové ropy z evropských zemí před zavedením přísných sankcí v červenci 2012 patřily: Itálie, která importovala cca 60 000 barelů ropy denně, Francie (firma TOTAL) - denní import byl kolem 55 000 barelů denně a Španělsko (firma REPSOL) - objem denního importu byl kolem 50 000 barelů denně. Dále srov. TAGLIAPIETRA, ref. 45, s. 13

[55] BAHGAT, ref. 48, s. 340-341

[56] DADANDISH, ref. 50, s. 68

[57] Írán byl pod různými ekonomickými a diplomatickými sankcemi ze strany USA již od roku 1979, přičemž tyto sankce mj. postupně zakázaly americkým ropným společnostem investovat v Íránu a USA vyvíjely tlak na evropské firmy, aby učinily totéž. Evropské energetické firmy se v tomto ohledu, ve snaze zachovat si dobré vztahy s IRI a zároveň si neznepřátelit USA, rozhodly pro kompromis. Evropské podniky jako například francouzský Total, norská Statoil-Hydro, nizozemsko-britský Shell a španělský Repsol na jedné straně podepsaly dohody s Íránem na rozvoj plynového pole Jižní Párs, ale na druhé straně nesplnily své závazky a rozhodly se odložit své zapojení do pozdějších fází vývoje plynového pole Jižní Párs. Nicméně váhání evropských společností vedlo Írán k rozhodnutí jednat s jinými společnostmi, zejména z Číny, RF a Malajsie. Například v prosinci 2007 čínská společnost Sinopec uzavřela dohodu na rozvoj velkého ropného pole Jadavaran, v červenci 2008 pak ruská společnost Gazprom podepsala memorandum o porozumění pokrývající celý balík projektů na rozvoj ložisek ropy a plynu a malajsijská firma SKS Ventures v prosinci 2007 podepsala dohodu na rozvoj plynového pole Golshan a Ferdows. Dále srov. BAHGAT, ref. 48, s. 344-345.

[58] Dále k tomu srov. RAKEL, Patricia, Eva. The Iranian political elite, state and society relations, and foreign relations since the Islamic revolution. [on-line]. FMG: Amsterdam Institute for Social Science Research (AISSR), 2008, s. 210-211 [cit. 2015-05-11]. Dostupné z http://goo.gl/XUd5lt

[59] BINHACK - THIM, ref. 36, s. 92-98

[60] Ibid.

[61] SHIRVANI, Tara. The Dash for Gas How Iran’s Gas Supply Can Change the Course of Nuclear Negotiations. Harvard International Review. [on-line]. 2015, roč. 36, č. 3 [cit. 2015-05-15]. Dostupné z http://hir.harvard.edu/archives/11152

[62] DAI PRA, Antonio. A new EU-Iranian Gas Partnership to Enhance European Energy Security? WASSENBERG, Birte - FALEG, Giovanni (eds.). Europe and the Middle East. The hour of the EU? Frankfurt am Main: Peter Lang, 2012, s. 57. ISBN 978-90-5201-828-7

[63] BAHGAT, ref. 48, s. 345

[64] DAI PRA, ref. 62, s. 56

[65] BAHGAT, ref. 48, s. 345-346

[66] DAI PRA, ref. 62, s. 57-58

[67] CORDESMAN, Anthony H. - GOLD, Bryan - COUGHLIN-SCHULTE, Chloe. Iran—Sanctions, Energy, Arms Control, and Regime Change. [on-line]. A Report of the CSIS Burke Chair in Strategy, January 2014, s. 2 [cit. 2015-03-31]. Dostupné z http://goo.gl/9ytKKU

[68] Zatímco před přijetím těchto tvrdých sankcí byla EU pro Írán nejdůležitější obchodní partner a naopak Írán zaujímal 26. místo mezi obchodními partnery EU, ale byl 6. nejdůležitějším dodavatelem energetických produktů do EU (téměř 90 % importu EU z Íránu tvořily energetické produkty), který zajišťoval kolem 5 % celkového unijního importu energetických zdrojů, v období let 2012-2013 se celkový import EU z Íránu propadl o 86 % a export z IRI do EU se ve stejném období propadl o přibližně 26 %. Dále srov. TAGLIAPIETRA, ref. 51

[69] EU zmírňuje sankce vůči Íránu poté, co začal plnit dohody o jádru. [on-line]. Deník.cz, 20. 1. 2014 [cit. 2015-05-13]. Dostupné z http://goo.gl/mO9Wx3

[70] Dále srov. ref. 52

[71] Během konání světového ekonomického fóru v Davosu se prezident H. Rúhání a ministr ropného průmyslu B. N. Zanganeh sešli s představiteli velkých evropských energetických společností, například BP, Eni, Royal Duch Shell a Total, kteří vyjádřili zájem na participaci v íránském energetickém sektoru. Dále srov. BAHGAT, ref. 48, s. 128

[72] CARTER, G. Stephen. Iran, Natural Gas and Asia´s Energy Needs: A Spoiler for Sanctions? Middle East Policy. Wiley Online Library, 2014, roč. 21, č. 1, s. 55-57. ISSN: 1475-4967

[73] TITOV, ref. 32

[74] Dále k tomu srov. DE MICCO, Pasquale. A cold winter to come? The EU seeks alternatives to Russian gas. [on-line]. European Parliament: Policy Department, Directorate-General for External Policies, November 2014 [cit. 2015-05-13]. Dostupné z http://goo.gl/5s0l0S

[75] Dále srov. DRYBURG, ref. 1, s. 262

[76] BAHGAT, ref. 48, s. 340-342; DADANDISH, ref. 50, s. 68-69

[77] Ačkoliv skladba energetického mixu nadále zůstává v rukou členských států, sekundární normy typu klimaticko-energetického balíčku nebo třetího liberalizačního balíčku ji nepřímo ovlivňují.

[78] Projekty společného evropského zájmu se zaměřují na elektroenergetické a plynárenské sítě a musí vykazovat potenciální hospodářskou životaschopnost. Hodnocení hospodářské životaschopnosti je založeno na analýze nákladů a přínosů, která zohlední veškeré náklady a přínosy související s aspekty ochrany životního prostředí, bezpečnosti dodávek a přínosu pro hospodářskou a sociální soudržnost. Jinak řečeno projekt evropského významu je jasně danou kategorií zvýhodňující jej například v TEN-E (transevropské energetické sítě).

[79] Dále k tomu srov. President of Iran. [on-line]. Archive [cit. 2015-05-16]. Dostupné z http://www.president.ir/en/

[80] Vedle toho během své návštěvy Německa jednal íránský ministr ropného průmyslu Bijan Namdar Zanganeh o možné spolupráci s řadou německý firem, například Linde AG, Siemens či Lurgi.

[81] Dále srov. KAUSSLER, Bernd. From Engagement to Containment: EU–Iran Relations and the Nuclear Programme, 1992–2011. Journal of Balkan and Near Eastern Studies. New York: Routledge, 2012, roč. 14, č. 1, s. 64-67 ISSN 1944-8953

[82] Začne Brusel spolupracovat s Íránem? Brzy zahájí jednání na vysoké úrovni. [on-line]. E15.cz, 28. 7. 2014 [cit. 2015-07-28]. Dostupné z http://goo.gl/3kla0k

[83] Problematika energetiky v rámci Evropské komise dále zapadá například do agendy předsedy Evropské komise, komisaře pro obchod, komisaře pro rozšiřování a Evropskou politiku sousedství, komisaře pro regionální politiku a komisaře pro průmysl a podnikání. Tito komisaři zmiňují energetiku jak na půdě Evropské unie, tak přímo či nepřímo v rámci svého působení ve vnějších vztazích EU.

[84] DRYBURG, ref. 1, s. 263-264

[85] KAUSSLER, ref. 81, s. 54-57

[86] Írán má v současné době statut pozorovatele v Energy Charter Conference.

[87] TITOV, ref. 32

[88] Dále srov. ref. 52

[89] Dále srov. DRYBURG, ref. 1, s. 265

[90] KAUSSLER, ref. 81, s. 54-57

[91] DADANDISH, ref. 50, s. 66-68

[92] TITOV, ref. 32

[93] Ibid.

[94] SHAFFER, Brenda. A Nuclear Deal with Iran: The Impact on Oil and Natural Gas Trends. [on-line]. The Washington Institute, January 27, 2015 [cit. 2015-05-15]. Dostupné z http://goo.gl/hgQsGX

[95] Ibid.

[96] SHIRVANI, ref. 61

[97] GURBANOV, Ilgar. Removal of Sanctions from Iran: What Does it Promise for the Southern Gas Corridor? [on-line]. Natural Gas Europe, April 29, 2015 [cit. 2015-05-16]. Dostupné z http://goo.gl/lpMbOi

[98] BRAKOULIAS, Christos. Tough Negotiations with Glimmer of Hope? [on-line]. Natural Gas Europe, May 1, 2015 [cit. 2015-05-17]. Dostupné z http://goo.gl/MwMgWd

[99] Dále srov. SCHNIDLER, Jan. Rusko mění energetickou politiku vůči Evropské unii. [on-line]. TZB-info.cz, 4. 2. 2015 [cit. 2015-05-17]. Dostupné z http://goo.gl/QEH2ad

[100] GURBANOV, ref. 97

[101] Ibid.

[102] DRYBURG, ref. 1, s. 266

[103] GURBANOV, ref. 97

[104] SHAFFER, ref. 94


Title in English:

Energy Security of the European Union and its Relations with Iran

Title in Czech:

Energetická bezpečnost Evropské unie a její vztahy s Íránem

Type:

Article

Author(s):

Lukáš TICHÝ, Nikita ODINTSOV

Language:

Czech

Abstract:

English/Czech

Journal:

Obrana a strategie

Publisher:

University of Defence

ISSN:

ISSN 1214-6463 (print) and ISSN 1802-7199 (on-line)

DOI:

10.3849/1802-7199.15.2015.02.005-030

Issue:

Volume 15, Number 2 (December 2015)

Pages:

005-030

Received:

24.09.2015

Accepted:

27.10.2015

Published online:

15.12.2015

Vytvořeno 22.12.2015 14:37:51 | přečteno 3389x | Frank

Diskuze

Do diskuze zatím nikdo nepřispěl.