Obrana a strategie

Abstract

Conflict over the international status of Western Sahara between Morocco and Polisario remains after decades still on the agenda of the UN bodies. It is evident, that after almost forty years of conflict and with help of international mediation the actors of the conflict are not closer to reconcilement in the near future. The aim of this text is to analyze the development of the conflict over the international status of Western Sahara from the perspectives of its dynamics, that concluded in a stalemate, and international mediation, which failed to bring a solution and overcome the deadlock.

Klíčová slova

Západní Sahara; konflikt; mezinárodní status; sebeurčení; Maroko, mediace.

Keywords

Western Sahara; conflict; international status; self-determination; Morocco; mediation.

ÚVOD

Západní Sahara je vzhledem ke svému nedořešenému statusu často připomínána jako poslední africká kolonie. Španělsko v roce 1975 na základě Trojstranné dohody předalo svobodu Západní Sahary do rukou Maroka a Mauretánie. Jejich způsob spravování tohoto území však neodpovídal dohodnutému plánu připravit saharský národ na přechod k nezávislosti. Vzniklý spor, který poměrně rychle eskaloval do ozbrojeného konfliktu, trval dalších patnáct let, než se Maroko a Lidová fronta osvobození Sakíjat al-Hamra a Río de Oro (Frente Popular de Liberación de Saguía el Hamra y Río de Oro, Polisario) dohodly na příměří. Od té doby se situace Západní Sahary nezlepšila a řešení konfliktu je i v současnosti stále v nedohlednu. Marocké síly nadále okupují většinu západosaharského území a přes 90 tisíc Sahařanů čeká v uprchlických táborech v Alžírsku na rozuzlení konfliktu.

Zamrzlý konflikt o Západní Saharu uniká pozornosti i zájmu světové politiky či veřejnosti. V patové situaci nedochází k dramatickým ozbrojeným střetům a situace tak nepředstavuje palčivý strategický problém pro žádnou ze světových mocností, ani poutavé téma k mediální prezentaci. Právě z tohoto důvodu je relevantní se tématem zabývat, neboť zdánlivá neaktuálnost konfliktu podporuje nezájem světových aktérů na jeho vyřešení, prodlužuje pobyt saharských uprchlíků v alžírských táborech a mimo jiné zvyšuje náklady mírové Mise pro referendum na Západní Sahaře (United Nations Mission for the Referendum in Western Sahara).

Cílem tohoto textu je provést analýzu konfliktu o mezinárodní status Západní Sahary. Článek se snaží nalézt odpověď na následující sadu výzkumných otázek. Ptá se: 1. jaké jsou zdroje nekompatibility cílů hlavních aktérů, 2. jaká eskalační událost vedla k otevřenému konfliktu, 3. jaký byl průběh konfliktu z hlediska jeho dynamiky, 4. jaké proběhly pokusy o jeho mediaci. Analýza konfliktu je provedena za pomoci několika teoretických konceptů. Základní definice konfliktu je pojata dle Otomara J. Bartose a Paula Wehra, jejichž teorie je využita i pro analýzu nekompatibility cílů aktérů a průběhu konfliktu, dynamika konfliktu a jeho zařazení je sledováno s využitím konceptuálních nástrojů Šárky Cabadové Waisové. Rozbor mezinárodní mediace jsme uchopili analytickými prvky Zartmana a Touvala.

Na téma Západní Sahary vzniklo několik monografií, jejichž autoři se snažili objasnit příčiny konfliktu, přičemž pro vysvětlení sahali až do předkoloniálních dob a kmenových válek. Většina autorů zabývajících se problematikou Západní Sahary se přiklání k řešení problému dle mezinárodního práva, které Sahařanům přiznává právo na sebeurčení a tedy případnou nezávislost, mezi nimi i T. Shelley, [1] S. Zunes [2] či J. Mundy. Jiní autoři, například P. Pham, [3] ale vnímají vznik nezávislé Západní Sahary jako riziko destabilizace regionu a kloní se raději k marockým návrhům na řešení, které již nereflektuje právo na sebeurčení a nabízí autonomní samosprávu (více v kapitole Mezinárodní mediace).

Základními kameny v literárním zpracování historie regionu Západní Sahary zachycující období od pravěku až po koloniální éru jsou monografie J. Mercera [4] a T. Hodgese, [5] které byly vydány v polovině 70. a 80. let. Mercerova Španělská Sahara tak vznikala v době, kdy dochází k vypuknutí otevřeného ozbrojeného konfliktu a Hodges svou knihu Západní Sahara: Kořeny pouštní války vydává v roce 1984, kdy do příměří mezi bojujícími stranami - Marokem a Polisariem - zbývalo ještě sedm let.

Širší spektrum literatury k Západní Sahaře pak převážně vzniká v době patové situace, která prakticky trvá do současnosti již od uzavření příměří v roce 1991 a kterou se autoři snaží rozuzlit. Články se objevují na popud náznaků pokroku mediačních snah OSN od 90. let do současné poloviny druhé dekády 21. století, a do jejich obsahů se přidávají analýzy dopadu mocenských zájmů světových aktérů, zejména Francie, USA, ale částečně i EU, na prodlužování patové situace. Vlivu USA a Francie na přetrvávání problému se věnuje především Y. H. Zoubir, [6] zatímco z právního hlediska konflikt podrobně rozebírá např. C. Ruiz Miguel [7].

V tomto období vzniká i v podstatě jediný významnější český literární příspěvek k danému tématu, kterým je „Západní Sahara: zapomenutý konflikt“ [8] od P. Springerové, L. Polcerové a M. Kudynové. Ten se zaměřuje na transformaci podstaty konfliktu po konci studené války a jeho dopady na potenciální spolupráci v Magrebu.

Je zřejmé, že otázka vyřešení konfliktu o Západní Saharu je prostoupena komplexní řadou souvislých faktorů, které je nutné vzít v úvahu, chceme-li porozumět současnému statu quo a pokusit se nalézt východisko z dlouholeté patové situace. Autoři tohoto textu proto přistoupili k problému s cílem konflikt systematicky analyzovat s pomocí teoretických konceptů. Článek se zaměřuje na detailní rozbor nekompatibility cílů hlavních stran, průběh ozbrojeného konfliktu a mezinárodní mediaci, čímž vytváří základ pro případný následný výzkum zabývající se vnějšími aktéry konfliktu, perspektivami a možnými řešeními konfliktu.

Struktura článku je následující: První část představí jeho metodologické a teoretické ukotvení. Po ní následuje analýza konfliktu, v rámci které budou představeni jeho aktéři, identifikovány jejich neslučitelné cíle, popsána dynamika průběhu konfliktu a pokusy o mediaci. V této kapitole dochází ke skloubení teoretické analýzy, která je nezbytným základem pro hledání odpovědí na výzkumné otázky a všeobecného kontextu, jenž přispívá srozumitelnějšímu zachycení souvislostí. V závěru práce pak budou shrnuty a okomentovány hlavní výstupy analýzy konfliktu.

KONCEPTUÁLNÍ UKOTVENÍ PRÁCE

Článek je zpracován jako jednopřípadová studie, která analyzuje konflikt na Západní Sahaře pomocí několika níže uvedených teoretických konceptů. Teoretické uchopení základního kamene tématu článku, tedy konfliktu, vychází z definice Bartose a Wehra, kteří jej definují jako „situaci, ve které aktéři používají konfliktní chování proti sobě navzájem, aby docílili nekompatibilních cílů a/nebo vyjádřili jejich nepřátelství“ [9]. Autoři přitom poskytují náhled na možné teoretické příčiny konfliktu v rámci analýzy nekompatibilních cílů aktérů. Mezi tři hlavní příčiny nekompatibilních cílů patří dle Bartose a Wehra: sporné zdroje, neslučitelné role a nekompatibilní hodnoty. Spor o rozdělení zdrojů může nastat z několika důvodů: a) v situaci, kdy je strana konfliktu přesvědčená, že se stala obětí nespravedlivého jednání, což může prokázat důkazem nelegitimního držení moci protivníka či své relativní deprivace ve vztahu k druhé straně sporu, b) v případě, kdy dochází k tzv. absolutní deprivaci jedné ze stran, která tak postrádá dostatek zdrojů k důstojné existenci či c) pokud má některá ze stran válečnickou kulturu. Druhá výše zmíněná příčina – neslučitelné role – může nastat z důvodu a) vertikální diferenciace, tedy v důsledku držení zodpovědnosti za celou organizaci jedním členem skupiny, zatímco ostatním připadají specifické úkoly, či b) v důsledku horizontální diferenciace, v rámci níž mají jednotliví aktéři specifické úlohy, které se ovšem neslučují. Nakonec nekompatibilní hodnoty stran konfliktu se mohou vyvinout v důsledku výše popsaných neslučitelných rolí. Takové situaci předchází separace skupin či rozdílnost ve velikosti a technologii ústící v nekompatibilitu společenského systému nebo přímo hodnot. [10]

Graf 1: Příčiny nekompatibilních cílů

Konflikt zpravidla nemá statický charakter, ale prochází změnami, které se odvíjí od proměny jednání či cílů stran konfliktu. Ve fázi latentního konfliktu proti sobě aktéři nepodnikají žádnou konfliktní akci a udržují tak situaci v tzv. nestabilním míru. Děje se tak ze dvou důvodů: neslučitelné cíle nemají zatím takový význam, aby se strany pouštěly do otevřeného konfliktu nebo ani jeden z aktérů nedisponuje dostatečnými prostředky pro takovou akci. Řešením konfliktu v této fázi je mnohoúrovňová diplomacie, podpora spolupráce, komunikace na všech úrovních a dlouhodobé budování stabilního míru, čímž by mělo být zabráněno překročení hranice zřejmého konfliktu počínajícím fází manifestace. Pokud se nepodaří preventivní diplomacií konflikt zastavit, dojde k jeho eskalaci. Žádná ze stran v tomto stadiu není ochotna ustoupit ze svých požadavků a hledá spojence. Nejvhodnějším momentem pro řešení konfliktu ve fázi eskalace je v jejím počátku. Není-li řešení úspěšné, pak intenzita konfliktu roste a může dospět do mrtvého bodu, ve kterém ani jedna ze sporných stran nemá dostatek sil ke zničení svého protivníka nebo k dosažení vítězství. Je to ideální příležitost pro zahájení jednání, neboť se oba aktéři nacházejí v podobně bezvýchodné situaci. Mrtvý bod se tak stává prvním krokem k deeskalaci, při které je opětovně navázána komunikace a strany se snaží najít přijatelná řešení. Pokud jsou aktéři v hledání úspěšní, pak může být spor ukončen. Toto stadium Waisová nazývá fází řešení konfliktu a je zpravidla následováno postkonfliktním urovnáním vztahů a budováním míru. Snaha dosáhnout stabilního mírového prostředí je klíčovým cílem tohoto stadia. [11] Mezinárodní mediace může ve fázi mrtvého bodu zvýšit ochotu aktérů přistoupit na společná vyjednávání. Na základě Zartmanova a Touvalova pojetí chápeme mezinárodní mediaci jako intervenci třetí strany za účelem zmírnění nebo vyřešení konfliktu prostřednictvím vyjednávání, a tedy bez přímého použití síly. Na rozdíl od arbitráže nepoužívá soudní postupy a je tak pouze politickým procesem, který strany nezavazuje k přijetí jeho návrhů. [12] Zartman s Touvalem nabízí bližší rozpracování mezinárodní mediace a zaměřuje se na motivy, úlohy, vliv zprostředkovatele a jeho přijetí stranami sporu.

Motiv aktéra pro přikročení k mediaci může být obranného charakteru, v případě ohrožení zájmů mediátora daným konfliktem, nebo otázkou posílení či rozšíření vlivu skrz dosažení bližšího vztahu se stranami konfliktu a jejich vděčností za ukončení sporu. [13] Zprostředkovatel sehrává v průběhu mediace úlohu sdělovatele, formulátora nebo manipulátora. V prvním případě je zprostředkovatel nejméně aktivní, neboť se jedná pouze o komunikační most mezi stranami, které spolu odmítají jednat. V roli formulátora se od daného aktéra očekává, že přijde s řešeními či novými návrhy, které mohou být zaujatými stranami skryté. Jako manipulátor se aktér stává plným účastníkem a opouští tak pozici neutrálního zprostředkovatele. Manipulátor v tuto chvíli působí jako třetí strana sporu a vyvolává nové napětí v konfliktu. [14]

Vliv zprostředkovatele se projeví v momentě, kdy jeho návrhy nevedou přirozeně k vyřešení konfliktu, ale musí se dále snažit, aby protivníky přesvědčil o výhodnosti a schůdnosti daného řešení. Přijetí zprostředkovatele stranami konfliktu záleží na jejich zvážení důsledků takového kroku. Stranami je brán v potaz jednak dopad na výsledek sporu a jednak na jejich vztah k potenciálnímu aktérovi vykonávajícím mediaci. [15]

Zprostředkovatel je stranami konfliktu podporován pouze do chvíle, kdy uplatňuje svůj vliv na jejich protivníka. V momentě, kdy se jeho vliv začne přesouvat z protivníka ke druhému aktérovi, se tato nově ovlivňovaná strana uchýlí ke kritice jeho činnosti, která neprodukuje chtěné výsledky. Vliv je proto zásadním faktorem zprostředkovatele, neboť od něj se odvíjí jeho úspěšnost. Zartman jmenuje tři zdroje vlivu, který se nutně odvíjí od zúčastněných stran. Pochází buď z potřeby stran nalézt řešení, která je často vratká, proto přichází na řadu úloha sdělovatele a formulátora, který stranám sdělí a formuluje určité řešení, které je o této potřebě přesvědčí. Dále vychází ze zájmu protivníků na posílení vlastních pozic v rámci konfliktu, přičemž k tomu jim může zprostředkovatel dopomoci. Jeho cílem je ovšem svými silami docílit stavu, kdy budou mít strany vyrovnané pozice a dojde tak k tzv. zraňující patové situaci, momentu, kdy se stane patová situace pro obě strany bolestnou a bez naděje na dosažení vítězství. [16] Do třetice se mohou stát zdrojem vlivu ekonomické odměny poskytnuté zprostředkovatelem jednotlivým stranám konfliktu, které by se staly motivací pro dosažení dohody. Takový zdroj vlivu však může vést k nežádoucím dlouhodobějším závazkům v daném regionu. [17]

Konflikt lze klasifikovat dle řady parametrů, přičemž jednou ze základních je klasifikace dle intenzity, tak jak ji definuje např. databáze ozbrojených konfliktů univerzity v Uppsale (Uppsala Conflict Data Program, UCDP). Konflikt, ve kterém v daném roce došlo k 25–999 obětem, označuje UCDP jako malý ozbrojený konflikt. V momentě, kdy počet obětí v daném roce dosáhne minimálně jednoho tisíce, hovoří se již o válce. [18]

Graf 2: Dynamika konfliktu

ANALÝZA KONFLIKTU O ZÁPADNÍ SAHARU

Historický kontext konfliktu

V období před vypuknutím konfliktu se sporné území nacházelo do 70. let 20. století pod vládou španělského království a bylo nazýváno Španělská Sahara. Španělé sem přicházeli již v 15. století, aby zde získali otroky pro Kanárské ostrovy a později začali využívat místní vody k rybolovu. [19] Formálně se však oblast stala španělskou kolonií až v důsledku Berlínské konference z let 1884–1885 o rozdělování sfér vlivu v Africe. Oblasti Sakíjat al-Hamra a Río de Oro, tvořící dnešní Západní Saharu, tímto padly do španělského područí, zatímco Maroko, jehož území si rozdělily Francie a Španělsko, se stalo protektorátem. Tento vývoj byl mj. umožněn zákonem terra nullius, podle kterého je možné obsadit území bez nutnosti plnění jakýchkoliv závazků, neboť je toto území tzv. zemí bez pána, tedy nepodléhající žádné suverénní moci. [20] Španělsko rozšířilo svoji moc na teritorium Západní Sahary na základě tohoto principu, stejně tak jako ostatní mocnosti ve zbytku Afriky, i přestože zde existovaly domorodé politicko-územní útvary, které nebyly nijak zohledněny. Západní Sahara tak ve skutečnosti nesplňovala podmínky pro okupaci ve smyslu terra nullis, což potvrdil i Mezinárodní soudní dvůr (International Court of Justice, ICJ). Existovaly zde totiž politicky organizované kmeny reprezentované jednoznačnými vůdci. Byli to Sahařané, kdo byl již na tomto území suverénní mocí. [21]

Přítomnost španělské vlády na saharském území se tak neobešla bez bouřlivé reakce tamních kmenů. Kromě Španělska, které v té době bylo schopné efektivně působit pouze v pobřežních oblastech svěřeného území, zde začala rozšiřovat svoji moc také Francie. Sahařané proto požádali o pomoc v jejich boji proti evropským mocnostem marockého krále. [22] Neustálý boj saharských kmenů proti evropské nadvládě jim spolu s marockou podporou zajistil moc zejména ve venkovských oblastech, zatímco města zůstávala pod španělskou nadvládou. Situace vyvrcholila roku 1958, kdy obě koloniální mocnosti přistoupily ke spuštění operace Ecouvillon, při které s 14 000 muži a 110 letouny razantně zasáhly proti odporu saharských kmenů. Sahařané utrpěli velké ztráty a přišli v důsledku vzdušných náletů o většinu svých zbraní. Po necelém měsíci bojů přestalo Maroko saharské kmeny kvůli jejich bojovým neúspěchům vyzbrojovat. Za stažení své podpory bylo Španělskem odměněno vrácením oblasti Tarfaja, pobřežní oblasti na jihu Maroka původně obývané saharským obyvatelstvem a spravované v rámci španělského protektorátu Maroka od dohody s Francií roku 1912. Evropští spojenci tak mohli slavit úspěšné potlačení odporu saharských kmenů. [23]

Do 60. let 20. století, kdy došlo na území Španělské Sahary k objevení nalezišť fosfátů, dosáhli Španělé na tomto území pouze založení několika pobřežních usedlostí. Teprve po objevení fosfátů se hodnota této oblasti mnohonásobně zvýšila a s ní i počet španělských dělníků, kterých do oblasti dorazilo zhruba 20 tisíc. [24]

Aktéři a jejich nekompatibilní cíle

Základní aktéry konfliktu tvoří Maroko a Polisario. Polisario, včetně jeho ozbrojené větve Saharské osvobozenecké lidové armády (Sahrawi People's Liberation Army, SPLA), bylo založeno v květnu 1973 a navázalo na odkaz zaniklé Organizace za osvobození Sahary (Harakat Tahrir saguia el-Hamra wa Oued ed-Dahab), zformované už v roce 1967. Polisario se tak stalo jediným představitelem saharského národa a později vládou Saharské arabské demokratické republiky (Sahrawi Arab Democratic Republic, SADR), vyhlášené 27. února 1976 a působící z exilu v Alžírsku. [25]

Ozbrojeného konfliktu se krátkodobě přímo účastnila také Mauritánie, která obsadila jižní oblast Západní Sahary, Río de Oro, kterou si nárokovala, podobně jako Maroko, na základě předkoloniálních vazeb. Maroko v důsledku tamních nacionalistických proudů považovalo Mauritánii za svou integrální součást a až do roku 1969 odmítalo uznat suverenitu této země. Mauritánie této situace využila k pokusu o rozšíření svého území, který však v roce 1979 vzdala z důvodu velkých vojenských ztrát způsobených útoky Polisaria a složitého vnitropolitického vývoje, kdy byl v roce 1978 vojenskou juntou svržen tehdejší prezident Daddah. Junta se nakonec vzdala teritoriálních nároků na sporné území a podepsala mírovou smlouvu se SADR.

Neslučitelnost cílů uvedených aktérů byla způsobena množstvím příčin, které lze rozdělit do dvou základních skupin: sporné zdroje a nekompatibilní hodnoty.

První ze skupin, sporné zdroje, je tvořena pěti příčinami, které budou rozebrány podrobněji níže. Ty na sebe chronologicky a kauzálně navazují a pramení z nich pocit nespravedlnosti obou aktérů, který vede ke vzniku sporných zdrojů.

Jsou jimi:

1. Marokem nárokované historické vazby k Západní Sahaře,
2. rozdílné výklady stanoviska Mezinárodního soudního dvora,
3. marocká nelegitimní okupace většiny území Západní Sahary jako důsledek ozbrojeného konfliktu 1975–1991 (viz kapitolu Průběh a dynamika konfliktu), z ní plynoucí
4. relativní deprivace saharského obyvatelstva v porovnání s přistěhovalými Maročany na okupovaném území (viz graf č. 3), což vše vytváří
5. pocit nespravedlnosti na obou stranách konfliktu.

Stanovisko ICJ, na něž se odkazují zastánci práva na sebeurčení Sahařanů, se vyjadřovalo k otázce zákonných vazeb mezi územím Maroka a Mauritánie. [26] ICJ sice uznal, že existují zákonné vazby území Západní Sahary na Maroko i Mauritánií (vzhledem k původnímu obyvatelstvu, které se díky kočovnému způsobu života pohybovalo částečně i na území sousedních zemí), nenalezl v nich však důvod, který by Západní Sahaře bránil v uplatnění práva na sebeurčení a naplnění Deklarace o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům schválené Valným shromážděním OSN v roce 1960. [27], [28]

Maroko i Polisario se ve výkladu stanoviska ICJ rozchází na základě logiky vlastních zájmů. Maroko vyjádření ICJ vysvětluje způsobem, který jej opravňuje k moci nad Západní Saharou. To demonstrovalo měsíc po vynesení stanoviska ICJ v roce 1975 zahájením masivního „Zeleného pochodu“, do kterého bylo zapojeno 360 tisíc marockých civilistů a přes 10 tisíc vojáků, a souběžnou invazí svých ozbrojených sil na severovýchodě Západní Sahary. Tímto krokem započal ozbrojený konflikt a v podstatě i do současnosti trvající okupace dobytého území Marokem. Naopak pro Polisario je usnesení ICJ jasným důkazem ospravedlňujícím nárok Západní Sahary na právo na sebeurčení a odsuzující nadvládu Maroka. Ostatně „dosažení sebeurčení saharského národa a nezávislosti jeho vlasti“ se stalo oficiálním cílem Polisaria již v roce jeho založení 1973. [29]

Sahařané, v čele s Polisariem a za podpory humanitárních organizací, dosud neúspěšně bojují proti vlastní deprivaci způsobené marockými autoritami na okupovaném území snahou prosadit rozšíření mandátu Mise pro referendum na Západní Sahaře (United Nations Mission for the Referendum in Western Sahara, MINURSO) o monitoring lidských práv. [30] Maroko je však rezolutně proti takovému rozšíření pravomocí mise, přičemž jeho postoj podporují i jeho spojenci v Radě bezpečnosti, USA a Francie. [31]

V souvislosti s deprivací dochází v Západní Sahaře také k tzv. procesu „marokizace“ - systematické snaze marockých autorit o potlačení saharské kultury a identity, vytváření podnětů k jejich přestěhování do Maroka, o podplácení vysoce postavených představitelů Polisaria, přeběhlíků ochotných udat své druhy a oslabit tak saharskou frontu bojující za nezávislost a o asimilaci místních Sahařanů zaváděním marockých struktur nepřátelských k saharským obyvatelům podporujícím nezávislost a vlídným k těm, jež jsou za integraci s Marokem.

Marocká vláda podporuje migraci svého obyvatelstva na Západní Saharu a přicházející marocké usedlíky, kteří již početně dvojnásobně předčili původní saharské obyvatelstvo, protežuje, zatímco Sahařanům nakloněných věci nezávislosti jsou upírána politická i ekonomická práva. [32] Zmíněné faktory zapříčinily v souladu s teorií Bartose a Wehra pocit nespravedlnosti obou stran, jelikož stranám nebyly přiznány zdroje, tedy území Západní Sahary s lákavými nalezišti nerostných surovin, které jim podle vlastního přesvědčení patřily, což následně vedlo ke vzniku sporných zdrojů. Na straně Sahařanů se přidává i frustrace z výše zmíněné deprivace, což podporuje nepřátelství vůči Maročanům.

Soupeření o zdroje probíhá ve dvou rovinách, a to v rovině bohatství vztahující se k území Západní Sahary a moci vyplývající z legitimní nadvlády nad tímto teritoriem. Sporné bohatství nepředstavuje jen samotné území Západní Sahary, ale i jeho neméně podstatné přírodní zdroje, konkrétně fosfátové doly, [33] rybolov či minerály. Maroko tyto zdroje vyčerpává i přesto, že tím porušuje podmínky příměří. [34] Z hlediska moci má Maroko absolutní nadvládu nad Západní Saharou a díky využívání místních zdrojů a faktické kontrole tohoto teritoria posiluje své regionální postavení zejména vůči svému rivalovi, Alžírsku. Z pohledu SADR je hlavní snahou naplnění práva na sebeurčení, získání vlády nad daným územím a tak dosažení nezbytných podmínek pro existenci vlastního nezávislého státu.

Nekompatibilní hodnoty, která jsou podle Bartose a Wehra také jednou z hlavních možných příčin neslučitelných cílů, jsme u daného konfliktu neodhalili. Přesto jsme identifikovali stadium separace konfliktních stran a diferenciace ve velikosti a technologii (ve prospěch Maroka), které podle konceptu Bartose a Wehra obvykle neslučitelnost hodnot zapříčiňují. Domníváme se, že důsledky separace a vojenské a technologické diferenciace skupin, vysvětlené v odstavci níže, zásadně nerozdělily hodnoty konfliktních stran, ale měly přímý dopad na nekompatibilitu jejich cílů. K separaci aktérů, a tedy ukončení období společného boje proti francouzským a španělským kolonizátorům, došlo v důsledku udělení nezávislosti Maroku roku 1956, následného vzrůstu nacionalismu a získání podpory pro cíl formulovaný již roku 1944 ultranacionalistickou stranou Istiqlal, který si žádal znovudobytí území bývalého marockého sultanátu, jinak také nazývaného Velké Maroko. [35] K tomu se později přidaly následky Trojstranné dohody z roku 1975, prostřednictvím které Španělsko předalo správu Západní Sahary Maroku a Mauritánii bez ohledu na vůli a práva saharského obyvatelstva. [36] Velikostní a technologická převaha Maroka nad Polisariem byla dalším z impulzů pro zahájení marocké okupace v roce 1975 (více v kapitole 3.4 Průběh konfliktu), která měla být začátkem krátkého boje a krokem k rychlému vítězství.

Graf 3: Příčiny nekompatibility cílů v konfliktu o Západní Saharu

Klasifikace konfliktu

O donucovací povaze chování obou aktérů vůči protivníkovi stejně tak jako násilné povaze konfliktu není pochyb. UCDP tento konflikt klasifikuje jako vnitřní ozbrojený konflikt mezi vládou jednoho státu a vnitřní opoziční skupinou. V průběhu konfliktu nedošlo k zásahu jiné země s výjimkou roku 1976, kdy se ho přímo účastnilo také Alžírsko. Na základě této klasifikace jej tedy UCDP řadí mezi vnitrostátní konflikty, podle jejichž definice spor probíhá mezi dvěma organizovanými skupinami uvnitř Maroka, vládou a frontou Polisario. Vzhledem k povaze konfliktu, jehož podstatou je status a náležitost sporného území, se přikláníme k zařazení konfliktu o Západní Saharu mezi konflikty probíhající mezi státním a nestátním aktérem a současně přesahující hranice daného státu (extra-state conflicts), v tomto případě Maroka, tak jak to také uvádí i databáze Correlates of War, jejíž data jsme níže využili k upřesnění počtu obětí.

Z hlediska intenzity lze konflikt ve sledovaném období ozbrojených střetů, tj. od roku 1975 do 1989, hodnotit jako malý ozbrojený konflikt. Výjimku tvoří roky 1979 a 1980, kdy konflikt eskaloval do formy války. [37] Databáze projektu Correlates of War uvádí do roku 1983 celkem 9 500 obětí na straně Maroka a 4 000 obětí z řad Polisaria, nezahrnuje však vývoj počtu obětí v eskalačním období v roce 1989. [38]

Průběh a dynamika konfliktu

K zahájení latentní fáze konfliktu došlo v momentě, kdy Maroko získalo roku 1956 nezávislost a došlo tak k posílení nacionalismu a prohlašovanému směřování k ideji Velkého Maroka. [39] K zintenzivnění konfliktní atmosféry během latentní fáze konfliktu dochází s nesouhlasným postojem Maroka ke konání referenda o sebeurčení Západní Sahary, které Španělsko oznámilo v srpnu 1974 a k němuž dodnes nedošlo. „Zelený pochod“ na jihu země v listopadu 1975 na znamení vyjádření vůle Maroka získat zpět Západní Saharu představoval manifestaci konfliktu. Pochod odlákal pozornost od paralelně probíhající invaze marocké armády na severovýchodě Západní Sahary, která se stala jiskrou zažehávající otevřenou fázi konfliktu.

Maroko se k okupaci uchýlilo ještě v době probíhajících jednání o Trojstranné dohodě podepsané o necelý měsíc po zahájení Zeleného pochodu, na jejímž základě připadla Mauritánii jižní třetina západosaharského území, která byla klíčovou hradbou před expanzivní marockou politikou ve jménu Velkého Maroka, zatímco zbylá část území až po severní hranici v oblasti Tarfaji připadla Maroku. Třetí strana dohody, Španělsko, se mělo stáhnout a předat moc zbylým signatářům. [40] Platnost dohody od února 1976 však Maroku nezabránila ve vojenské intervenci a obsazování klíčových měst, jakým bylo například Bou Craa, ještě před dohodnutým termínem. Odpovědí Polisaria se pak stal guerillový boj proti marockým a mauritánským silám. [41] Naděje Sahařanů na nezávislost se proměnila v nekončící boj za právo na sebeurčení, jehož nárok jim byl přiznán už roku 1960 rezolucí RB OSN č. 1514 [42] a potvrzen 1975 stanoviskem ICJ. [43]

Obě strany konfliktu počítaly s různou mírou podpory svých spojenců, která je charakteristickým znakem eskalačního období. Z marockých spojenců se bojů sedm měsíců přímo účastnila Francie a v roce pak 1976 dochází ke krátkému zapojení Alžírska, které mělo vážné důvody pro své působení na straně Polisaria. Nejen že by Maroko ovládnutím Západní Sahary výrazně posílilo své postavení v regionu, ale také by došlo k posílení marockých ambicí dosáhnout svého dřívějšího rozsahu, což by vážně ohrozilo alžírskou územní celistvost a jeho národní bezpečnost. [44] Alžírská podpora Polisaria byla zásadní jednak z diplomatického hlediska, neboť Alžírsko dokázalo přesvědčit Organizaci africké jednoty (Organization of African Unity, OAU) o uznání Saharské arabské demokratické republiky a přijmout její členství v roce 1982, [45] ale díky materiální podpoře také z vojenského hlediska. [46] Na začátku osmdesátých let Polisario získalo vojenské vybavení také od Libye a SSSR, což výrazně zvýšilo jeho akceschopnost. [47]

Širší a silnější spojenecká základna Maroka mu v sedmdesátých letech zajistila rázný postup při obsazování klíčových oblastí Západní Sahary. Její hlavní články tvořily USA a Francie, které zemi zásobovaly významným množstvím válečné techniky. [48] V kontextu studené války vycházely kroky marockých spojenců ze zásady zadržování šíření sovětského vlivu, a tedy zabránění vzniku nezávislé Západní Sahary, jejíž vládní organizace byla postavena na socialistických premisách a měla podporu států spřátelených se SSSR. [49] Menší vojenskou pomoc Maroko získalo také od Rakouska a Španělska. [50] V případě druhé jmenované země bylo takové jednání zjevně v rozporu s cílem připravit Sahařany na přechod k nezávislosti ukotveným v Trojstranné dohodě, jíž bylo Španělsko signatářem a v rámci které ukončilo administraci saharského území. [51]

Impulzem pro přímé zapojení Francie do bojů se staly bojové úspěchy Polisaria proti cílům v Mauritánii, na které se zaměřilo nedlouho po té, co vycítilo vojenskou převahu Maroka a zahájilo tak v květnu 1976 novou eskalaci situace. Kromě toho, že Mauritánie vyslala Francii, své bývalé koloniální mocnosti, oficiální požadavek o pomoc, ohrožovaly ozbrojené střety také stovky francouzských obyvatel usazených v postižených oblastech. Navíc o rok později skončilo v rukou saharských guerillových skupin šest francouzských civilistů. Z výše uvedených důvodů spustila Francie v listopadu 1977 proti Polisariu operaci Lamantin, do které nasadila bojové letouny SEPECAT Jaguar. Polisario nakonec zajatce propustilo bez udání jakýchkoli podmínek. V červenci 1978 se zdály být útoky guerill odstrašeny, Francie operaci ukončila a stáhla své síly z Mauritánie. Ihned poté však Polisario útoky obnovilo. Jeho údery na citlivá místa jako byly železnice, průmyslové zóny a doly jednoznačně přispěly k mauritánské hospodářské krizi a vedly k rozhodnutí vlády ukončit konflikt s Polisariem. SADR si tak díky výhodnější vyjednávací pozici vynutila příměří, v rámci kterého se Mauritánie zřekla jakýchkoli nároků na území Západní Sahary. Díky tomuto úspěchu se mohly síly SPLA plně soustředit na síly Maroka. [52]

K nejintenzivnější eskalaci konfliktu došlo v letech 1979 a 1980, ve kterých bylo jako v jediných zaznamenáno více než tisíc obětí za rok. [53] Ofenzíva Polisaria posilněného jak psychicky (díky kapitulaci Mauritánie), tak fyzicky (díky ukořistěným zbraním) přinutilo Maroko opustit některé menší základny. Jeden z nejúspěšnějších útoků tohoto hnutí byl proveden v říjnu 1981 v oblasti Guelta Zimmour. Bojovníkům Polisaria se při něm díky sovětským raketám SA-9 podařilo zasáhnout i letectvo Maroka. [54] Marocké síly byly po této události donuceny ke stažení a přišly o část kontrolovaného území.

V této fázi eskalace konfliktu bylo patrné časté cílení útoků Polisaria na cenné těžební zóny. Právě útoky na doly v oblasti Bou Craa spolu s doprovodnými náklady konfliktu, které dosahovaly několik milionů USD denně, [55] vedly v Maroku k rostoucí ekonomické krizi. Po výše uvedeném stažení z části sporného území se Maroko zaměřilo na obranu a uchýlilo se k výstavbě opevněné zdi, dnes často nazývané jako „zeď hanby“. [56] Ta zprvu oddělovala pouze menší územní části, dnes však rozděluje území na dvě nerovnoměrné části, čímž Sahařanům prakticky odepřel přístup k moři a nalezištím fosfátů (viz obrázek č. 1).

Obrázek 1: Stavba opevněné zdi rozdělující Západní Saharu

Po eskalacích na konci sedmdesátých let a vybudování první části opevněné zdi v roce 1982 uvízl konflikt na mrtvém bodě. Polisario bez přestání bojovalo proti marocké okupaci, zatímco Maroko se nehodlalo vzdát své kontroly nad dobytým územím. Mrtvý bod, který podle konceptu Waisové představuje fázi nejvyšší intenzity konfliktu a zároveň vytváří vhodné podmínky pro jeho řešení, trval až do začátku devadesátých let, kdy bylo za pomoci mediace OAU a OSN uzavřeno příměří a násilí deeskalovalo. Před tím však boje ještě dvakrát krátce eskalovaly. První z eskalací byla zahájena v říjnu 1989 útokem Polisaria opět na město Guelta Zimmur v odpovědi na odmítnutí krále Hassana II. přistoupit ke druhému kolu jednání o příměří [57] a druhá v první polovině srpna 1991, kdy Maroko bombardovalo Polisariem dobytou oblast Tifariti a následně provedlo masivní ofenzívu ve východní části Západní Sahary kontrolované Polisariem. To se odmítlo bránit, aby tak podpořilo mírový plán OSN a dohodnuté příměří, jež mělo nastat 6. září 1991. Polisario se obávalo, že pokud by odpovědělo na marocké útoky, mírový plán ani dohodnuté složení zbraní by se neuskutečnily a spolu s tím by zmizela i naděje na nezávislost. Maroko nakonec po obvinění generálním tajemníkem z vydírání OSN začalo své jednotky stahovat [58] a termín příměří byl nakonec oběma stranami dodržen.

Podepsáním dohody o příměří se strany zavazovaly ke skončení vojenských operací a ke spolupráci s OSN při organizaci referenda o sebeurčení a dohlížení na dodržování podmínek příměří. Maroko mělo dle dohody snížit množství svého vojenského vybavení [59] v Západní Sahaře, aby bylo umožněno pokojné konání referenda. Podobné podmínky se týkaly i Polisaria. Obě strany také souhlasily s dohledem OSN na vojenskou situaci v místě konfliktu. [60]

Mezinárodní mediace

K mediační činnosti v rámci tohoto konfliktu přistoupily v různé míře OAU a OSN. Relativně krátkodobá, zato, vzhledem k působení OSN v roli zprostředkovatele v daném konfliktu, zásadní mediační aktivita OAU, poskytla základ pro nástup OSN. S využitím konceptů Zartmana a Touvala lze blíže zprostředkovatelskou činnost těchto aktérů analyzovat.

Vycházíme-li z principů, které jsou zakotveny v zakládajících dokumentech těchto mezinárodních organizací, stanovujících jejich zájmy a politiku, byla jejich motivace pro zahájení mediace především obranného charakteru. Charta OSN udává mezi svými základními cíli udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, urovnávání mezinárodních sporů a především pak rozvíjení přátelských vztahů mezi národy založenými na zásadě rovnoprávnosti a jejich sebeurčení. [61] Cíle formulované v Chartě OAU zase odkazují na obranu nezávislosti afrických zemí, vymýcení kolonialismu a prosazování jednoty, spolupráce a solidarity mezi státy Afriky. [62] Konflikt mezi SADR a Marokem proto ohrožoval zájmy obou zprostředkovatelů, ať už to byl mezinárodní mír a stabilita, či ukončení koloniálních držav. Motivace i role obou organizací jako zprostředkovatelů byla v počátcích mediace shodná, neboť svou činností obě sehrávaly úlohu formulátora. Později po neúspěšných pokusech přesvědčit strany o schůdnosti série navrhovaných řešení sehrává OSN úlohu sdělovatele. OAU se po uzavření příměří v roce 1991 stala spíše doplňujícím článkem mediace, než aby představovala plnohodnotnou roli zprostředkovatele.

Organizace africké jednoty zahájila mediační činnost v tomto konfliktu v roce 1979 a 1983 představila ve své rezoluci plán na jeho ukončení. Ten požadoval, aby aktéři přistoupili k vyjednávání za účelem dosažení příměří a utvoření podmínek pro referendum pod záštitou OAU a OSN. [63] Plán OAU se stal základem pro tzv. urovnávací plán, který zahrnoval příměří i postup příprav referenda a byl podepsán stranami konfliktu v srpnu 1988. [64]

Od této chvíle převzala hlavní úlohu zprostředkovatele OSN, zatímco OAU se mediace dále účastnila pouze jako pozorovatel. Vytvoření urovnávacího plánu dalo impulz pro vznik MINURSO v roce 1991. [65] Do mandátu mise bylo zahrnuto sledování dodržování příměří včetně redukcí vojenských sil aktérů na sporném území. Dále měla mise dohlížet na propuštění politických vězňů ze Západní Sahary, výměnu válečných zajatců, čehož se měl ujmout Mezinárodní výbor Červeného kříže, a zamezit hrozbě neodpálených min. Do rukou Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky pak byla předána zodpovědnost za repatriaci uprchlíků ze Západní Sahary. Klíčovou částí mandátu ale byla identifikace a registrace voličů pro referendum, včetně jeho vlastní realizace. [66] Na uvedených úlohách mise se po prodloužení jejího mandátu v říjnu 2013 [67] podílí 237členný vojenský personál, šest policejních úředníků, dalších 265 lokálních a mezinárodních civilních pracovníků a 13 dobrovolníků. [68]

Cílem diplomatického úsilí zprostředkovatelů bylo spolupracovat se stranami na implementaci urovnávacího plánu. Nutné organizační přípravy referenda měly být vykonány během přechodného období, jehož délka byla původně odhadována na dvacet týdnů, zatímco MINURSO měla trvat jen o šest měsíců déle. [69] Brzy se však ukázalo, že organizace referenda přináší mnoho sporných otázek a časový rozvrh nebude možné dodržet. Zásadním problémem byla identifikace voličů. Technické problémy a početná odvolání stran vůči výslednému seznamu voličů měly za následek neúměrně dlouhé trvání procesu identifikace, který byl nakonec ukončen až v prosinci 1999. [70] Při pohledu na neschopnost stran dohodnout se na esenciálních záležitostech urovnávacího plánu přestala OSN usilovat o jeho dosažení a vyzvala obě strany, aby zvážily alternativy, které by umožnily posun v patové situaci a nalezení přijatelného řešení. Za tímto účelem jim měl asistovat osobní vyslanec generálního tajemníka OSN James Baker. [71]

OSN pak znovu dostála své roli formulátora, když Baker předložil dva další návrhy upravujících podmínky pro uskutečnění referenda. První Bakerův plán byl stranám předložen v roce 2001 a spočíval v autonomním začlenění Západní Sahary do Maroka, které by mělo moc nad záležitostmi její bezpečnosti a zahraniční politiky. Polisario ale návrh zamítlo, protože referendum by neobsahovalo možnost volby nezávislosti, ale pouze autonomie. [72]

O dva roky později dostaly znepřátelené strany možnost diskutovat o Bakerovu plánu II, jinak také mírovém plánu pro sebeurčení. [73] Ten se již zakládal na referendu o nezávislosti, tak jako tomu bylo i u urovnávacího plánu. Právě to však byla hlavní námitka Maroka, podle něhož se tímto celý proces vrátí do mrtvého bodu, ve kterém se nacházel v době, kdy se OSN snažila urovnávací plán prosadit. Polisario naléhalo na návrat k urovnávacímu plánu a prosazovalo vynutitelnost výsledku referenda. Argumenty obou aktérů tak byly postaveny na vzájemně si odporujících principech. [74]

Po neúspěšných pokusech prosadit konkrétní návrhy na vyřešení konfliktu zanechali nástupci Jamese Bakera, který rezignoval na funkci osobního vyslance roku 2004, [75] vytváření dalších plánů a snažili se nalézt řešení cestou neformálních rozhovorů mezi stranami, čímž došlo ke změně role OSN z formulátora na úlohu sdělovatele. Přesto nebyl Bakerův plán II posledním plánem, který by vstoupil do procesu řešení sporu o Západní Saharu, autorem dalších však již byly přímo strany konfliktu.

V dubnu 2007 představila svůj plán marocká Královská poradní rada pro věc Západní Sahary (Conseil royal consultatif pour les affaires sahariennes, CORCAS) a vzápětí přišlo s návrhem také Polisario. RB OSN zkonstatovala, že na rozdíl od marockého návrhu nepřichází Polisario s žádnými novými myšlenkami, které by mohly překlenout patovou situaci. Návrh Maroka poskytoval v očích OSN větší naději na úspěch a vyzvala proto obě strany k jeho projednání. [76] Marocký plán počítal s vytvořením širší autonomie pro Západní Saharu uvnitř Maroka. [77] V referendu by ale voliči opět postrádali možnost volby nezávislé samosprávy území. Z toho důvodu Polisario, které tuto možnost považuje za své výsadní právo, neprojevilo zájem o daném návrhu (jenž je na jednacím stole i v roce 2015) diskutovat.

Od uzavření příměří v roce 1991 tak směřoval vývoj konfliktu do mrtvého bodu, kdy neslučitelnost cílů nebyla redukována ochotou aktérů k ústupkům. Dosavadní neúspěch mediační činnosti OSN byl způsoben nedostatečností jejího vlivu pro vyřešení sporu. Nutnost nalézt řešení přitom cítilo Polisario i Maroko, které konflikt ekonomicky vyčerpávalo. K tomu se přidal zájem Polisaria na posílení své pozice v konfliktu, neboť to byla právě OSN, která položila legální rámec pro uznání práva na sebeurčení původních saharských obyvatel. K výraznému oslabení vlivu OSN došlo v roce 2009, kdy Maroko vyjádřilo ztrátu důvěry ke zvláštnímu vyslanci pro MINURSO, Christopheru Rossovi, z důvodu neúspěchu jeho snah o naleznutí řešení sporu. Ve skutečnosti Maroko Rossovi oplatilo obvinění ze špionáže pracovníků mise a snahu rozšířit mandát mise o monitoring lidských práv, což Maroko trvale odmítá. [78] Problém v nedostatečném vlivu organizace však leží také v její členské základně. Maroko se opírá o podporu USA a Francie, dvou stálých členů Rady bezpečnosti, což OSN jako zprostředkovateli výrazně komplikuje snahu docílit vyrovnaných pozic aktérů, které by vedly k vzájemně zraňující patové situaci a k tlaku na přijetí navrhovaných řešení. Od uvedeného rozložení sil se odvíjelo již úvodní rozhodování stran o přijetí OSN jako zprostředkovatele mediace. OSN jako celek představovala pro SADR dokonalého obhájce jejích cílů, zatímco stálí členové Francie a USA měli ten samý význam pro jejího oponenta.

Otázka vlivu OAU je závislá na regionálním kontextu této organizace. OAU, na rozdíl od OSN, nevstupovala do mediace jako nestranný aktér, neboť uznáním SADR jednala přímo v rozporu s marockými zájmy, následkem čehož Maroko z organizace vystoupilo. Kromě toho, cíle zahraniční politiky OAU vztahující se k dokončení dekolonizace a prosazení nezávislosti národů byly v rozporu s okupační politikou Maroka na Západní Sahaře. Její působení tak bylo od začátku nakloněno věci Polisaria, což mohlo mít negativní dopady na přijetí jejích zprostředkovatelských služeb Marokem. Patrně i z toho důvodu přenechala úlohu hlavního zprostředkovatele OSN, která přednesla návrh OAU znepřáteleným stranám, a díky němuž bylo nakonec dosaženo příměří. Vliv OAU tak byl posléze nadále omezen ustoupením organizace do role pozorovatele a přenecháním hlavního slova v mediaci OSN.

Kromě OAU a OSN vstoupila velice krátce do role zprostředkovatele také Saudská Arábie, která v roce 1987 vyjednala po dlouhé době první přímé setkání alžírských a marockých představitelů k vyjednávání o možnostech ukončení probíhajících bojů. Mediaci zahajovala z poměrně vlivné pozice zasloužené svou předešlou aktivní mediační činností. [79] Motivací Saudské Arábie pro zahájení mediace nebyla obrana vlastních zájmů, tak jako v případě OAU a OSN, nýbrž rozšíření vlivu v jejím regionu prostřednictvím neutrálního zapojení se do probíhajících světových problémů. To vychází z jejího přesvědčení o vlastní klíčové pozici ve vývoji regionální situace, vycházející z bohatství země a velikosti jejího území. Saudská mediační angažovanost, významné regionální postavení této země a v první řadě neutralita, byly dostatečnými faktory pro to, aby byla tato země Alžírskem a Marokem přijata jako zprostředkovatel. [80]

Saudská Arábie, stejně jako Maroko, považovala Alžírsko za jednu ze stran konfliktu a podle toho také postupovala, když se obracela právě na tyto dva severoafrické státy. Alžírsko však tento názor nesdílelo a konflikt stavělo výhradně mezi Maroko a Polisario. [81] Saudská mediace tak úspěch nepřinesla. Jejím jediným výsledkem se stala výměna vězňů a formální založení alžírsko-marocké komise. [82]

ZÁVĚR

Analýzou konfliktu o mezinárodní status Západní Sahary za pomoci několika teoretických konceptů jsme nalezli odpovědi na otázky týkající se příčin nekompatibility cílů hlavních aktérů, procesu vzniku otevřeného konfliktu, podrobně jsme rozebrali průběh konfliktu z hlediska jeho dynamiky a identifikovali pokusy o jeho mediaci.

Hlavními příčinami nekompatibility cílů aktérů konfliktu byly identifikovány sporné zdroje, separace stran a diferenciace ve velikosti a technologii. Tyto příčiny vznikly na základě řady okolností. Spor o zdroje, tedy území Západní Sahary, přírodní zdroje v této oblasti a výhody vyplývající pro oba aktéry z moci nad tímto teritoriem, byl vyvolán pocitem nespravedlnosti obou aktérů a frustrací saharského obyvatelstva.

Z hlediska Sahařanů byl pocit nespravedlnosti a frustrace probuzen nelegitimní marockou okupací Západní Sahary a jejich relativní deprivací vzhledem k marockým obyvatelům na tomto území. V případě Maroka měl pocit nespravedlnosti původ v nárocích na historické vazby k tomuto území podpořené vlastním výkladem stanoviska Mezinárodního soudního dvora z roku 1975. K nekompatibilitě cílů dále přímo přispěly separace konfliktních skupin a jejich velikostní i technologická diferenciace. Separace skupin nastala následkem vzniku nezávislého Maroka, probuzení marockého nacionalismu, s ním souvisejícími nároky na návrat k hranicím Velkého Maroka a rozhodnutí Španělska předat správu nad Západní Saharou Maroku a Mauritánii.

Co se týče dynamiky konfliktu, tak v něm byla identifikována latentní fáze, která vznikala již ve druhé polovině 50. let 20. století po zisku nezávislosti Maroka v roce 1956. V listopadu 1975 následovala manifestace konfliktu v podobě Zeleného pochodu na znamení vůle Maroka získat zpět Západní Saharu a paralelně probíhající marocká invaze na severovýchodě Západní Sahary, která se stala jiskrou zažehávající otevřenou fázi konfliktu. Významnými momenty z hlediska dynamiky konfliktu jsou eskalace bojů v 70. letech díky guerillové ofenzívě Polisaria proti mauritánským silám, největší eskalační vlna na přelomu 70. a 80. let v rámci intensifikace bojů mezi Marokem a Polisariem, deeskalace konfliktu při sjednaném příměří v září 1991 a po ní následovaném posunu, či spíše upadnutí, do dodnes trvající fáze řešení konfliktu za přítomnosti vleklé a neúspěšné mezinárodní mediace.

Analýza mediačního úsilí zahájeného na začátku 80. let ukázala, na základě Zartmanova a Touvalova konceptu, obranný charakter motivací OAU a OSN pro zahájení mediace, vývoj rolí zprostředkovatelů a jejich nedostatečný vliv pro implementaci navrhovaných řešení. Oba zprostředkovatelé sehrávali v počátcích svého mediačního působení roli formulátora, OAU se však postupně stáhla z aktivní mediační činnosti v tomto konfliktu a přenechala hlavní slovo OSN, která po sérii nepřijatých řešení a zatvrzelé neústupnosti stran konfliktu zaujala úlohu sdělovatele. Přestože mediace ukončila ozbrojené boje a nechala vzniknout celé misi soustředící se na problém daného sporu, v rámci níž byla navržena řada řešení, oslabený vliv OSN jako zprostředkovatele způsobil dosavadní neúspěch a pokračování konfliktu na mrtvém bodě.

Konflikt o sebeurčení Západní Sahary trvá již desítky let a po tuto dobu spotřebovává podstatné množství energie a zdrojů mezinárodního společenství (v současnosti prostřednictvím MINURSO), a to bez jediného významného posunu v jeho řešení od složení zbraní v roce 1991. Patová situace představuje pro Maroko poměrně vhodné podmínky pro realizaci jeho geopolitických zájmů, kterými jsou rozšíření vlastního území a exploatace přírodních zdrojů; na rozdíl od potenciálního scénáře, kdy by konfliktu byla věnována intenzivní mezinárodní pozornost s cílem spor ukončit. Zcela opačné podmínky přináší tentýž kontext Polisariu a částečně Alžírsku, kde sídlí exilová vláda SADR, a to včetně rozsáhlého uprchlického tábora obývaného při nejmenším 90tisíci uprchlíky ze Západní Sahary. [83] Ti, kteří na Západní Sahaře zůstali, se za vzrůstajícího počtu přistěhovalých Maročanů stávají menšinou. Zatímco Maroko sebevědomě investuje do rozvoje této oblasti, své odpůrce, zastánce referenda a zástupce lidskoprávních organizací utiskuje, přičemž trvale přehlíží mezinárodní nelegitimnost svého jednání. V polovině roku 2015 lze konstatovat, že shoda nad řešením sporu, ať už plánu autonomie, či referenda o sebeurčení, je v nedohlednu, a to zásluhou přetrvávající nekompatibility cílů, kterou se třicetiletému mediačnímu úsilí nepodařilo překonat.

---

[1] SHELLEY, Toby. Endgame in the Western Sahara: What Futur efor Africa’s Last Colony. London: Zed Books, 2004: s. 240. ISBN 9781842773413

[2] ZUNES, Stephen a Jacob MUNDY. Western Sahara: War, Nationalism and Conflict Irresolution. Syracuse, NY: Syracuse University Press, 2010: s. 424. ISBN 978-0-8156-3219-1

[3] PHAM, J. Peter. Not Another Failed State: Toward a Realistic Solution in the Western Sahara. The Journal of the Middle East and Africa [on-line]. 2010-04-16, Vol. 1, Issue 1: s. 1-24 [cit. 2015-07-09]. DOI: 10.1080/21520841003741463. Dostupné z: http://goo.gl/hfm9Ru

[4] MERCER, John. Spanish Sahara. London: Allen&Unwin, 1976: s. 248. ISBN-10: 0049660136

[5] HODGES, Tony. Western Sahara: The Roots of a Desert War. Westport: Lawrance Hill Books, 1984: s. 388. ISBN-10: 0882081527

[6] Viz ZOUBIR, Yahia H. Stalemate in Western Sahara: Ending International Legality. Middle East Policy. 2007, roč. 14, č. 4: s. 158-177; ZOUBIR Yahia H. a Karima BENABDALLAH-GAMBIER. The United States and the North African imbroglio: balancing interests in Algeria, Morocco, and the Western Sahara. Mediterranean Politics. 2005, roč. 9, č. 1: s.181–202; DARBOUCH, Hakim a Yahia H. ZOUBIR. Conflicting Internatinal Policies and the Western Sahara Stalemate. International Spectator. 2008, roč. 42, č. 1: s. 91-105; ZOUBIR, Yahia H. The United States and Mahreb-Sahel Security. International Affairs. 2009, roč. 5, s. 977-955

[7] RUIZ MIGUEL, Carlos. Sáhara Occidental y España: Historia, Política y Derecho. Madrid: Dykinson, 1995: s. 231. ISBN: 84-8155-117-1; RUIZ MIGUEL, Carlos. Qué proceso de paz para el Sáhara Occidental? Humania del Sur. 2014, roč. 9, č. 17: s. 53-68

[8] SPRINGEROVÁ, Pavlína, Lenka POLCEROVÁ a Michaela KUDYNOVÁ. Západní Sahara: zapomenutý konflikt. Praha: Periplum, 2012: s. 208. ISBN: 978-80-8662-460-0

[9] BARTOS, Otomar J. a Paul WEHR. Using conflict theory. Cambridge: Cambridge University Press, 2002, s. 13. ISBN 05-217-9446-3

[10] Ref. 9, s. 47-49

[11] WAISOVÁ, Šárka. Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2005: s. 49-58. ISBN 80-7178-390-0

[12] ZARTMAN, I. William a Saadia TOUVAL. International Mediation: Conflict Resolution and Power Politics. Journal of Social Issues [on-line]. 1985, roč. 41, č. 2: s. 32 [cit. 2015-07-09]. DOI: 10.1111/j.1540-4560.1985.tb00853.x. ISSN 00224537. Dostupné z: http://bit.ly/1gDDg5C

[13] Ibid.

[14] Ibid. s. 38-39

[15] Ibid. s. 36

[16] ZARTMAN, I. William. The Timing of Peace Initiatives: Hurting Stalemates and Ripe Moments. The Global Review of Ethnopolitics [on-line]. September 2001, Vol. 1, No. 1: s. 8 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: http://goo.gl/iNBV42

[17] Ref. 12, s. 41

[18] Definitions. Uppsala Conflict Data Program, Uppsala Universitet: Department of Peace and Conflict Research [on-line]. 2013 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions/

[19] BESENYÖ, János. Western Sahara. Budapest: Ad Librum, 2009: s. 45. ISBN 978-963-88332-0-4

[20] POTOČNÝ, Ondřej a Jan ONDŘEJ. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003: s. 103. ISBN 80-7179-801-0

[21] Western Sahara: Advisory Opinion of 16 October 1975. International Court of Justice [on-line]. 2015 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: http://goo.gl/GxExwM

[22] Ref. 19, s. 52

[23] Ref. 19, s. 63; MERCER, John. The Cycle of Invasion and Unification in the Western Sahara. African Affairs [on-line]. 1976, roč. 75, č. 301: s. 503 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/721268

[24] BERÁNEK, Ondřej. Západní Sahara: Příběh nekonečného referenda. Mezinárodní politika. 2004, roč. 28, č. 9: s. 28. ISSN 0543-7962

[25] EPSTEIN, Pamela. Behind Closed Doors: Autonomous Colonization in Post United Nations Era - The Case for Western Sahara. Annual Survey of International & Comparative Law [on-line]. 2010, roč. 15, č. 1: s. 111 [cit. 2013-12-01]. Dostupné z: http://bit.ly/1V7e8UO

[26] Podnět pro podání žádosti k vypracování poradního stanoviska ICJ podalo Maroko po té, co Španělsko poprvé oznámilo konání referenda o sebeurčení Západní Sahary v srpnu 1974 (k němuž dodnes nedošlo). Nesouhlas s konáním referenda vyplýval z obav, že jeho výsledky nepovedou k integraci území do marockého teritoria (PHAM, ref. 3, s. 7-8).

[27] Ref. 21

[28] Rezoluce 1514 (XV), také známá jako Deklarace o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům potvrdila právo na sebeurčení a zdůraznila naléhavost pro rychlé a definitivní ukončení koloniálních držav (United Nations, ref. 34).

[29] Delegación Saharaui para España. Frente Polisario [on-line]. 2013 [cit. 2013-10-21]. Dostupné z: http://frentepolisario.es/frente-polisario/

[30] WHITSON, Sarah Leah a Philippe BOLOPION. Letter to Members of the UN Security Counctil: Extend MINURSO Mandate to Human Rights. Letter to Members of the UN Security Counctil: Extend MINURSO Mandate to Human Rights [on-line]. 2014 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: http://goo.gl/TA6IJ1

[31] Polisario Front reiterates its request to provide MINURSO human rights monitoring in Western Sahara. Sahara Press Service [on-line]. 2015 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: http://goo.gl/0Dp2qs

[32] STEPHAN, Maria a Jacob MUNDY. A Battlefield Transformed: From Guerilla Resistance to Mass Nonviolent Struggle In The Western Sahara. Journal of Military and Strategic Studies [on-line]. 2006, roč. 8, č. 3: s. 9 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: http://bit.ly/1SpqrYi

[33] Maroko produkuje 28 milionů tun fosfátu ročně, což jej staví na třetí příčku světových producentů. Z hlediska fosfátových rezerv je na prvním místě a dokonce téměř čtrnáctinásobně převyšuje Čínu, která se s 3,7 miliardami tun fosfátových rezerv umístila hned za Marokem. Fosfátové bohatství Maroko dlouhodobě zúročuje, a podílí se tak 70 % na světovém exportu fosfátů (Phosphate rock. In: USGS: U.S. Geological Survey [on-line]. 2014 [cit. 2015-07-16]. Dostupné z: http://on.doi.gov/1I5JG9T

[34] Ref. 19, s. 17-25

[35] SEDDON, David. Morocco and the Western Sahara. Review of African Political Ecnomy [on-line]. 1987, č. 38: s. 39 [cit. 2013-12-01]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/4005894

[36] Declaración de principios entre España, Marruecos y Mauritania sobre el sahara occidental. United Nations [on-line]. 1975 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: https://goo.gl/QHbIVf

[37] Armed Conflict Dataset. Uppsala Universitet: Department of Peace and Conflict [on-line]. 2015 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: http://bit.ly/1iKUfNI

[38] SARKEES, Meredith Reid a Frank WAYMAN. Resort to War: 1816 - 2007. Washington DC: CQ Press [on-line]. 2010 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: http://www.correlatesofwar.org/data-sets/COW-war

[39] Ref. 35, s. 39

[40] Ref. 36

[41] AMNESTY INTERNATIONAL. Morocco: A pattern of political imprisonment, disappearances and torture [on-line]. 1977: s. 1 [cit. 2013-12-01]. Dostupné z: http://goo.gl/PeBqHF; SÁNTHA, Hanga, Ylva Lennartsson HARTMANN a Mark KLAMBERG. Crimes Against Humanity in Western Sahara: The Case Against Morocco. Juridisk Publikation [on-line]. 2010, Issue 2: s. 3 [cit. 2013-12-01]. Dostupné z: http://goo.gl/c6viQI; PHAM, ref. 3, s. 9

[42] Declaration on the Granting of Independence to Colonial Countries and Peoples: 1514 (XV). United Nations [on-line]. 1960 [cit. 2013-11-12]. Dostupné z: http://www.un-documents.net/a15r1514.htm

[43] Ref. 14

[44] ZOUBIR, Yahia H. Stalemate in Western Sahara: Ending International Legality. Middle East Policy. 2007, roč. 14, č. 4: s. 161 [cit. 2015-07-09]

[45] SADR přistoupila do OAU jako plnohodnotný člen 22. 2. 1982, následkem čehož Maroko z organizace vystoupilo.

[46] Ref. 4, s. 508

[47] SIPRI. Trade Registers. Stockholm International Peace Research Institute [on-line]. 2012 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: http://portal.sipri.org/publications/pages/transfer/trade-register

[48] Francie dodávala Maroku od roku 1975 zejména velké množství stíhacích letounů Mirage F1, helikoptér SA-330 Puma, obrněných vozidel, protitankových střel ENTAC či střel země-vzduch, zatímco USA pak zejména samohybné protiletadlové kanóny M-163, transportní letouny Hercules či protitankové střely FGM-77 Dragon. Pro konkrétní přehled dodaného vybavení, jeho množství a druhu viz databázi Stockholm International Peace Research Institute (ref. 47).

[49] SAIDY, Brahim. American Interests in the Western Sahara Conflict. American Foreign Policy Interests [on-line]. 2011, roč. 33, č. 2: s. 87 [cit. 2013-11-10]. DOI: 10.1080/10803920.2011.570735. Dostupné z: http://www.informaworld.com/openurl?genre=article

[50] Španělské dodávky zbraní Maroku probíhaly nárazově, a to v letech 1977, 1985 a následně 1989. Od tohoto roku, už Španělsko do Maroka žádný vojenský materiál neprodalo (ref. 47).

[51] Ref. 47

[52] Reef. 19, s. 103-109

[53] Ref. 37

[54] SIMONS, Howard a Edward CODY. Morocco Seeks U. S. Help in Western Sahara Fighting. Washington Post [on-line]. 1981 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: http://goo.gl/owWUOP

[55] Válka na Západní Sahaře vyšla podle Seddona (ref. 35, s. 28) Maroko na 2 – 5 milionů dolarů denně, zatímco Zunes (ZUNES, Stephen. Western Sahara: Peace Derailed. Current History. 1996, roč. 95, č. 601, s. 229) uvádí náklady 1 milion dolarů za den.

[56] FRONT POLISARIO. Manifestation internationale pour l'autodétermination du peuple sahraoui et le respect des droits des hommes de Sahara Occidental. In: Conférence de Genève sous le theme: Demantelement du mur de la honte. [on-line]. 2005 [cit. 2013-12-01]. Dostupné z: http://www.arso.org/FPGE180305.htm

[57] El Polisario y el Ejército marroquí libran una importante batalla en el Sáhara occidental. El País [on-line]. 1989 [cit. 2013-11-25]. Dostupné z: http://goo.gl/ZEDBSe

[58] El Polisario pide a la ONU que ponga fin a la escalada milibar en el Sáhara. El País. [on-line]. 1991 [cit. 2013-11-25]. Dostupné z: http://goo.gl/pYFsMG; Los maroquíes se retiran, augura el Frente Polisario. El País.(a) [on-line]. 1991 [cit. 2013-11-25]. Dostupné z: http://bit.ly/1CJlBmI; Marruecos bombardea ‘zonas liberadas‘ del Polisario. El País(b). [on-line]. 1991 [cit. 2013-11-25]. Dostupné z: http://bit.ly/1MwgCGd

[59] V rezoluci (ref. 63), v níž jsou podmínky dohody o příměří představeny, není specifikováno, o jaké počty a typy vybavení se konkrétně jedná.

[60] The Situation Concerning Western Sahara: Report of the Secretary General: S/21360. United Nations [on-line]. 1990: s. 6-8 [cit. 2013-11-25]. Dostupné z: http://undocs.org/S/21360

[61] Charter of the United Nations. United Nations [on-line]. 1945 [cit. 2013-11-14]. Dostupné z: http://www.un.org/en/documents/charter

[62] OAU Charter. Organization of African Union. 1963 [cit. 2013-11-11]. Dostupné z: http://bit.ly/1HEM2vn

[63] Resolutions adopted by the nineteenth Assembly of Heads of States and Government. Organization of African Union [on-line]. 1983 [cit. 2013-11-14]. Dostupné z: http://bit.ly/1CJlKGO

[64] Ibid.

[65] Rada bezpečnosti OSN vydala rezoluci 690 (1991) o založení MINURSO 29. dubna 1991.

[66] The Situation Concerning Western Sahara: Report of the Secretary General: S/22464. United Nations [on-line]. 1991 [cit. 2013-11-13]. Dostupné z: http://bit.ly/1HRbicu

[67] Mandát MINURSO byl od jejího založení v roce 1991 opakovaně prodlužován a poslední rezoluce Rady bezpečnosti na toto téma byla vydána v dubnu 2013, čímž bylo trvání mise posunuto do dubna následujícího roku ( ref. 68). Častost rezolucí vydaných za účelem prodloužení MINURSO má klesající tendenci, do níž se odráží intenzita mediačního úsilí OSN i naděje na jeho úspěch. Zatímco v roce 1999 byla mise prodlužována vždy jen v rozmezí jednoho až tří měsíců (mandát byl proto v tomto roce obnoven až sedmkrát), od roku 2008 jsou tyto intervaly vždy po jednom roku.

[68] MINURSO Facts and Figures. MINURSO: United Nations Mission for the Referendum in Western Sahara [on-line]. 2013 [cit. 2015-07-17]. Dostupné z: http://bit.ly/1CFRzk7

[69] Ref. 63, s. 4

[70] MINURSO Background. MINURSO [on-line]. 2013 [cit. 2013-11-13]. Dostupné z: http://bit.ly/1fLZhPu

[71] Resolution 1301 (2000). United Nations [on-line]. 2000 [cit. 2013-11-14]. Dostupné z: http://bit.ly/1I5RuGA

[72] Report of the Secretary General on the Situation concerning Western Sahara. United Nations [on-line]. 2001: s. 11 [cit. 2013-11-14]. Dostupné z: http://undocs.org/S/2001/613

[73] Report of the Secretary General on the Situation concerning Western Sahara. United Nations [on-line]. 2003: s. 11 [cit. 2013-11-14]. Dostupné z: http://undocs.org/S/2003/565

[74] Ibid.

[75] Tuto úlohu převzal v roce 2005 holandský zástupce při OSN Peter van Waslum.

[76] Návrhy obou stran byly představeny Radě bezpečnosti 10. dubna (Polisario) a 11. dubna (Maroko) 2007. Oba návrhy byly Radou bezpečnosti vzaty na vědomí v rezoluci z 30. dubna téhož roku, v níž současně vyjádřila náklonnost k marockému plánu autonomie (Report of the Secretary-General on the situation concerning Western Sahara. United Nations [on-line]. 2007 [cit. 2013-11-14]. Dostupné z: http://undocs.org/S/2007/619

[77] Autonomy Plan. Autonomy Plan: The Kingdom in the Move [on-line]. 2013 [cit. 2013-11-18]. Dostupné z: http://autonomy-plan.org/the-autonomy-plan-for-sahara

[78] Western Sahara: Concerns About Christopher Ross. Morocco News Board [on-line]. 05/15/12 [cit. 2013-11-12]. Dostupné z: http://bit.ly/1McG2fb

[79] KAMRAVA, Mehran. Mediation and Saudi Foreign Policy. Orbis [on-line]. 2013, roč. 57, č. 1: s. 4 [cit. 2015-07-09]. DOI: 10.1016/j.orbis.2012.10.010. ISSN 00304387. Dostupné z: http://bit.ly/1Spq28k

[80] Ibid. s. 18-19

[81] Report of the Secretary-General on the situation concerning Western Sahara. United Nations [on-line]. 2006: s. 3 [cit. 2013-11-16]. Dostupné z: http://bit.ly/1CFRVaDv

[82] Algeria/Morocco: Rivalry for regional primacy. Oxford Analytica Ltd. [on-line]. 1987 [cit. 2013-11-16]. Dostupné z: http://bit.ly/1gDD3iI

[83] 2015 UNHCR country operations profile: Algeria. UNHCR: The UN Refugee Agency [on-line]. 2015 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/pages/49e485e16.html