doi:10.3849/1802-7199

PROMĚNA NEUTRALITY - PŘÍPAD FINSKA A RAKOUSKA

Přístup k zahraničně-bezpečnostní spolupráci v rámci EU a NATO

Kristýna MAŤÁTKOVÁ

Článek se zabývá bezpečnostně-obrannou politikou dvou neutrálních států, Finska a Rakouska, a poskytuje komparativní analýzu jejich přístupu k bezpečnostně-obranné spolupráci v rámci EU a NATO. Hlavním cílem je zmapovat změny v jejich neutrálním statusu po konci studené války s ohledem na jejich účast na SBOP a spolupráci v rámci NATO. Článek ukazuje, že pro Rakousko i Finsko je plná účast na SBOP i spolupráce s NATO zásadní, v důsledku čehož došlo k rozmělňování a oslabování konceptu neutrality.

Abstract

The article deals with the security and defence policy of two neutral countries, Finland and Austria, and provides a comparative analysis of their approaches toward the security and defence cooperation within the EU and NATO. The main aim is to map the changes of neutrality of these countries after the end of the Cold War related to their participation in CSDP and their cooperation with NATO. The article shows that for both Austria and Finland full participation on CFSP as well as cooperation with NATO are crucial, and with regard thereto they gradually weakened and grinded up their original concept of neutrality.

Poděkování

Tento článek vznikl v rámci projektu Specifického vysokoškolského výzkumu Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd UK č. 260 342/2016 Současné hrozby politického řádu.

Klíčová slova

Neutralita; bezpečnostně-obranná politika; EU; NATO; Finsko; Rakousko.

Keywords

Neutrality; Security and Defence Policy; EU; NATO; Finland; Austria.

ÚVOD

S koncem studené války a rozpadem SSSR došlo ke změně mezinárodního prostředí a politické situace v Evropě, což představovalo pro bezpečnostně-obrannou politiku Finska a Rakouska velkou výzvu. Před těmito dvěma neutrálními státy vyvstala otázka, jakým směrem by se měla zahraniční dimenze jejich bezpečnostně-obranné politiky dále ubírat. Zdali zachovat neutrální status a zůstat i nadále vně jakýchkoli integračních struktur, jež obsahují bezpečnostně-obrannou dimenzi, či zda se vzdát své neutrality a vstoupit do integrace, jež pro ně, jakožto malé státy, může představovat nejen možnost zvýšení vlivu prostřednictvím dané organizace, ale i potenciální bezpečnostní záruky.

Dosavadní výzkum proměn neutrality je z velké části koncipován do případových studií jednotlivých zemí a vývoje jejich bezpečnostně-obranné politiky (Ojanen 2003 [1], Tapio, Tiilikainen 2003 [2], Morris, White 2011 [3]) či jejich pozice k jednotlivým milníkům ve vývoji Společné bezpečnostní a obranné politiky [4] (Reiter, Frank 2004 [5], O´Mahonney 2009 [6], Arter 1995 [7]), případně se setkáváme s komparací těchto zemí v rámci severského regionu (Ojanen 2000 [8], Brummer 2007 [9]). Zapojení neutrálních států do bezpečnostně-obranných dimenzí spolupráce je však stále značně neprobádanou oblastí, zejména co se týká komparativně-analytické studie napříč jednotlivými státy a komplexním pojetím mapujícím vývoj konceptu neutrality od konce studené války po současnost. V českém akademickém prostředí tyto studie de facto absentují.

Cílem článku je zmapovat proměny neutrality jako vnější neboli zahraniční bezpečnostně-obranné strategie Finska a Rakouska v souvislosti s koncem studené války a zejména pak jejich účastí na bezpečnostně-obranné spolupráci v Evropě, potažmo v rámci Evropské unie [10] a Organizace Severoatlantické smlouvy [11]. V tomto ohledu autorka analyzuje zahraničně-politické kroky obou států, které učinily po konci studené války ve vztahu k bezpečnostně-obranné spolupráci v Evropě, a dává je do kontextu s vývojem jejich neutrální politiky. Zároveň jsou pomocí komparace vývoje a proměn neutrální politiky zkoumány rozdílnosti a podobnosti mezi jejich současným zahraničním směřováním v bezpečnostně-obranné politice ve vztahu k SBOP a k NATO.

Případ Rakouska a Finska se pro komparaci jeví jako ideální z toho důvodu, že vnější bezpečnostní politika, resp. neutrální politika daných zemí, vykazuje mnoho společných rysů, avšak zároveň se u nich vyskytuje několik odlišností, díky nimž že se tyto země budou ve vývoji jejich bezpečnostně-obranné politiky v některých aspektech lišit. Jak Finsko, tak Rakousko je možné považovat za tzv. malé státy ve smyslu jejich relativní síly a vlivu v mezinárodních vztazích. [12] Kromě toho obě země začaly praktikovat svou neutrální politiku po druhé světové válce, [13] přičemž se u obou jednalo o neutralitu vynucenou SSSR, zejména ve smyslu nemožnosti zapojovat se do evropských struktur a spolupráce se Západem. Jak u Rakouska, tak u Finska se SSSR obával, aby se země nestaly součástí tzv. západního bloku, proto trval na jejich neutralitě. V případě Finska byl však vliv SSSR mnohem silnější, a to z důvodu bezprostřední geografické blízkosti. Historické zkušenosti Finska s vpády Ruska již od 18. století navíc způsobily, že Finsko bylo pod větším tlakem, neboť odjakživa vnímalo SSSR jako hlavní bezpečnostní hrozbu. S koncem studené války sice pro obě země přestal de facto existovat hlavní důvod jejich neutrální politiky, přesto se obě země rozhodly v jejím uplatňování pokračovat. Na druhou stranu můžeme mezi Rakouskem a Finskem identifikovat v kontextu bezpečnostní politiky dva rozdíly. Zaprvé, zatímco neutralita Rakouska je formálně zakotvena v ústavě, jedná se tedy o neutralitu de iure, neutralita Finska byla zakotvena pouze ve Smlouvě o přátelství se SSSR [14] a s rozpadem SSSR zanikla, čímž se finská neutralita stala neutralitou de facto. Dá se tedy očekávat, že rakouská neutrální politika bude v tomto kontextu rigidnější než neutrální politika Finska. Zadruhé rozdílnost v geografické poloze, jež byla naznačena již výše, tedy fakt, že Finsko na rozdíl od Rakouska přímo sousedí s Ruskem, které Finsko vnímá jako nevyzpytatelného souseda, bude ovlivňovat charakter jejich bezpečnostní politiky rozdílným způsobem.

S ohledem na strukturu článku je nejprve vysvětlen pojem neutrality jako zahraničně-bezpečnostní koncepce a představena různost náhledů na něj. Následně je chronologicky analyzován vývoj neutrální politiky Finska a Rakouska ve vztahu k vývoji zejm. SBOP a spolupráci s NATO, včetně zapojení do konkrétních operací EU a NATO. Vzhledem k tomu, že Rakousko a Finsko jsou členy EU, zatímco ve vztahu k NATO jsou pouze partnery, je větší část článku věnována právě Společné bezpečnostní a obranné politice EU [15]. NATO v tomto ohledu však není možné opomenout, jelikož způsob spolupráce s NATO byl důležitým faktorem při vývoji SBOP. Poslední část článku je věnována současnému směřování bezpečnostně-obranné politiky obou zemí ve vztahu k SBOP a perspektivě možného vstupu do NATO, které by vedlo k překonání neutrálního statusu.

NEUTRALITA – (NE)JEDNOTNÁ PODOBA

Neutralita jako termín je mezi odborníky vnímána různými způsoby a neexistuje tak jednotná definice, na které by bylo mezi odborníky dosaženo shody. Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi „široký a elastický koncept“ [16], není možné určit hranice toho, co neutralitou je a co už nikoli. Z těchto důvodů není ani možné najít definici neutrality, která by byla vhodná pro všechny státy, a jak podotkl bývalý finský prezident Urho Kekkonen, neutralit může být tolik, kolik je neutrálních států v Evropě. [17] Jinými slovy, každý stát může svou neutrální politiku v praxi uplatňovat trochu jiným způsobem a zároveň ji i jinak interpretovat.

Mezinárodněpolitické vymezení neutrality vychází z všeobecně uznávaného znaku neutrality jako neúčasti na válce. Za první mezinárodněprávní úpravu konceptu neutrality jsou považovány tzv. Haagské konvence z let 1899 a 1907. Dle Haagských konvencí se neutrální stát „nesmí účastnit války přímo ani nepřímo, nesmí válčícím stranám poskytnout své území ani je podporovat vojenskými prostředky, dodávat a prodávat jim zbraně a musí se bránit proti porušení jejich neutrality jiným aktérem“. [18]

Haagské konvence se však vztahují pouze na neutralitu za války, neboli neutralitu dočasnou, nikoli na neutralitu permanentní, která je zachována i v době míru. Trvání dočasné neutrality závisí na průběhu konkrétního konfliktu a končí zánikem válečného stavu mezi bojujícími stranami nebo vstupem neutrálního státu do války. [19] Trvalá neutralita na druhé straně předpokládá nejen neúčast na konkrétním konfliktu, ale taktéž na žádném budoucím konfliktu, tedy určité povinnosti státu nejen během konfliktu, ale taktéž v době míru. [20] Ve striktním slova smyslu se jedná zejména o to, aby se stát neupsal k žádnému závazku, který by v budoucnu mohl vést k zatažení do jakéhokoli mezinárodního vojenského konfliktu. Dle Gémese a Ragossnig by se tudíž trvale neutrální státy měly vyhnout smlouvám uzavřeným v době míru, které by učinily jejich neutralitu v době války neaplikovatelnou. [21] Petersen dále poznamenává, že trvalá neutralita zahrnuje taktéž nezávislost zahraniční politiky. Neutrální státy podle ní vykonávají politiku od vyhýbání se válkám ve specifických případech k vyhýbání se válkám ve všech situacích. [22] Kromě toho Rosputinský uvádí, že trvale neutrální stát nemá připustit na svém území přítomnost cizích vojenských jednotek a nesmí vstupovat do mezinárodních vojenských či obranných organizací. [23]

Povinnosti a práva neutrálních mocností v době míru nejsou upraveny žádnou mezinárodněprávní normou, proto jsou založeny na mezinárodním právu zvykovém. V souvislosti s tímto se často odkazuje na Švýcarsko a jeho koncepci neutrality jako prototyp trvale neutrálního státu. [24] Oficiální doktrína švýcarské neutrality z roku 1954, která do značné míry zahrnuje většinu výše zmíněných charakteristik, stojí na čtyřech principech: princip „ozbrojené neutrality“, princip „politiky neutrality“ v době míru, princip neúčasti v politických organizacích a zákaz účasti v celních a hospodářských uniích, jež by vedla k jednostranné závislosti. Tyto principy sice nejsou právně závazné, jelikož nebyly parlamentem a ani spolkovou radou nikdy schváleny, přesto byla tato politika ve vysoké míře dodržována a často bývá považována za vzor pro ostatní trvale neutrální státy. [25] Právě trvale neutrálními se staly Finsko i Rakousko po konci druhé světové války.

Nicméně i trvale neutrální státy mohou svou politiku v průběhu času měnit a upravovat. Jak podotýká Subedi:

„Koncept permanentní neutrality je institucí mezinárodního práva, nicméně neutrální stát zůstává dle vlastní vůle svobodný v tom smyslu, že může kdykoli změnit tuto politiku za podmínek, že tuto skutečnost oznámí ostatním státům a že zároveň nebudou porušeny žádné závazky vyplývající z jiných smluv.“ [26]

Změny v uplatňování politiky neutrality pak mohou v průběhu času vést k oslabování či rozšiřování tohoto konceptu v podmínkách konkrétního státu, redefinování neutrální politiky např. z pojmu „neutrální“ na pojem „neúčastnící se aliancí“ či „neúčastnící se vojenských aliancí“ [27], nebo v konečném důsledku až k překonání neutrálního statusu. Právě tyto změny budou v následující části mapovány v případě Finska a Rakouska.

NEUTRALITA V DOBĚ STUDENÉ VÁLKY

Finská zahraniční politika se začala utvářet po konci první světové války od deklarace nezávislosti Finska 6. prosince 1917, po stoletích života pod nadvládou Švédska a Ruského impéria. [28] Jedním z prvních kroků k finské neutralitě byla Smlouva o nenapadání (Non Aggression Treaty) z roku 1932, uzavřená se Sovětským svazem[ [29], kterou se Finsko pokusilo o uznání neutrality ze strany SSSR a o prevenci zatažení do konfliktu mezi velkými mocnostmi. [30] Již během druhé světové války byla tato smlouva porušena, když na Finsko SSSR v roce 1939 zaútočil. Formálně pak byla finská neutralita znovu ustanovena po konci druhé světové války, kdy se stala součástí Smlouvy o přátelství mezi Finskem a SSSR [31]. Neutralita Finska měla zdůrazňovat oddělení od SSSR a omezené aktivity v oblasti vojenských aliancí. SSSR si v tomto ohledu uzavření smlouvy vynutil, aby předešel případnému využití finského území při agresi třetí strany, a zároveň si zajistil závazek Finska nevstoupit do žádné aliance namířené proti SSSR. Pro Finsko znamenalo uzavření této smlouvy uznání suverenity a integrity vlastního území ze strany SSSR a záruku nevměšování se do vnitřních záležitostí. Finská neutralita byla během studené války mnohými nahlížena se skepsí, jelikož výše zmíněná Smlouva o přátelství zahrnovala závazek vojenské pomoci SSSR v případě napadení, a nebyla tedy v souladu s mezinárodními pravidly neutrality. [32]

Stejně jako u Finska byla i neutralita Rakouska formálně ustanovena po konci druhé světové války, kdy bylo Rakousko pod okupací čtyř vítězných velmocí – Velké Británie, USA, Francie a SSSR. Vzhledem k tomu, že již začínala studená válka, byla dohoda na tomto uspořádání velmi komplikovaná, proto SSSR navrhl možnost ustanovení Rakouska jakožto neutrálního státu. [33] V roce 1955 bylo Rakousko pozváno do Moskvy a jako součást tzv. Moskevského protokolu byla Rakousku přislíbena neutralita a nedotknutelnost rakouského území, a to za podmínek, že se Rakousko nestane součástí západního bloku. [34] SSSR šlo v tomto ohledu zejména o to, aby se Rakousko nestalo členem NATO. [35] Ustanovení o permanentní neutralitě Rakouska se následně stalo taktéž součástí ústavy Rakouska z roku 1955. [36] Jak u Finska, tak u Rakouska se tedy jednalo o vynucenou neutralitu, za níž stál v obou případech SSSR.

V době studené války se pak Finsko obecně chovalo k SSSR velmi opatrně, a nepodstupovalo žádné riziko, které by mohlo jeho bezpečnost ohrozit. [37] Tento faktor určoval také velmi obezřetný vztah Finska s Evropským společenstvím, [38] které SSSR považoval pouze za „agresivní ekonomické křídlo NATO“. [39] Na rozdíl od Finska Rakousko o připojení k ES nejprve uvažovalo, nicméně poté, co se ES stalo taktéž společenstvím politickým, vyhodnotilo členství v ES jako neslučitelné s neutralitou. Namísto členství v ES se na počátku 60. let stalo zakládajícím členem ESVO, [40] což však nepovažovalo za porušení své trvalé neutrality, neboť se jednalo o čistě ekonomickou organizaci. [41] V tomto ohledu můžeme vidět rozdíl mezi oběma zeměmi, protože Finsko z obav o vlastní bezpečnost v bezprostřední blízkosti SSSR bylo dlouhou dobu pouze přidruženým členem EZVO. O plné členství si nedovolilo zažádat dříve než v roce 1986, kdy byly v SSSR Michailem Gorbačovem představeny reformní kroky a napětí mezi Východem a Západem postupně oslabovalo. [42]

PRVNÍ VÝZVY K NEUTRALITĚ

Nové možnosti po konci studené války

Rozpad SSSR a konec studené války znamenal pro Finsko i Rakousko otevření pomyslných dveří novým vztahům s okolním světem, které v době studené války a pod vlivem SSSR nebyly možné. K překonání finské neutrality de iure došlo v roce 1991 spolu s rozpadem SSSR a zánikem Smlouvy o přátelství, díky čemuž taktéž zmizely odkazy na vojenskou spolupráci se SSSR. Finsko zůstalo po konci studené války i nadále neutrální, přestože se nyní jednalo o neutralitu de facto, která byla nyní brána jako charakter zahraniční politiky spíše než jako součást tradiční národní identity. [43] Rakousko v politice neutrality de iure zakotvené v ústavě pokračovalo i po konci studené války beze změn, kdy neutralitu prohlásilo za součást své národní identity.

S koncem studené války se obě země začaly orientovat více proevropsky a podaly přihlášku do ES. Rakouští politici, kteří podali žádost o členství již v roce 1989, nepovažovali rakouskou neutralitu za překážku členství v EU, jelikož bezpečnostní politika EU byla pouze v základech a fungovala na intergovernmentálním principu. [44] Hlavní důvody pro členství v EU byly ekonomického charakteru, zejm. bližší ekonomické konvergence. Finsko, které podalo oficiální přihlášku do EU v roce 1992, bylo na rozdíl od Rakouska motivováno zejména důvody bezpečnostními, přestože i ekonomické důvody hrály podstatnou roli. [45] Finsko shledávalo členství v EU jako možnost, jak posilnit vlastní bezpečnost skrze ekonomickou interdependenci. Členství v NATO bylo v té době stále považováno za velmi provokativní krok vůči Rusku, nebylo tedy ani zvažováno. [46]

Přístupová jednání byla pro oba státy velkou výzvou vzhledem k tomu, že byla vedena již na základě pravidel ustanovených Maastrichtskou smlouvou, která přinášela formální vznik Společné zahraniční a bezpečnostní politiky [47], tzv. druhého pilíře EU. Smlouva mimo jiné v rámci tohoto pilíře poukazuje na „možné budoucí vymezení rámce společné obranné politiky, která by časem mohla vést ke společné obraně“ (čl. J 4, par. 1) a definuje vztah mezi EU a Západoevropskou unií [48] (ZEU dle Smlouvy vypracovává a provádí rozhodnutí Unie, která souvisejí s obranou). [49] Petersberskou deklarací, navazující na Maastrichtskou smlouvu, dále dochází k upřesnění, že pro potřeby mírových a humanitárních operací prováděných pod hlavičkou ZEU mohou být využity taktéž kapacity NATO (část II čl. 6). [50]

Rakousko během vyjednávání v souvislosti se SZBP částečně revidovalo článek federální ústavy 23f, jenž uvádí, že se Rakousko může plně účastnit SZBP, aniž by to zároveň poškodilo trvale neutrální politiku země. Finsko pak s ohledem na svou neutralitu a ustanovení týkající se SZBP vydalo deklaraci, ve které se zavázalo k přijetí všech ustanovení, a to bez jakýchkoli výjimek de iure nebo de facto. Nicméně krátce po tom, co Finsko přistoupilo k EU, se finský ministerský předseda Paavo Lipponen na sklonku roku 1995 vyslovil, že striktní neutralitu již nadále nelze udržovat a že hlavním cílem Finska v současné době bude udržet stabilní situaci v severní Evropě a baltském regionu, přičemž za tímto účelem Finsko zůstane nadále mimo vojenské aliance a bude udržovat nezávislou politiku obrany jako stát neúčastnící se aliancí. [51] Prvotní změny v konceptu neutrality u Finska je však nutné přisuzovat nejen vstupu do EU, ale právě i výše zmíněné změně mezinárodní situace s koncem studené války a rozpadem SSSR. V souvislosti se vstupem do EU obě země přijaly aquis communitaire včetně ustanovení o SZBP vycházejících z Maastrichtské smlouvy a staly se tak členy EU od roku 1995, zároveň získaly pozorovatelský status v rámci ZEU. [52]

V tomto období začaly též obě země spolupracovat s NATO, když se staly součástí programu Partnerství pro mír, Finsko v roce 1994 a Rakousko o rok později. Partnerství pro mír představuje pro země možnost individuálně si zvolit preferované oblasti, ve kterých chtějí s NATO spolupracovat. V rámci programu se předpokládá především vojenská spolupráce a konzultace s ohledem na bezpečnostní situaci. Partnerství pro mír však neposkytuje záruky kolektivní obrany dle čl. V. [53] Pro oba státy je Partnerství pro mír možností, jak se na straně jedné podílet na bezpečnostně-obranné spolupráci v rámci NATO, na straně druhé si zároveň uchovat neutrální/nealianční status. Pakliže by totiž zůstaly zcela mimo bezpečnostní struktury, mohlo by dojít k jejich izolaci, a následně ke ztrátě vlivu. Zároveň se obě země staly členy Rady Euroatlantického Partnerství v roce 1997, v rámci kterého se podílejí na politickém dialogu a konzultacích záležitostí bezpečnostní oblasti, zejména pak konzultacích k současným politickým a bezpečnostním otázkám. [54]

Prvopočátky bezpečnostně-obranné spolupráce

Rok po vstupu Rakouska a Finska do EU byla na mezivládní konferenci v Turíně zahájena diskuze o revizi Maastrichtské smlouvy, která vedla k přijetí Amsterodamské smlouvy v roce 1999. Během diskuzí o revizi SZBP navrhlo šest zemí [55] graduální integraci ZEU do EU ve třech krocích. Vzhledem k opozici části států ale k inkorporaci ZEU do EU nedošlo. [56] Finsko vydalo již před zahájením mezivládní konference prohlášení, v němž se vyjádřilo, že podporuje aktivity SZBP stejně jako ZEU a dále si přeje, aby EU hrála aktivní a efektivní roli v krizovém managementu v Evropě. Zároveň však v deklaraci upozorňuje, že „v souvislosti s krizovým managementem je žádoucí, aby politické vedení zůstalo v rukou EU, jež by případně měla pověřovat ZEU jejich výkonem“. [57] Toto prohlášení pak bylo v březnu 1996 následováno společným memorandem Finska a Švédska o rozvoji bezpečnostní a obranné dimenze EU, [58] v rámci kterého oba státy indikují svou vůli posílit spojení mezi ZEU a EU s ohledem na Petersberské úkoly, nicméně rovněž zdůrazňují rozdíl mezi kolektivní obranou na jedné straně a krizovým managementem (Petersberskými úkoly) na straně druhé. [59] Rakousko se s ohledem na mezivládní konferenci vyjádřilo, že určité kompetence EU mohou být v tomto ohledu přeneseny na ZEU, na druhou stranu společnou obrannou politiku jako takovou odmítalo stejně jako Finsko. [60]

V rámci smlouvy nakonec došlo k začlenění Petersberských úkolů a krizového managementu pod EU s tím, aby ZEU „vypracovávala a prováděla rozhodnutí a akce Unie, které souvisejí s obranou“. Co se kolektivní obrany týká, byla zde mezi ní a krizovým managementem nakreslena pomyslná dělicí čára s vyhlídkou započetí společné obranné politiky v budoucnu (Amsterodamská smlouva, čl J. odst. 3). [61] Rakousko i Finsko tedy mohly být s touto podobou spokojeny. Rakousko přijalo dané ustanovení bez výhrad a následně jej potvrdilo úpravou vlastní ústavy s ohledem na politiku neutrality. Ústavní dodatek, který byl přijat v roce 1998, stanoví, že se Rakousko smí účastnit akcí, které jsou uvedeny v čl. 17 par. 2 Amsterodamské smlouvy (účast na humanitárních a záchranných operacích a vojenských misích k udržení a k vynucení míru). [62] Díky tomuto dodatku se Rakousko může účastnit Petersberských úkolů bez výjimky, navíc je také možné, aby se Rakousko účastnilo operací Partnerství pro mír, tedy mírového procesu pod hlavičkou NATO. Finsko s novými opatřeními taktéž souhlasilo, na rozdíl od Rakouska nicméně vzhledem k neutralitě de facto neměnilo základní právní akty a neuchýlilo se ani k reinterpretaci svého statusu státu neúčastnícího se aliancí.

OD NEUTRALITY K SOLIDARITĚ A NEÚČASTI VE VOJENSKÝCH ALIANCÍCH

Helsinki Headline Goal

Klíčovým okamžikem pro rozvoj bezpečnostně-obranné politiky EU bylo zasedání Evropské rady v Kolíně a v Helsinkách roce 1999, na kterých byla řešena neschopnost EU efektivně reagovat na mezinárodní krize, a z toho vycházející potřeba vybudování vlastních vojenských kapacit EU. [63] Výsledkem daných jednání bylo přijetí tzv. Helsinki Headline Goal, v rámci kterého byl stanoven cíl vytvořit do roku 2003 jednotky rychlé reakce [64] o síle asi 60 tisíc vojáků, schopných nasazení do 60 dnů od vypuknutí krize a schopných operovat v rámci Petersberských úkolů. [65] Právě tento okamžik je možné považovat za vznik společné bezpečnostní a obranné politiky EU.

Finsko se k návrhu na vytvoření vlastních vojenských kapacit stavělo od počátku kladně. Podle slov bývalého finského diplomata Jaakko Blomberga „rozhodnutí o vytvoření vlastních kapacit pro krizový management přišlo právě včas a je nezbytné, aby bylo tohoto cíle dosaženo za účelem úspěšného reagování a zvládání mezinárodních krizí“. [66] K dalšímu oslabení či zúžení politiky neúčasti ve vojenských aliancích v souvislosti s Helsinki Healdine Goal nedošlo. Podobně i Rakousko, v souladu se svou dlouhodobě kladnou pozicí ke krizovému managementu, tyto návrhy vítá. Na rozdíl od Finska však zdůrazňuje zejména svou ochotu poskytnout své civilní policejní kapacity za účelem posílení civilní dimenze krizového managementu, avšak k vlastnímu přispění k vojenským kapacitám se přímo nevyjadřuje. [67] Rakousko v tomto smyslu klade velký důraz na rozdíl mezi „peace making“ a „peace building“, jelikož peace making zahrnuje větší účast vojenských jednotek a v tomto ohledu se Rakousko snažilo poskytnout v rámci krizového managementu zejména nevojenské civilní jednotky. [68] Rakousko sice ve vyjednáváních mohlo být o něco zdrženlivější než Finsko, na druhou stranu nechtělo přijít o možnost se do aktivit zapojit. Proto Rakousko rozvoj bezpečnostně-obranné politiky tímto směrem podporovalo, zároveň však trvalo na deklaraci své formální neutrality.

Daná ambivalentnost postojů Rakouska vedla v následujících letech ke komplikovaným vnitropolitickým debatám o dalším směřování jeho bezpečnostní politiky, jež vyústily k přijetí nové bezpečnostní a obranné doktríny v roce 2001. Doktrína poukazuje na fakt, že vzhledem k vývoji, který nastal v rakouské zahraniční politice po připojení se k EU a při plné účasti na SBOP není již nadále relevantní považovat Rakousko za trvale neutrální stát. Charakter bezpečnostní politiky Rakouska je v doktríně definován jako nealianční. V tomto ohledu zároveň doktrína představuje princip „evropské solidarity“, jako základní východisko pro bezpečnostní politiku. [69] Rakousko zde explicitně uvádí, že „dynamika rozvoje bezpečnostní a obranné politiky EU je Rakouskem plně podporována“ a že „Rakousko bude plně spolupracovat s dalšími státy a solidárně se účastnit všech oblastí bezpečnostní a obranné politiky. Rakousko bude také adekvátně přispívat k civilním i vojenským kapacitám.“ [70] Participace na SBOP, stejně jako úzká spolupráce s NATO je v následujících letech prioritou rakouské bezpečnostní politiky a plně v souladu s politikou solidarity a neúčasti ve vojenských aliancích. [71]

Evropská bezpečnostní strategie

V roce 2003 představil vysoký představitel pro SZBP Javier Solana první bezpečnostní strategii EU A Secure Europe in a Better World, tedy dokument, který se stal hlavním impulsem pro další rozvoj SBOP. Hlavním cílem této strategie bylo umožnit Evropě zajistit „bezpečnou Evropu a vybudovat lepší svět“ – byla zde definována společná politika EU ve vztahu k zahraničně-bezpečnostním otázkám současného světa a nutnost posílení soudržnosti států v SZBP/SBOP za účelem schopnosti čelit novým hrozbám. [72] Bezpečnostní strategie byla Finskem i Rakouskem přivítána jako užitečný dokument pro další směřování EU ve vztahu k současným bezpečnostním výzvám. Ministr zahraničí Finska Erkki Tuomioja v reakci na dokument uvedl, že:

„Strategie není sice revolučním dokumentem, avšak přináší návrh velmi užitečného přístupu EU k mezinárodním hrozbám, kterým Evropa čelí na začátku 21. století. Tato strategie umožňuje zhodnotit a vykonávat politiky a cíle EU a docílit globální a komprehensivní politiky EU. V neposlední řadě je strategie také odpovědí na výzvy transatlantických vztahů, kterým v dnešní době čelíme.“ [73]

Rakousko ve vztahu ke strategii zdůrazňuje zejména důležitost Evropské bezpečnostní strategie jako prvního kroku kupředu při definování společných východisek pro reakci na současné bezpečnostní výzvy a další rozvoj koherentní bezpečnostní politiky EU. [74]

Headline Goal 2010

V návaznosti na Helsinki Headline Goal z roku 1999 dochází v roce 2004 také k vytvoření Evropských bojových jednotek (EU battlegroups) v rámci tzv. Headline Goal 2010. [75] Cílem Headline Goal 2010 bylo vytvořit do roku 2010 bojové jednotky o síle 1500 osob, které budou schopny rychlého nasazení v době krize do 10 dní a budou nepřerušeně operovat po dobu 30 dní (s možností prodloužení na 120) za účelem koherentní a efektivní odpovědi na mezinárodní krize v rámci krizového managementu EU. [76] Bojové jednotky EU se staly formálně plně operabilní od roku 2007, kdy se v rámci pohotovostních období vojenské jednotky střídají po šesti měsících. Ve stejném roce pak došlo k posunu v rámci politiky neúčasti v aliancích Finska, od této doby již Finsko není nadále nezúčastněné, ale oficiální pozice nyní zní, že Finsko není součástí žádné vojenské aliance.

Podobně jako Helsinki Headline Goal považují Finsko a Rakousko i Headline Goal 2010 za nezbytný krok ve vývoji krizového managementu a od počátku se tohoto konceptu účastní. Finsko se účastnilo na bojových jednotkách v pohotovostních obdobích v letech 2007, 2008, 2011 a 2015. Působilo přitom v rámci dvou bojových jednotek, Nordické bojové jednotky pod velením Švédska [77] a také Bojové jednotky 107 pod velením Nizozemí. [78] Rakousko je spolu s Finskem součástí výše zmiňované Bojové jednotky 107 a také bojové jednotky pod vedením Německa s Českou Republikou. [79] Poprvé se přitom účastnilo bojových jednotek EU v rámci Bojové jednotky 107 v pohotovostním období v roce 2011, druhá účast proběhla v pohotovostním období v roce 2012. [80] V současné době se Rakousko podílí na bojové jednotce vedené Německem, která je v pohotovosti do konce roku 2016. [81]

Spolupráce EU a NATO

Již od počátku vývoje SBOP bylo dbáno na to, aby se EU a NATO vzájemně nedublovaly, a tím pádem nemusely státy investovat do obrany dvakrát, pod jinou organizací. NATO a EU by tedy měly být komplementárními aktéry v oblasti bezpečnosti. Za účelem vyřešení vztahu mezi EU a NATO byl v roce 2002 dojednán tzv. mechanismus Berlín plus, v rámci kterého se EU a NATO s ohledem na krizový management EU dohodly, že EU bude zaručen přístup k plánovacím kapacitám NATO a umožněno využití tzv. Vrchního velitelství spojených sil NATO v Evropě k operačnímu plánování. [82] Vzhledem k tomu, že všechny členské země EU nejsou zároveň členy NATO, bylo s ohledem na toto ustanovení Rakousku, Finsku a nečlenským státům NATO garantováno, že „v případě, že bude operace SBOP vedena na základě mechanismu Berlín plus, úředníkům z těchto zemi bude umožněno účastnit se adekvátně na plánovacích či velících strukturách NATO“. [83]

Doložka solidarity a Dodatek o vzájemné pomoci

S příchodem nového tisíciletí a připravovaným rozšířením Unie o 10 států se stala aktuální otázka reformy EU ve vztahu k jejím institucím a politikám. Mnohé změny byly dohodnuty již na mezivládní konferenci, která vyústila v přijetí smlouvy z Nice v roce 2001, nicméně hlavní reformní návrhy byly následně projednávány na Konventu o budoucnosti v Evropě, svolaném v roce 2002. Výsledkem, který z Konventu a následující mezivládní konference vzešel, byl návrh Ústavní smlouvy. [84] Ve vztahu k bezpečnostně-obranné dimenzi spolupráce byla po setkání v Neapoli navržena klauzule vzájemné obrany jako součást budoucí Ústavní smlouvy. [85] S doktrínou však od počátku nesouhlasily neutrální státy, a stala se tak problematickým aspektem, který provázel celé vyjednávání o Ústavní smlouvě a jejích ustanovení k SBOP. Rakousko a Finsko (spolu se Švédskem a Irskem) v tomto ohledu představily společný dopis, odmítající aspekty navrhované v rámci SBOP jako nekompatibilní s jejich neutrálním statusem, a navrhující toto znění textu: „Pokud se členský stát stane obětí ozbrojené agrese, může ostatní členské státy požádat o poskytnutí pomoci a podpory, a to všemi prostředky, které jsou v jejich moci, v souladu s článkem 51 Charty OSN.“ [86] Tímto státy zdůraznily fakultativní charakter poskytnutí pomoci stejně jako nezbytnost souladu s pravidly OSN.

Návrh byl nakonec přijat a v Ústavní smlouvě byla zahrnuta klauzule o vzájemné obraně v čl. 47.7 SEU stanovující, že „Pokud se členský stát stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní členské státy pomoc a podporu všemi prostředky, které jsou v jejich moci, v souladu s článkem 51 Charty OSN“. Kromě toho zde na žádost neutrálních států byla připojena tzv. Irská klauzule, dodávající, že „tím není dotčena zvláštní povaha bezpečnostní a obranné politiky některých členských států“. [87] Právě tato věta měla zaručit, že neutrální státy EU budou takto činit pouze do té míry, aby to nenarušilo jejich politiku neutrality/neúčasti v aliancích. V této podobě zůstala klauzule o vzájemné obraně následně i v Lisabonské smlouvě (čl. 42.7 Smlouvy o EU). [88]

Během ratifikace interpretovalo Finsko možnost přijetí Lisabonské smlouvy s klauzulí vzájemné obrany poukazem na tzv. Irskou klauzuli. Zároveň došlo opět ke zpřesnění a zúžení definice vlastní bezpečnostní politiky na „politiku neúčasti na vojenských aliancích“, jak již bylo zmíněno výše v souvislosti s konceptem EU bojových jednotek, která je od té doby vázána pouze na způsob, jakým Finsko organizuje svou obrannou politiku. „Finsko není členem žádné vojenské aliance, a proto rozvíjí svou vlastní bezpečnostní a obrannou politiku jako nealianční stát.“ [89] Finsko tedy reinterpretovalo vlastní nealianční politiku tak, aby byla kompatibilní s novými požadavky v rámci SBOP, a od roku 2007 se v oficiálních dokumentech již nepoužívá nealianční jako charakter zahraniční politiky, ale pouze fakt, „že Finsko nepatří do žádné vojenské aliance“. [90] Finsko se jako malý stát bojí, aby si případným nesouhlasem s určitými ustanoveními nezkomplikovalo vlastní pozici při budoucím vyjednávání a nestalo se druhořadým členem, snaží se proto být aktivním členem, a to i za situace, kdy je třeba souhlasit s ustanoveními, která mohou být do určité míry v kontradikci k vlastní zahraniční politice. Podobně je tomu u Rakouska, které s ohledem na Ústavní smlouvu bylo s tzv. Irskou klauzulí spokojeno a bylo přesvědčeno, že Ústavní smlouva s tzv. Irskou klauzulí není v nesouladu s politikou Rakouska, založenou na neúčasti v aliancích a solidaritě.

Kromě doktríny vzájemné obrany přináší návrh Ústavní smlouvy také doložku solidarity, která byla původně představena jako deklarace na konci mezivládní konference v roce 2004 po teroristických útocích v Madridu. Doložka stanoví, že:

„Pokud je některý členský stát cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy, jednají Unie a její členské státy společně v duchu solidarity. Unie uvede do pohotovosti veškeré nástroje, které má k dispozici, včetně vojenských prostředků poskytnutých členskými státy, aby: a) odvrátila teroristickou hrozbu na území členských států; chránila před případným teroristickým útokem demokratické instituce a civilní obyvatelstvo; poskytla členskému státu pomoc na jeho území, pokud o to požádají jeho politické orgány, v případě teroristického útoku; b) poskytla členskému státu pomoc na jeho území, pokud o to požádají jeho politické orgány, v případě přírodní nebo člověkem způsobené pohromy.“ [91]

Dále je zde uvedeno, že pokud je některý členský stát obětí výše uvedených situací, „ostatní členské státy mu na žádost jeho politických orgánů poskytnou pomoc. Za tím účelem koordinují členské státy svou činnost v Radě“. [92] Taktéž v tomto případě zůstal text ve stejné podobě i v Lisabonské smlouvě (čl. 222 Smlouvy o fungování EU). [93]

Doložku solidarity Helsinky i Vídeň od počátku vítaly a její inkorporování do základních smluv nebylo ani pro jednu ze zemí překvapivě problematickým aspektem. [94] Podobně jako tzv. klauzule o společné obraně totiž i doložka solidarity klade na členské státy požadavek pomoci, kromě jiného i vojenskými prostředky, v případě, že je některý z členských států obětí útoku. Doktrína vzájemné obrany je přitom postavena na bilaterální pomoci, v případě doložky solidarity se v kontrastu tím se jedná zejm. o pomoc, která je koordinována v rámci Unie. Jako zajímavý se v tomto ohledu jeví fakt, že v Rakousku nedošlo v souvislosti s přijetím Lisabonské smlouvy a jejích ustanoveních o vzájemné obraně a solidaritě k revizi ústavního článku o neutralitě. Mnozí odborníci se v této souvislosti domnívají, že Rakousko od podpisu Ústavní smlouvy a její úspěšné ratifikace v roce 2005 porušilo vlastní neutralitu a není možné jej nadále považovat za neutrální. [95] Dle jiných není možné Rakousko považovat za neutrální již od podpisu Amsterodamské smlouvy, kdy kupříkladu Gustenau označuje rakouskou neutralitu po přijetí Amsterodamské smlouvy jako „neutrality á la carte“ neboli neutralitou proměnlivou. [96]

Celkově je možné shrnout, že obě země s danými ustanoveními v Ústavní a následně Lisabonské smlouvě měly zpočátku velký problém, zároveň si však uvědomovaly, že úplné odmítání rozvoje bezpečnostní EU politiky tímto směrem by mohlo vést ke ztrátě jejich vlivu, což není v jejich zájmu. Přijetí Lisabonské smlouvy tedy považovaly za „nutné zlo“, které je třeba podstoupit za účelem zachování vlastního vlivu v rámci EU. Klauzule o vzájemné pomoci byla poprvé uplatněna v loňském roce, kdy o solidaritu a pomoc požádala Francie po teroristických útocích v Paříži 13. listopadu. V reakci na to všechny členské státy včetně Finska a Rakouska deklarovaly jednomyslně podporu Francii a připravenost pomoci všemi prostředky, kterými budou moci, ať již přímo či nepřímo. Vzhledem k tomu, že čl. 42.7 SEU nepředpokládá koordinaci na úrovni EU, každý stát má pomoci na základě vlastních možností a rozsah pomoci je vyjednáván bilaterálně dle požadavků Francie a možností jednotlivých států, pomoc tedy nemusí nutně znamenat nasazení vojenských sil. [97] Volba čl. 42.7 SEU poskytla Francii možnost flexibilního bilaterálního vyjednávání s jednotlivými státy o typu a rozsahu pomoci, aniž by do tohoto procesu musela být zahrnuta EU jako celek.

SOUČASNÁ PODOBA BEZPEČNOSTNĚ-OBRANNÉ POLITIKY

V poslední zahraničně-bezpečnostní strategii z roku 2016 Finsko ve vztahu ke svému zahraničně-politickému statusu pouze deklaruje, „že není součástí žádné vojenské aliance“, zároveň však ponechává možnost budoucího členství v NATO otevřenou. [98] Zatímco ve strategii z roku 2013 se ještě několikrát objevují odkazy na specifický charakter vlastní politiky jako „neúčastnící se vojenských aliancí“, tyto odkazy již ve strategii z roku 2016 nenalezneme. [99] Hlavním cílem současné bezpečnostní a obranné politiky Finska je posílit vlastní pozici na mezinárodním poli a vyhnout se vojenskému konfliktu. [100] Členství v EU a účast Finska na SZBP/SBOP shledává Finsko za hlavní rámec vlastní zahraniční politiky. Účast na krizovém managementu za účelem zachování světového míru je důležitou součástí zahraniční politiky, kterou chce Finsko i v následujících letech prosazovat. Finsko zde také explicitně uvádí, že nemůže zůstat outsiderem, a bude proto aktivním hráčem v bezpečnostně-obranné spolupráci a při poskytování pomoci vojenskými i jinými prostředky. Za tímto účelem bude Finsko dále rozvíjet své vojenské kapacity a účastnit se společných cvičení. [101] Severoatlantickou alianci přitom Finsko považuje za klíčového aktéra k zajištění bezpečnosti a stability v Evropě, zároveň však plně podporuje rozvíjení bezpečnostní a obranné spolupráce v rámci SBOP. Kromě toho prosazuje posilování spolupráce mezi EU a NATO. [102] V současné době má Finsko 10 vojáků na misi EUFOR Althea, 6 na EUNAVFOR Somalia, 7 na EUTM Somalia/Uganda, 11 na EUTM Mali a 19 na EU NAV FOR MED SOPHIA. Dalších 20 vojáků působí v misi NATO KFOR a 31 v NATO RS v Afghánistánu. [103]

Současná zahraniční politika Rakouska vychází z Bezpečnostní strategie z roku 2013 a Strategie obranné politiky z roku 2014. "Bezpečnostní politika Rakouska je založena na solidaritě, která bere v úvahu, že bezpečnost neutrálního Rakouska je provázána s bezpečnostní EU jako celku." [104] Na rozdíl od Finska tedy stále odkazuje na svůj neutrální, potažmo nealianční status, přesto nyní za základní kámen své bezpečnostní politiky považuje solidaritu. Co se krizového managementu týká, tak stejně jako uvádělo Finsko ve své bezpečnostní strategii, tak i Rakousko v Bezpečnostní strategii z roku 2013 uvádí svůj záměr nadále se účastnit těchto operací, představuje totiž jeden ze základních kamenů zahraniční politiky Rakouska k udržení míru ve světě. V rámci tohoto také indikuje, že se bude plně účastnit civilních i vojenských akcí v rámci SZBP/SBOP, včetně bojových jednotek EU, a to s ohledem na vlastní kapacity. [105] Kromě toho Rakousko ve Strategii obranné politiky také uvádí jako jednu ze svých priorit schopnost vojensky přispět k realizaci Klauzule Solidarity (čl. 222 SFEU), i k rozvoji evropské obranné politiky avšak při současném zachování tzv. Irské klauzule. [106] Vídeň také plně podporuje spolupráci s NATO a EU a má v plánu účastnit se v rámci Partnerství pro mír mezinárodních operací, s výjimkou operací obsažených v čl. V Severoatlantické smlouvy. [107] S ohledem na krizový management má Rakousko nyní vojáky na misích EUFOR Althea v Bosně a Hercegovině (197), EUTM v Mali (14), EUMAM ve Středoafrické republice (5), EUNAVFOR Sophia (8), EUMM v Gruzii (3), EUSEC RD Kongo (1). Dále má také 489 vojáků na misi NATO KFOR v Kosovu a 9 na misi NATO RSM v Afghánistánu. [108]

Tabulka 1: Účast Finska a Rakouska na vojenských misích EU

VOJENSKÉ MISE EU

Finsko

Rakousko

Ukončené



Artemis DR Kongo 2003

X


Concordia Makedonie 2003

EUFOR DR Kongo 2006

EUFOR Čad 2008-2009

EUFOR Středoafrická republika 2014-2015

Probíhající

EUFOR Althea Bosna a Hercegovina 2004-(neukončeno)

EUNAVFOR Somálsko 2008-(neukončeno)

EUTM Somálsko 2010-(neukončeno)

X

EUTM Mali 2013-(neukončeno)

EU MAM Středoafrická republika 2015-(neukončeno)

X

EU NAVFOR MED Středomoří 2015-(neukončeno)

Tabulka 2: Účast Finska a Rakouska na civilních misích EU

CIVILNÍ MISE EU

Finsko

Rakousko

Ukončené

EUPM Bosna a Hercegovina 2003-2012

EUPAT FYROM Makedonie 2006

EUPOL PROXIMA FYROM Makedonie 2004-2005

EUJUST THEMIS Gruzie 2004-2005

X

X

EUJUST LEX Irák 2005-2013

EUAVSEC Jižní Súdán 2012-2014

EUPOL DR Kongo 2005-2007

X

X

AMM Indonésie 2005-2006

EUSEC DR Kongo 2005-2016

X

EUPOL DR Kongo 2007-2014

X

X

Probíhající

EUBAM RAFAH Palestina 2005-(neukončeno)

X

X

EUPOL COPPS Palestina 2006-(neukončeno)

EUPOL Afghánistán 2007-(neukončeno)

EUMM Gruzie 2008-(neukončeno)

EULEX Kosovo 2008-(neukončeno)

EUCAP NESTOR Somálsko 2012-(neukončeno)

X

EUCAP SAHEL Niger 2012-(neukončeno)

X

EUBAM Libye 2013-(neukončeno)

X

EU AM Ukrajina 2014-(neukončeno)

EUCAP SAHEL Mali 2014-(neukončeno)

Tabulka 3: Účast Finska a Rakouska na operacích a misích pod hlavičkou NATO

OPERACE A MISE NATO

Finsko

Rakousko

Ukončené



ISAF Afghánistán 2003-2014

Operation Unified Protector Libye 2011

X
X

Counter-piracy mission Adenský záliv, Africký roh 2008-2009

X X

Training mission Irák 2004-2011

X X

Eagle Assist USA (použití článku V) 2001-2002

X X

FYROM Makedonie 2001-2003

X X

Válka v Bosně and Hercegovině 1992-1995

X X

IFOR, SFOR Bosna and Hercegovina 1996-2004

Probíhající



Resolute Support Afghánistán 2015-(neukončeno)

KFOR Kosovo 1999-(neukončeno)

Active Endeavour/Sea Guardian Středomoří 2001-(neukončeno)

X X

Ocean Shield Africký roh 2009-2016

X X

VZTAH K NATO A PERSPEKTIVA BUDOUCÍHO ČLENSTVÍ V ALIANCI

Finsko je v současné chvíli jedním z nejaktivnějších partnerů NATO, podílí se na operacích NATO na Balkáně i v Afghánistánu, navíc je jednou z pěti zemí, které jsou v tzv. Partnerství s posílenými možnostmi (Enhanced Opportunities Partners). O důležitosti partnerství s NATO vypovídá i podpis memoranda Host Nation Support v roce 2014 na summitu NATO ve Walesu, týkajícího se civilní i vojenské pomoci v době míru, krize i války jednotkám Aliance, které se nacházejí na nebo projíždění skrze území Finska. [109] Finsko se také pravidelně účastní cvičení v rámci Partnerství pro mír a účastnilo se i cvičení po boku NATO v Baltském regionu v roce 2012 a 2016. Přestože je i Rakousko považováno za aktivního partnera NATO, ve srovnání s Finskem se aktivit NATO účastní v menší míře. Rakousko se totiž na rozdíl od Finska neúčastní programu Enhanced Opportunities Partners a cvičení NATO - kromě těch zaměřených na krizový management, jež Rakousko považuje za nezbytné k rozvoji interoperability a modernizace svých vojenských sil. [110] Shodně se obě země připojily k iniciativě Partnership Interoperability Initiative, započaté po summitu NATO ve Walesu v roce 2014. Iniciativa je reakcí na nezbytnost dalšího rozvoje interoperability mezi partnery NATO a členy NATO za účelem efektivního nasazení jednotek v rámci krizového managementu. [111]

Ruská agrese na Ukrajině způsobila posun ve vnímání členství Finska v NATO. Znepokojení, které vzniklo ruskými manévry na Ukrajině (a již dříve válkou s Gruzií v roce 2008) totiž způsobilo ve Finsku vzhledem k jeho geopolitické poloze bezpečnostní nejistotu, jež graduje již několik let a nezdá se, že by mělo dojít ke zlepšení situace. „Ve vztazích s Ruskem procházíme nyní těžkým obdobím a pravděpodobně se nebude jednat jen o dočasné stádium, nýbrž o trvalý jev.“ [112] Z toho důvodu začalo být možné členství v NATO zvažováno s takovou mírou vážnosti, jako tomu nebylo od konce studené války. [113]

Debata o možném členství v NATO patří v současné chvíli k nejvíce diskutovaným oblastem dalšího zahraničně-strategického směřování Finska. Finsko je jako malý stát nyní blízko maximálního limitu toho, čeho může dosáhnout jako partnerský stát NATO, zároveň je však Finsko zcela pochopitelně při zvažování členství velmi opatrné. Na jednu stranu by sice finské členství v NATO znamenalo posílení vlastní bezpečnosti, protože by bylo Finsko zahrnuto do záruk čl. V Aliance, a zvýšilo by také odstrašující sílu Finska ve vztahu k potenciálnímu útoku proti zemi. Na druhé straně by členství také pravděpodobně vedlo k vážné krizi ve vztazích s Ruskem. [114]

Kromě toho analýza dopadů možného členství Finska v NATO ukazuje další faktory, které je třeba brát v potaz při zvažování členství v NATO. Jde především o postoj a rozhodnutí Švédska jako strategického partnera a souseda ve vztahu k podání žádosti o členství v NATO. Členství Finska v NATO je totiž pravděpodobnější, pokud by o vstup požádalo i sousední Švédsko. Pokud by Švédsko vstoupilo a Finsko nikoli, Finsko by se ocitlo v určité izolaci a muselo by velice opatrně manévrovat mezi Ruskem a Aliancí. A pokud by naopak vstoupilo pouze Finsko a nikoli Švédsko, případná asistence Finsku ze strany NATO by bylo komplikovaná bez využití území Švédska, vzhledem ke geografické poloze Finska. Taktéž jde o fakt, zda by během přístupových jednání byl již uplatňován čl. V Aliance, neboť přístupová jednání by trvala určitou dobu a Finsko by během ní bylo vystaveno riziku agrese ze strany Ruska. [115]

Hlavní debaty o možném členství v NATO se v Rakousku vedly již na přelomu tisíciletí. Názory hlavních politických stran na tuto otázku byly a stále jsou velmi rozpolcené. Zatímco SPÖ se kloní k zachování neutrality a zdůrazňuje, že neutralita je součástí rakouské identity, ÖVP i FPÖ spíše podporují vstup do NATO a odklon od neutrality, vzhledem k tomu, že ji považují za přežitek z doby studené války. [116] Vzhledem k neschopnosti politického spektra dosáhnout shody a převládajícímu negativnímu názoru populace ve vztahu k možnému členství byly tyto diskuze o možném členství do značné míry zanechány bez hmatatelného výsledku. [117]

V kontrastu s Finskem není tedy diskuze o možném členství v NATO v současnosti prioritní bezpečnostní otázkou, Rakousko navíc zatím nepovažuje dění na Ukrajině za fakt, který by jej měl vést k přehodnocení přístupu k NATO. [118] Partnerství s NATO je pro Rakousko nicméně jednou z priorit bezpečnostní politiky, jak upozorňuje i v poslední bezpečnostní strategii. K budoucnosti Rakouska ve vztahu k samotnému členství v Severoatlantické alianci se dokument nijak nevyjadřuje, uvádí nicméně, že hlavním rámcem pro rakouskou bezpečnostní politiku zůstává i nadále EU. [119] Pro Rakousko je taktéž klíčové i nadále se účastnit operací krizového managementu pod hlavičkou NATO v rámci Partnerství pro mír. [120] Ostatně svoji účast v programu Partnerství pro mír Rakousko zdůvodňuje právě tím, že je logickým důsledkem členství v EU, a je nezbytné především za účelem možnosti plně participovat na vojenských aspektech SBOP. [121] Vstup do NATO je tak v současné chvíli daleko pravděpodobnější u Finska, které tuto možnost vskutku zvažuje. U obou zemí by faktický vstup znamenal konec všech zbytků neutrality a faktické překonání této bezpečnostně-obranné koncepce.

ZÁVĚR

Článek vykresluje postupné oslabování neutrality jako zahraničně-bezpečnostní koncepce Rakouska a Finka po konci studené války a především po vstupu do EU. Zahraniční politiky obou států se během studené války vyznačovaly trvalou neutralitou, která byla vynucena Sovětským svazem a zakotvena de iure. Po konci studené války se však mezinárodní prostředí změnilo a otevřely se nové možnosti spolupráce, které vedly Rakousko i Finsko k nezbytnosti přehodnocení jejich politiky. Ještě na počátku 90. let bylo zvažováno, že neutrální status obou zemí bude zachován, nicméně velmi brzy došlo k tomu, že pokud chtěly oba státy aktivně participovat na politickém dění v Evropě, musely postupně svůj status reformulovat.

Finsko se postupně posunulo od trvale neutrálního, přes status státu neúčastnícího se aliancí od roku 1995 až k statusu, kdy od roku 2007 není již nadále neutrální ani nealianční, ale pouze není součástí žádné vojenské aliance. V případě Finska je neutralita elitami vnímána spíše jako určitý způsob vedení zahraniční politiky, než jako zakotvená národní identita. Finsko tak postupně reinterpretovalo a přizpůsobovalo svou politiku tak, aby bylo schopno plně se účastnit SBOP i aktivit v rámci partnerství s NATO. Taktéž Rakousko postupně svou zahraničně-bezpečnostní koncepci přizpůsobilo od trvale neutrální k politice neúčasti v aliancích a politice solidarity, kterou Rakousko oficiálně praktikuje od roku 2001. Helsinky i Vídeň několikrát ukázaly, že jejich nealianční status není překážkou, v plné účasti na SBOP a při aktivitách v rámci spolupráce s NATO. Ve srovnání s Finskem případ rakouské neutrality vykazuje rysy větší rigidity ve vztahu k rozmělňování konceptu neutrality, což je možné přisuzovat nejen zakotvení neutrality v ústavě, ale taktéž faktu, že neutralita nepředstavuje jen způsob zahraniční politiky, ale i určitý charakteristický rys Rakouska.

S ohledem na výše zmíněné je u obou zemí možné pozorovat trend, kdy se snaží oficiálně zachovat svůj status státu neúčastnícího se aliancí, ale zároveň je jejich primárním zájmem patřit k „jádru Evropy“ a plně se podílet na společných bezpečnostních politikách, aby zachovaly svůj vliv a neoslabily svou pozici v rámci mezinárodních organizací. EU a partnerství s NATO jim totiž umožňuje zvýšit svůj vliv na mezinárodním poli a prosazovat prostřednictvím obou organizací vlastní národní zájmy. Z tohoto důvodu postupně upravovaly svůj neutrální status a přizpůsobovaly vlastní podobu bezpečnostní politiky tak, aby byla v souladu s těmito aktivitami.

Ve vztahu k perspektivě budoucího členství v NATO a překonání zbytků neutrality jsou mezi Vídní a Helsinkami určité rozdíly způsobené zejména geopolitikou a současným mezinárodním děním. V tomto ohledu se členství Finska v NATO jeví jako pravděpodobnější než členství Rakouska. Zatímco Finsko vnímá vzhledem ke své geografické poloze manévry Ruska (zejména na Ukrajině) jako potenciální přímou hrozbu pro vlastní bezpečnost, u Rakouska tomu tak není. Pro Finsko je proto případné členství v NATO v současnosti hlavní diskutovanou otázkou v oblasti dalšího bezpečnostně-politického směřování země. U obou zemí je však vstup do NATO posledním krokem k tomu, aby se to, co z původní neutrality zbylo, stalo pouhým historickým reliktem, u Finska přitom pravděpodobněji než u Rakouska.



[1] OJANEN, Hanna (ed.). Neutrality and non-alignment in Europe today. Helsinki: Finnish Institute of International Affairs, 2003. ISBN 9517691513.

[2] RAUNIO, Tapio - TIILIKAINEN, Teija. Finland in the European Union. Portland, OR: F. Cass, 2003. ISBN 0714683094.

[3] MORRIS, Kate - WHITE, Timothy J. Neutrality and the European Union: The Case of Switzerland. Journal of Law and Conflict Resolution [on-line]. 2011, roč. 3, č. 7, s. 104-111 [cit. 2016-20-6]. ISSN 2006-9804©2011 (on-line). Dostupné z: 1url.cz/ptixE

[4] Dále jen SBOP.

[5] REITER, Erich - FRANK, Johann. The European Security Strategy from the Austrian Perspective. Ministry of Defense, Vienna.[on-line]. 2004, s. 1-6 [cit. 2016-25-5]. Dostupné z: 1url.cz/0tixD

[6] O'MAHONY, Jane. Ireland's EU referendum experience. Irish Political Studies [on-line]. 2009, roč. 24, č. 4, s. 429-446 [cit. 2016-26-5]. ISSN 0790-7184 Print/1743-9078 (on-line). DOI: 10.1080/07907180903274727. Dostupné z: 1url.cz/ttixl

[7] ARTER, David. The EU referendum in Finland on 16 October 1994: a vote for the West, not for Maastricht. JCMS: Journal of Common Market Studies [on-line]. 1995, roč. 33, č. 3, s. 361-387 [cit. 2016-28-5]. DOI: 10.1111/j.1468-5965.1995.tb00539.x. Dostupné z: 1url.cz/fti8f

[8] OJANEN, Hanna. Participation and Influence: Finland, Sweden and the post-Amsterdam development of the CFSP. Institute for Security Studies. Western European Union. 2000, s. 1-25 (on-line). [cit. 2016-28-5]. Dostupné z: http://www.peacepalacelibrary.nl/ebooks/files/occ11.pdf

[9] BRUMMER, Claus (ed.) 2007. „The North and ESDP. The Baltic states, Finland, Denmark and Sweden.“ European foreign security policy, 7, the project Europe´s Global responsibility.

[10] Dále jen EU.

[11] Dále jen NATO.

[12] Malé státy obvykle podporují mezinárodní organizace a bývají v rámci nich značně aktivní. Důvodem je jednak fakt, že se prostřednictvím členství v mezinárodních organizacích snaží zvýšit svůj vliv a jednak samotná povaha mezinárodních organizací, která dává všem státům rovné postavení bez ohledu na skutečnou moc. Viz např. HEY, Jeanne A. K. Small states in World Politics. Explaining Foreign Policy Behavior. London, Lynne Rienner Publishers, 2003. ISBN 1-55587-943-8 či WIVEL, Andrew. The Security Challenge of Small EU Member States: Interests, Identity and the Development of the EU as a Security Actor. JCMS: Journal of Common Market Studies [on-line]. 2005, roč. 43, č. 2 [cit. 2016-28-5]. Dostupné z: 1url.cz/5tw1g

[13] Finsko sice deklarovalo neutrální politiku již v meziválečném období, SSSR ji nicméně nerespektoval. S FCMA byla finská neutralita ze strany SSSR poprvé uznána, přesto je nezbytné uvést, že podoba samotná finské neutrality byla během studené války značně ovlivněna zájmy SSSR.

[14] The Finnish-Soviet Friendship, Co-operation and Mutual Assistance (FCMA) Treaty.

[15] Dále jen SBOP.

[16] JOENNIEMI, Pertti. Neutrality Beyond the Cold War. Review of International Studies [on-line]. 1993, roč. 19, č. 3, s. 289 [cit. 2016-22-5]. DOI: Pertti Joenniemi (1993). Neutrality beyond the Cold War. Review of International Studies, 19, s. 289-304. DOI:10.1017/S0260210500117449. Dostupné z: 1url.cz/PtixH

[17] ROSPUTINSKÝ, Peter. Neutralita v medzinárodných vzťahoch. Kolín: Nezávislé centrum pro studium politiky, 2010, s. 34. ISBN 978-80-86879-26-0.

[18] GOETSCHEL, Laurent. Neutrality: A really dead concept? Cooperation and conflict [on-line]. 1999, roč. 34, č. 2, s. 118 [cit. 2016-29-5]. DOI: 10.1177/00108369921961807. Dostupné z: http://www.sagepub.com/home.nav

[19] ŠTURMA, Pavel. Posouzení smyslu neutrality v Evropě (obecný přehled vývoje trvalé neutrality na pozadí porovnání příkladu Švýcarska a Rakouska). Právník. 1998, roč. 137, č. 7, s. 14-15.

[20] Ibid.

[21] GÉMES, Andreas - RAGOSSNIG, Gudrun E. Austria's neutrality and European integration: A conflict between international and national spheres of law [on-line]. In: LOTTES, Günther - MEDIJAINEN, Eero - VIĐAR SIGURĐSSON, Jón. Making, using and resisting the law in European history. Pisa: Edizioni Plus - Pisa University Press, 2008, s. 239 [cit. 2016-30-5]. ISBN 978-88-8492-549-7 [on-line]. Dostupné z: http://ehlee.humnet.unipi.it/books3/1/14_GEMES.pdf .

[22] PETERSEN, Karen. Neutrality, A Common Foreign and Security Policy and conflict resolution: The Future of European (and Global?) Security. Článek prezentovaný na 8. Mezinárodní konferenci EUSA v Nashville ve dnech 27. -29. března 2003, s. 6. Dostupné z: http://aei.pitt.edu/2908/1/147.pdf

[23] ROSPUTINSKÝ, Peter. Neutralita v medzinárodných vzťahoch. Kolín: Nezávislé centrum pro studium politiky, 2010, s. 44. ISBN 978-80-86879-26-0.

[24] VEROSTA, Stephan. Die dauernde Neutralität. Ein Grundriss, Verlag Manz: Wien, 1967, s. 67.

[25] ŠTURMA, Pavel. Posouzení smyslu neutrality v Evropě (obecný přehled vývoje trvalé neutrality na pozadí porovnání příkladu Švýcarska a Rakouska). Právník. 1998, roč. 137, č. 7, s. 14.

[26] SUBEDI, Surya. Neutrality in a Changing World: European Neutral States and the European Community. The International and Comparative Law Quarterly [on-line]. 1993, roč. 42, č. 2, s. 242 [cit. 2016-20-6]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/761099

[27] V článku je používáno spojení neúčastnící se aliancí či pojem nealianční jako ekvivalent orig. non-aligned, a spojení neúčastnící se vojenských aliancí jako ekvivalent orig. military non-alignement.

[28] JAKOBSON, Max. Finnish neutrality: a study of Finnish foreign policy since the Second World War. New York: Frederick A. Praeger, 1969, s. 3.

[30] Ibid.

[33] Ibid, s. 244.

[34] GÉMES, Andreas - RAGOSSNIG, Gudrun E. Austria's neutrality and European integration: A conflict between international and national spheres of law [on-line]. In: LOTTES, Günther - MEDIJAINEN, Eero - VIĐAR SIGURĐSSON, Jón. Making, using and resisting the law in European history. Pisa: Edizioni Plus - Pisa University Press, 2008, s. 241 [cit. 2016-30-5]. ISBN 978-88-8492-549-7 [on-line]. Dostupné z: http://ehlee.humnet.unipi.it/books3/1/14_GEMES.pdf .

[35] Rakousko se nicméně v roce 1955 stalo členem OSN a v roce 1956 také členem Rady Evropy, což považovalo za slučitelné se svý trvale neutrálním statusem. Ibid.

[36] ANKENMAN, Kristine Sue. Austrian Neutrality: Setting the Agenda.Wismarer Diskussionspapiere, Hochschule Wismar [on-line]. 2006, č. 13, s. 28 [cit. 2016-1-6]. Dostupné z: http://hdl.handle.net/10419/23345

[37] Z tohoto důvodu Finsko taktéž odmítlo Marshallův plán.

[38] Dále jen ES.

[39] FERREIRA-PEREIRA, Laura C. Inside the Fence but Outside the Walls Austria, Finland and Sweden in the Post-Cold War Security Architecture. Cooperation and Conflict: Journal of the Nordic International Studies Association [on-line]. 2006, roč. 41, č. 1, s. 102 [cit. 2016-27-6]. DOI: 10.1177/0010836706060938. Dostupné z: 1url.cz/jti86

[40] Evropské sdružení volného obchodu.

[41] GÉMES, Andreas - RAGOSSNIG, Gudrun E. Austria's neutrality and European integration: A conflict between international and national spheres of law [on-line]. In: LOTTES, Günther - MEDIJAINEN, Eero - VIĐAR SIGURĐSSON, Jón. Making, using and resisting the law in European history [on-line]. Pisa: Edizioni Plus - Pisa University Press, 2008, s. 241 [cit. 2016-30-5]. ISBN 978-88-8492-549-7 [on-line]. Dostupné z: http://ehlee.humnet.unipi.it/books3/1/14_GEMES.pdf .

[42] RAUNIO, Tapio – TIILIKAINEN, Teija. Finland in the European Union. Portland, OR: F. Cass, 2003, s. 12. ISBN 0714683094. ROTTENBERGER, Nikolaus. Austria and Finland: two European neutrals on their way to and in the ESDP. AARMS [on-line]. 2010, roč. 9, č. 2, s. 278 [cit. 2016-30-6]. Dostupné z: 1url.cz/ntixZ

[43] SUBEDI, Surya. Neutrality in a Changing World: European Neutral States and the European Community. The International and Comparative Law Quarterly [on-line]. 1993, roč. 42, č. 2, s. 247-248 [cit. 2016-20-6]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/761099

[44] GÉMES, Andreas – RAGOSSNIG, Gudrun E. Austria's neutrality and European integration: A conflict between international and national spheres of law [on-line]. In: LOTTES, Günther - MEDIJAINEN, Eero - VIĐAR SIGURĐSSON, Jón. Making, using and resisting the law in European history [on-line]. Pisa: Edizioni Plus - Pisa University Press, 2008, s. 242 [cit. 2016-30-5]. ISBN 978-88-8492-549-7 [on-line]. Dostupné z: http://ehlee.humnet.unipi.it/books3/1/14_GEMES.pdf 

[45] ROTTENBERGER, Nikolaus. Austria and Finland: two European neutrals on their way to and in the ESDP. AARMS [on-line]. 2010, roč. 9, č. 2, s. 278 [cit. 2016-30-6]. Dostupné z: 1url.cz/ntixZ. RAUNIO, Tapio - TIILIKAINEN, Teija. Finland in the European Union. Portland, OR: F. Cass, 2003, s. 12. ISBN 0714683094.

[46] ELIASSON, Johan. Traditions, Identity and Security: the Legacy of Neutrality in Finnish and Swedish Security Policies in Light of European Integration. European Integration online Papers [on-line]. 2004, roč. 8, č. 6, s. 4 [cit. 2016-29-4]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_

[47] Dále jen SZBP.

[48] Dále jen ZEU.

[49] Evropská Unie. Smlouva o založení Evropského Společenství ve znění smlouvy z Maastrichtu. In: Eur-lex [on-line]. 1992 [cit. 2016-2-6]. Dostupné z: http://1url.cz/ztMst

[50] Západoevropská Unie. Petersberg Declaration [on-line]. 1992 [cit. 2016-30-5]. In: Dostupné z: http://www.weu.int/documents/920619peten.pdf

[51] ROTTENBERGER, Nikolaus. Austria and Finland: two European neutrals on their way to and in the ESDP. AARMS [on-line]. 2010, roč. 9, č. 2, s. 280 [cit. 2016-30-5]. Dostupné z: 1url.cz/ntixZ

[52] LAURSEN, Finn. The EU Neutrals, The CFSP and defence policy. Fifth Biennial International Conference on European Community Studies Association on-line. Washington, květen 1997, s. 10 [cit. 2016-30-5]. Dostupné z: http://aei.pitt.edu/2657/1/002557_1.pdf

[53] Partnership for Peace programme [on-line]. NATO, 7. dubna 2016,[cit. 2016-30-4]. Dostupné z:http://www.nato.int/cps/en/natolive/topics_50349.htm

[54] Euro-Atlantic Partnership Council. [on-line]. NATO, 7. dubna 2016, [cit. 2016-30-4]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/natohq/topics_49276.htm

[55] Německo, Francie, Itálie, Belgie, Lucembursko, Španělsko.

[56] LAURSEN, Finn. The EU Neutrals, The CFSP and defence policy. Fifth Biennial International Conference on European Community Studies Association on-line. Washington, květen 1997, s. 15 [cit. 2016-30-6]. Dostupné z: http://aei.pitt.edu/2657/1/002557_1.pdf

[57] Evropská Unie. White Paper on The 1996 Intergovernmental conference Volume II. Finland on-line. In: European Parliament. 1996 [cit. 2016-30-6]. Dostupné z: 1url.cz/3ti8n

[58] Eliasson v tomto ohledu poznamenává, že se jednalo se o protinávrh, navrhující přenos politické odpovědnosti pouze v oblastech humanitární ch a záchranných akcí ze ZEU na EU. ELIASSON, Johan. Traditions, Identity and Security: the Legacy of Neutrality in Finnish and Swedish Security Policies in Light of European Integration. European Integration online Papers [on-line]. 2004, roč. 8, č. 6, s. 7 [cit. 2016-29-4]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_

[59] Evropská Unie. „The IGC and the Security and defense dimension towards an enhanced EU role in crisis management. Memorandum Finland, Sweden on-line. In: European Commission. 1996 [cit. 2016-29-4]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/dorie/fileDownload.do;jsessionid

[60] Evropská Unie. Austria. Guidelines of the Austrian Government on the subjects likely to be dealt with at the 1996 IGC on-line. In: European Parliament, 1996 [cit. 2016-29-4]. Dostupné z: 1url.cz/Wti85

[61] Evropská Unie. The Treaty of Amsterodam, Amending The Treaty on European Union, The Treaties establishing the european communities and certain related acts on-line. In: Eur-lex, 1997 [cit. 2016-29-6]. Dostupné z: 1url.cz/Bti8c

[62] Rakousko. Änderung des Bundes-Verfassungsgesetzes [on-line]. In: Bundeskanzelramt, 1998, [cit. 2016-30-6]. Dostupné z: 1url.cz/Mtixk

[63] ER tak reagovala na Deklaraci ze St. Malo, v níž se Tony Blair a Jacques Chirac vyslovili, že EU potřebuje vlastní vojenské kapacity, aby byla schopna efektivně a samostatně reagovat na mezinárodní krize a úspěšně zvládat peace-keepingové operace. Evropská Unie. Joint declaration issued at the British-French summit, Saint Malo, France on-line. In: The Council of European Union, 1998, [cit. 2016-5-7]. Dostupné z: 1url.cz/Mti8 x

[64] Rapid Reaction Force.

[65] Evropská Unie. Helsinki Headline Goal on-line. In: The Council of European Union, 1999, [cit. 2016-3-7]. Dostupné z: 1url.cz/Nti8P

[66] Jaakko Blomberg: Europe´s Defense Dimension after Cologne and Helsinki. Ministry of Foreign Affairs of Finland. [online]. 28. 2. 2000 [cit. 2016-07-15]. Dostupné z: 1url.cz/7tixN

[67] Austrian Foreign Policy Yearbook. Federal Ministry of Foreign Affairs [online]. 2000 [cit. 2016-07-15]. Dostupné z: 1url.cz/8ti8g

[68] ANKENMAN, Kristine Sue. Austrian Neutrality: Setting the Agenda. Wismarer Diskussionspapiere, Hochschule Wismar [on-line]. 2006, č. 13, s. 48 [cit. 2016-1-6]. Dostupné z: 1url.cz/cti8U

[69] Rakousko. Resolution by the Austrian Parliament.Security and Defence Doctrine on-line. In: Bundeskanzleramt Österreich, 2001, [cit. 2016-30-7]. Dostupné z: 1url.cz/1tixj

[70] Ibid.

[71] Eine neue Verteidigungspolitik für Österreich. Österreichische Bundesheer on-line. 19. 1. 2001 [cit. 2016-14-7]. Dostupné z: http://www.bundesheer.at/cms/artikel.php?ID=1786

[72] Evropská Unie. A secure Europe in a better world. European security strategy on-line. In: Council of the EU, 12. 12. 2003, [cit. 2016-14-7]. Dostupné z: 1url.cz/ati8O

[73] Foreign Minister Erkki Tuomioja on the European Security Strategy on-line. In: Ministry for Foreign Affairs Finland, 25. 2. 2004, [cit. 2016-14-7]. Dostupné z: 1url.cz/Xtixt

[74] REITER, Erich - FRANK, Johann. The European Security Strategy from the Austrian Perspective. Ministry of Defense, Vienna. [on-line]. 2004, s. 1-3 [cit. 2016-25-5]. Dostupné z: 1url.cz/wtix4

[75] Evropská Unie. The European Security and Defence Policy: from the Helsinki Headline Goal to the EU Battlegroups [on-line]. In: European Parliament , 2006, [cit. 2016-31-7]. Dostupné z: 1url.cz/Nti8P

[76] Ibid.

[77] Dále je součástí jednotky Norsko, Estonsko a Irsko.

[78] Dále je součástí jednotky Německo, Rakousko a Litva.Minister Tuomioja’s speech on EU Common Security and Defence Policy. Ministry for Foreign Affairs of Finland [on-line]. 2. 6. 2014, [cit. 2016-31-7]. Dostupné z: 1url.cz/utixq. Finland on standby for two EU battle groups in early 2011. Ministry for Foreign Affairs of Finland [on-line]. 17. 12. 2010, [cit. 2016-1-8]. Dostupné z: 1url.cz/Sti88

[79] Rakousko. Foreign and European Policy Report 2011 [on-line]. In: Federal Ministry for European and International Affairs, 2011, s. 147-148 [cit. 2016-1-8]. Dostupné z: 1url.cz/NtixT

[80] Österreich soll an EU-Battlegroup 2016 teilnehmen. Kurier [on-line], 18. 2. 2014, [cit. 2016-1-8]. Dostupné z: 1url.cz/OtixF. Foreign Deployment of The Austrian Armed Forces. Österreichische Bundesheer [on-line], 2014, [cit. 2016-1-8]. Dostupné z: 1url.cz/VtixL

[81] Evropská Unie. EUMC Report to PSC on the Outcome of BGCC 2/15-Enclosures [on-line]. In: Council of the European Union, 2015, s. 2, [cit. 2016-1-8]. Dostupné z: 1url.cz/Xti89

[82] Evropská Unie. Berlin Plus Agreement [on-line]. In: European Parliament, 2004, [cit. 2016-11-7]. Dostupné z: 1url.cz/fti8b

[83] Rakousko. Foreign and European Policy Report 2003 [on-line]. In: Federal Ministry for European and International Affairs, 2003, s. 27, [cit. 2016-11-7]. Dostupné z: 1url.cz/HtwMs

[84] Evropská Unie. Draft Treaty establishing a Constitution for Europe on-line. In: European Convention, 2003, [cit. 2016-11-7]. Dostupné z: 1url.cz/ftwMV

[85] Návrh vzešel od Francie, Německa a Velké Británie a podpořen italským předsednictvím. The Intergovernmental Conference 2003/2004. Europa on-line. 28.-29. 11. 2003, [cit. 2016-11-7]. Dostupné z: http://europa.eu/scadplus/cig2004/negociations1_en.htm

[86] Finsko, Irsko, Rakousko, Švédsko. IGC 2003 – European Security and Defence Policy on-line. In: The Council of European Union, 2003, [cit. 2016-11-7]. Dostupné z: 1url.cz/rti8m

[87] Evropská Unie. Draft Treaty establishing a Constitution for Europe on-line. In: European Convention, 2003, [cit. 2016-11-7]. Dostupné z: 1url.cz/ftwMV

[88] Evropská Unie. Treaty of Lisbon amending the Treaty on European Union and the Treaty establishing the European Community, signed at Lisbon, 13 December 2007 on-line. In: Eur-lex, 2007, [cit. 2016-11-7]. Dostupné z: 1url.cz/eti8Y

[89] PALOSAARI, Teemu. Neither neutral nor non align. The Europeanization of Finland´s foreign and security policy on-line. Finnish Foreign Policy Papers, 2013, č. 3, [cit. 2016-11-7]. Dostupné z: 1url.cz/QtixR

[90] Finsko. The effects of Finland´s possible NATO membership. An Assessment on-line. In: Ministry for Foreign Affairs, duben 2016, s. 45 [cit. 2016-11-7]. Dostupné z: 1url.cz/vti87

[91] Evropská Unie. Draft Treaty establishing a Constitution for Europe on-line. In: European Convention, 2003, [cit. 2016-11-7]. Dostupné z: 1url.cz/ftwMV

[92] Ibid.

[93] Evropská Unie. Treaty of Lisbon amending the Treaty on European Union and the Treaty establishing the European Community, signed at Lisbon, 13 December 2007 on-line. In: Eur-lex, 2007, [cit. 2016-11-7]. Dostupné z: 1url.cz/eti8Y

[94] Finsko, Irsko, Rakousko, Švédsko. IGC 2003 – European Security and Defence Policy on-line. In: The Council of European Union, 2003, [cit. 2016-11-7]. Dostupné z: 1url.cz/rti8m

[95] HUMMER, Waldemar. The New EU – A “Military Pact”? Solidarity – Neutrality – “Irish Clause” [on-line]. In: HAUSER, Gunther – KERNIC, Franc. European Security in Transition. Aldershot: Ashgate Publishing Limited, 2006, s. 63.

[96] HUMMER, Waldemar. The New EU – A “Military Pact”? Solidarity – Neutrality – “Irish Clause” [on-line]. In: HAUSER, Gunther – KERNIC, Franc. European Security in Transition. Aldershot: Ashgate Publishing Limited, 2006, s. 63.

[97] The EU’s mutual assistance clause: The first ever activation of article 42(7)TEU. European Parliament Think Tank [on-line]. 27. 11. 2015, [cit. 2016-30-7]. Dostupné z: 1url.cz/atixg

[98] Finsko. Government Report on Finnish Foreign and Security policy. [on-line]. In: Prime minister´s office, 2016, s. 17, [cit. 2016-4-8]. Dostupné z: 1url.cz/tti8y

[99] Finsko. Finnish Security and Defence Policy 2012 [on-line]. In: Prime minister´s office, 2013, s. 16, 78, 99, 112, [cit. 2016-4-8]. Dostupné z: 1url.cz/xtwMk

[100] Finsko. Government Report on Finnish Foreign and Security policy. [on-line]. In: Prime minister´s office, 2016, s. 9, [cit. 2016-4-8]. Dostupné z: 1url.cz/tti8y

[101] Ibid, s. 11-18.

[102] Ibid, s. 9.

[103] Finland´s participation in international crisis management. Ministry for foreign Affairs of Finland [on-line], 16. 8. 2016, [cit. 2016-1-8]. Dostupné z: 1url.cz/lti8A

[104] Rakousko. Austrian Security Strategy. Security in a new decade – Shaping security. [on-line]. In: Bundeskanzleramt Österreich, 2013, s. 4, [cit. 2016-2-8]. Dostupné z: 1url.cz/Xtixs

[105] Rakousko. Austrian Security Strategy. Security in a new decade – Shaping security. [on-line]. In: Bundeskanzleramt Österreich, 2013, s. 5-6, 13-14 [cit. 2016-2-8]. Dostupné z: 1url.cz/Xtixs

[106] Rakousko. Teilstrategie Verteidigungspolitik 2014 [on-line]. In: Bundesministerium für Landesverteidigung und Sport, 2014, s. 9, [cit. 2016-1-8]. Dostupné z: 1url.cz/4tixd

[107] Ibid.

[108] Auslandseinsätze des Bundesheeres. Bundersheer [on-line], srpen 2016, [cit. 2016-1-8]. Dostupné z: http://www.bundesheer.at/ausle/zahlen.shtml

[109] Relations with Finland. North Atlantic Treaty Organization [on-line]. 14. 6. 2016, [cit. 2016-7-8]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/natohq/topics_49594.htm#

[110] Finland to participate in NATO crisis management exercise. Ministry for Foreign Affairs of Finland [on-line]. 4. 9. 2008, [cit. 2016-7-8]. Dostupné z: http://1url.cz/lti8 x. NATO. Austrian Embassy Washington. [on-line]. 2016, [cit. 2016-7-8]. Dostupné z: 1url.cz/6tixB. NATO. European Integration Foreign Affairs. Federal Ministry of Austria [on-line]. 2016, [cit. 2016-7-8]. Dostupné z: 1url.cz/9tixp

[111] Partnership Interoperability Initiative [on-line]. NATO, 22. 6. 2016, [cit. 2016-10-8]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/natohq/topics_132726.htm

[112] Speech by Minister Soini at the Seminar on the Security of Europe. Ministry for foreign Affairs of Finland [on-line], 30. 5. 2016, [cit. 2016-1-8]. Dostupné z: 1url.cz/vtixf

[113] Finsko. The efects of Finland´s possible NATO membership. An assessment [on-line]. In: Ministry for Foreign Affairs of Finland, duben 2016, s. 15-16 [cit. 2016-4-8]. Dostupné z: 1url.cz/vti87

[114] Ibid, s. 45-46.

[115] Ibid, s. 48-49.

[116] HANDL, Vladimír. Rakouská bezpečnostní a vojenská politika a regionální vojenská spolupráce. [2016-1-8]. Mezinárodní vztahy, č. 4, 2003, s. 76-77. Dostupné z: https://mv.iir.cz/article/view/94. SLOAN, Stanley. NATO’s 'neutral' European partners: valuable contributors or free riders? [on-line]. NATO review magazine, 24. 3. 2013, [cit. 2016-8-8]. Dostupné z: 1url.cz/jtixU

[117] Ibid.

[118] AKBULUT, Hakan – GÄRTNER, Heinz – IANCU, Irina. NATO´s Partnership – Quo Vadis? [on-line]. Austrian Institute for International Affairs, Expert workshop, 5. 5. 2014, [cit. 2016-1-8], s. 13. Dostupné z: 1url.cz/fti8Z

[119] Rakousko. Teilstrategie Verteidigungspolitik 2014 [on-line]. In: Bundesministerium für Landesverteidigung und Sport, 2014, s. 14-15, [cit. 2016-1-8]. Dostupné z: 1url.cz/4tixd

[120] Ibid.

[121] SLOAN, Stanley. NATO’s 'neutral' European partners: valuable contributors or free riders? [on-line]. NATO review magazine, 24. 3. 2013, [cit. 2016-8-8]. Dostupné z: 1url.cz/jtixU


Title in English:

CHANGE OF NEUTRALITY - THE CASE OF FINLAND AND AUSTRIA:
An approach to foreign security cooperation within the EU and NATO

Title in Czech:

PROMĚNA NEUTRALITY - PŘÍPAD FINSKA A RAKOUSKA:
Přístup k zahraničně-bezpečnostní spolupráci v rámci EU a NATO

Type:

Article

Author(s):

Kristýna MAŤÁTKOVÁ

Language:

Czech

Abstract:

English/Czech

Journal:

Obrana a strategie

Publisher:

University of Defence

ISSN:

ISSN 1214-6463 (print) and ISSN 1802-7199 (on-line)

DOI:

10.3849/1802-7199.16.2016.02.019-042

Issue:

Volume 16, Number 2 (December 2016)

Pages:

019-042

Received:

14.10.2016

Accepted:

21.10.2016

Published online:

15.12.2016

Vytvořeno 22.12.2016 23:13:43 | přečteno 3427x | Frank

Diskuze

Do diskuze zatím nikdo nepřispěl.