Obrana a strategie

V pátek dne 7. března 2008 navštívil Univerzitu obrany významný host, bývalý náměstek generálního tajemníka NATO pro obranné investice pan Robert Bell. Návštěva se uskutečnila na základě nabídky Amerického centra při Velvyslanectví USA v Praze a byla zorganizována pracovníky Ústavu strategických studií a Ústavu operačně taktických studií Univerzity obrany. V průběhu své návštěvy pan Robert Bell absolvoval krátké přijetí u rektora-velitele Univerzity obrany brig. gen. prof. Ing. Rudolfa Urbana, CSc. a zejména přednesl přednášku pro příslušníky Kurzu vyšších důstojníků a zájemce z řad pracovníků Univerzity obrany na téma „NATO Co-Operation in the 21st Century“.

Ve svém vystoupení se pan Robert Bell zaměřil na předpokládané úkoly NATO v 21. století a roli členských zemí při vytváření bezpečnostní politiky této organizace. Detailněji se zabýval aktuálními otázkami souvisejícími s nadcházejícím summitem v Bukurešti, možnostmi rozšíření o nové členské státy, angažovaností Aliance v Afghánistánu a pozornost věnoval rovněž některým méně známým aspektům budování americké i alianční protiraketové obrany v Evropě. V diskusi se rovněž vyjádřil k otázce úsilí Íránu získat jaderné zbraně i k případným dopadům nástupu nové americké administrativy na americkou zahraniční a bezpečnostní politiku.

Po skončení přednášky poskytl pan Robert Bell rozhovor Listům Univerzity obrany, který se souhlasem redakce LUO přinášíme zde:

V devadesátých letech jste zastával významné pozice v Bílém domě a měl jste možnost podílet se na vytváření americké bezpečnostní strategie. Jaké jsou podle vás trvale platné principy americké zahraniční a bezpečnostní politiky?

V první řadě je to přesvědčení, že obrana není otázkou jednoho státu, ale je celosvětovou záležitostí. To souvisí také s tím, že Amerika vnímá nebezpečí z celého světa. V žádném případě se nemůže stáhnout do ulity a zbytek světa zanedbávat. Otázka zní, jakým způsobem může své zájmy o bezpečnost prosazovat v celém světě? Osobně jsem velice rád, že po několika letech i Bushova administrativa uznává, že Amerika nemůže jednat samostatně a potřebuje spojence ve světě.

Bude mít volba nového prezidenta zásadní vliv na americkou bezpečnostní strategii? Jaké kroky očekáváte od nástupce George Bushe ml. v oblasti obrany a bezpečnosti?

Myslím si, že zásadnější změna, alespoň co se týká úlohy USA ve světě, nenastane, a že se nový prezident bude více snažit dosáhnout globálních cílů s pomocí našich spojenců. Věřím tomu, že prezident bude větší váhu přikládat mezinárodnímu právu, mezinárodním dohodám a mezinárodním smlouvám.

Máte bohaté zkušenosti z působení v rámci NATO a měl jste možnost sledovat vývoj této organizace. Dají se podle vás vysledovat nějaké zásadní trendy, které mohou mít vliv na postavení a úkoly NATO v dlouhodobém výhledu?

Samozřejmě jsou tu nové trendy, které představují nové dimenze. První z nich je poznání, že nebezpečí přichází z čím dál větší dálky, z míst jako je například Afghánistán. A to je velmi těžký úkol vysvětlit veřejnosti, proč něco, co se děje tak daleko, má být hrozbou. Druhým úkolem, čím dál těžším pro vládu, je vysvětlit lidem, proč je nutné vydávat stále více peněz na ochranu proti hrozbám zvenčí. V USA to možná není až tak velký problém kvůli útoku z 11. září. Nyní každý Američan cítí, že hrozba je reálná. To však není záležitost Evropy, dokonce i ve státech jako Velká Británie, panuje odlišný názor.

V době svého působení v NATO jste měl na starosti oblast spolupráce ve vyzbrojování členských států. Jak hodnotíte stav mezinárodní spolupráce v této oblasti? Které hlavní překážky brání větší efektivitě spolupráce členských zemí?

Jedním z největších programů je protivzdušná obrana, dále protiraketová obrana a pak vojenská komunikace. Pokud nebudeme schopni mluvit s druhým, nemůžeme ničeho dosáhnout. A nemá smysl, aby rozlohou malý stát, měl svou vlastní protivzdušnou obranu, když letadla přiletí za pár minut. Protivzdušná a protiraketová obrana musí být společná. Pokud bereme jednotlivé části výzbroje, například výběr tanků, tam je už jednotlivé státy těžší přesvědčit, co by se mělo koupit. V několika případech bylo spojence nemožné přesvědčit o správném či vhodném nákupu. Příkladem by mohl být AGS systém, což je vlastně přehledný systém spojenecké pozemní situace. Je sice největší prioritou představitelů naší armády, ale v NATO se o něm vedla debata více než patnáct let.

Jak vnímáte vývoj v Evropské unii a její ambice prosazovat se rovněž v oblasti obrany a bezpečnosti? Má Evropská unie potenciál stát se v dlouhodobém horizontu věrohodným partnerem USA, který bude schopen zajistit bezpečnost na Evropském kontinentu? Neoslabuje tento vývoj transatlantické partnerství a stávající systém opírající se o existenci NATO?

Chtěl bych říct, že má manželka pracuje jako dánská diplomatka v EU a já Evropskou unii opravdu nevnímám jako nebezpečí. Naopak, myslím si, že Evropská unie může v řešení konfliktů, například ohledně Afghánistánu, přinést něco nového, především v oblastech jako je prosazování a dodržování práva. Myslím si také, že v té vojenské části, může Evropská unie pomoci v oblastech, kde krize není tak velká - například v Africe, Kosovu, Východním Timoru. Ale nevidím budoucnost EU v tom, že by měla budovat svou vlastní armádu. Naopak Lisabonská smlouva EU říká, že v případě útoku nese zodpovědnost za obranu Evropy NATO. K druhé části vaši otázky: oslabení by mohlo nastat pouze v případě, že by si EU dávala cíle, které by překračovaly závazky, jež si vytkla předtím.

Jste považován za experta na problematiku protiraketové obrany. V současné době v České republice probíhá debata týkající se možného umístění radaru - součásti systému protiraketové obrany - na našem území. Přes informační kampaň se však vládě nedaří veřejnost přesvědčit o potřebě tohoto kroku - ta se k němu staví značně odmítavě. Co je podle vás příčinou tohoto neúspěchu a jaký by měl být další vývoj?

Řekl bych, že negativní postoje jsou způsobeny tím, že veřejnost nebere úlohu armády dost vážně. Je mír, prosperita a veřejnost chce, aby peníze byly vynakládány na zdravotní a sociální systém nebo budování infrastruktury. Dalším důvodem, aktuálním především ve střední Evropě, je skutečnost, že část obyvatelstva se bojí toho, že by Rusko mohlo vnímat radar jako návrat ke studené válce. Proto je nutné, aby český národ věděl, že Rusko má svůj vlastní protiraketový obranný štít a nemá důvod ani právo říkat, že Evropa nemá mít svůj vlastní. A doufám, že vaše vláda, i ta moje, to těm lidem vysvětlí.

Jsme na půdě vojenské vysoké školy. Proto mi dovolte se zeptat, jaké by podle vás mělo být moderní vojenské vzdělávání, jak by měla vypadat příprava vojáka pro úkoly 21. století?

Sám jsem vojenskou akademii absolvoval. To bylo ve 20. století. Ale já si myslím, že teď je to ještě aktuálnější, a to aby důstojníci armády měli širší obzor, než dříve. Je to z toho důvodu, že armáda, které budou velet proti nebezpečí, dnes čelí větším hrozbám než dříve.

Setkal jste se ve svém dosavadním profesním životě s něčím, co obecně v přípravě vojáků nebo bezpečnostních expertů dosud chybí a co byste doporučil akcentovat ve vysokoškolském vzdělávání v oblasti obrany a bezpečnosti?

Co se týká USA, často zde chybí mezinárodní nadhled. V Evropě lidé mnohdy mluví několika jazyky a cestují do různých zemí, ale hodně Američanů hovoří pouze svým jazykem a v zahraničí nikdy nebyli. A to jsou především mladí lidé a i ti, kteří vstupují do armády.

Rozhovor vedli a fotografie pořídili: Zdenka Dubová, Stanislav Poráň
Odborná spolupráce: Libor Frank