Obrana a strategie

Finanční a faktické zapojení Evropských států do aktivit NATO se dlouhodobě snižuje. Může tento stav donutit USA k preferenci přímé spolupráce s jednotlivými zeměmi v místě konfliktu, nebo spolupráci prostřednictvím regionálních organizací (např. SCO), namísto akcí prostřednictvím NATO? Nebude pro Spojené státy nakonec strategicky efektivnější a finančně výhodnější investovat raději do ad hoc koalic zemí, ochotných intervenovat v případě nastalého konfliktu?

Na základě dlouholetých zkušeností se domnívám, že NATO pro Spojené státy zůstane prvním rezortem v Evropě. Je možné, že za určitých podmínek, se Američanům nepodaří získat souhlas celého NATO s navrhovanou akcí. Právě v takovém případě se Spojené státy mohou uchylovat k budování „koalic ochotných“. V každém případě, USA si zachovává a bude zachovávat bilaterální politické a bezpečnostní vztahy se všemi členy NATO, paralelně s multilaterální kooperací v rámci aliance. Ve výzkumu, který nedávno publikoval Atlantic Council of The United States, mnoho předních amerických a evropských expertů a bývalých činitelů silně věří v zachování aliance. Přestože nepracuje vždy perfektně a potřebuje zásadní reformu, aby se adaptovala na stále se měnící mezinárodní podmínky.

Podívejme se na dnešní roli NATO při řešení krizí. Stane se model spolupráce, který fungoval v Lybii precedentem pro budoucí akce, nebo byla Libye specifickým případem?

Ani operace v Libyi ano role NATO v Afghánistánu nepředstavuje “modely” pro budoucí fungování a mise aliance. Každá budoucí krize bude mít nevyhnutelně svůj specifický politický a vojenský kontext, kterému se NATO bude muset přizpůsobit, aby bylo schopno reagovat a odpovědět na krizi. Tato flexibilita je základem. Na druhé straně, aliance musí být schopna ponaučit se z Libye i Afghánistánu a vylepšit tak metodu svého působení v budoucích misích.

Evropa se spoléhá na americkou technologickou a vojenskou podporu, zatímco sama nabízí koordinaci a velení. Jsou ale evropské země schopny poskytnout skutečně efektivní, odpovědné velení a je tento přístup udržitelný?

Hlavní evropští spojenci, disponující projekčními kapacitami – Francie a Velká Británie – mají zásadní vojenský a koordinační potenciál. Evropská Unie disponuje strukturami pro relativně malou a méně technicky náročnou operaci, jako jsou třeba protiteroristické akce namířené proti na mezinárodní pirátství u somálských břehů. Je tedy jasné, že velké, komplexní operace budou v dohledné budoucnosti vyžadovat ústřední roli celého NATO a aktivní finanční i technické zapojení Spojených států.

Vezmeme-li v úvahu hodnoty, které spojují Spojené státy s Evropou, existuje pravděpodobnost, že se najde stát, který Evropu jednou nahradí jako primárního amerického spojence?

Evropští spojenci jsou pro Spojené sáty unikátní svým ideovým zakořeněním a myšlenkovou blízkostí. Partneři USA na asijském kontinentě mají některé podobné prvky, ale vykazují značné limity ve schopnosti – nebo vůli – podpořit americké vojenské operace. Austrálie sice je nejdůležitějším Asijsko-pacifickým spojencem s dostatečnou politickou vůlí a vojenskými kapacitami, které poskytly například v Afghánistánu, ale z dnešního pohledu neexistuje místo, které by byla pro Spojené sáty tak důležitým zdrojem spojenců, jako je Evropa.

Stejně jako v minulosti, zůstává i dnes jedním z hlavních předmětů zájmu NATO Rusko. Představitele aliance obzvláště znepokojuje ruské zbrojení a investice do přebudování armády. Vývoj na ruské politické scéně se dále vzdaluje od demokratických hodnot. “Restart“ vztahů s Ruskem byl pro Obamu jednou ze zahraničněpolitických priorit. Jak tuto snahu na konci jeho prvního volebního období hodnotíte?

Obamova politika „restartu“ byla jistě přínosným pokusem. Nicméně, k dosažení výsledků je potřeba spolupráce obou stran a ochota Ruska se do obnovy zapojit.  Výraznější změna v bilaterálních vztazích s USA či Aliancí je nemožná kvůli současné situaci v Rusku. Dnešní autoritářské Rusko si samo vytváří paranoidní obavu z USA a NATO, které pro ruské zájmy žádnou faktickou hrozbu nepřestavují.

Domníváte se, že úspěšný „restart“ by mohl vést až k členství Ruska v NATO? Pomohlo by jeho zapojení do struktur aliance snížit bezpečnostní hrozby nebo by naopak zkomplikovalo rozhodovací proces v NATO?

V případě, že by Rusko někdy splnilo kritéria pro členství vymezená ve Strategii o rozšiřování NATO a zažádalo o členství, věřím, že by se o jeho členství mělo uvažovat. Nedomnívám se, že by toto bylo otázkou blízké budoucnosti, nicméně v dlouhodobé perspektivě to není zcela vyloučeno.

Zmínili jsme prezidenta Spojených států Baracka Obamu. Jak vidíte vývoj jeho zahraniční politiky a postoje k NATO, bude-li v říjnových volbách opět zvolen? Je možné očekávat důraznější přístup a jednání, jak je to obvyklé v druhém volebním období?

Druhá Obamova administrativa bude podle mne pokračovat ve strukturálních reformách NATO, s cílem učinit z aliance hlavního hráče pro udržení míru a stability v nadcházejících dekádách. Zároveň tyto změny přicházejí v době, kdy Spojené státy snižují výdaje na svůj obranný rozpočet. Kromě toho se zaměřují na bezpečnostní hrozby, které leží mimo Evropu. Vzhledem k tomu, že evropské státy již nepředstavují bezpečnostní hrozbu, je nezbytné, aby přišly s návrhem, jak se efektivně zapojit do spolupráce v rámci NATO.  Evropa sama musí přijít na to, jak se stát „součástí řešení“.

Jaká by měla být role NATO, v případě eskalace konfliktu mezi Izraelem a Íránem?

Role NATO velmi záleží na okolnostech vypuknutí konfliktu. Zapojení aliance vyžaduje konsensus všech jejích členů, jehož by bylo za všech okolností velmi těžké dosáhnout. Tím spíš v případě, že konflikt vypukne v důsledku akce ze strany Izraele.

Existují plány na spolupráci NATO a států střední Asie po stažení vojenských jednotek z Afghánistánu?

Předpokládám, že nadcházející summit v Chicagu přinese podobný závazek, jaký je obsažen v poslední dohodě mezi vládami USA a Afghánistánu. Dohoda slibuje asistenci spojenců s výcvikem afghánských vojenských a policejních sil. Zároveň by spojenci měli podle zmíněné dohody pomoci s udržením stability v Afghánistánu po skončení bojových akcí jednotek NATO. 

NATO pravděpodobně bude muset v dohledné době prokázat svou nepostradatelnost. S ohledem na nutnost změn, bude se jeho nová strategie zaměřovat více na humanitární akce a statebuildingové operace?

NATO bude potřebovat mnohem komplexnější přístup a nástroje k řešení budoucích bezpečnostních hrozeb. Spolupráce států v rámci struktur NATO by měla zabránit tomu, aby krize přerostly v násilné nepokoje. Organizace by měla usnadnit řešení konfliktů a usnadnit cestu vyjednání míru. Stejně tak důležitou roli musí hrát při post-konfliktní rekonstrukci. Spojenci budou muset překonat svoji zdrženlivost a dát alianci větší pravomoci, aby mohla využívat nevojenské nástroje, které jsou v současné době mimo její mandát.

Na závěr mi dovolte malou predikci vývoje role NATO. Změní se NATO z aliance určené k obraně a řešení krizí na nástroj prevence konfliktů?

Věřím, že v období po Afghánistánu bude tento krok pro alianci naprosto nezbytným. Účinná prevence je pro NATO nejlepší cestou.

Johana Typoltová, Filip Tuček

Johana Typoltová působí v Institutu bezpečnostních studií (PSSI) a je externí korespondentkou Americké obchodní komory pro ruské a čínské záležitosti.

Filip Tuček je spolupracovníkem think tanku Evropské hodnoty.  Analyticky spolupracuje s členem Senátu PČR. Pravidelně publikuje v odborných médiích.