Defence and strategy

Abstrakt

Nová strategie polské národní bezpečnosti byla schválena v závěru loňského roku. Při její tvorbě byl zohledněn aktuální bezpečnostní vývoj, především ukrajinská krize a současné chování Ruské federace v prostorech jejích tradičních velmocenských zájmů. Klade důraz na přenesení strategických priorit z účasti v zahraničních misích na úkoly spojené s bezprostředním zabezpečováním obrany teritoria Polské republiky. Je zřejmá prioritizace vlastního obranného potenciálu, závazků vyplývajících z členství v NATO a strategického partnerství s USA.

Klíčová slova

Polsko; bezpečnostní strategie; strategický potenciál; bezpečnostní prostředí; strategický koncept; podsystém bezpečnosti; Kancelář národní bezpečnosti.

Keywords

Poland; Security Strategy; Strategic Potencial; Security Environment; Strategic Concept; Security Subsystem; National Security Bureau.

ÚVOD

V listopadu loňského roku byla v sousedním Polsku schválena Strategie národní bezpečnosti Polské republiky (Strategia Bezpieczeństwa Narodowego Rzeczypospolitej Polskiej). Bylo tak učiněno v souladu s ustanovením článku 4a odst. 1 a článku 6 odst. 1 zákona ze dne 21. 11. 1967 o všeobecné povinnosti obrany Polské republiky, podle kterých vláda zpracovává projekt bezpečnostní strategie, předkládaný předsedou vlády s návrhem na schválení prezidentu republiky. [1]

V uvedené souvislosti je vhodné poznamenat, že schválení dokumentu prezidentem republiky nelze vnímat jako formální. Současný polský prezident Bronisław Komorowski je politikem s bohatými exekutivními zkušenostmi v oblasti obrany. V letech 1990–1993 byl náměstkem ministra obrany ve vládě Tadeusze Mazowieckého, v letech 2000–2001 byl ministrem obrany ve vládě Jerzyho Buzka. Obdobně je tomu v případě jeho zákonodárného působení, kdy jako poslanec byl v letech 1997–2000 předsedou parlamentního výboru pro národní bezpečnost a od roku 2001 zástupcem předsedy tohoto výboru a současně členem výboru pro zahraniční politiku. V červenci 2010 byl Komorowski zvolen prezidentem republiky a tohoto úřadu se ujal 6. 8. 2010. V souladu s ústavou je vrchním velitelem polských ozbrojených sil a problematika obrany a mezinárodní bezpečnosti je jednou z jím stanovených funkčních priorit. [2] K plnění úkolů prezidenta republiky je zřízena Kancelář národní bezpečnosti (Biuro bezpieczeństwa narodowego), v jejímž čele stojí brigádní generál ve výslužbě profesor Stanisław Koziej. Uvedená Kancelář je v polských podmínkách velmi vlivnou institucí, disponující vysoce kvalifikovaným personálem, která dokáže být plnohodnotným partnerem ministerstva obrany a na tvorbě bezpečnostní strategie významně participovala. [3]

Po schválení Strategie prezidentem uvedl Stanisław Koziej ve vystoupení v polské veřejnoprávní televizi dne 5. 11. 2014 mimo jiné toto:

„…dnes schválená Strategie národní bezpečnosti legitimizuje novou strategickou koncepci, kterou jsme nazvali ‚Komorowského doktrínou‘. Její podstata spočívá v přenesení priorit z vnějšího zapojení se do vojenských misí na úkoly spojené s obranou země. Teprve v druhé řadě budeme uvažovat o misích. Dalším rysem je její integrovaný přístup k bezpečnosti jak vojenské, tak civilní, vnitřní i vnější. Tato strategie se snaží vytvořit ucelený systém národní bezpečnosti.“ [4]

Dne 24. 11. 2014 byli s hlavními parametry bezpečnostní strategie seznámeni diplomaté ze zemí NATO a EU akreditovaní v Polsku. Prezentace provedená profesorem Koziejem zařadila dokument do konceptuální báze polské národní bezpečnosti, kterou tvoří: [5]

• Strategický výzkum národní bezpečnosti zpracovaný v letech 2010–2012;
• Zpráva komise pro národní strategický bezpečnostní výzkum z roku 2012;
• Bílá kniha národní bezpečnosti Polské republiky z roku 2013.

Na národní bezpečnostní strategii z roku 2014 budou svým obsahem navazovat další materiály/směrnice, plány a programy.

Stanisław Koziej ve svém vystoupení též akcentoval skutečnost, že současné bezpečnostní prostředí je koncem éry po ukončení studené války. EU nepředstavuje strategickou entitu, OBSE je vnitřně paralyzována a v regionální spolupráci převládají parciální národní zájmy. Těžiště strategických zájmů USA, hlavního pilíře evropské bezpečnosti, se postupně přesouvá z evropského kontinentu do asijsko-pacifické oblasti. V důsledku uvedeného vývoje je potřebné, aby Polsko rozvíjelo a udržovalo národní kapacity ve všech oblastech národní bezpečnosti. V důsledku relevance uvedeného poznání rozhodla polská exekutiva s konečnou platností o vybraných přednostních vojenských projektech – protivzdušná obrana zahrnující protiraketovou obranu, vrtulníkové letectvo, a nových tendrech – bezpilotní prostředky, kybernetická ochrana, satelitní bezpečnostní systémy ad. V nevojenské oblasti se jedná především o reformu civilní ochrany, doktrínu kybernetické bezpečnosti a zapojení nevládního sektoru do bezpečnostní problematiky. [6]

KOMOROWSKÉHO DOKTRÍNA

Na tomto místě je vhodné připomenout tzv. Komorowského doktrínu, která byla formulována v Bílé knize národní bezpečnosti Polské republiky (Biała Księga Bezpieczeństwa Narodowego Rzeczypospolitej Polskiej) z roku 2013 (dále jen Bílá kniha) a jejíž tvorba předcházela vzniku aktuálně platné bezpečnostní strategie.

Autoři Bílé knihy byli přesvědčeni, že proměna bezpečnostního prostředí v uplynulých dvou desetiletích nezbytně vyžaduje nový přístup, jehož základem je komplexní pohled na tuto danou oblast. Základem bylo definování polských národních zájmů a strategických cílů, stejně jako určení způsobů, jak jich dosáhnout. Součástí úvah byla transformace celého národního bezpečnostního systému směřující k jeho vyšší míře integrace. Tyto otázky byly předmětem analýzy Komise strategického výzkumu národní bezpečnosti (Komisja Strategicznego Przeglądu Bezpieczeństwa Narodowego), která byla zřízena prezidentem republiky v roce 2010.

Bílá kniha se na 256 stranách věnuje širokému spektru bezpečnosti. Vedle vojenské dimenze jsou rozpracována témata sociální a ekonomická. Samotným Bronisławem Komorowským byl způsob práce týmu označen jako inovativní a novátorský. Mnohostranný přístup k problematice bezpečnosti, národním zájmům a strategickým cílům si vyžádal vypracování alternativních scénářů vývoje bezpečnostního prostředí, jakož i odpovídající koncepci reakcí na strategické úrovni, včetně přípravy bezpečnostního systému umožňujícího provedení stanovených scénářů. Hlavní výsledky činnosti Komise byly zpracovány do neveřejné zprávy, na jejímž základě vznikla samotná Bílá kniha, předložená veřejnosti. [7]

Téměř třetina materiálu se věnuje analýze stavu, v jakém se nachází sektor polské národní bezpečnosti. Prognóza vývoje bezpečnostního prostředí je zpracována na úrovni globální, regionální a národní, přičemž součástí této kapitoly jsou tři scénáře vývoje strategického prostředí v následujících dvaceti letech. [8] Dvě kapitoly, svým rozsahem představující polovinu rozsahu materiálu, se věnují strategicko-operačním činnostem a koncepci organizační přípravy systému národní bezpečnosti. [9]

Z pohledu aktuálního směřování vývoje bezpečnostní situace v Evropě je významná ta část Bílé knihy, která se zabývá regionálním rozměrem evropské bezpečnosti. Již v roce 2013 jsou ruská zahraničněpolitická doktrína a vojenskostrategické směřování považovány za pro Polsko nepříznivé, se zájmem o mocenskou dominanci, bez respektu k ruským sousedům. [10] Právě vztahy s Ruskou federací jsou významným tématem, které nepochybně zásadně ovlivnilo i tvorbu současné bezpečnostní strategie. Formulace v Bílé knize zároveň mimo jiné preferují udržování arzenálu taktických jaderných zbraní USA v evropském teritoriu a odolání tlaku na jejich jednostranné stažení, přičemž změnu v jejich počtu lze provést výlučně ve vzájemné korelaci s Ruskem. [11]

BEZPEČNOSTNÍ STRATEGIE JAKO NAVAZUJÍCÍ DOKUMENT

Předchozí dokument, kterým byla Strategie národní bezpečnosti Polské republiky schválená v roce 2007, je z velké části odrazem tehdejšího stavu hodnocení a predikce bezpečnostních hrozeb. Materiál tak zmiňuje polské hnutí Solidarita a jeho vliv na pád komunistických režimů v Evropě, stejně jako křesťanské hodnoty, které vytvořily evropskou civilizaci a ovlivnily ideály národního uvědomění a státní suverenity. V obdobném duchu se nese i hodnocení aktuálního postavení Polské republiky v mezinárodním bezpečnostním systému, které se zásadním způsobem proměnilo polským vstupem do NATO v roce 1999 a EU v roce 2004 (předchozí materiál byl schválen 8. 9. 2003, tedy ještě před členstvím Polska v EU). V dosahování strategických cílů je spoléháno na NATO, EU a další mezinárodní spolupráci v rovině politické a hospodářské. V globálním rozměru jsou za klíčovou mocnost považovány USA, které jsou výslovně označeny za „garanta mezinárodní bezpečnosti“. Současně je konstatováno, že Ruská federace za využití konjunktury energetických zdrojů intenzivně směřuje ke zvýšení svého nadregionálního významu. Na druhé straně, v části věnované bezpečnostním výzvám a hrozbám, není Rusko žádným způsobem akcentováno. [12]

Ve srovnání s popsaným materiálem z roku 2007 působí aktuálně platná Strategie národní bezpečnosti Polské republiky, schválená 5. 11. 2014, (dále jen Strategie) mnohem sebevědoměji v oblasti polských národních zájmů, je otevřenější při formulaci hrozeb a propracovanější ve vztahu k určení strategických a operačních opatření k dosahování adekvátní připravenosti čelit definovaným ohrožením.

Dokument je svou vnitřní strukturou tvořen úvodem, závěrem a čtyřmi částmi. Celkově má rozsah 57 stran (155 článků), přičemž závěr nepředstavuje shrnutí skutečností uváděných v textu materiálu, ale definuje subjekty odpovědné za naplňování jednotlivých částí a vymezuje některá opatření, která bezprostředně navazují na vydanou Strategii. Již na první pohled je zřejmá strukturální spřízněnost s Bílou knihou z roku 2013. Návaznost Strategie na Bílou knihu je zcela evidentní především při srovnání obsahu obou materiálů. Strategie je členěna do tematicky obdobných, ne-li stejných celků, čemuž odpovídají i tři stejné názvy kapitol ve Strategii ze čtyř v Bílé knize. Tento dojem je navíc umocněn konstatováním, podle kterého Strategie vychází z materiálu Strategický výzkum národní bezpečnosti – Hlavní závěry a doporučení pro Polsko (Strategiczny Przegląd Bezpieczeństwa Narodowego–Glówne wnioski i rekomendacje dla Polski) [13] zpracovaný v roce 2012 prezidentskou Kanceláří národní bezpečnosti jako první analytický materiál takového rozsahu věnující se systému národní bezpečnosti a směru jeho dalšího rozvoje.

Strategie se připravovala několik let a některé její formulace byly odlišné, avšak s ohledem na vznik a vývoj tzv. ukrajinské krize bylo nezbytné její finální verzi přepracovat. V samotném závěru Strategie je naznačeno, že tato bude dále rozpracována v navazujících, zpravidla již utajovaných dokumentech. [14]

POLSKO JAKO SUVERÉNNÍ SUBJEKT MEZINÁRODNÍ BEZPEČNOSTI

V úvodu Strategie se Polsko profiluje jako nezávislý subjekt bezpečnosti, suverénně formulující vlastní národní zájmy a strategické cíle. Ty vycházejí z historických zkušeností, existujících mezinárodněpolitických vazeb a potenciálu, kterým Polsko disponuje. Důležité vymezení představuje zařazení Polska v euroatlantických a evropských strukturách, přičemž za nejvýznamnějšího partnera v politicko-vojenské rovině je považováno NATO. EU je prostorem umožňujícím Polsku společenský a hospodářský rozvoj a umocňuje jeho pozici ve světě. Nejdůležitějším spojencem Polska jsou pak USA. V mezinárodní bezpečnostní politice je důraz položen na růst vlivu regionálních uskupení, kdy za klíčové jsou považovány Výmarský trojúhelník [15] a Visegrádská skupina. Významný je současně rozvoj politicko-vojenské bilaterální relace s členskými státy těchto regionálních uskupení. Nové platformy spolupráce jsou Polskem hledány ve vztahu k Litvě, Lotyšsku, Estonsku, ale také Rumunsku a jiným zemím. Zmíněno je zapojení Polska do struktury OSN a OBSE. Polsko akcentuje svou podporu Východnímu partnerství [16], kde zdůrazňuje zejména užší spolupráci tohoto formátu se zeměmi EU a NATO. V kontextu východní Evropy Strategie zmiňuje, že Polsko jako soused Ruské federace zastává stanovisko rozvoje vzájemných dvoustranných vztahů, stejně jako vztahů EU–Rusko a NATO–Rusko, za podmínky „plného respektu k mezinárodnímu právu, suverenitě a teritoriální integritě států, stejně jako svobodě volby vlastní cesty vývoje a politických a vojenských aliancí“. [17] Uvedené konstatování evidentně reflektuje aktuální ruské zahraničněpolitické a vojenskostrategické jednání ve vztahu k Ukrajině. V celém dokumentu není mimo Ruska žádný jiný stát takto explicitně uveden, navíc v souvislostech porušování mezinárodního práva a silového prosazování svých zájmů. Lze tedy dovozovat, že v bezpečnostní oblasti Polsko považuje Ruskou federaci za svého jednoznačného rivala.

Národní zájmy Polské republiky jsou definovány její ústavou a Strategie uvádí ty z nich, které se vztahují k bezpečnostní problematice. Řada strategických cílů v oblasti bezpečnosti je definována v kontextu boje proti globálnímu terorismu, vnitřní bezpečnosti, ochrany státní hranice jako vnější hranice EU, funkčnosti krizového řízení ad. Logickým strategickým cílem je energetická bezpečnost, nicméně součástí jsou také témata chápaná jako tzv. širší bezpečnost (klimatická bezpečnost a ochrana životního prostředí, biologická rovnováha, ochrana přírodních zdrojů a vodních zásob). Zmíněn je vyvážený územní rozvoj způsobem, který zvyšuje odolnost proti rozmanitým hrozbám, především vojenského, přírodního a technologického charakteru. [18]

STRATEGICKÝ POTENCIÁL NÁRODNÍ BEZPEČNOSTI

„Filozofie“ polské národní bezpečnosti definuje strategický potenciál jako systém národní bezpečnosti zahrnující síly, zdroje a zásoby, které jsou odpovídajícím způsobem organizovány, udržovány a připraveny. Tento systém se skládá z podsystému řízení a podsystému samotného výkonu činností, který je představován subsystémem operačním a subsystémem podpůrným. Hlavním prvkem obranného potenciálu jsou polské ozbrojené síly. V dosud bezprecedentním měřítku je položen důraz na jejich technickou modernizaci. Ta je, ve snaze zajistit dlouhodobé a stabilní finanční pokrytí potřeb obrany země, zajištěna zákonem (který mj. stanovuje každoroční výdaj na obranu ve výši nejméně 1,95 % výše HDP z předcházejícího roku – pozn. autora) a umožňuje nejmodernější zbrojní akvizice a rozšíření operačních schopností. Součástí obranného potenciálu jsou rovněž polská diplomacie, zpravodajské služby, obranný průmysl a s ním spojený vědeckovýzkumný sektor, jakož i další složky státní správy, které se svou činností podílejí na zajišťování bezpečnosti (např. orgány rezortu spravedlnosti, orgány činné v oblasti ochrany veřejného pořádku, záchranná služba, prvky krizového řízení, celní správa, pohraniční stráž aj.). Strategický potenciál je dále tvořen samotným obyvatelstvem a jeho připraveností, ekonomikou, energetickou a dopravní infrastrukturou. [19]

BEZPEČNOSTNÍ PROSTŘEDÍ

V obecném hodnocení bezpečnostního prostředí Strategie upozorňuje na stírání dělicích linií mezi hrozbami vnějšími a vnitřními, stejně jako hrozbami vojenského a nevojenského charakteru. Dokument pochopitelným způsobem zohledňuje jak tradičně pojímané hrozby vojenského charakteru, tak i ty plynoucí z asymetrických konfliktů. Není opomenuto konstatování, že vlivem rozvojové disproporce a mezinárodní rivality se zvyšuje potenciál vzniku sporů, napětí a konfliktů, včetně těch na lokální a regionální úrovni. Pro řešení globálních bezpečnostních výzev je klíčová pozice OSN, pro kterou je rozhodující, aby představovala věrohodný nástroj pro legitimní aktivity mezinárodního společenství v různých oblastech. Strategie neopomíjí odzbrojení jako zásadní instrument globálního dosahu. Obdobný význam je přikládán negativnímu vlivu autoritativních režimů na bezpečnostní stabilitu, především v kontextu jejich konfrontačních postojů, nerespektování mezinárodního práva a demokratických standardů, nedodržování lidských práv, jakož i práv etnických a náboženských menšin. Konstatování, že Polsko může sloužit jako vhodný příklad pro změnu státních struktur v politické, právní a hospodářské oblasti, lze však považovat za spíše proklamativní a bez zjevné konkrétní uchopitelnosti pro řešení situací s rozhodujícími dopady na aktuální bezpečnostní problémy [20] (snad s výjimkou Ukrajiny a jejího vnitropolitického vývoje, včetně implementace ústavních a ekonomicko-sociálních reforem vymezených v tzv. druhé minské dohodě). [21] K bezpečnostním hrozbám globálního rozměru jsou Strategií řazeny též mezinárodní terorismus a organizovaný zločin, obdobně jako kybernetický zločin, včetně kybernetického terorismu, kybernetické špionáže a kybernetické konflikty v případě, že se jedná o aktivity nestátních aktérů, a kybernetická válka v případě zapojení státních aktérů. Podobný význam je přikládán politickému, náboženskému, etnickému a společensko-ekonomickému extremismu. Součástí výčtu faktorů ovlivňujících globální bezpečnostní prostředí je přístup k pitné vodě a potravinovým zdrojům, stejně jako rostoucí nároky na spotřebu energie. [22]

Mnohem popracovanější je část Strategie věnující se bezpečnostním hrozbám regionální úrovně. Je konstatováno, že v předvídatelné budoucnosti bude Evropa kontinentem s odlišnou mírou vojenských hrozeb. Jakkoli většina států v politicko-vojenské oblasti spolupracuje a náleží do struktur multilaterální spolupráce (NATO a EU), existují v Evropě zdroje potenciální nestability, které vyvěrají z politických a teritoriálních sporů a z etnického a náboženského napětí a které mohou získat charakter ozbrojeného konfliktu. V této souvislosti Strategie přímo uvádí, že nebezpečí vzniku takového konfliktu se nachází v přímém sousedství Polska, které může podléhat politickému tlaku využívajícího „politickou argumentaci“. V bezprostřední blízkosti Polska se nachází významné vojenské kapacity, včetně systémů a uskupení s ofenzivním určením. [23]

Přes uvedenou neadresnou formulaci je ruská hrozba dále rozpracována přímým konstatováním, že:

„…vztahy Ruska a Západu zůstávají důležitým faktorem ovlivňujícím bezpečnost Polska, regionu i Evropy. Budování velmocenského postavení Ruska na úkor prostředí a posílení jeho konfrontační politiky, jehož příkladem je konflikt s Ukrajinou, včetně anexe Krymu, negativně ovlivňuje bezpečnostní situaci v regionu.“

Ruské národní zájmy se neodmyslitelně promítají do reality zemí sdružených ve Východním partnerství EU, kdy Rusko k prosazování svých vlastních zájmů využívá politický, vojenský a ekonomický nátlak. Ten se nutně odráží v oblasti demokratických změn a směřování transformace státních systémů, reintegračních procesů zahrnujících též oblast obrany a udržování lokálních a regionálních konfliktů vytvářejících bezpečnostní nestabilitu. [24]

Polské strategické směřování je však nevyhnutelně spojeno s rolí USA. Podle Polska má reorientace americké zahraniční politiky na asijsko-pacifickou oblast a evoluce mezinárodněbezpečnostních priorit USA dopad na transatlantickou vazbu. Polsko považuje za nezbytné udržovat významný a trvalý závazek USA v evropských bezpečnostních záležitostech, v rámci NATO a dvoustranných vztazích. Důležitá je však rovněž adekvátní angažovanost evropských zemí, u kterých je nezbytné, aby zvýšily svou odpovědnost v oblasti bezpečnosti, rozvíjely své dovednosti a zdroje. [25]

POLSKÝ STRATEGICKÝ KONCEPT

Polské národní zájmy a strategické cíle v kontextu vývoje bezpečnostního prostředí poukazují na nezbytnou vyváženost mezi mezinárodní a národní schopností zabezpečování obrany, včetně zvýšení strategické schopnosti reakce na hrozby různého charakteru. Hlavní směr strategických aktivit určují tři priority bezpečnostní politiky: [26]

• zabezpečení připravenosti a demonstrace odhodlání jednat v bezpečnostní oblasti; posílení národního obranného potenciálu se zvláštním důrazem na ty národní schopnosti, u kterých mohou být spojenecké aktivity ztížené, čímž se mají na mysli obtížně politicky konsenzuální situace;
• podpora procesů vedoucích ke zvyšování schopností kolektivní obrany NATO, rozvoj Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU, posilování strategického partnerství (včetně USA) a strategických vztahů s partnery v regionu;
• podpora a selektivní polská účast v aktivitách mezinárodního společenství realizovaných na základě mezinárodního práva s cílem zabránění vzniku nových konfliktů a jejich případnému šíření.

V souvislosti s první prioritou je mimo jiné akcentována politická shoda uvnitř polské společnosti jako nezbytný předpoklad pro posílení polského odhodlání a schopností jednat, čímž přirozeně vzroste význam Polska v mezinárodních bezpečnostních vztazích a stane se kredibilním partnerem pro své spojence. V tomto posíleném postavení Polsko může účinně odrazovat potenciální protivníky a reagovat tak na politický a vojenský nátlak a vydírání. Druhá priorita soustřeďuje polský zájem na konsolidaci obranné funkce NATO se současným posílením strategického významu jeho východního křídla. Dále je zmíněno též prohlubování integračních procesů v bezpečnostní oblasti v rámci EU směřující k vytvoření dostatečného obranného potenciálu. V zájmu Polské republiky je též zlepšení strategické spolupráce mezi oběma mezinárodními uskupeními. Těžiště strategické spolupráce je však zcela zřejmě položeno na spolupráci Polska s USA. Polsko bude usilovat o nejširší zapojení amerického spojence do evropské bezpečnosti, a to fyzickou přítomností amerických jednotek na evropském teritoriu, stejně jako podporou kroků vedoucích k zachování americké garance evropské bezpečnosti. [27]

Obranné aktivity

Podle Strategie má být podstatou obranného snažení udržování trvalé připravenosti k účinné reakci na ohrožení polské územní integrity a nezávislosti. Doplňující opatření mají být zacílena na předvídatelnost a možnou redukci rizik, a to především účastí v mezinárodním úsilí o omezování zdrojů hrozeb, včetně mezinárodních bezpečnostních operací. Rozhodujícími nástroji těchto obranných aktivit jsou: [28]

• diplomacie;
• vojenská opatření;
• rozvědná a kontrarozvědná zpravodajská činnost v oblasti obrany;
  
• využití vědecko-průmyslového obranného potenciálu.

Hlavním smyslem aktivit polské diplomacie vedoucích k naplňování polských národních zájmů a dosahování strategických cílů je vytváření podmínek pro zvyšování věrohodnosti a účinnosti kolektivní obrany a odstrašující síly NATO. Dále je to podpora pro zlepšení obranné a bezpečnostní politiky EU v politicko-strategické, institucionální a operační rovině, včetně zvýšení úrovně strategické kooperace mezi NATO a EU. Další cíle polské diplomacie jsou soustřeďovány do problematiky regionální multilaterální a bilaterální spolupráce. [29]

Nezastupitelnou součástí činnosti ozbrojených sil při zabezpečování obrany státu je jejich schopnost vojenského odstrašování, demonstrace připravenosti k obraně silami a prostředky připravenými v době míru a možnosti jejich mobilizačního rozvinutí v době války. Dokument se také obšírněji věnuje charakteru širokého zapojení ozbrojených sil do plnění úkolů vojenského charakteru jak na území Polské republiky, tak za jejími hranicemi. [30]

Ve zpravodajské oblasti materiál nerozlišuje mezi zpravodajskými službami civilními a vojenskými, pouze předkládá poměrně široký výčet úkolů, které je nezbytné jejich silami a prostředky plnit ve prospěch zabezpečování obrany. Rozhodujícím úkolem zpravodajských služeb je získávání a shromažďování informací, jejich analýza a tvorba zpravodajských výstupů pro potřebu té části decizní sféry, která je odpovědná ve věcech polské obrany a bezpečnosti. Předmětné informace se pak vztahují především k hodnocení a prognóze existujících a potenciálních ohrožení Polské republiky. Mimoto je zpravodajská činnost zaměřena též na podporu vojenských operací vedených jednotkami polských ozbrojených sil mimo polské území, monitoring obchodu se zbraněmi a proliferace zbraní hromadného ničení, včetně prostředků jejich šíření. Jedním z témat zpravodajského zájmu je energetická a surovinová bezpečnost. Činnost polské zpravodajské komunity je taktéž využívána ke zvyšování vlastních schopností prostřednictvím spolupráce se spojenci a koaličními partnery. Kontrarozvědné aktivity jsou směřovány na boj proti špionáži, útokům na vojenské jednotky, objekty a zařízení, které jsou významné pro obranu státu. Důraz je položen na boj proti korupci, především v oblasti obranného průmyslu, a na informační bezpečnost. Součástí jsou úkoly plněné ve sféře ochrany informací v oblasti vědeckého výzkumu a vývoje realizovaného ve prospěch ozbrojených sil, obdobně jako v oblasti zajišťování zboží, technologií a služeb s obranným využitím. [31]

V souladu se Strategií je polský obranný průmysl základním elementem obranného potenciálu země, stejně jako významnou součástí polského hospodářství. Nejen z těchto důvodů je žádoucí, aby byl v co nejvyšší možné míře angažován v technické modernizaci polských ozbrojených sil, zejména pak formou zapojení do národních prioritních modernizačních programů rezortu obrany. Tato činnost by měla být doplněna podporou obranněprůmyslového sektoru, včetně malých a středních podniků, ve snaze smazat rozdíly ve vývoji a výrobě obranných kapacit na evropské úrovni a zvýšit tak konkurenceschopnost polského zbrojního průmyslu. [32]

Vnitřní opatření

Strategie formuluje tzv. ochranná opatření, která slouží k zachování ústavního pořádku, vnitřní stabilitě státu, veřejné bezpečnosti a pořádku, ochraně veřejného i soukromého majetku a zajištění fungování kritické infrastruktury. Jednotlivé prvky ochranných opatření jsou: [33]

• výkon spravedlnosti spočívající zejména v eliminaci zdrojů ohrožení nezávislého vymáhání práva a důsledného stíhání a potrestání pachatelů v trestněprávní oblasti, přičemž rozhodující role v tomto procesu je svěřena prokuratuře a soudům, u nichž je významné včasné rozhodování o věcech;
• kontrarozvědná ochrana;
• boj proti extremismu a terorismu;
• zajištění bezpečnosti Polska v kyberprostoru;
• ochrana utajovaných informací;
• ochrana kritické infrastruktury;
• udržení bezpečnosti a veřejného pořádku;
• zajištění všeobecné bezpečnosti (ochrana obyvatelstva a činnost záchranné služby);
• ochrana státní hranice;
• střežení a další ochrana klíčových budov státního významu a veřejného zájmu;
• zajištění připravenosti státní a veřejné administrativy k činnosti v krizi;
• boj proti korupci a korupčnímu prostředí;
• ochrana zdraví obyvatelstva.

Strategie se nezaměřuje pouze na obranná opatření vedoucí k eliminaci rizik vojenského charakteru, ale též na řadu činností, které mají výrazný vnitrostátní rozměr a zpravidla jsou přítomny v každodenní rutině státobezpečnostních a dalších státních a veřejných institucí. Současně však nelze pominout vzájemnou provázanost, kdy řada ochranných činností reaguje na vnější hrozby, ať již od státních či nestátních aktérů.

Společenské a hospodářské aktivity v bezpečnostní oblasti

Komplexnost Strategie je umocněna aktivitami, které jsou zařazeny do společenské a bezpečnostní oblasti. Zatímco oblasti jako finanční bezpečnost, energetická bezpečnost, udržování strategických zásob, bezpečnost strategicky klíčových prvků hospodářství, věda a výzkum v oblasti obrany, ale též např. ochrana životního prostředí již dnes představují samozřejmý atribut nazírání na problematiku národní bezpečnosti, tak polský materiál akcentuje i udržení potravinové soběstačnosti vybraných potravinářských komodit jako nezbytný předpoklad zajištění bezpečnosti státu. [34]

Jako za (do jisté míry méně tradiční) součást aktivit v bezpečnostní oblasti pak lze považovat jejich tzv. společenský rozměr. Jedná se zejména o ochranu a posilování polské národní identity. Tento úkol je realizován prostřednictvím státní podpory národní kultury, historické a generační kontinuity. Státní potenciál v této oblasti bude zaměřen především na zajištění všeobecného a rovného přístupu ke kultuře, mobilizaci sociálního kapitálu a v jeho rámci posilování vlastenectví, aktivní a informované občanské společnosti. Souvisejícím krokem je taktéž vzdělávání obyvatelstva v bezpečnostní problematice, jehož prioritou je zvýšení povědomí veřejnosti o bezpečnostních hrozbách a možnostech cílené a racionální reakce na ně. Součástí této aktivity je vysokoškolské vzdělávání v bezpečnostních oborech, činnost ústředních a místních státních a veřejných institucí, asociací a nevládních organizací. Důraz je položen na roli médií jak v kontextu správného informování o bezpečnostních hrozbách, tak při edukaci veřejnosti, přičemž podmínkou je smysluplná spolupráce mezi představiteli sdělovacích prostředků a členů vlády. Demografický vývoj je rozhodujícím činitelem ovlivňujícím veškerý potenciál státu v bezpečnostní sféře a proto je úlohou vlády podpořit opatření snižující aktuální a předpokládaný negativní vývoj natality v Polsku. [35]

Koncepce strategické připravenosti

Čtvrtá část Strategie se zabývá opatřeními nezbytnými pro dosažení dostatečné strategické přípravy. Rozhodujícím činitelem je vhodné propojení všech zainteresovaných institucí a orgánů vojenských i nevojenských, vnějších a vnitřních. Pro kooperaci systémových prvků je potřebné provést opatření ve třech oblastech: integrace podsystému řízení národní bezpečnosti, profesionalizace operačních podsystémů (obrany a ochrany) a univerzalita podpůrného subsystému (sociální a ekonomická problematika). Klíčové úkoly se vážou k přípravě právní a organizační základny pro řádné fungování integrovaného systému národní bezpečnosti a implementace zásad a procedur politicko-strategického řízení ve všech stupních řízení státu. Činnosti směřující k integraci řízení národní bezpečnosti vyžadují provedení institucionálních, infrastrukturních, legislativních a procedurálních změn. Z výčtu jednotlivých konkrétních kroků, které je potřebné realizovat v uvedených oblastech, je evidentní, že zohledňují aktuální a předpokládanou nedostatečnost současného systému od pravomocí vlády, přes využití telekomunikačních operátorů, strategickou mobilitu, až po modernizaci objektů, zařízení a technologií strategického určení. [36]

KOMPLEMENTARITA S EVROPSKOU A SROVNÁNÍ S ČESKOU STRATEGIÍ

Při posuzování obsahu Strategie se přirozeně nabízí krátké srovnání se dvěma dokumenty stejné úrovně doktrinální soustavy, avšak zpracované dvěma různými subjekty a v odlišné fázi vývoje evropského bezpečnostního prostředí: Evropskou bezpečnostní strategií a Bezpečnostní strategií České republiky.

První z dokumentů (A Secure Europe In A Better World: European Security Strategy) byl vydán 12. 12. 2003 a jeho obsah plně odpovídá době jeho vzniku. Není účelem tohoto článku obšírně se věnovat Evropské bezpečnostní strategii, nicméně při její komparaci s aktuální polskou Strategií je více než zřejmé, že vypovídací hodnota evropského materiálu je pro další směřování evropské bezpečnosti mizivá. I při plném respektu ke zcela odlišným podmínkám, které byly před 12 lety pro evropský bezpečnostní prostor charakteristické, působí Evropská bezpečnostní strategie spíše jako dokument politicky korektní, deklarativně pojatý a dnes již zcela mimo realitu. Pokud vycházíme z předpokladu, že uvedené dva strategické materiály by měly být v rozhodujících parametrech vzájemně provázané a zásadně si neodporující, pak v tomto případě tomu tak jistě není.

Evropská bezpečnostní strategie z roku 2003 měla ambici poskytnout konceptuální rámec pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a vytvořit vizi pro pozdější formulaci Společné bezpečnostní a obranné politiky Unie. Poměrně stručný dokument analyzuje bezpečnostní prostředí, definuje klíčové bezpečnostní výzvy (terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, regionální konflikty, tzv. zhroucené státy a organizovaný zločin) [37] a následné politické důsledky pro EU. Pět let po přijetí uvedené evropské strategie byla vypracována zpráva věnující se implementaci jejích závěrů do evropské praxe s návrhem případné revize dokumentu. Předmětná hodnotící zpráva potvrdila trvalou platnost Evropské bezpečnostní strategie z roku 2003 s tím, že je nezbytné být „schopnější, soudržnější a aktivnější“. [38]

Na rozdíl od polské Strategie, ta evropská považuje vojenskou roli USA v Evropě (prezentovanou zejména prostřednictvím NATO) po skončení studené války za stále více se snižující a důraz je tak kladen především na zvyšování evropské schopnosti čelit bezpečnostním hrozbám. Důraz na spolupráci s USA je položen téměř výlučně do oblasti společného boje proti terorismu. [39]

Ještě zásadnější rozdíl mezi polskou a evropskou bezpečnostní strategií je patrný v přístupu k Rusku. Oproti polskému, jak je tento naznačen výše, reflektuje evropský přístup tehdejší snahu EU o sbližování s Ruskou federací v období prvního funkčního období prezidenta Putina. Evropská bezpečnostní strategie preferuje další úsilí o bližší vztahy s Ruskem, které považuje za významný faktor evropské bezpečnosti a prosperity. [40]

Již jen z uvedeného je zřejmé, že Evropská bezpečnostní strategie zásadně koliduje s novou polskou Strategií. Je tedy velmi příznivé, že byl zahájen proces, jehož cílem je revize Evropské bezpečnostní strategie, jakkoli dosud není zřejmé, zda se bude jednat o úpravu stávajícího textu, či zda bude vytvořen dokument zcela nový.

Jiným materiálem, svým charakterem, ale též obdobím svého vzniku, který lze porovnat s polskou Strategií, je Bezpečnostní strategie České republiky, jejíž revizi provedlo Ministerstvo zahraničních věcí ČR v letošním roce. Český dokument stojí na kontinuitě východisek a bezpečnostních zájmů, jak byly definovány v předchozích bezpečnostních strategiích (před současně platnou to bylo znění z roku 2011). Český text totiž:

„…zároveň poukazuje i na rostoucí výzvy, které pro ČR a ostatní členy NATO a EU představuje změna bezpečnostního prostředí, zejména zhoršující se situace v okrajových částech Evropy. V této souvislosti dokument zdůrazňuje význam plnění spojeneckých závazků ČR. Především zdůrazňuje hrozby a rizika oslabovaní systému evropské bezpečnosti, nové aspekty terorismu, a stále aktuálnější téma kybernetické bezpečnosti.“ [41]

Ačkoli většina textu strategie z roku 2011 zůstala nezměněna, tak na první místo mezi bezpečnostními hrozbami se dostalo „oslabování mechanismu kooperativní bezpečnosti i politických a mezinárodněprávních závazků v oblasti“. [42] Podle bývalého prvního náměstka ministra zahraničních věcí Jiřího Schneidera se konstatování, že „některé státy usilují o revizi stávajícího mezinárodního uspořádání a jsou připraveny k dosažení svých mocenských cílů použít metod hybridního válčení“, ačkoli to není explicitně uvedeno, jednoznačně vztahuje k Rusku, přičemž „anexe Krymu zpochybnila helsinské principy a instituce kolektivní bezpečnosti, které sloužily jako kotva evropské bezpečnosti v posledních 25 letech“ a „probíhající hybridní válka na Ukrajině jako nástroj ochrany ruských zájmů v zahraničí podtrhuje nutnost výraznějšího odstrašení a kolektivní obrany v rámci NATO, včetně schopnosti spojenců v případě potřeby posílit vojenskou přítomnost zejména na východním křídle“. [43] V tomto směru lze konstatovat, že oba strategické materiály, jak polský, tak český, k sobě mají velmi blízko, jakkoli český dokument není tolik explicitní k ruské hrozbě, což ale neznamená, že ji neakcentuje. Obdobně český text pokládá za významné omezení fungování principů evropské kolektivní bezpečnosti. Na rozdíl od polského dokumentu klade důraz na nezpochybnitelnou bezpečnostní roli EU a NATO, aniž by do popředí byla stavěna nutnost zabezpečování obrany ve vybraných situacích především národními schopnostmi, jak je to zřejmé z polské strategie.

Svým rozsahem je česká bezpečnostní strategie zhruba polovinou polského materiálu. Svým členěním se však jedná o velmi příbuzný dokument, který se obdobně jako polský text věnuje formulaci bezpečnostních zájmů ČR, hodnocení bezpečnostního prostředí a strategii prosazování bezpečnostních zájmů. Především v této poslední části je český materiál zcela nesrovnatelný se šíří polského rozpracování, [44] což ale žádným způsobem nesnižuje jeho vypovídací hodnotu.

JEŠTĚ STRATEGIE, ČI UŽ DOKTRÍNA?

Strategie je dalším z dokumentů doktrinální soustavy, k jejíž tvorbě je v Polsku již několik let přistupováno zodpovědně a se zapojením nejvyšších orgánů státní moci. Významný, ne-li rozhodující vliv na růst významu bezpečnosti v práci exekutivy mají prezident republiky Bronisław Komorowski a šéf jeho Kanceláře národní bezpečnosti Stanisław Koziej, kteří svou osobní invencí ovlivňují diskuzi o bezpečnostních otázkách, tvorbu a přijímání materiálů závazné povahy, které určují perspektivní směřování Polska ve vztahu k současným a předpokládaným hrozbám vojenského i nevojenského charakteru.

Jakkoli tento eminentní zájem nejvyšších ústavních činitelů o problematiku národní bezpečnosti může řada jiných zemí Polsku závidět, nelze se ubránit úvaze o tom, zda právě tímto soustředěním tvorby rozhodujících materiálů bezpečnostní povahy do jednoho centra (bez ohledu na velmi širokou participaci dalších subjektů) nevede k určité strukturální uniformitě a obsahové redundanci vytvářených dokumentů.

Samotný rozsah a hloubka zpracování kapitol polské Strategie, které se věnují strategicko-operačním činnostem a koncepci strategické připravenosti, totiž klade otázku, zda materiál vůbec odpovídá charakteru dokumentu této povahy. Lze snadno nabýt dojmu, že spíše než o text bezpečnostní strategie v užším smyslu slova se jedná o doktrínu, [45] která se navíc neomezuje na ozbrojené síly a ostatní instituce státní a veřejné správy, ale též na řadu dalších společenských subjektů soukromoprávní či přímo individuální povahy.

Strategie sice navazuje na dokumenty, které vznikaly v Kanceláři národní bezpečnosti v předchozích letech, a jakkoli formulace nemusí být ve všech případech stejné a reagují na proměnu bezpečnostního prostředí, nejedná se o jejich návaznost formou rozdílné struktury, jak by se od materiálů odlišného charakteru očekávalo. V případě polské Strategie se jedná spíše o obsahově zúžený výtah z Bílé knihy, aniž by byla respektována doktrinální hierarchie s nezbytnou nadřazeností a návazností jednotlivých materiálů.

Tento pohled nesnižuje zásadním způsobem informační hodnotu samotné Strategie, avšak pro odbornou veřejnost, která se dlouhodoběji zabývá bezpečnostní problematikou, nepřináší zásadní posun od obsahu analyticky velmi obsáhlé a prognosticky široce zpracované Bílé knihy.

Rozsahem zpracovaných témat se tedy jistě jedná přinejmenším o rozšířený pohled na charakter dokumentu bezpečnostněstrategické úrovně, avšak hovořit přímo o doktríně není na místě.

ZÁVĚR

Polská republika, na rozdíl od některých zemí, ve kterých je problematika národních zájmů mnohdy vnímána jako politicky nekorektní projev sobectví a překonaný archaismus v oblasti mezinárodních vztahů [46], si je vědoma nejen nutnosti samotné definice národních zájmů, ale též jejich prosazování a obrany v mezinárodním prostředí. Lze dovozovat, že Polsko si je vědomo toho, že pokud má být jednání ve prospěch národních zájmů smysluplné a v dnešním mezinárodním systému účinné, pak státy, jakkoli sdružované do mezinárodních organizací a navzájem srostlé v integračních uskupeních, musí reflektovat své schopnosti a formulovat cíle, což se neobejde bez reflexe národních tradic. [47] Současný polský establishment postavil podstatu obrany na základě národní identity a její podpory ve všech segmentech společnosti.

Polsko se dlouhodobě snaží profilovat jako regionální mocnost a premiant mezi postkomunistickými zeměmi, což se mu v bezpečnostní oblasti nezpochybnitelně daří (např. Německem je Polsko vnímáno jako jediný středoevropský aktér se strategickým zahraničněpolitickým myšlením a nezbytným potenciálem). [48] Rozvojové aktivity rezortu obrany odrážejí dlouhodobý trend zájmu polských politických elit o vytvoření dostatečných schopností pro ochranu svých národních zájmů ve středoevropském regionu.

V souladu s projevovanými politickými postoji reaguje Strategie na dosud bezprecedentní vývoj v evropském regionu po ukončení studené války, který představuje aktuální konflikt na Ukrajině a postoj Ruské federace, která se po několika letech pokusů o směřování k liberální demokracii navrátila ke své historicky známé imperiální politice. Oproti dokumentům před rokem 2010 vymezilo polské strategické myšlení Rusko jako protivníka a odráží novou formu hrozby spočívající v ruské konfrontační snaze o obnovení bývalého velmocenského postavení na úkor svých sousedů v evropském regionu.

Je zřejmé, že Polsko jako soused Ruské federace (Kaliningradská oblast) i Ukrajiny mnohem senzitivněji vnímá tamní současné dění. Z hlediska hodnocení hrozeb tak věnuje mnohem větší pozornost této oblasti, než např. mezinárodnímu terorismu a destabilizaci jihovýchodní části Evropy. I když válku velkého rozsahu považuje na méně pravděpodobnou, konflikt hybridní povahy, obdobný právě tomu probíhajícímu na Ukrajině, naopak vůbec nevylučuje.

Pro novou bezpečnostní strategii je charakteristický důraz na primární zajišťování bezpečnosti národními prostředky, než prvky kolektivní bezpečnosti. Toto rozhodnutí se projevuje i v konkrétních projektech rozvoje schopností polských ozbrojených sil, především realizací vybraných akvizičních projektů, a to při maximálním možném podílu polského obranného průmyslu.

Stojí za povšimnutí, že polská decizní sféra pokládá systém kolektivní obrany NATO a bezpečnostní politiky EU za významné, avšak zejména EU je popisována jako nestrategická entita (tedy fungující ad hoc) s nutnou revizí bezpečnostní problematiky. OBSE podle dokumentu disponuje širokým spektrem nástrojů pro řešení mezinárodních krizí, avšak jejich faktická efektivita závisí výlučně na angažovanosti konkrétních států. Navíc prohlubující se názorové rozdíly v Evropě nenasvědčují zlepšení současného stavu a fungování organizace. Kritický náhled se nevyhnul ani regionálním uskupením (tedy včetně Visegrádské skupiny), do jejichž činnosti se příliš promítají různorodé zájmy jejich členských zemí.

Z pohledu strategických spojenectví rozlišuje Polsko strategická partnerství a strategické vztahy. Rozhodujícím strategickým partnerem jsou pro Polsko USA, kdy omezování jejich angažovanosti v Evropě a změnu orientace zahraniční politiky mimo evropský prostor považuje Polsko za důležitý signál pro rozvoj vlastních obranných schopností.

Ve vojenské oblasti lze za mezník považovat stanovené priority pro nasazení polských ozbrojených sil. Ty budou nadále připravovány především pro obranu vlastního území a až druhořadě se budou angažovat v mezinárodních operacích mimo teritoriální vymezení NATO a EU. Je možné konstatovat, že se tak definitivně mění expediční charakter polských ozbrojených sil k silám využívaným k zajištění vlastní bezpečnosti a plnění závazků plynoucích z článku 5 Washingtonské smlouvy.

Velkým přínosem Strategie, nejen pro polské teritorium, je reálný popis bezpečnostního prostředí v evropském i transatlantickém prostoru a na něj navazující hodnocení hrozeb. Obsah dokumentu není deklasován zbytečnou politickou korektností, která u podobných materiálů nezřídka snižuje jejich vypovídací schopnost a praktickou využitelnost. Naopak se nezdráhá pojmenovat nejvážnějšího protivníka polských strategických zájmů, poukázat na omezenou funkčnost mezinárodních organizací a regionálních uskupení, ale předkládá též kritický pohled na další místa současného bezpečnostního systému, ať již v mezinárodním, tak polském prostoru.

Bez ohledu na shora naznačenou netradičně pojatou tematickou šíři dokumentu, se nová polská bezpečnostní strategie může stát částečným vzorem pro materiály stejného či obdobného charakteru a poslání v jiných zemích, zejména středoevropského regionu.

---

[1] Polská republika. Ustawa z dnia 21 listopada 1967 r. o powszechnym obowiązku obrony Rzeczypospolitej Polskiej (Dz.U. 1967 Nr 44 poz. 220). Warszawa: Kancelaria Sejmu, roč. 1967, 192. Dostupné z: http://isap.sejm.gov.pl/DetailsServlet?id=WDU19670440220, s. 4-5

[2] Priorytety prezydentury. Prezydent.pl [on-line]. Warszawa: Kancelaria Prezydenta RP [cit. 2015-03-01]. Dostupné z: http://www.prezydent.pl/prezydent/priorytety/

[3] Kierownictwo BBN. [on-line]. Warszawa: Biuro bezpieczeństwa narodowego [cit. 2015-03-01]. Dostupné z: http://www.bbn.gov.pl/pl/informacje-o-bbn/kierownictwo/6029,Kierownictwo-BBN.html

[4] Szef BBN w TVP Info: Nowa strategia stara się tworzyć spójny system bezpieczeństw. [on-line]. Warszawa: Biuro Bezpieczeństwa Narodowego, 2014 [cit. 2015-03-28]. Dostupné z: http://goo.gl/4LE3pc

[5] Main Assumptions of the National Security Strategy of the Republic of Poland. [on-line]. Warszawa: Biuro Bezpieczeństwa Narodowego, 2014 [cit. 2015-03-28]. Dostupné z: http://goo.gl/bVQLio

[6] Ibid.

[7] KOZIEJ, Stanisław et al. Biała Księga Bezpieczeństwa Narodowego Rzeczypospolitej Polskiej. Warszawa: Biuro Bezpieczeństwa Narodowego, 2013, 265 s. ISBN 978-836-0846-193, s. 5-6

[8] Ibid. s. 25-152

[9] Ibid. s. 155-234

[10] Podjęliśmy się prognozy rozwoju środowiska bezpieczeństwa Polski. [on-line]. Warszawa: Biuro bezpieczeństwa narodowego, 2013 [cit. 2015-03-01]. Dostupné z: http://goo.gl/yVUGh2

[11] KOZIEJ, Stanisław et al. Biała Księga Bezpieczeństwa Narodowego Rzeczypospolitej Polskiej. Warszawa: Biuro Bezpieczeństwa Narodowego, 2013, 265 s. ISBN 978-836-0846-193, s. 125-128 a 162-163

[12] Strategia bezpieczeństwa narodowego Rzeczypospolitej Polskiej. Warszawa, 2007, 37 s. Dostupné z: http://goo.gl/Hm76tT, s. 3-8

[13] Ref. 7

[14] Strategia Bezpieczeństwa Narodowego Rzeczypospolitej Polskiej schválená 5. 11. 2014. Warszawa, 2014, 57 s. Dostupné z: http://www.bbn.gov.pl/ftp/SBN%20RP.pdf, s. 57

[15] Výmarský trojúhelník je tvořen SRN, Francií a Polskem (pozn. autora).

[16] Východní partnerství – projekt EU v rámci evropské politiky sousedství zapojující šest nečlenských zemí EU – Ukrajinu, Bělorusko, Moldávii, Gruzii, Arménii a Ázebájdžán (pozn. autora).

[17] Ref. 14, s. 9-10

[18] Ibid. s. 10-13

[19] Ibid. s. 14-15

[20] Ibid. s. 17-18

[21] Dohoda Minsk II – podepsaná 12. 2. 2015 představiteli OBSE, Ukrajiny, Ruska a separatistických východoukrajinských republik (pozn. autora).

[22] Ref. 14, s. 18-19

[23] Ibid. s. 20

[24] Ibid. s. 21-22

[25] Ibid. s. 21

[26] Ibid. s. 27

[27] Ibid. s. 28-29

[28] Ibid. s. 29

[29] Ibid. s. 30

[30] Ibid.

[31] Ibid. s. 32

[32] Ibid. s. 33

[33] Ibid. s. 33-38

[34] Ibid. s. 40-42

[35] Ibid. s. 38-40

[36] Ibid. s. 43-44

[37] A Secure Europe In A Better World: European Security Strategy. Brusel: European External Action Service, 2003, 14 s., s. 3-5. Dostupné z: http://goo.gl/RvG5af

[38] European Security Strategy. [on-line]. Brusel: European External Action Service, 2008 [cit. 2015-04-28]. Dostupné z: http://goo.gl/kLBOIg

[39] A Secure Europe In A Better World: European Security Strategy. Brusel: European External Action Service, 2003, 14 s., s. 1, 6 a 13. Dostupné z: http://goo.gl/RvG5af

[40] Ibid. s. 14

[41] Vláda aktualizovala Bezpečnostní strategii České republiky. [on-line]. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2015, 4.2.2015 [cit. 2015-04-28]. Dostupné z: http://goo.gl/jqzl80

[42] Bezpečnostní strategie České republiky 2015. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2015, 24 s. ISBN 978-80-7441-005-5, s. 11. Dostupné z: http://goo.gl/b6y43S

[43] SCHNEIDER, Jiří. Aktualizovaná bezpečnostní strategie: i o Rusku, aniž by bylo zmíněno. On War | On Peace [on-line]. Praha, 2015, 4.2.2015 [cit. 2015-05-01]. Dostupné z: http://goo.gl/8srJXF

[44] Ref. 42, s. 6-23

[45] Doktrína – základní principy, kterými se řídí činnost ozbrojených sil při plnění úkolů. Vyjadřuje základní principy vojsk činnosti vojsk ve všech druzích operací, kterých se mohou zúčastnit nebo vést samostatně. Podle VEJMĚLKA, Oto et al. Vojenský výkladový slovník vybraných operačních pojmů. Vyškov: Správa doktrín Ředitelství výcviku a doktrín, 2005, s. 53

[46] Srovnej např. JANDA, Jakub. Petr Robejšek: Absence českých národních zájmů je selháním politických elit. Česká pozice [on-line]. Praha: MAFRA, 2014, 11.1.2014 [cit. 2015-03-28]. Dostupné z: http://goo.gl/rF1Ha5

[47] DRULÁK, Petr. Politika nezájmu: Česko a Západ v krizi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2012, 323 Knižnice Sociologické aktuality, 28. sv., s. 211. ISBN 978-807-4191-152

[48] HANDL, Vladimír (ed.). Německo v čele Evropy? SRN jako civilní mocnost a hegemon eurozóny. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2011, 375 s., s. 59. ISBN 978-808-7558-034