Defence and strategy

Kniha je formálně členěna na úvod, pět odborných kapitol a závěr, kde každá kapitola má jiného autora a je vnitřně členěna na několik podkapitol. Napsána je v anglickém jazyce, což může některým čtenářům, zvláště těm, jejichž úroveň anglického jazyka není dostatečná ke studiu odborného textu, dávat vyšší možnost využívat kvalitní slovníky.

První kapitola, jejímž autorem je Zdeněk Kříž, pod názvem The never-ending international relations story: theories dealing with the causes of wars v souladu se svým názvem se téměř encyklopedicky zabývá jednotlivými teoriemi a poskytuje kvalitní přehled teorií zabývajících se příčinami válek. Obsahuje ucelenou řadu odkazů na známé i méně známé autory; to může čtenáři poskytnout velmi dobrou orientaci v této problematice. Je napsána vcelku srozumitelně a čtenáři znalému anglické odborné terminologie této problematiky poskytuje nejen ucelený soubor znalostí, ale navíc pohladí jeho cit pro anglický jazyk.

Pouze pro ty, kteří se z jakýchkoliv důvodů v minulosti zabývali tzv. marxistickými vědami, může chybět kritérium posuzování tzv. spravedlivých a nespravedlivých válek až příliš využívající základní myšlenku knihy Hlava XXII. Nakonec tuto myšlenku připomíná i tvrzení, že pokud je země vyspěle demokratická, tak zpravidla neiniciuje válku, a když tuto válku iniciuje, tak není vyspěle demokratickou. Jen poslední malou rozinkou na této kapitole by mohla být informace, že světové, ekonomicky zdatné velmoci mohou svou vůli jiným zemím vnucovat i jiným způsobem než jen válkou. A to se taky občas děje.

Druhá kapitola, jejíž autorkou je Kateřina Fridrichová, má název Humanitarian intervention a je zajímavým pojednáním o problematice souboje argumentů pro a proti humanitární intervenci. Téměř klasicky působí argumentování právními aspekty, které by u někoho mohly navodit dojem, že jde o něco daného mimozemskou autoritou. Není zde ani naznačena možnost úpravy platných mezinárodních norem, když již konkrétnímu účelu nevyhovují. Vždyť právě mezinárodní společenství tyto normy vytváří a má tedy také právo je upravovat.

Bohužel v motivaci k zásahu pod námětem humanitární intervence čtenář může postrádat čistě pragmatickou motivaci, která nemá nic společného s ochranou lidských práv nebo boje proti genocidě. Jako příklad může posloužit zásah NATO v Kosovu, kdy za lepší motiv než zamezení pokračování genocidy se dá považovat posílení vlivu na Balkáně. Oficiálně uváděná genocida v Kosovu, například jeden z jejich hlavních argumentů, incident v Račaku, se i tak později ukázal minimálně jako vykonstruovaný. Záměr posílit vliv na Balkáně se dá ilustrovat například vybudováním a využíváním základny Bondsteel. Pokud by u té části mezinárodního společenství, která zasahovala na Kosovu, za převažující motiv považoval ryzí altruismus, tak mohla reagovat již na konflikt mezi Hutů a Tutsi pár let předtím. To ale zjevně nebylo ve sféře zájmů žádné ze zemí nebo organizací schopných účinně zasáhnout.

Rovněž není vyřešena otázka, jak zamezit pragmatickému využití situace ve slabé, postkonfliktní zemi k posílení svého geopolitického vlivu. Stejně tak oficiálně uznávané důvody k provedení humanitární intervence nezahrnují podporu separatistického hnutí vedoucího k odtržení a vytvoření dalšího státu. Přesně tato situace nastala v Kosovu.

Ve třetí kapitole s názvem Towards a typology of armed conflict se její autorka Zinaida Shevchuk v souladu s názvem zabývá kategorizováním konfliktů na základě intenzity násilí. Autorka pracuje různými motivy konfliktů; od etnických konfliktů, přes konflikty související s politickým uspořádáním, ideologií, až po ekonomické konflikty a teritoriální přeshraniční konflikty. V typologii konfliktů nebyla opomenuta zmínka o konfliktu mezi státem a nestátním aktérem mimo hranice tohoto státu: Právě tento typ ozbrojeného konfliktu může být v budoucnu mnohem častější, kdy schopnosti vést ozbrojený konflikt u nadnárodních privátních subjektů mohou značně přesahovat schopnosti řady států.

Zde by čtenář mohl také hledat i filozofické pojetí konfliktu jako pokračování společenského pohybu, vznikajících rozporů vedoucích při jejich neřešení ke konfliktům, případně až ke konfliktům ozbrojeným. Z toho totiž plyne nutnost řešit konflikty, případně již rozpory v jejich raném stadiu a tím se vyvarovat přechodu do jejich ničivé fáze. Ozbrojený konflikt vlastně nic jiného ani není.

Tématem čtvrté kapitoly, jejíž autorkou je Jana Urbanovská, je The role of international organisations in conflict resolution. Autorka, a nejen ona sice píše o anarchickém charakteru mezinárodního systému, tvořeném mezinárodními organizacemi, ale také uznává, že jednotliví aktéři mohou mít své „egoistické zájmy“, stejně tak čtenář může znát, že stejné zájmy mohou mít i mezinárodní organizace. I u těchto aktérů platí, že při hledání odpovědi na otázku Qui bono? se ve velké většině dá za konkrétním, zdánlivě anarchicky působícím jevem vysledovat pragmatický zájem konkrétního aktéra nebo jejich skupiny. Čtenář mající informace nebo i praktické zkušenosti z dění na mezinárodní aréně obvykle ví, že sledování vlastní agendy jednotlivých aktérů, jakkoliv zaobalené do vznosných frází, je tou červenou nití pomáhající vysvětlovat události minulé a pomáhá predikovat události budoucí. Z praxe totiž platí, že pro tyto organizace je některá událost problémem jen tehdy, když to její členské země za problém považují.

Autorem páté kapitoly s názvem Managing armed conflict and the use of armes embargoes je Martin Chovančík. Jde o skvěle zpracovanou kapitolu, nabízející nejen souvislosti kolem zbojného embarga a s ním souvisejícího embarga ekonomického, ale také pozastavení se nad různými formami pokusů o jeho obcházení. Zvídavý čtenář se zdě může těšit i na stručnou zmínkou o nerovnosti nestranného přístupu k embargu, kdy je připomenut vliv nerovnoměrných vstupních podmínek jednotlivých stran před zahájením embarga. Snad by bylo vhodné jenom rozšířit argumentaci, že prodej/koupě jakékoliv komodity je považována za součást ekonomického embarga, ale zbraně jsou zvláštní komoditou tím, že ony jsou nedílnou a především nezbytnou podmínkou pro vedení ozbrojeného konfliktu. Ten bez zbraní vést nelze. Tato zvláštnost zbraňového embarga je natolik specifická, že by mohla být samostatně zvýrazněná.

Z praxe také vyplývá, že nevýhodou ekonomického embarga je, že jím jsou také postiženy země a společnosti, které udržují intenzivní ekonomické vztahy s cílovými stranami / zeměmi embarga stranami konfliktu. Ekonomické ztráty nejsou účinně refundovány - to je také jedna z důležitých příčin, proč je možné setkávat se s potížemi při schvalování embarga a jeho prosazování.

V závěru by se snad kromě laskavého konstatování autora o lidské nedokonalosti jako o hlavní příčině nedůsledného uplatňování zbrojného embarga mělo také objevit značně pragmatičtější konstatování o tom, že všechny mezinárodní organizace, natož jednotlivé země se snaží řešit především svou agendu. A samozřejmě tato nemusí být a také obvykle není v souladu s agendami jiných aktérů. K řečnické otázce na konci závěru o nezbytnosti válek v lidské společnosti; snad se podaří časem omezit lidská jatka, jak je možné je vidět v průběhu historie, ale zcela jistě se nepodaří zamezit konfliktům, a to ani těm ozbrojeným.

Vzhledem k tomu, že posuzovaná publikace je napsána v anglickém jazyce, spíše v jeho americké varietě, je vhodné se zabývat i touto skutečností. Obecně je možné konstatovat, že úroveň použitého jazyka je poměrně slušná, což dosvědčuje, že jazykové úpravě byla věnována značná pozornost. Samozřejmě, že i při velkém vynaloženém úsilí se při psaní v cizím jazyce občas najde „some space for little improvement“. Jedním z nemnoha příležitostí pro vylepšení je pojem „major organ of the UN“ (str. 80), kde by bylo možné využít pojem „body“ nebo „office“. Rovněž je možné využívat v anglickém jazyce tak běžné gerundium, a tím se vyvarovat složitých konstrukcí typu „…that has… that would be…“ (str. 82). Zcela výjimečně se čtenář může setkat i s klasickými gramatickými „zvláštnostmi“, například pojmem „midwifes“ (str. 174). Podobných možností pro vylepšení je možné v textu najít více a uvedené příklady jsou uvedeny pro ilustraci a motivaci. Nakonec je ale více než vhodné poděkovat autorům za využívání anglického jazyka - do doby, než bude jazyk český ve vědě jazykem nejvyužívanějším, tak je psaní ve více využívaných jazycích nezbytné a hodné povzbuzení.

Závěrem lze jen konstatovat, že uvedená kniha si jistě najde a také nachází své čtenáře nejen mezi zájemci o politologii, studenty, ale také u odborníků, jimž může poskytnout cenné informace o uvedeném předmětu zkoumání.