Defence and strategy

About Authors*, **

Author(s):	WETTE, Wolfram
Title:	Wehrmacht. Obrazy nepřítele, vyhlazovací válka a legendy
Place of Publishing:	Praha
Published by:	Argo
Year:	2006
Printed Pages:	355
ISBN:	80-7203-814-1

K dějinám vojenství a k dějinám vedení válek bohužel neodmyslitelně patří násilí, které postihuje neválčící složky obyvatelstva. Tento neblahý jev je trvale přítomen a boj proti němu připomíná antickou báji o Sisyfovi. Zdůrazněme ale zároveň, že snaha odstranit tento nešťastný fenomén moderních dějin, stále hojněji přítomný a geograficky významnější, nesmí vymizet. Zvláště pak proto, že různé podoby teroru vůči neválčícím se začaly rozmáhat coby „přirozený“ a systematizovaný prostředek ozbrojeného konfliktu[1], ať mezistátního či občanského. Naši přítomnost ovládá debata o masových represích, vedle zabíjení civilistů myšleno i jejich bezdůvodné zadržování, mučení a znásilňování, v afrických zemích (Rwanda) i na Balkáně (bosenská či kosovská krize) v průběhu devadesátých let. Nejnověji připomeňme například Súdán, jehož vnitrostátní konflikt, propojený s velmocenskou ingerencí Číny, nese některé rysy toho, co je shrnováno pod pojmem Samuela Huntigtona „střet civilizací“.

Jako střet civilizací byl prezentován propagandou nacistického Německa atak Stalinova Sovětského svazu. Je příznačné, že i na organizování tehdejších neslýchaných krutostí vůči civilistům se podílely elity třetí říše, a to dokonce v „průkopnické“ míře. Téměř stejně zneklidňující je, nakolik bývají obdobnými vrstvami dodnes zneužívány historiografické a právní analýzy řečených událostí. Jsme svědky tendencí určitých politických a vědeckých kruhů k přepisování minulosti, a tudíž pokusu nějakým způsobem měnit východiska přítomnosti. Klasickými příklady jsou nepřijatelné omluvy, ba dokonce oceňování válečných zločinců druhé světové války v Japonsku, Německu a jinde.

Zároveň však naštěstí existují veřejně činné vrstvy, které naopak usilují o pokračování procesu, jemuž se někdy neobratně říká opravdové vyrovnání s minulostí, s činy předků, de facto se sebou samými. Má to jistě význam také pro soudobou bezpečnostní situaci.[2] Moderní (politicky se unifikující) Evropa představuje „ekonomického obra, ale politického trpaslíka“. Její představitelé volají po větší politické jednotě, hledá se způsob lepšího propojení policejních a vojenských sil. Z odpovědných míst vycházejí dlouhodobé podněty k formování jakési „evropské armády“. EU totiž čelí netoliko různým tlakům ekonomickým, ale potýká se rovněž s palčivými problémy bezpečnostními včetně těch, které zneužívají nezacelené, anebo dokonce úmyslně otevírané rány z první poloviny 20. století.

K těmto problémům a jejich řešení velmi fundovaně přistupuje rozsáhlá práce německého dějepisce Wolframa Wetteho. Wette je takzvaně válečný ročník. Narodil se roku 1940. V Mnichově vystudoval politologii, historii a filozofii a v letech 1971–1995 pracoval ve Vojensko-historickém výzkumném ústavu (Militärgeschichtlichen Forschungsamt /MGFA/). Od roku 1998 zastává pozici profesora nejnovějších dějin v dějepisném semináři freiburské univerzity. K jeho dílům patří např. kniha o Gustavu Noskem z roku 1987, kolektivní práce (spolu s Wilhelmem Deistem, Manfredem Messerschmidtem a Hansem-Erichem Volkmannem) nazvaná Ursachen und Voraussetzungen des Zweiten Weltkrieges, editorství sborníku Der deutsche Überfall auf die Sowjetunion, Unternehmen Barbarossa 1941 a mnoho dalších titulů.

Knihu „Wehrmacht. Obrazy nepřítele, vyhlazovací válka a legendy“[3] bychom mohli obsahově rozčlenit na dvě hlavní části. Německý historiograf, jenž poskytuje nemalý prostor zkoumání mentality a pohnutek „neznámého vojína“, se zpočátku zaměřuje na myšlenkový vývoj uvnitř německé armády, který vedl až k vyhlazovací válce, zejména pak na území bývalého blízkého spojence, SSSR. Následně se věnuje společenské reflexi historické role wehrmachtu v poválečném období, na domácí půdě, jakož i v zahraničním prostředí, a to prakticky až do dnešních dnů. Závěrem čtenáře seznamuje s těmi leckdy opomíjenými jedinci z řad říšské branné moci, jimž nebylo zatěžko podstoupit riziko vzepření se vražedné mašinerii.

Materie je dále dělena do sedmi základních okruhů. Kapitoly I.–IV. (nesou název Obrazy nepřítele – Rusko, Sovětský svaz a bolševismus; Antisemitismus v německé armádě; Wehrmacht a vraždění Židů; Generálové a řadoví vojáci) se zabývají vývojem pohledů na Rusko a antisemitismus, mírou ztotožnění se wehrmachtu s ideologií NSDAP a doktrínou vyhlazovacího konfliktu. Aby tento proces dokreslil v plné šíři, dokládá autor speciální, etnicky podmíněné sčítání Židů již v prvoválečném roce 1916, jímž bylo nade vši pochybnost prokázáno, že vojáci „semitského“ původu v řadách císařské armády bojovali (a umírali) na frontách stejně jako ostatní Němci. Wette tím zároveň „zabijí dvě mouchy jednou ranou“, neboť současně odhaluje nesmyslnost Hitlerova pozdějšího politického pilíře, tvrzení o defétismu a zrádcovství židovstva během tzv. velké války.

Když totiž bylo Německo v první světové válce poraženo a přišel „oktrojovaný“ mír z Versailles, musel poražený stát silně omezit stavy armády a některé zbraně byly zapovězeny. Ve frustrovaných skupinách se začala tím snáze šířit absurdní legenda o „ráně dýkou do zad“. Došlo k radikalizaci části demobilizovaných vojáků. Proběhl neúspěšný Kappův puč[4] a někdejší vojenské prostředí také zorganizovalo řadu ideově a antisemitsky motivovaných vražd.[5] Mnoho zároveň říká skutečnost, že účast v těchto teroristických, povětšinou extremistických organizacích, které měly pevnou, skutečně militární strukturu, byla později započítávaná do délky služby v armádě.[6] Málo známým faktem je, že v době výmarské republiky docházelo i k postupnému zavádění tzv. „árijských paragrafů“ do spolkových stanov vojáckých svazů.[7] Tragikomickou ukázkou tehdejších poměrů mezi bývalými „frontovými kamarády“ je příběh jednoho z nejzarputilejších antisemitů mezi nimi, Theodora Duesterberga, jenž se údajně teprve roku 1932 dozvěděl o svém židovském původu, a musel proto na svou funkci ve spolku rezignovat.

Již v klíčovém roce 1933 se armádní velení netajilo svými sympatiemi k šovinistickému programu NSDAP a jejímu předákovi Adolfu Hitlerovi. Ke spolupráci wehrmachtu na válečných zločinech došlo rovněž záhy, už roku 1939 v Polsku při likvidaci polské inteligence.

Z tohoto hlediska je důležitým datem v dějinách pravidelné armády Německa 30. březen 1941. Toho dne měl Hitler tajný projev v Říšském kancléřství k asi 250 generálům, kteří měli velet útočným silám během operace Barbarossa. Bolševismus prohlásil za: „asociální zločinné jednání“. Zároveň hovořil o nadcházejícím „vyhlazovacím boji“, v němž půjde o “likvidaci bolševických komisařů a komunistické inteligence“. Dodal, že obvyklého „kamarádského chování mezi vojáky“ se útočící jednotky musí zřeknout. (s. 92)

Jak na hrozivý vůdcův výrok reagovali „jeho“ generálové? Wolfram Wette poukazuje na výzkumy ze 70. a 80. let 20. století, na jejichž základě prokazuje, že odpor generality byl daleko menší, než jak se jej mnozí aktéři snažili po válce vylíčit. Pro úplnost dodejme, že v krvavé praxi docházelo k vraždění nejen určitých politických, národnostních a náboženských skupin. Masakry zajatců neznaly slitování ani v rovině pohlaví; stejně (ne-li hůř) bylo nakládáno také se ženami v uniformě.

Jako příklady krutostí německých armádních sil kniha uvádí události, k nimž došlo v Polsku, Srbsku, Litvě a Rusku, konkrétně vraždění dětí v Bílé Cerekvi v srpnu 1941 a masakr v obci Babij Jar z 29.–30. 9. 1941. Dále autor kritizuje italské vojáky, kteří Židy Němcům nejen odmítali vydávat, ale dokonce je chránili. Přitom se nedá říct, že by italské prostředí nebylo antisemitské; nikterak ovšem v onom krajně vyhroceném likvidačním způsobu, jímž proslul nacionální socialismus.

Nemalým badatelským přínosem publikace je, jak už jsme se zmínili, snaha poznat, jak naznačené události vnímali prostí vojáci a nižší důstojníci tvořící dohromady 99,7 % armády. Toto zkoumání totiž naráží na nedostatek pramenů. Autor postupně nastiňuje tragické formování subordinovaných příslušníků wehrmachtu nacistickým světonázorem, jehož důsledkem bylo též omezení mezilidské solidarity pouze na vlastní řady. Kromě vzácných výjimek mnozí odvedenci naopak ztráceli zábrany mimo ně. Prodchnutí státotvornými myšlenkami třetí říše náleželo rovněž k důvodům, proč mnozí příslušníci wehrmachtu bojovali až do hořkého konce, do okamžiku, kdy už takřka nebylo kde bojovat. Současně stojí za připomenutí skutečnost, že v posledních měsících války padlo tolik německých vojáků, kolik za předchozí léta tohoto konfliktu. Roku 1944 zavedl wehrmacht instituci NS-Führungsoffizier čili jakousi obdobu politruků, kteří společně s řadovými důstojníky plnili úkoly výchovy podřízených k „vůli k nevázanému ničení a k nenávisti“. (s. 171)

Kapitoly V. a VI. (Legenda o „čistém“ wehrmachtu; Tabu prolomeno) pojednávají o vzniku legendy o „čistém“ wehrmachtu a o procesu jejího vyvracení. Počátky „očišťování“ německých branných sil lze vystopovat již v zametání stop během druhé světové války, včetně Dönitzovy poslední zprávy wehrmachtu. Když byl poválečný proces s OKW[8] jakožto institucí z formálních důvodů zrušen a soudní pře se nadále vedly výhradně s jednotlivými armádními špičkami, v očích německé veřejnosti došlo k novému potvrzení údajné mravní neposkvrněnosti wehrmachtu jako takového. V rámci začínající studené války neměli ovšem ani západní mocnosti zájem o úplnou diskreditaci možného významného spojence.[9]

Krajně kuriózně působí v kontextu záměru rekonstrukční denacifikace činnost německých důstojníků v rámci americké Historical Division. Zde dostávali prostor k psaní vlastních dějin nikoliv vítězové, nýbrž poražení. Situaci měli navíc značně usnadněnou, neboť dostali k dispozici kořistní pramenný materiál, ke kterému se civilní historici dostali až v 60. letech. Pověření vést německou sekci této jednotky pak dostal někdejší šéf generálního štábu Franz Halder. Není tudíž potřeba příliš zdůrazňovat, že to vše vedlo k jednostranným apologetickým výkladům nedávno prožité minulosti. Začalo tak svalování veškeré viny za válečné zločiny na SS a Adolfa Hitlera, vskutku svým způsobem obětní beránky.

Po ukončení norimberských procesů a předání následných soudů Německu už nebyl souzen jediný důstojník wehrmachtu. Došlo také k právnímu přehodnocení masových vražd na pouhé napomáhání k vraždě. „Touha po spravedlnosti“ zašla ještě dál. Roku 1968 se upravoval zákon o narušování pořádku v dopravě a v souvislosti s ním byla stanovena promlčecí lhůta pro napomáhání vraždě na 15 let, čímž se s okamžitou platností promlčely veškeré zločiny z druhé světové války.

Závažné historické práce na inkriminované téma vycházely už od 70. a 80. let 20. století, nicméně skutečná široká veřejná diskuse se rozběhla až v souvislosti s výstavou „Vernichtungskrieg. Verbrechen der Wehrmacht 1941 bis 1944“, kterou roku 1995 zorganizoval hamburský Institut für Sozialforschung, a roku 1996 diskuse o Goldhagenově knize o Hitlerových ochotných katanech.

Závěr knihy „Wehrmacht. Obrazy nepřítele, vyhlazovací válka a legendy“ patří vzpomínce na humánní jednání rakouského feldwebela Antona Schmida, který v litevském Vilniusu (Vilně) zachránil na 300 Židů předtím, než byl sám dopaden a popraven. Roku 1967 získal neznámý hrdina Schmid coby první voják wehrmachtu vyznamenání „Spravedlivý mezi národy“. Je jen v souladu s výše řečeným, že dobovou německou ani rakouskou společnost tato skutečnost nijak nezaujala. Teprve roku 2000 byla po něm pojmenována jistá kasárna.

Wette ale nemluví jen o hrstce lidí, kteří se dokázali vzepřít atmosféře doby. Připomíná také mravní selhání katolických i protestantských církví, s nimiž ostře kontrastují jednoznačné postoje Svědků Jehovových, odmítajících participaci na válce. Tito, stejně jako zběhové, měli jednoho společného jmenovatele, a to i dlouho po válce – tíživé přijetí, ba opovržení německé společnosti.

Přehledně členěná kniha, obsahující bohatý poznámkový aparát a bibliografii, je z hlediska vědeckého i etického značným přínosem. Zodpovídá některé palčivé otázky, jež se promítají do soudobých bezpečnostních otázek, zároveň ale upozorňuje na nové problémy, jejichž plné řešení leží teprve v budoucím bádání – například proč spojenci nebombardovali cesty do Osvětimi, když o tamějším táboře smrti věděli atd.

Svou pádnou logiku má česká mutace recenzované práce ještě z jednoho specifického důvodu: v domácím prostoru, kde se dokonce svého času mluvilo „o konci českého tisku“, dosud příležitostně „vystrkují růžky“ podivné skupiny, jež jako by usilovaly o přepsání moderních dějin. Objektivní a čtivá kniha Wolframa Wetteho je tudíž hodnotná jak pro odborníka, tak pro laika, který bývá bohužel často vystaven vlivu (občas krajně nezdravých) legend a zjednodušujících popisů.

POZNÁMKY

[1] Války, způsob existence srostlý s vysoce organizovanou vražednou agresivitou, svébytnou variantou komunikace s okolím vzešlou z evolučně nejstarších vrstev mozku, nezřídka organizují ty nejlepší dostupné mozky zúčastněných stran.

[2] Například Německá kancléřka Merkelová navštívila v březnu 2008 stát Izrael a na půdě Knessetu přislíbila (a to v rodné řeči) trvalou pomoc a podporu židovskému státu. Jde bezesporu o druh kompenzace neblahého dědictví třetí říše.

[3] Originál „Die Wehrmacht. Feindbilder — Vernichtungskrieg — Legenden“ vyšel ve Frankfurtu nad Mohanem roku 2002.

[4] Jednalo se o monarchistický vojenský převrat konaný ve dnech 13.–17. 3. 1920.

[5] Viz s. 56, kde se pojednává o asi nejvýznamnější z nich, Organisation Consul.

[6] Je zároveň známo, že někteří demobilizovaní vojáci zkoušející štěstí coby vojenští pozorovatelé v cizině, dokonce za mořem (jako třeba Ernest Röhm), tvořili následně základní kádry SA apod.

[7] „Árijský paragraf“ svazu frontových vojáků Stahlhelm, srovnej se stranou 66 a následující.

[8] Zkratka pro Oberkommando der Wehrmacht, vrchní velitelství wehrmachtu.

[9] Do jisté míry se takto splnil sen některých čelných funkcionářů třetí říše o radikální změně spojenectví.