Defence and strategy

Technology, Security and Culture.

Vendula VESPALCOVÁ

Columba Peoples, odborný asistent na Fakultě sociologie, politiky a mezinárodních studií univerzity v britském Bristolu, nabízí ve své knize Justifying Ballistic Missile Defence: Technology, Security and Culture netradiční pohled na diskusi o americké protiraketové obraně napříč historií tohoto obranného projektu. Zaměřuje se na pojetí a vnímání konceptu technologie v diskurzu zastánců protiraketové obrany v období tří „velkých debat“ o americké protiraketové obraně: první debata probíhala v 60. letech 20. st., druhá v 80. letech v souvislosti se Strategickou obrannou iniciativou (SDI) a třetí na počátku nového tisíciletí, zejména v období administrativ George Bushe ml.

Obecně se v debatách o protiraketové obraně vyskytovaly dva přístupy k chápání technologie. První z nich, tzv. instrumentální přístup, vnímá technologii jako nástroj, který slouží člověku k překonávání nejrůznějších obtíží, v tomto případě bezpečnostního charakteru. Hledání technických řešení různých problémů je v americké společnosti záležitostí tradiční a úspěšnou.

Druhý, tzv. substantivní přístup k technologii, na ni naopak pohlíží jako na autonomní sílu, která žije vlastním životem, je člověkem jen těžko ovladatelná a ovlivňuje podobu sociálních vztahů. Technologie narušují schopnost člověka řídit svůj vlastní osud a mohou být zdrojem nečekaných nebezpečí.

Autorovým cílem je ukázat, jakým způsobem vnímání technologií ovlivňovalo praktické provádění bezpečnostní politiky v USA, v tomto případě jakým způsobem se promítalo do otázky protiraketové obrany. Z autorovy analýzy je patrná na první pohled nelogická skutečnost, že v diskurzu zastánců protiraketové obrany se navzájem protichůdný instrumentální a substantivní přístup nejen prolínaly, ale dokonce koexistovaly a vzájemně se posilovaly. Tato „symbióza“ je příkladem tzv. common sense – zdravého rozumu či zdravého chápání protiraketové obrany. Rétorika zdravého rozumu, tvořená jak substantivistickými, tak instrumentalistickými prvky, byla užívána stoupenci protiraketového systému k verbální obraně před kritikou z řad jeho odpůrců.

Kniha je vedle úvodu a závěru rozčleněna do čtyř částí, tvořených vždy dvěma kapitolami. Jednotlivé kapitoly jsou strukturovány do několika menších podkapitol, což výrazně usnadňuje přehlednost textu a orientaci čtenáře v něm.

První část publikace je věnována uvedení čtenáře do problematiky. V kapitole 1 autor představuje teoretické zakotvení tématu. Nejdůležitějším teoretickým konceptem, s nímž autor v knize pracuje, je zdravý rozum (common sense) – koncept italského filozofa Antonia Gramsciho. Gramsci, jehož dílo vychází z marxistické linie uvažování, definuje zdravý rozum jako „synkretické historické reziduum, fragmentární a rozporuplné, otevřené mnoha interpretacím a potenciálně podporující velmi odlišné představy společnosti a politické plány“ (s. 41). Jak autor ukáže v dalších částech knihy, tomuto konceptu přesně odpovídá americký diskurz protiraketové obrany.

Kapitola 2 sleduje vývoj zdravého rozumu ve vztahu k technologiím v USA. Historicky pozitivní, instrumentální přístup k technologiím je pro americkou společnost příznačný již od dob vzniku nezávislého státu. Od počátku 19. st. ale přichází postupný nárůst substantivistických tendencí, které výrazně zesílily ve 20. století s vynálezem zbraní hromadného ničení. Obecně je však americký technologický zdravý rozum spíše instrumentalistický a jeho „inženýrský“ přístup k řešení problémů se projevoval i v zahraniční politice a strategii.

Druhá, třetí a čtvrtá část knihy se zabývají jednotlivými velkými debatami o protiraketové obraně. Každá část je tvořena dvěma kapitolami, z nichž vždy první v pořadí (kapitoly č. 3, 5 a 7) je věnována analýze instrumentalistického proudu, za ní následuje kapitola (č. 4, 6 a 8) sledující substantivistickou linii myšlení a propojení obou do podoby zdravého rozumu.

V diskurzu poválečné protiraketové obrany, kterému se věnují kapitoly 3 a 4, zdůvodňovali zastánci obranného systému jeho potřebnost nedůvěrou v deterrenci, v princip vzájemného zaručeného zničení či nespolehlivostí mechanismů kontroly zbrojení. Domnívali se, v duchu instrumentalismu, že právě defenzivní technologie mohou být řešením americké jaderné bezpečnosti. V jejich rétorice však lze najít i prvky substantivismu. V návaznosti na vypuštění sovětské umělé družice Sputnik 1 v r. 1957 vycházelo naléhání na vybudování protiraketové obrany také z předpokladu negativních dopadů dalšího sovětského technologického pokroku. Rovněž obraz sovětského nepřítele, tak jak jej prezentovali příznivci protiraketové obrany, nesl prvky substantivismu, resp. technologického determinismu. Sovětská politika byla z jejich pohledu ovládána technologií, a nikoli naopak – technologie užívána politikou. A nakonec i samotný argument zastánců protiraketové obrany, že vybudování obranného systému je v situaci, kdy probíhají závody ve zbrojení, vlastně strategickou nezbytností, popírá zásadní instrumentalistické tvrzení, že politika určuje směr vývoje technologií, a nikoli naopak.

Diskurz zdravého rozumu tak, jak jej prezentovali zastánci protiraketové obrany v období první velké debaty o obranném štítu, tedy nesl prvky jak instrumentálního, tak substantivního pojetí technologií. Nabízí se však otázka, do jaké míry je vnímání technologie substantivisty plně vědomé, resp. zda jsou substantivisté sami schopni definovat, jak smýšlejí o technologiích. V rámci čtvrté kapitoly sleduje autor odraz substantivního pojetí technologií i v populární kultuře, zejména ve filmu. Nemůže však tento zvýšený zájem a produkce filmů s katastrofickou technickou tematikou být jen projevem obav z toho, že lidská kontrola nad technikou může selhat, avšak to neznamená, že by technologie byla přímo personifikována?

Období druhé debaty, o Strategické obranné iniciativě, které je předmětem třetí části knihy (kapitoly 5 a 6), se na první pohled zdá být zlatým věkem instrumentálního pohledu na technologie. Celá myšlenka navenek technologicky optimistické SDI však ale vyrůstá ze zcela pragmatických kořenů a opírá se o substantivní vnímání jaderných hrozeb.

Samotná myšlenka SDI vznikla nikoli z čirého nadšení prezidenta Reagana či dalších členů administrativy pro technologie, ale spíše v důsledku potřeby naplnit obsahem agendu americké obranné politiky. Ta byla potom pro veřejnost zabalena do přitažlivého kabátku znovupotvrzování převahy politiky nad technologií, připomínání technologického dědictví USA a všeobecného technologického optimismu. Jak však autor ukazuje v kapitole 6, toto instrumentalistické zarámování SDI bylo umožněno substantivním vnímáním jaderných hrozeb patrným ze zpráv tzv. B-týmu i Komise pro současná nebezpečí. Tyto zprávy varovaly před podceněním technologické vyspělosti SSSR v oblasti protiraketové obrany a před možností jaderného vydírání ze strany sovětského nepřítele.

Stoupenci protiraketové obrany se museli vypořádat také se sílícím odporem hnutí proti jaderným zbraním. Vzali tomuto hnutí vítr z plachet, když ve své argumentaci vhodně reflektovali jejich obavy z jaderné budoucnosti. SDI prezentovali jako projekt, který učiní jaderné zbraně zastaralými a neúčinnými, a tedy de facto povede k odzbrojení. Na rozdíl od vize protijaderného hnutí, která by vlastně jen zmrazila stávající stav na poli jaderných zbraní, by SDI znamenala odstranění důvodu jejich samotné existence.

V kapitolách 7 a 8, tvořících čtvrtý oddíl knihy, se autor zabývá současnou americkou protiraketovou obranou, která zaznamenala největší rozkvět v období administrativ George Bushe ml. Hlavní překážkou pro budování obranného systému byla tehdy stále platná dohoda ABM z roku 1972, od které však USA v roce 2001 odstoupily. Bush ml. se ve své obranné politice mohl opřít o nižší patra administrativy, na nichž figurovali lidé pozitivně naladění vůči protiraketové obraně. Silný vliv na strategickou doktrínu Bushovy éry měl také Národní institut veřejné politiky (vedený K. Paynem), který byl myšlence vybudování protiraketového štítu rovněž více než nakloněn.

Protiraketová obrana byla administrativou i dalšími lobbistickými skupinami prezentována v tom nejlepším možném, instrumentalistickém světle. Bylo odkazováno k americkému technologickému dědictví, k pozitivnímu vlivu obranného projektu na nastartování firemního sektoru ekonomiky, především však byla protiraketové obrana podávána nikoli jako záležitost vynalezení potřebných technologií, nýbrž jako otázka „pouze“ inženýrství a uvedení již objevených technologií do provozní praxe.

Toto optimistické instrumentalistické zarámování obranného projektu však bylo umožněno substantivním chápáním možných hrozeb, na něž bylo poukazováno již v období předchozích administrativ Billa Clintona. Hlavním argumentem zastánců protiraketového štítu byla „metafora proliferace“ – substantivistická představa autonomně a samostatně se šířících jaderných a balistických technologií, které pro USA znamenají hrozbu. Řešením měla být, dle logiky zdravého rozumu, technologie protiraketové obrany. Instrumentální a substantivní přístup k technologiím, které vycházejí ze zcela protikladných východisek, tedy i v tomto případě koexistují a vzájemně se doplňují přesně tak, jak říká Gramsciho teorie zdravého rozumu.

V závěrečné kapitole knihy autor velmi přehledně shrnuje obsah celého textu, vrací se k cílům, které si stanovil v úvodu, a také rozšiřuje a doplňuje teoretické zakotvení textu.

Justifying Ballistic Missile Defence: Technology, Security and Culture je pro obor mezinárodní vztahy poněkud netradiční publikací, protože přesahuje do oblasti komunikačních studií. Jejím primárním cílem je nikoli uchopení věcné podstaty diskusí o protiraketové obraně, ale spíše jejich kulturně-komunikační stránky. Čtenář, který má povědomí z teorie komunikace, tak může mít při čtení určitou výhodu. Protože mám sama určité vědomosti z komunikačních studií, těžko mohu soudit, zda je pro plné pochopení a docenění významu publikace tato znalost naprosto nezbytná. Faktem však zůstává, že se autor snaží teoretické koncepty, se kterými pracuje, poměrně důkladně ozřejmit.

Kniha může do jisté míry sloužit jako historický exkurz do období amerických diskusí o protiraketové obraně. Za faktograficky vyčerpávající ji však zdaleka považovat nemůžeme. Nicméně znalcům politické a technické historie protiraketové obrany může poskytnout zajímavé dokreslení situace a atmosféry v USA. Zároveň může být užitečnou pomůckou výzkumníkům zabývajícím se strategickou kulturou a také zájemci o americkou společnost a kulturu v širším slova smyslu zde najdou další střípek celkového obrazu tohoto národa. V neposlední řadě je publikace zajímavá i z hlediska komunikačních studií a může být přínosná pro osoby pohybující se v mediální sféře.