Defence and strategy

About the Author

Author(s):	HORÁK, Slavomír
Title:	Rusko a Střední Asie po rozpadu SSSR
Place of Publishing:	Praha
Published by:	Univerzita Karlova - Nakladatelství Karolinum
Year:	2008
Printed Pages:	226
ISBN:	978-80-246-1472-4

Rozpad Sovětského svazu počátkem devadesátých let minulého století, kdy osamostatněním bývalých sovětských republik ztratila Moskva vládu nad rozsáhlým územím, které bylo pod její kontrolou již od dob carského Ruska, můžeme bez větších pochybností označit za jednu z nejvýznamnějších geopolitických změn konce dvacátého století. Jedním z regionů, jenž se po roce 1991 vymanil ze závislosti na Rusku, byla i Střední Asie, která se pod ruskou nadvládou nacházela více než sto let. V konečném důsledku to znamenalo radikální zmenšení ruského politického i ekonomického vlivu na dění v tomto prostoru. Zůstává však otázkou, jaký poměr zaujímají středoasijské republiky ke svému bývalému suverénovi a zda je Rusko skutečně z této části Asie vytlačeno, jak tvrdí mnozí západní, ale i někteří ruští politologové a političtí komentátoři.

Tuto otázku si položil mladý odborník na mezinárodní vztahy, odborný asistent na katedře ruských a východoevropských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a specialista na postsovětský prostor, Slavomír Horák. Horák se středoasijským regionem důsledně zabývá již několik let a na toto téma také publikoval více odborných i popularizačních studií v českém i zahraničním tisku, včetně dvou monografií „Střední Asie mezi Východem a Západem“ a „Afghánský konflikt“. Posledním výsledkem jeho odborného zájmu o tento region je právě kniha „Rusko a Střední Asie po rozpadu SSSR“. Horák má ke studiu Střední Asie vynikající předpoklady, předně zná region z autopsie, často tam jezdí, zná osobně mnoho středoasijských a ruských historiků a politologů, ale i středoasijských vládních i opozičních politiků nebo Čechů, kteří tam podnikají nebo působí v diplomatických službách. Je také velice dobře jazykově vybaven. Ruku na srdce, kolik českých politologů se dokáže domluvit několika jazyky Blízkého a Středního východu a ve svých knihách cituje íránskou, tureckou a uzbeckou odbornou literaturu.

Závislost Střední Asie na Rusku má historické kořeny a pro pochopení současné situace je dle Horáka nutné sledovat postupnou metamorfózu závislostí jednotlivých zemí. Příklad Střední Asie je totiž klasickým koloniálním modelem, podle něhož menší a méně rozvinuté oblasti mohou profitovat z energie a bohatství centra. Celkový dopad ruské nadvlády na Střední Asií autor vidí – čímž se, jak sám upozorňuje, vymezuje vůči vlivnému ideovému proudu jak v soudobé Střední Asii, tak západní historiografii – bez ohledu na strašlivé události, jimiž byla poznamenána komunistická éra, vcelku spíše v pozitivním duchu. Ruský vliv přinesl do Střední Asie relativně modernizační prvky, a to dokonce i při určitém zachování tradiční společnosti, což se obvykle navzájem vylučuje. Osobně bych se s tímto postojem zcela neztotožňoval, domnívám se, že negativa ruské nadvlády jsou i přes řadu kladných momentů přece jen větší, příkladem jsou kupříkladu obrovské ekologické devastace rozsáhlých prostor (Aralské jezero).

V úvodních kapitolách se autor zabývá vnějšími vlivy na Střední Asii v minulosti a současnosti, vymezuje také jednotlivá světová a regionální mocenská centra v tomto prostoru. Popisuje zájem světových (USA, Rusko a Čína) i regionálních velmocí (Írán, Turecko, ale i Japonsko, Jižní Korea, Pákistán a Indie) o Střední Asii a jejich šance prosadit tu své zájmy. Pozice světových i regionálních velmocí je v každém středoasijském státě různá a liší se případ od případu. Především Spojené státy se zde počátkem tisíciletí velmi angažovaly, v poslední době je však jasně viditelné určité utlumení amerických politických aktivit spojených s přesunem zájmu USA na Blízký východ, tedy hlavně do Iráku. Naopak Čínu vnímají vládci středoasijských republik stále jako jisté nebezpečí a záchranu budou hledat zejména v Rusku, což by mělo podle Horáka vést k rusko-čínskému sbližování ve vztahu k této oblasti. Zcela zvláštní roli zde hraje Evropská unie, která má podle Horáka sice šanci zaujmout postavení relativně nekonfliktního hráče ve Střední Asii, jenž má zájem hlavně o nákup energetických surovin, avšak bude pro ni, stejně jako pro jednotlivé evropské státy, jen velice těžké ohrozit postavení tří hlavních mocností v regionu, tj. Ruska, USA a Číny. Relativně velký prostor věnuje také integračním projektům v postsovětské Střední Asii, kde jsou probrány různé pokusy zapojení středoasijských republik do širšího, mezinárodního rámce (Šanghajská organizace spolupráce, Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, Eurasijské ekonomické společenství, Organizace středoasijské spolupráce, GUUAM), přičemž drtivou většinu těchto pokusů autor označuje jako proruské.

Jádrem práce jsou kapitoly věnované vztahům Ruska k jednotlivým středoasijským státům z politického, diplomatického, vojenského, ekonomického a humanitárního hlediska. Centrem jeho zájmu nejsou všechny středoasijské země, ve své analýze ponechal stranou Kazachstán, který se z počtu ostatních států (Turkmenistán, Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán) vymyká, a díky své rozloze, strategické poloze a přírodnímu bohatství zaujímá takřka stejné ekonomické parametry jako Rusko. Každá z republik má s Ruskem vztah na poněkud jiné úrovni, jenž vychází z historických, geografických i politických předpokladů. Velice zajímavá je analýza vnitřní i zahraničněpolitické situace v Turkmenistánu, který po léta od rozpadu Sovětského svazu vedl izolacionistickou politiku. Je to dle mého soudu jedna z nejlepších kapitol a Horák v ní zúročil dlouholetá studia politického systému Turkmenistánu a působení turkmenského vůdce Türkmenbašiho.

Podle autora model závislosti Střední Asie na Rusku spíše potvrzuje pravidlo o dekolonizaci, kdy i po zániku společného státu zůstanou zachovány silné vazby na bývalé mocenské centrum. Jako v případě jiných koloniálních mocností i Rusko zůstalo hospodářsky nejsilnějším činitelem v oblasti. Dle Horáka je pravděpodobné, a to i s vědomím všech možných politických výkyvů a turbulencí, že existují dispozice k dalšímu posilování nebo přinejmenším neoslabování ruského vlivu ve Střední Asii. Vše je ovšem závislé na vnitřní situaci v Rusku, která je pro jeho závislost na vývozu surovin nejistá, což se koneckonců projevuje právě v současné době.

Kniha je výborně napsaná, nemohu se však zbavit dojmu, že autor má v některých momentech tendenci na celý problém nazírat z ruského úhlu pohledu. Možná je to dáno i tím, že valná většina literatury, ze které vychází, je ruskojazyčné provenience, a on tak je, zdá se, do určité míry ovlivněn názory čerpanými z ruských nebo prorusky orientovaných prací.

Kniha je vůbec prvním solidním shrnutím této problematiky v české literatuře, všechny předcházející pokusy trpěly více či méně omezenou pramennou základnou, a její přínos je tedy v tomto směru nezpochybnitelný. Jsem přesvědčen, že se stane základní a výchozí pomůckou při studiu Střední Asie.